Iren Herák, narozen 1912

(Magnetofonový záznam a přepis vzpomínkového vyprávění pořídil 20., 23. a 27. 1. 1988 dr. Ctibor Nečas. Pro holocaust.cz převyprávěla Tereza Štěpková)

Život před válkou

Jmenuji se Iren. Jméno mám po tatínkovi, který se jmenoval Jirka, ale říkali mu Irka a z toho vzniklo Iren. Byl z Luhačovic, ale nebyl Rom. Žil jsem ale se svým nevlastním tatínkem.

Pracoval jsem od malička, ještě jsem ani nemohl unést pytel s cementem. Když už později nebyla práce, odjeli jsme do Vídně. Pracovali jsme v Endesweltu.1 Téměř půl roku jsme pracovali hlavně na stavebních pracích, výkopech a podobně. Po návratu jsem pracoval u stavební firmy Novák 2. To, co jsme tehdy postavili na silnici u Zlína, dodnes stojí.

Moje žena se jmenovala Albína a měli jsme spolu tři děti: Andělku, Věrušku a syna Mirečka. Tomu byly tři dny, když nás povolali do transportu. 3 Žili jsme tehdy v Pozlovicích a Albíniny rodiče v Luhačovicích, v lesíku Chrástka za známou romskou osadou. Právě u svých rodičů Albína porodila miminko. Vzápětí jsme dostali zprávu, že pro nás jdou četníci a abychom se pokusili utéct. Ale s dětmi to nebylo možné. Když četníci přišli, snažil jsem se jim vysvětlit, že máme děti a dvoudenní miminko, žena je tři dny po porodu a do sokolovny v Luhačovicích, 4 kde jsme se měli shromáždit, nedojde. Četníci odpověděli: Nemáme žádný povoz. Musíš ji vzít a pomalu, krok za krokem, dojít do sokolovny. Tak jsme to tedy udělali a šli jsme všichni, i s manželčinými rodiči. V sokolovně už byli všichni Romové z luhačovické osady.

Sestavování transportu

Nevěděli jsme, proč nás posílají do sokolovny. Dostali jsme příkaz, že kdo rozumí práci v zemědělství, bude pracovat v zemědělství a kdo ne, bude pracovat v továrnách. Takže jsme pracovali v továrně, která byla pěkná.

Protože jsem často nedodržoval nařízení, že se musíme vždy, když přijedeme do jiné obce, hlásit na místním úřadě, jakmile jsme přišli na to sběrné místo, začali mě tam bít. Dostal jsem asi šestnáct ran holí. Jeden z přítomných, bývalý ruský legionář, říkal: Ještě mu přidejte poslední facku. Ale jiný, kterého si pamatuji – Zelinka, se mě zastal: Copak někoho zabil nebo co provedl? a tak mě bít přestali. Naši četníci byli horší než Němci. Byli rádi, že se nás Romů zbaví a velmi špatně s námi zacházeli. V romské osadě v Luhačovicích U kříže, jak se tam říkalo, byly zděné domy. Jakmile odvezli místní Romy, většinu domů zbourali, rozebrali cihly a ukradli je.

Potom nás dovezli do Uherského Brodu, na Fuksovo náměstí. Tam na dvoře už byli shromážděni Židé. Všechny nás ostříhali, ženy i muže. A spálili naše šaty, i když byly nové. Mysleli jsme si, že to bude dobré místo, když tam tolik dbají na čistotu.

Byli jsme tam tři dny a nedostali jsme vůbec nic k jídlu, ani k pití. Děti začaly hlady plakat. Zeptal jsem se dozorce: Proč necháte ty děti trpět? Nikomu neublížili a my také ne. Dal mi povolení, že jsem míšenec a můžu odejít, kdy budu chtít a že mě nebudou hledat ani stíhat. Šel jsem tedy nakoupit do obchodu ve městě. Potraviny, které se mi podařilo sehnat, jsem přinesl na ten dvůr a zůstal jsem s ostatními.

