Rok 1938

Prvním územním ziskem Německa se stalo Rakousko, které bylo Německou říší anektováno (tzv. anšlus) 12. března 1938. Anšlus Rakouska nabyl velkou částí rakouského obyvatelstva vítán s radostí, ale přesto vyvolal okamžitě vlnu antisemitských zásahů, jejichž intenzita vyvěrala z dlouhé tradice rakouského antisemitismu. Židé byli napadáni a šikanováni na ulicích, byli rakouskými nacisty okrádáni o svůj majetek, vystěhováváni z bytů a v některých případech dokonce vyháněni na hranice. Proces vyčleňování Židů ze společnosti, který v Německu probíhal pět let, v Rakousku trval pouhých několik měsíců. Adolf Eichmann, specialista SS na židovskou otázku, zřídil 20. srpna 1938 ve Vídni Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, v níž museli rakouští Židé výměnou za naději na možnost emigrace odevzdat téměř veškerý svůj movitý i nemovitý majetek. Kombinací administrativního perfekcionismu a každodenního teroru se podařilo do konce roku 1940 vyhnat téměř dvě třetiny - více než 130 tisíc - rakouských Židů.

Rok 1938 byl zlomovým pro Židy v Německu. Během doby, kdy se země připravovala na vojenský střed a územní expanzi, zvyšoval režim tlak na totální vyloučení Židů ze společnosti, a to s cílem definitivně je vyloučit ze společnosti a přivlastnit si jejich majetek. 

Židům byl zakázán výkon povolání v mnoha oblastech - především v drobném obchodě. V červenci 1938 byla odňata licence všem židovským lékařům a v září všem židovským právníkům. V dubnu bylo nařízeno přihlášení veškerého židovského majetku, jehož hodnota přesahovala 5000 říšských marek. Byl tak zajištěn majetek v hodnotě více než 7 miliard marek. Třetí prováděcí nařízení k norimberským zákonům definovalo pojem židovský podnik: ve společnostech stačilo, aby v dozorčí radě zasedal jediný Žid, případně aby čtvrtina kapitálu byla v židovských rukou. Později byl za židovský prohlašován i takový podnik, který byl pod rozhodujícím vlivem Židů. Právě tyto definice byly výhodným nástrojem pro arizátory, kteří cítili šanci přiživit se na likvidaci židovského života v Německu a v Rakousku.

Nařízením o kenkartách z 22. června 1938 byla pro muže nad 18 let a pro všechny osoby starší 15 let, které chtěly překročit státní hranici, zavedena povinnost mít kankartu. Povinnost vlastnit kenkartu platila také pro všechny, které nacisté označili za Židy. Tyto kenkarty byly označeny velkým písmenem J (Jude - Žid). Kdo byl majitelem takovéto kankarty, musel při každé příležitosti sám upozornit na fakt, že je Žid. Druhé prováděcí nařízení k zákonu ke změně příjmení a rodných jmen ze 17. srpna 1938 přinutilo všechny muže označená za Židy přidat si ke jménu jméno Israel a ženy si ke jménu musely přidat jméno Sára. Zároveň bylo ustanoveno, že židovští novorozenci nesmějí dostávat německá jména. S nařízením o říšských pasech pro Židy z 5. října 1938 byly všechny cestovní pasy všech lidí podléhajících kategorii Žid označeny tzv. židovským razítkem - velkým, červeným J. Na základě postoje ostatních států bylo vystěhování ještě těžší a na základě tehdy platných nařízení o platebním styku se zahraničím tak nebylo možné uskutečnit platbu do zahraničí.

Organizovaný a dobře fungjící proces emigrace, o který se židovské organizce do té doby staraly, se nyní dostal do potíží. Po anšlusu Rakouska se rozpadly iluze týkající se budoucí existence Židů v Německu a židovské obyvatelstvo se zakaždou cenu snažilo uniknout ze sféry vlivu nacistů. Zatímco stoupal počet uprchlíků, klesal počet zemí, které by byly ochotny uprchlíky přijmout. Na návrh prezidenta Spojených států Roosvelta se v červenci 1938 setkali zástupce třiceti dvou zemí ve francouzském městě Evian, aby hledali řešení. Výsledek konference byl velkým zklamáním. S výjimkou nepatrné Dominikánské republiky odmítly zúčastněné státy uprchlíky nadále přijímat.

