Život v táboře v Letech

Příchod do tábora

Lidé, které hlavně v průběhu srpna 1942 poslali četníci a policisté do tzv. cikánského tábora v Letech, přicházeli do tábora ve větších nebo menších skupinách, nejčastěji jako celé rodiny, a přijížděli různými dopravními prostředky: většinou vlakem, občas vlastní maringotkou s koňmi, vždy však již jako vězni pod dohledem četnické eskorty. Jedinou výjimku tvořili dva muži, kteří přišli do tábora bez eskorty z Plzně, kde jim bylo sděleno, že se jejich manželky a děti už v táboře nacházejí.

Na příchod do tábora vzpomínala řada přeživších s hrůzou. Ke vstupní proceduře patřily podle táborového řádu mytí a dezinfekce oblečení, dále ostříhání nakrátko, resp. dohola. Druhý den ráno jsem česala dceřiny krásné dlouhé vlasy, když na mě nějaký dozorce začal ječet, že marním čas, protože jí je stejně ostříhají. Řekla jsem mu, že by jí je mohli ostříhat, jedině kdyby jí našli vši, ale věděla jsem, že žádné vši nemá. Ale nakonec nám oběma vlasy ostříhali, vyprávěla o tom jedna bývalá vězeňkyně tábora.1 Už od prvních minut svého pobytu v táboře se vězni setkávali s podmínkami, které od tohoto okamžiku museli vydržet po celou dobu internace.

Ubytování, ošacení a hygienické podmínky

K ubytování vězňů sloužily v táboře různé baráky. Část vězňů byla ubytována v malých mobilních dřevěných domcích, část ve větších barácích. Muži, ženy a děti do 14 let byli ubytováni odděleně. Kapacita tábora byla 300 osob, během prvního půl roku jeho fungování se zde ale nacházelo kolem 1000 lidí. Ani výstavba dalších dvou vězeňských baráků v prosinci 1942 přeplněnost tábora nevyřešila.

Jako oblečení dostali muži táborovou výstroj, kterou tvořily vyřazené, načerno obarvené vojenské uniformy. Ženy a děti měly nosit vlastní oblečení, ve kterém do tábora přijely nebo si jej přinesly s sebou. Ženy a děti tedy musely v chladnějších měsících chodit v letním oblečení. Situace se komplikovala i tím, že bylo obtížné si prádlo a oblečení vyprat. Nedostatečný oděv ohrožoval zdraví a životy internovaných. Problém chybějícího oblečení se řešil mezi Kriminální ústřednou, zemským úřadem a tzv. cikánským táborem od začátku jeho fungování. Až na konci listopadu 1942 obdržel tábor oblečení a materiál k jeho výrobě.

K hygieně sloužila vězňům budova o 80 m2, ve které byly vedle koupelny i místnosti na praní prádla a místnost pro dezinfekci. Podle dochovaného rozpočtu na její výstavbu měla koupelna celkem 6 výtokových kohoutků, není ale jasné, zdá se jednalo o sprchy nebo umývadla. Tábor v Letech trpěl nedostatkem vody. Vězni se proto museli mýt v rybníku Lipež ležícím blízko tábora. Nedostatek vody neřešila ani druhá studna, jejíž stavbu po povolení Kriminální ústřednou v Praze nařídil zemský úřad v Praze v srpnu 1942 a která byla zprovozněna 9. prosince 1942. Také dezinfekce oblečení dobře nefungovala kvůli nedostatečnému dezinfekčnímu stroji. Zemský úřad v Praze sice už od září 1942 trval na tom, aby se rozšířila kapacita dezinfikování, to ale Kriminální ústředna v Praze nedovolila a v listopadu 1942 trvala na navrácení parní dezinfekce, jež byla prozatímně do tábora zapůjčena.
 

Pohled na cikánský tábor Lety u Písku, 1942. (EÚ AV Praha, foto: Muzeum romské kultury.)