Ze shromaždiště v Uherském Brodě zpět do Luhačovic propustili čtyři lidi. Vím zpětně, že se snažili získat zpět své domy a pozemky, které byli jejich. Ale po zásahu Koláře, tajemníka MNV 5, je poslali za námi do Osvětimi.

Osvětim-Birkenau

Z Uherského Brodu jsme odjeli vlaky s nákladními vagóny. Byly jsme s nich nacpaní, že jsme se nemohli skoro pohnout. Záchod tam nebyl, jen plechový hrnec, na to si pamatuji jako dneska… Vůbec jsme nevěděli, kam jedeme. Vlak nikde nezastavoval. V Ostravě nás převzalo gestapo a čeští četníci se s námi rozloučili. Věděli, kam nás vezou.

Někdy na večer vlak zastavil. 6 Celou noc jsme nespali. Když jsme vystoupili, bylo všude po kolena bahno. Maminky drželi své děti v náručí. Celou noc nám vytetovávali čísla, malým dětem na nožičku a nám na ruku. Dali nám čísla a jména jsme ztratili.

Ráno nás nahnali do ubytovacích bloků. Byl jsem s manželkou i s dětmi na bloku číslo 12. 7 Ostatní příbuzní – matka, bratr a tři sestry - byli jinde. V celém baráku byla jedna kamna a teplo bylo vedené přes celý prostor baráku. Byla nám hrozná zima. Postele byly dřevěné. Nejnižší bylo na úrovni stolu a nad ním další tři patra. V budově nebyla žádná okna, jen velká vrata.

Bylo nás tam velice mnoho, nevím přesně kolik. Velitelé bloků a kápa byli většinou Romové. Měli se tam dobře, vysoké boty, rajtky, všechno oblečení. A dost jídla. Měli na starosti rozdávání jídla vězňům a často nás šidili a brali si to pro sebe a své příbuzné.

Nejhorší byly apely – nástupy v případě, že se někdo pokusil utéct a chytili ho. A potom, když pršelo. To byl největší trest. Někdy trvaly apely hodinu někdy dvě. Museli jsme tam, na cestě před každým blokem, stát všichni, dospělí i malé děti.

K jídlu jsme dostávali ráno hořkou meltu a chleba, několik krajíčků pro jednu rodinu. Někdo si to nechal a schoval, druhý mu to sebral a snědl. A kde se dalo dovolat? Nikde. K obědu jsme dostávali řepnou polévku, každý den tu samou. K tomu dvě tři brambory, neoloupané a často shnilé. Měli jsme červené misky. Když jsme stáli v řadě a čekali na příděl jídla a někdo viděl, že si vybíráš třeba z brambor, nedostal jsi nic. A večer byla zase řepná polévka.

Byl tam veliký hlad. Jedli jsme i trávu a rostliny, které rostly v táboře, kdekterý kořínek. Zároveň jsme měli velikou žízeň. Někteří vězni pili vodu z louží a močálů, často pak dostali průjem.

Děti měly dostávat bílý chleba a kostičku margarínu. Matky to často nosili kuchařům a vyměňovali za trochu lepší polévku. Každý chránil sebe, svůj život.

Do kuchyně jsme nesměli chodit, rozdávali nám jídlo před kuchyní a nosili jsme si to na barák. Některá kápa přistihli, jak si odnáší hrnce s polévkou. Pak je přede všemi týrali, museli se shýbat do dřepu a u toho je mlátili.

