Vzpomínka Maxe Mannheimera na křišťálovou noc v Novém Jičíně

10. listopadu 1938 - Křišťálová noc.

Včera hořely synagógy. Hořely v Německu. Hořely v Rakousku. Hořely v Československu. Kde hrozilo nebezpečí, že by se oheň rozšířil, byly synagógy vyhozeny do povětří. Většina židovských obchodů byla zdemolována. Moji synagógu vydrancovali. Zapálit nebo vyhodit ji do povětří bylo vzhledem k blízkosti plynojemu nebezpečné. Modlitební knihy, svitky tóry a modlitební šály se povalovaly roztrhané na ulici. Kniha, která Židy roztroušené po celém světě udržovala dvě tisíciletí pohromadě, byla rozdupána. Varhany nebudou již nikdy doprovázet naše písně o šábesech a svátcích. Už nebude žádný šábes, žádné svátky, žádné písně. Jen doma, pokud nějaký domov bude, zapálí matka v pátek večer šábesové svíce a otec pronese děkovnou modlitbu za chléb a víno. Lechem min Haarec. Bore B'ri Hagofen. Poté vezme matka do rukou (stejně jako dřív) v němčině vytištěnou modlitební knihu, aby si z ní pro sebe potichu přečetla Pozdravení šábesu a Modlitbu židovské ženy.

Modlitební knihy, svitky tóry a šály vyházeli ze synagógy na ulici. Zítra je možná vyhází i z domů. U mé matky by se ale stejně nic nezměnilo. Dovedla by ony texty odříkat i zpaměti.

Ničivá akce nacistů byla oficiálně označena za akt pomsty zlostí kypící duše lidu, za odpověď na zavraždění vyslance [!] vom Ratha sedmnáctiletým Heršelem Grynszpanem v Paříži. To, že duše lidu kypěla ve třech zemích současně, bylo třeba připsat dokonalé organizaci příslušných činitelů.

Před náš dům předjíždí otevřený policejní vůz. Sedí v něm židovští muži střežení policisty v zelených uniformách. Dva z nich jdou k nám nahoru. Otci se dostane vysvětlení, že je vzat pod ochranu, aby se mu něco nepřihodilo. Pravděpodobně vzhledem ke kypící duši lidu. Stojím vedle dveří. Kolik je tomu klackovi? ptá se policajt. Srdce mi hlasitě buší. Kdyby matka prozradila, kolik mi je, musel bych také do vězení. Ochrany se mi dostalo od matky, nikoliv od policie.

Prosinec 1938.

Židovské muže propustili z vězení. Museli podepsat prohlášení, že do osmi dnů opustí říšské území a už se nikdy nevrátí. To se také stane. Otec jede do Uherského Brodu, rodiště mé matky. To město, proslavené kdysi Komenským, leží na jižní Moravě. Na gestapu musíme předložit k posouzení seznam věcí, které si bereme s sebou. Nakládá se stěhovací vůz. Celnící, kteří na nakládání dohlížejí, se chovají korektně. Jsou to staří praktici z Říše, kteří svůj úřad zastávali pravděpodobně již za Výmarské republiky. Marie, naše česká služka, při loučení pláče. Kvůli Židům se nebrečí, říká stolařský mistr Jirgal, který rovněž bydlí v našem domě a na naše stěhování se dívá se škodolibou radostí. Byly doby, kdy se k nám choval přátelsky. Jeho dcery Mína a Hildegarda si s námi hrávaly na dvorku. Možná, že kvůli Židům opravdu nikdo nepláče.

27. ledna 1939 opouštíme náš dům v Novém Jičíně s nadějí, že v neobsazené části Československa budeme moci žít beze strachu. Otec mezitím obstaral v Uherském Brodě, Masarykovo náměstí 165, starý dvoupokojový byt s obyvatelnou kuchyní. Pro šest lidí to není zrovna moc velké, ale jsme rádi, že jsme se z toho takhle dostali. (...)

Ukázka z knihy: Max Mannheimer: Vzpomínky. Terezín, Osvětim, Varšava, Dachau. Mnichov 1986, s. 21-23.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.