Zmizelí sousedé

Spisek, který mám před sebou mne hluboce dojal. Zmizelí sousedé, práce školních dětí na prahu dospívání, které trápí záhada, kam se poděli lidé, které jejich babičky, rodiče a sousedé znali a o kterých mohou jen slyšet, v lepších případech najít poslední stopy v matrikách a legendách, je projevem naděje proti beznaději, vlaštovkou povzbuzení v cynickém světě zapomnění a lhostejnosti, bezděčnou odpovědí lžím.

Zmizelí sousedé jsou totiž naši židovští sousedé, které spolkla druhá světová válka v ohromujícím počtu šest nebo sedm milionů. Ve velké mozaice dopředu se ženoucích dnů a nocí někdy zdánlivě únavná statistika mrtvých, které lze připomínat jen slovy, protože nemají hroby a zemřeli v anonymitě. Jejich duch obchází Evropu, všechny světadíly, straší.

Jsou to dojemné a zároveň věcné školní práce desetiletých a dvanáctiletých, třináctiletých a patnáctiletých, někdy starších, ale vždycky pod osmnáct. Jako každá literární práce, která objevuje zapomenuté pravdy, mají i tyto školní práce několikeré dimenze. Některé, které autoři snad ani nezamýšleli, jak se to v literatuře stává.

Žiji už skoro třicet let v Americe, kde naprostá svoboda slova dovoluje lidem, kteří nás nemají rádi, aby popírali i nepopiratelné, masovou vraždu, které se říká - trochu nevýstižně - holocaust, židovská katastrofa, ohromující tragedie, která postihla jednu skupinu, a ve svém důsledku lidstvo. Katastrofa, která posunula hranici zla níž, než kdy byla předtím a přiměla lidi, aby se zamysleli nad morálkou, která selhala, nad platností mravnosti, která uvěřila, že zabiju-li jednoho člověka, zachraňuji celé lidstvo. Po jednom článku o druhé světové válce ve Washington Post jsem dostal do redakce dopis, kde mne neznámý pisatel varuje coby autora před opakovanou židovskou lží o masové vraždě šesti milionů židů, o údajných zvěrstvech německých nacistů a jejich koncentračních táborů, které ve skutečnosti nebyly nic jiného, než internační tábory pro obyvatelstvo nebezpečné pro válčící Německo.

Lidé, kteří z důvodů nikdy nevysvětlitelných nemají rádi lidi narozené z židovské maminky nebo židovskému otci a ve svém antisemitismu si připadají tak jako nacisté strážnými duchy civilizace, kultury a rasy, už nekřičí na ulici nebo v novinách své nadávky vyjadřující jejich smýšlení jako například špinavý nebo smradlavý žid. To už se po válce skoro nehodí. Přisvojili si dva jiné nejmodernější výrazy antisemitismu: ten první je terorismus, vypalování synagog, ten druhý, urážející a ponižující je popírání masové vraždy přesahující všechno, co lidé znali předtím.

A tu, jako v pohádce, kde zlého krále nachází a trestá čistý princ, přicházejí školní děti, které se ptají, kam se poděli jejich židovští (romští) sousedé. To, že jsou to většinou nežidovské a neromské děti je stejně povzbuzující jako ta pohádková živá voda. Při čtení jednotlivých prací, a některé jsou vynikající a žádná není nedostatečná, mne napadlo jak se autoři, děti, podobají mladým námořníkům, kteří někde uprostřed oceánu shlížejí do bezedných vod a tuší, že tam někde dole leží pohřbena nádherná, neznámá civilizace, zvaná Atlantida, pohlcená mořem.

Zmizelí sousedé jsou naše moderní Atlantida. Civilizace, kterou jsme nezažili, kterou jen tušíme. Tam, kde se popírání odvolává na omyl (není přece možné zaplynovat a umořit hlady a nemocemi šest nebo sedm milionů lidí, říkají ti, co to popírají) a dotýká se to moderní podoby zla a nemravnosti, vyslovují školní práce Zmizelí sousedé neodbytnou otázku svědomí: Jak se to mohlo stát? Kde všichni ti zmizelí jsou? Co se s nimi sběhlo?

A ozvěna: Je možné, že se to bude opakovat? Svět, do kterého se děti, autoři těchto prací narodili to nevylučuje. Je krásné, že se úkolu pátrat po zmizelých sousedech ujaly české děti. Dosáhly výsledku, který přesahuje jejich záměr. Cítím k nim osobní vděčnost v době, kdy pro mnohé je druhá světová válka už jenom záležitostí historie, protože svět se valí dál. Mnozí nechápou, že tato válka je stejně převratným přelomem v dějinách jako přechod z doby ledové do doby kamenné anebo objevení Ameriky, oddělující středověk od novověku, novou hranici mravnosti a nemravnosti, objevem moderního zla, kterým je lhostejnost jedněch k osudům druhých, a znovu objevované cti, pro kterou není osud ani toho posledního člověka na zemi zanedbatelný.

Autoři projevili mnoho dobrých rysů, o kterých snad ani nevědí. Oceňuji jejich pracovitost, jejich vytrvalost, jejich detektivní nadání, jejich odvahu nedat se odstrašit dobou, která už uplynula ztracenými stopami.

Hledají ztracené, aby nám vrátili alespoň ducha, když je ztracený život. Snad je to i o nesmrtelnosti duše, o snaze se této nesmrtelnosti dotknout. Práce Zmizelí sousedé vrací něčemu v životě smysl.

Ve Washingtonu 30. listopadu 2000

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.