V Osvětimi to bylo nejhorší. Museli jsme pracovat šestnáct hodin denně, kopali jsme i tři metry hluboké kanály. Vykopali jsme je a dávali jsme tam drenáž. Vymýšleli pro nás nejtěžší práci, aby nás co nejvíc zničili. Jeden ze starších velitelů 8 mi jednou řekl: Komm her! Pojď sem!. Když jsem k němu přišel, řekl: Arbeite raus! a ukázal na jiného vězně. Ten nedělal tak rychle jako já. Velitel ho uhodil holí a potom ho poslala "cvičit" do odpadního kanálu od latrýn. Ten velitel se na to chvíli díval a pak, s fajfkou v puse, odešel asi sto metrů dál. Tam padl na zem a umřel, asi na infarkt. Dostal takový trest. Protože jsem to viděl, věřím v Boha, že ho potrestal, protože se na to už nemohl dívat.

Každou neděli jsme chodili do lomu pro kameny. Dneska bych to už neunesl, tenkrát asi ze strachu ano. Museli jsme pochodovat kilometr na nádraží, vzít kámen, hodit si ho na rameno a v pětistupu - ještě počkat, až se ostatní seřadí – jít. Jeden gestapák 9 se psem šel vždy s tou jednou pětkou. Museli jsme to donést z nádraží až do lágru. Pokud někdo kámen nedonesl, upadl mu po cestě, hned ho začali bít a často tam dotyčný zemřel.

Po našem návratu do tábora už na nás často nezbyla řídká polévka, jen ta hustá. To jsme pak dostali naši červenou misku plnou. A moje žena Albína už na mně čekávala a já jsem jí tu plnou misku dal pro děti. Ale když mně u to ho chytili, zbili mě. Vlastně podle té práce s kameny na nádraží a husté polévky jsme se za celý rok a půl věznění v Osvětimi naučili rozpoznávat jaký je den.

Jednou, když jsem si nesl polévku do baráku, šel přede mnou spoluvězeň a upadl. Upadl jsem přes něj, ale on to svedl na mě. Velitel si opsal moje vězeňské číslo a po práci, po šestnácti hodinách tvrdé dřiny, mně vyvolali k raportu. Chytili mě a přehodili přes stůl. Myslím, že se jich vystřídalo šest, a bičovali mě. Nakonec mně shodili na zem. Moje žena přiběhla a odvedla mně do baráku. A ráno jsem nastoupil normálně do práce.

Druhou vzpomínku mám na jiného spoluvězně z Luhačovic. Byl chytrý a z tábora utekl ještě s jedním mužem. Lákali mě, abych šel s nimi, takže jsem věděl přesnou hodinu, kdy utečou. Ale já jsem měl strach. Utekli skrze kanály, ve kterých tekla voda a splašky z latrín. Z tábora se jim podařilo uprchnout, ale šli na špatnou stranu, došli k německým hranicím a padli do rukou nacistů. Když je dovlekli zpět do tábora, měli v ústech kolíky uvázané drátem, aby nemohli mluvit. Nastoupeným vězňům velitelé česky i německy řekli, jak utekli a jak je chytili. Pak je pověsili na šibenici, na což jsme se museli pro výstrahu dívat.

V táboře jsem byl i nemocný. Dostal jsem tyfus a byl jsem na Krankenbau. Na prsa mi napsali číslo, což znamenalo, že zemřu a půjdu do krematoria na spálení. Zachránil mě doktor z Bojkovic, 10 protože řekl, že nikam do krematoria nepůjdu, že mě vyléčí a ještě udělám kus práce. Tak mi to číslo z prsou vymazali. Rád bych tomu doktorovi poděkoval, protože mě skutečně vyléčil a ještě mi vymohl lehčí práci, ale nevím jaký byl jeho další osud. V nemocnici jsem ležel asi tři čtyři týdny. Albína si myslela, že jsem zemřel.

Bohužel v Osvětimi zemřely naše děti – dostaly průjem. Když zemřely, ani jsem neplakal. Jako by byly cizí. Jen jsem si říkal: Vy už jste tam, na mě to čeká.