Režim v táboře

Režim v táboře určoval z teoretického hlediska táborový řád, který vydal Generální velitel neuniformované protektorátní policie až 30. září 1942 a který byl do tábora doručen dne 6. listopadu 1942. Již předtím, 27. srpna 1942, však ředitel tábora Janovský vytvořil takzvaný domácí řád. Pravděpodobně tento domácí řád vznikl na základě pokynů, které velitel tábora dostal v červenci 1942 na pracovním setkání se spolupracovníkem Kriminální ústředny Františkem Kuchařem, velitelem druhého cikánského tábora v Protektorátu v Hodoníně u Kunštátu Stefanem Blahynkou a dalšími. Oba řády se ve většině bodů shodují, ale domácí řád řeší mnohem více detailů než oficiální táborový řád pro tzv. cikánské tábory v Protektorátu. Oba jasně navazují i na klasické stereotypy o cikánech.

Podle oficiálního táborového řádu bylo úkolem tábora vyřadit cikány a cikánské míšence ze společnosti a vychovat je k práci, pořádku a disciplíně. I když tento účel zní podobně jako u dřívějšího kárného pracovního tábora v Letech, táborový řád cikánského tábora jasně stanovil, že na rozdíl od vězňů KPT, vězňové CT nemají možnost být propuštěni a že jsou v táboře uvězněni na dobu neurčitou. Další předpisy se týkaly organizace dne a práce, dodržování pravidel osobní a táborové hygieny a definice dobrého chování, které, především podle domácího řádu velitele Janovského, víceméně odpovídalo disciplíně v armádě.

Oficiálně měla být táborová společnost organizována podobně jako v jiných nacistických koncentračních táborech: starší pokoje (Zimmerälterster) měl být zodpovědný za pořádek, disciplínu a čistotu v jeho pokoji, starší baráku (Barackenältester) měl stejnou zodpovědnost v celém baráku a starší pracovní skupiny (Arbeitsgruppenältester) byl zodpovědný za to, že všechna pravidla pořádku, disciplíny a čistoty dodržuje jeho pracovní skupina. Dále táborový řád zmiňuje funkce opatrovnice dětí (Kinderaufseherin). Vězňové, kteří měli takovou funkci podle oficiálního táborového řádu vykonávali méně jiných pracovních úkolů. Tento systém, jak je popsán v táborovém řádu, používali nacisté i v jiných koncentračních táborech. Domácí řád táborového velitele obsahuje podobný systém, nachází se v něm ale i další funkce starší tábora mužů a starší tábora žen, jejichž úkolem bylo obstarávat styk vězňů s velitelem. I tyto funkce existovaly i v jiných nacistických koncentračních táborech.2

Podobnost se také vztahovala na systém odměn v táborovém řádu, který jako privilegia zmiňuje možnost korespondence nebo povolení kouřit – mužům mohl velitel za odměnu dovolit až tři cigarety denně. Janovského domácí řád naproti tomu obsahoval zákaz kouření jen pro určité doby a místa. Ve vzpomínkách se nachází odkazy, že dozorci prodávali vězňům cigarety a tabák,3 podle dokumentů z fondu CT Lety si velitelství tábora nechalo od vězňů oficiálně za přidělené cigarety zaplatit. Cena za jednu cigaretu byla 30 haléřů.

Pravidla chování vězňů se zaměřila především na disciplínu a poslušnost. Vůči personálu tábora a lidem, kteří tam pracovali z jiných důvodů (např. řemeslníci), předepisoval táborový řád vězňům povinnou úctu (pflichtgemäße Achtung) a bezpodmínečnou poslušnost (unbedingter Gehorsam). Jak táborový řád, tak domácí řád předepisoval způsob pozdravu: vězňové museli sejmout čapku, stát v pozoru a oslovit nadřízené slovem pane a označením jeho hodnosti. Mezi sebou se měli vězňové chovat slušně a zdvořile, za volání na kolemjdoucí, žebrání tabáku nebo potravin a mluvení s někým z venku byl trest, stejně jako za hádání se nebo tropení křiku.

Další část pravidel, v nichž se shodoval táborový řád s domácím, se vztahovala na hygienu a čistotu. Bylo například předepsáno, že si vězni musí denně mýt obličej, krk a čistit si zuby. Každý třetí den si vězňové měli umýt nohy, a minimálně každý druhý týden se měli koupat. Rozkaz k tomu musel dát velitel. Co bylo oficiálně stanoveno a napsáno, však nebylo možné dodržovat, protože podmínky v táboře rozhodně takové dodržování hygieny neumožňovaly. To samé se týká i praní prádla.

