Konec německé demokracie

30. ledna 1933 jmenoval německý prezident Paul von Hindenburg vůdce NSDAP Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Přestože NSDAP měla v nové vládě pouze tři z celkem devíti ministrů, začal Hitler a jeho věrní okamžitě po nástupu k moci odstraňovat součásti demokratického parlamentního systému výmarské republiky.

Hitler na stranickém setkání v únoru 1933. (Foto: Courtesy of USHMM Photo Archives)

Na Hitlerovo přání byl rozpuštěn říšský sněm a byly vypsány nové volby. V průběhu volební kampaně došlo 27. února k požáru budovy říšského sněmu. Dodnes není jasné, zda požár v budově Říšského sněmu založil tehdy dopadený a odsouzený holandský komunista Marinus van der Lubbe, nebo zda požár zinscenovali sami nacisté. Je však jisté, že nacisté situaci využili ve svůj prospěch. 28. února 1933 vydal říšský prezident von Hindenburg Nařízení říšského prezidenta k ochraně národa a státu, známe jako tzv. Reichstagsbrandnotverordnung, které pod záminkou zamezení komunistického povstání zásadním způsobem narušovalo ochranu občanských práv. Byla omezena svoboda vyjadřování, shromažďovaní a sdružování, listovní tajemství, mohly být uskutečňovány domovní prohlídky bez soudního příkazu a konfiskován majetek. Tzv. Reichstagsbrandnotverordnung vytvořil základ pro zatýkání kandidátů ostatních politických stran před nadcházejícími volbami a pro první velkou vlnu represí proti politickým odpůrcům nacistů v Německu.

Přestože se volby 5. dubna 1933 konaly v atmosféře teroru ze strany nacistické strany, nepodařilo se v nich NSDAP získat nadpoloviční většinu hlasů. NSDAP vyhrála se ziskem 43,9 % a většinu v říšském sněmu měla pouze s podporou koaličního partnera, Německou nacionalní lidovou stranou (DNVP, která ve volbách vytupovala jako Bojová fronta Černo-bílo-rudá), která získala 8 % hlasů. 23. března 1933 přijla říšský sněm tzv. zmocňovací zákon, celým názvem Zákon pro nápravu nouze občanů a národa (Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich), kterým se parlament sám rozpustil a předal zákonodárnou moc Adolfu Hitlerovi. Jako jediná ze stran zastoupených v Říškém sněmu proti zmocňovacímu zákonu hlasovala pouze Sociálně demokratická strana Německa (SPD), členová Komunistické strany Německa (KPD) byli po požáru Říšského sněmu zatýkáni nebo byli na útěku a nemohli se tak hlasování zúčastnit.

Proces tzv. glajchšaltování pokračoval zákazem sociálně-demokratické strany v červnu a dobrovolným rozpuštěním katolické strany Zentrum v červenci 1933. Pokusy odborů zabránit svému zničení pochlebováním NSDAP, ztroskotal. Na jejich místo nastoupila nacionálně socialistická Německá fronta práce (DAF, Deutsche Arbeitsfront), která nemůže být v žádném případě považována za zastřešující organizaci všech zaměstnanců a zaměstnavatelů, jako tomu bylo u odborů. Po smrti prezidenta Hindenburga v srpnu 1934 byl zákonem o hlavě státu Německé říše oficiálně spojen úřad říšského kancléře s úřadem říšského prezidenta, který převzal Hitler.

Na základě Dekretu o požáru Říšského sněmu bylo zavedeno jako ochraná vazba uvězění v koncetračním táboře. Vedle velkého počtu tzv. ranných koncetračních táborů, které měly různou velikost, různé zřizovatele (např. policie, SS a jiné) a byly zřízeny na různých místech, byl v květnu 1933 zřízen také koncentrační tábor v Dachau, který existoval až do konce války a sloužil jako modelový tábor pro pozdější koncetnrační tábory zřizované nacistickým režimem. Obětmi prvních vln represí na začátku třicátých let byli v první řadě političtí odpůrci nacistického režimu, kteří měli být v táborech převychováni, případně zastrašeni. Tím měla být odstraněna politická opozice.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.