O židovských transportech jsme věděli. Nejdříve to dělali tak, že celý tábor uzavřeli, abychom nic neviděli. Později, když přijížděli tisíce a tisíce lidí a nestačila krematoria, vykopali velkou jámu, nalili do ní benzín a vězně tam naháněli jako psi. Děti tam dozorci házeli. Ti lidé strašně křičeli. Pamatuji si, jak jsem se bál, aby nás to také nepotkalo.

Potom jsme dostali rozkaz postavit druhé krematorium, aby tam byly dvě. Pracoval jsem na dráze 11. Viděl jsem, jak Židé přiváželi potraviny i věci, někdy se mi podařilo něco sehnat.

Jeden kápo mi řekl: Víš co? Běž tam a vezmi pod tím vagónem kýtu uzeného masa. Chtěl jsem si u toho kápa udělat dobré oko, tak jsem tam šel. Jenže jak jsem maso bral, přišel gestapák a vzal mi maso, Druhý mně začal mlátit. Nemohl jsem říct, že mně poslal ten kápo, stejně by mně pak zmlátil on.

Jeden muž z transportu si nesl bochník chleba po paží. Povídám mu: Žide, prosím tě, dej mi ten chleba. Řekl, že mi chleba dá za vodu. Odpověděl jsem: Tobě vodou život nezachráním, ale ty mně chlebem ano. Až uděláš pár kroků a budete všichni spálení! Jeho žena nebo sestra, která byla s ním, mu řekla, aby mi chleba dal a hodila k tomu ještě koláčky. Chytali jsme je s kamarády. Když mi hodila chleba, plakala. A já jsem ho začal jíst tak rychle, že jsem se skoro udávil. Když jsem přišel do baráku, dal jsem chleba také Albíně a ta v něm našla zapečené peníze. Ty nám nakonec vzali, stejně by nám k ničemu nebyly.

Pořád jsme si mysleli: dnes žiju a za vteřinu můžu byt pryč. Pořád jsme se báli, co bude zítra. Zpívali jsme, jen když nám přikázali, jinak to nešlo. Zpívali jsme, ale strachy. Do pochodu, české písničky i některé romské, ale ty moc neznám.

Potom nás transportovali z Osvětimi. Muže nechali v Buchenvaldu a ženy jely dál. Albína odjela a do konce války jsem nevěděl, co s ní je.12

Mittelbau I - Dora

V Buchenvaldu byly zděné baráky, ale my jsme byli ubytovaní ve stanech. Nebylo tam takové týrání jako v Osvětimi. Nosili jsme kameny asi půl kilometru a člověk mohl nést jen kámen, který unesl.

Asi za tři týdny nás odvezli do Dory. 13 Tak jsem měl lehčí práci, protože jsem měl stále doporučení od toho doktora v Bojkovic. Odkrývali a přikrývali jsme celtami nádrže s benzínem, v zimě jsme ty celty zahřívali, aby rozmrzly. Takže jsem se mohli také sami zahřát, někdy i vařit nebo opékat brambory. Venku byly zásobníky s brambory, někteří vězni si je schovávali do nohavic, ale na to strážníci často přišli při kontrole. Tak tam jsme se měli fajn.

Jednou jsme celý týden nedostali jídlo. Nakonec jsme měli takový hlad, že jsme vtrhli do kuchyně a vrhli se holýma rukama na uvařenou polévku.

Jako dnes si pamatuji nálety. Nejdříve letělo první letadlo, které nebombardovalo, ale fotografovalo. Pak teprve přiletěly bombardéry. Sypali jednu bombu za druhou. Trvalo to tři dny než to trochu utichlo a my jsme šly do magacínu. Mohli jsme si vzít jeden pruhovaný mundúr, dřeváky a vepřovou konzervu s chlebem.