Na rozdíl od předpisu z táborového řádu se v táboře používala jako oficiální komunikační jazyk čeština, nikoli němčina. Romština byla zakázána.

Tresty

Zásadní rozdíly mezi oficiálním táborovým řádem a Janovského domácím řádem se týkaly trestů za přestupky proti táborovému řádu. Táborový řád Generálního velitele neuniformované policie uváděl čtyři různé tresty: ústní důtku, odebrání výhod, povinnost vykonávat nepříjemné úkoly (například úklid záchodů) a jako nejhorší trest vazbu v délce až 30 dnů, během kterých však měl vězeň stále vykonávat nucenou práci. Potrestán měl být nejen pachatel přestupku, ale i ti, kteří k tomu přestupku dali pohnutku. Nejvyšším trestem zmiňovaným v táborovém řádu bylo uvalení preventivní vazby, což v praxi znamenalo deportaci do koncentračního tábora mimo Protektorát. Jako možné důvody pro uvalení preventivní vazby jmenoval táborový řád pokus o útěk, napomáhání někomu jinému k útěku, nenahlášení pokusu o útěk, dále nedefinované chování, kterým se často ruší pořádek v táboře nebo podněcování druhých k porušení pořádku v táboře, chování jasně ukazující, že někdo se nepolepšil, a spáchání trestného činu v táboře. Velitel tábora mohl rozhodovat o druhu trestu, pouze v případě preventivní vazby musel o její uvalení žádat Kriminální ústřednu v Praze.

V domácím řádu se objevil také trest smrti za svícení a rozdělání ohně bez dovolení. Zatímco tento trest se dá vysvětlit obavou z ohrožení požárem a s tím spojeným nebezpečím pro celý tábor, u dalších trestů svévolně navržených Janovským není pragmatické vysvětlení možné. Místo zmiňovaných čtyř trestů z táborového řádu nařídil Janovský trestní systém sestávající ze zvýšení výkonu práce, vězení po práci až do délky 30 dnů, vězení po práci s omezením denního přídělu jídla do 21 dnů, prostou samovazbu do 21 dnů, zostřenou samovazbu do 21 dnů, spoutání železy (doba se lišila podle druhu trestného činu) a zastřelení v případě odporu, neuposlechnutí rozkazu, pokusu o útěk a při útěku. Tyto tresty připomínají praxi užívanou v jiných nacistických koncentračních táborech.

Trestné činy ve smyslu zákona se měly trestat soudem. Soudem uložené tresty byly vykonávány obvyklým způsobem mimo tábor. Po odpykání soudního trestu se vězňové museli vrátit do tábora.

Práce

Podle táborového řádu všichni vězňové tábora museli pracovat. Menší část vězňů pracovala mimo tábor v pracovních skupinách a většinu vězňů přítomných v táboře tvořily děti do 14 let. Táborový řád Generálního velitele neuniformované policie stanovil, že vězni cikánských táborů v Protektorátu nad 10 let mají pracovat spolu s dospělými. Menší děti měly podle táborového řádu vykonávat menší pracovní úkoly.

Práce dominovala dennímu režimu v táboře. Do konce roku 1942, kdy vypukla epidemie tyfu, začínaly všední dny vězňů v létě v 5 hodin ráno budíčkem a končily ve 21 hodin večerkou, v zimě se vstávalo v 6 hodin a uléhalo ve 20 hodin. Děti do 10 let musely vstávat v 6 hodin a chodit spát ve 20 hodin v létě, v 7 vstávat a v 19 hodin uléhat v zimě. Tento režim platil každý den kromě nedělí a svátků, kdy se mohlo vstávat o hodinu později. Po budíčku se museli vězni umýt, ustlat postele a po snídani nastoupit na práci.

Práce v táboře byla nucená a mzdy vězňů sloužily k financování provozu tábora, včetně výplaty mezd táborového personálu. Pracovní skupiny mužů a žen měly podle oficiálního táborového řádu Generálního velitele neuniformované policie v Protektorátu různé úkoly: všichni měli vykonávat práce venku, jako například v zemědělství, v lesním hospodářství a na výstavbě silnic, což mohlo znamenat i v kamenolomu. Uvnitř tábora však měli muži vykonávat jen takovou práci, která odpovídala jejich řemeslným dovednostem. Ženy a dívky byly zodpovědné za úklid, praní prádla, vaření i péči o děti nebo nemocné. Rozhodnutí o výkonu práce byla v kompetenci velitele tábora. Skutečná pracovní doba vězňů se pohybovala mezi 8 až 10 hodinami denně.