V červnu 1938 nastalo první velké zatýkání židovských mužů, kteří byli následně posláni do koncetračních táborů. Tak zvaná Juni-Aktion byla součástí tzv. Aktion Arbeitsscheu Reich, které směřovala proti žebrákům, tulákům a alkoholikům, stejně tak proti cikánům a kočovným řemeslníkům. Oficálně to znamená, že se jednalo o recividisty a recividní pachatele, ale fakticky se vstahovala i na dávno uplynulé dopravní přestupky, pro které byli zavlečeni do koncetračních táborů. Více jak dva ticíce mužů označených za Židy bylo odesláno do koncentračních táborů Buchenwald, Dachau a Sachsenhausen. Jen v Buchenwaldu jich zemřelo během prvních osmi týdnů 150.

V říjnu 1938 následovala tzv. Polen-Aktion.  Téměř 17 tisíc židovských lidí s polskou státní příslušností bylo bez výstrahy deportováno na polsko-německé hranice, kde byli jednoduše zanecháni a nacházeli se v situaci, kdy nemohli odejít do Polska a ani se vrátit do svých domovů. Nakonec přijala židovská obec v Polsku velkou část deportovaných, zbytek byl do léta 1939 internován polskou vládou v uprchlických táborech. Poté, co se ve Francii žijící Herschel Grynszpan, dozvěděl, co jeho rodinu, která patřila k obědem Polen-Aktion, postihlo, zastřelil 7. listopadu 1938 vysokého úředníka německého velvyslanectví v Paříží - Ernsta vom Ratha.

Nacisté použili atentát  k dalším, už plánovaným násilným opatřením směřovaným proti židovskému obyvatelstvu, které vydávali za spontánní reakci německého obyvatelstva. V noci ze 7. na 8. listopadu vyprovokovali příslušníci SA a SS v civilním oděvu útok na židovské obchody, domy a synagogy. V tuto noc tak přišel rozkaz od Goebbelse k události, která později vešla ve známost jako křišťálová noc. Během jedné noci bylo nejméně 400 lidí zabyto, 1 406 synagog zničeno a na 7000 bytů a obchodů vypáleno a vyrabováno. Velká část německé společnosti se tohoto rabování zúčastnila přinejmenším jako přihlížející. V těsném závěsu, v brzkých raních hodinách 10. listopadu 1938, bylo 30 tisíc židovských mužů deportováno do koncetračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen. Nacisté trvdili, že to posloužilo k obnovení pořádku v ulicích, ve skutečnosti sloužilo odeslání do kontenračního tábora k tomu, aby postižení byli donuceni k tomu, aby opustili Německo a předtím odevzdali majetek a peníze německému státu, jinak se jim nepodaří z koncetračního tábora uniknout. Do začátku války v násedujícím roce uprchlo dalších 200 tisíc lidí, označovaných za Židy, do zahraničí.

Po listopadovém pogromu obvinili nacisté, kteří výtržnosti plánovali a podíleli se na nich, židovské obyvatelstvo z vyprovokování pogromu a požadovali od židovskcýh obyvatel jednu miliardu říšských marek jako odškodnění. Peníze, které pojišťovny postižených měly vyplatit, aby pokryly škody na majetku, zkonfiskoval německý stát. Zároveň bylo židovské obyvatelstvo donuceno odtranit škody vlastními silami. V průběhu dalších událostí sloužil listopadový pogrom jako úvod ke zrychlení tzv. arizace židovského majetku.

 

Chodci míjejí výkladní skříň židovského obchodu v Berlíně rozbitou během tzv. křišťálové noci. (Foto: National Archives, courtesy of USHMM Photo Archives)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.