Došli jsme na nádraží, nastoupili do vagonů a jeli. Nic jsme nevěděli, kam nebo jak dlouho pojedeme. Jeli jsme hrozně dlouho - půl dne jsme jeli, půl dne stáli v poli, v lese, kde se dalo, než jsme zase jeli dál. Ti, kteří snědli tu vepřovou konzervu, po tak dlouhém půstu, často zemřeli. Bylo jich velmi mnoho, museli jsme je vytahovat z vagonů a pohřbívali jsme je vedle vlaku, dokud se zase nerozjel.

Nakonec jsme dojeli do Mandeburgu nebo Hendeburgu, nevím, jak se to jmenovalo. Byla tam kasárna. Když náš přivedli do velké místnosti, asi stáje, uprostřed byla hromádka ovsa. Vrhli jsme se na to jako diví a všechno jsme rychle snědli. Tam už nebylo ani počítání, ani apely, ani práce.

Asi za týden přijeli Američané a osvobodili nás. O jídlo se pak staral Červený kříž. To jsme se pak měli dobře, jéjé. Už jsme se nebáli a nečekali jsme, co nám dá Červený kříž.

Byli jsme osvobození, ale vlaky nejezdily, vůbec nic nejezdilo. Tak sem tam byl ještě tři měsíce. Domů s námi jeli Rusové, aby se nám nic nestalo. Z Prahy sem jel do Pozlovic, kde už čekala moje manželka, Albína. Nevěděla, jestli žiju nebo ne, stejně jako já nevěděl, co se s ní stalo.

Potom jsme dál žili, ale co všechno jsme museli prožít!

Původní přepis rozhovoru převzat z knihy: C. Nečas: Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras, Olomouc 1994, s. 130-139.

Poznámky

1:

Nucené pracovní nasazení u firmy Industrie-Baugesellschaft, m. p. H. v Enzesfeldu, soud. okr. Pottenstein.

2:

Nucené pracovní nasazení u firmy Industrie-Baugesellschaft, m. p. H. v Enzesfeldu, soud. okr. Pottenstein.

3:

Dítě se narodilo 12. 3. 1943 a matka musela odejít na sběrné místo už 15. 3. 1943.

4:

Srov. Vzpomínkové vyprávění E. H.

5:

Ladislav Kolář byl do r. 1945 tajemníkem městského úřadu v Luhačovicích.

6:

Transport byl vypraven 19. 3. 1943.

7:

Na bloku 12 byli převážně němečtí Romové.

8:

Nejvyšší vězeňskou funkci staršího tábora (Lagerältester) měli z počátku němečtí kriminální vězni B. Brodniewicz a G. Körlin, později německý politický vězeň H. Diamanski.

9:

Strážní službu v táboře nekonalo gestapo, ale strážní SS (Posten).

10:

Byl jím s největší pravděpodobností židovský lékař MUDr. Josef Rabinovič odněkud ze Slovenska. Před svým odsunem do Terezína bydlil v Bojkovicích, lékařskou praxi tam však neprovozoval. (pozn. C. Nečase) Podle záznamů v Databázi obětí a na základě výzkumu Mgr. Šimona Krýsla byl MUDr. Volf Rabinovič praktickým lékařem v Uherském Brodě do května 1940, kdy mu byla praxe odňata. Praxi pro židovské pacienty mohl provozovat do 31. ledna 1943, kdy byl deportován do Terezína a odtud druhý den, 1. února 1943 do Osvětimi. Dočkal se osvobození a vrátil se na uherskobrodcko, kde v Tišnově a později v Novém Jičíně pokračoval v lékařské praxi. Zemřel v červenci 1949 a je pochován na komunálním hřbitově v Tišnově.

11:

Práce na úpravě terénu, kde byla prodlužována železniční vlečka od hlavní brány směrem ke krematoriím. Terén se nazýval Bahnhof (doslova nádraží).

12:

Transporty 2. 8. 1944 do Buchenwaldu a Ravensbrücku.

13:

Koncentrační tábor Mittelbau I u Nordhausenu (fiktonym Dora).

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.