V rámci nucené práce vězňů existovala také možnost objednat si pracovníky z tábora pro práci například v zemědělství nebo lesním hospodářstvím. V takovém případě se tvořily pracovní skupiny v souladu s úkolem na různá časová období: jak na několik měsíců, tak i jen na několik hodin. Pracovní skupiny, které pracovaly delší dobu daleko od tábora, musely být na místě ubytovány a bylo třeba jim zajistit stravování. K stravování nucených pracovníků bylo potřeba mít jejich potravinové přídělové lístky. Ty spravovali velitele pracovních skupin spolu s velitelem cikánského tábora. Pokud by chtěl zaměstnavatel příděl vězňům zvýšit, mohl tak udělat pouze z vlastních zásob (vlastní vypěstované zeleniny, masa apod.).

Několik pracovních skupin pracovalo mimo areál tábora po celou dobu svého věznění. Malá část vězňů se díky tomu vyhnula každodennímu přísnému režimu panujícímu v táboře. Poměry v pracovních skupinách se ovšem taktéž navzájem lišily. Někdy se setkávali s vlídným přijetím: příkladem může být případ zaměstnavatele, který se snažil dosáhnout propuštění jednoho vězně, protože si jeho práce vážil. Bylo mu však sděleno, že kdyby chtěl nějakého pracovníka sám zaměstnat, měl by si vybrat necikána, protože cikány nebylo možné z tábora propustit. V případě jiných pracovních skupin zase přicházely do tábora anonymní dopisy, v nichž si většinové obyvatelstvo stěžovalo na příliš volný pohyb vězňů. Ubytování pracovních skupin se různilo, nicméně všem často chybělo vhodné oblečení a především obutí.

Hlad

Další zásadní skutečností, na niž přeživší tábora často vzpomínali, byl neustálý hlad. Ráno jsme měli jen černou kávu s chlebem. Na oběd byly brambory, někdy vodnatá polévka. Večer polévka nebo chléb. Byl tam hlad, vzpomínala si Anna Růžičková.4 Zilli Schmidtová (roz. Reichmannová) napsala: Protože jsem později viděla, co byl Auschwitz, mohla bych říct, že v Letech to nebylo zase tak špatné. Ale hlad byl i tam, hlad byl všude. V táboře jsme nikdy nedostali tolik jídla, abychom mohli říct jsem najedená.5

Táborový ani domácí řád se k otázce stravování nevyjadřoval příliš jasně. V táborovém řádu bylo stanoveno, že se mají vydat tři jídla denně. Vězni měli jíst společně s tím, že pracující měli dostat jídlo jako první, aby stravování nerušilo pracovní program. Teplá jídla se měla vařit v táborové kuchyni. Domácí řád stanovil, že snídaně, t.j. káva nebo polévka a ch[l]eba vydá se pro každou ubytovnu zvlášť. Oběd se měl rozdávat stejně jako snídaně nebo na pracovišti podle rozkazu velitele, večeře se měla rozdávat po návratu všech vězňů z práce. Hospodářský řád tábora, který obsahuje úřední předpisy hospodaření pro protektorátní tábory ve správě Generálního velitele neuniformované protektorátní policie, dále stanovil, že vězňové by měli dostat vedle zmiňovaných tří jídel ještě chleba navíc. V tomto hospodářském řádu bylo také stanoveno, že za jídla byla zodpovědná správa tábora, která nesměla překročit přidělený rozpočet. Přesné předpisy pro zásobování všech vězňů potravinami se v archivním fondu CT Lety nenachází. Jediný údaj, který máme z dokumentů k dispozici, se vztahuje na dospělé muže pracující mimo tábor.

Z táborových knih (Lagerbuch) ale vyplývá, že porce, které se vydávaly v táboře, byly menší, než bylo stanoveno ve zmiňovaném dokumentu. Stejná jídla se opakovala – především brambory. Množství masa přiděleného na vaření bylo takové, že pravděpodobně v uvařeném pokrmu vůbec nebylo. Z ovcí, které byly zakoupeny v létě 1941, aby bylo v táboře v případě nedostatku k dispozici maso, byla jedna další poražena a využita na stravování v létě 1942, další dvě velitel Janovský 1. října 1942 prodal. Důvody, proč ovce prodal, z archivních dokumentů z fondu CT Lety nevyplývají.

Další kapitola: OSUDY VĚZŇŮ A KONEC TÁBORA

Poznámky

1:

týž, s. 54.

2:

Pätzold, Kurt: Häftlingsgesellschaft In Benz, Wolfgang; Distel, Barbara; Königseder, Angelika. (Hg.): Ort des Terrors. Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager, Bd. 8. München: , 2008. a další text po citaci.

3:

Polansky, Paul. Tíživé mlčení: svědectví těch, kteří přežili Lety. Praha: G plus G, 1998. s. 54.

4:

Polansky, Paul. Tíživé mlčení: svědectví těch, kteří přežili Lety. Praha: G plus G, 1998. s. 28.

5:

Schmidt, Zilli. Gott hat mit mir etwas vorgehabt! Erinnerungen einer deutschen Sinteza. Berlin: Stiftung Denkmal für die ermordeten Juden Europas, 2020.

Seznam použitých archivních zdrojů a literatury:

Archivní zdroje:

Státní oblastní archiv v Třeboni, fond CT Lety:

  • Karton 1, inv. č. 29 – Zřízení Kárného pracovního tábora v Letech

  • Karton 1, inv. č. 31 – Zřízení Cikánského tábora v Letech

  • Karton 1, inv. č. 33 – Služební řády, domácí řády, řád pro hospodářskou službu cikánského tábora

  • Karton 1, inv. č. 35 – Rozkazy, periodická hlášení a různá korespondence velitele tábora

  • Karton 3, inv. č. 39 – Zřízení telefonní stanice, zajištění vody pro tábor

  • Karton 3, inv. č. 40 – Likvidace tábora

  • Karton 4, inv. č. 41 – Likvidační správa cikánského tábora Lety

  • Karton 8, inv. č. 52 – Osobní spisy velitelů tábora

  • Karton 8, inv. č. 53 – Lékaři a zdravotní personál – osobní spisy

  • Karton 14, inv. č. 73 – Dodání osob do cikánského tábora

  • Karton 14, inv. č. 74 – Jmenné seznamy Cikánů

  • Karton 14, inv. č. 75 – Změny stavu, propuštění z cikánského tábora, seznamy zemřelých

  • Karton 15, inv. č. 76 – Transporty do Osvětimi

  • Karton 15, inv. č. 77 – Seznamy osob uznaných za necikány

  • Karton 15, inv. č. 79 – Děti narozené v CT, seznam zemřelých dětí a dospělých pochovaných na provizorním hřbitově

  • Karton 22, inv. č. 93 – Pracovní skupiny

  • Karton 23, inv. č. 96 – Epidemie tyfu

  • Karton 26, inv. č. 106 – Měsíční deníky potravin, hlášení zemskému úřadu o situaci na úseku stravování vězňů, denní výkazy kuchyně o počtu stravovaných osob a o spotřebovaných dávkách jednotlivých potravin

  • Karton 28, inv. č. 108 – Stavby v táboře, stavba studny

  • Karton 28, inv. č. 113 – Vepři a ovce

  • Karton 29, inv. č. 125 – Zimní oblečení žen a dětí, odběrní poukazy na textilní zboží

  • Kniha 4, inv. č. 4 – Kniha evidence telefonických hovorů

  • Kniha 23, inv. č. 24 – Podací protokol 1942-1943

  • Kniha 24, inv. č. 25 – Podací protokol 1943

Literatura:

Ayaß, Wolfgang. „Asoziale“ im Nationalsozialismus. Stuttgart: Klett-Cotta, 1995.

Klinovský, Petr. Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016, in: Paměť a dějiny, sv. 2.. Dostupné z https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2016/04/PD_02_16_s3-16.pdf.

Pätzold, Kurt: Häftlingsgesellschaft. In: Benz, Wolfgang; Distel, Barbara; Königseder, Angelika. (Hg.): Ort des Terrors. Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager, Bd. 8. München: , 2008., s. 110-125.

Polansky, Paul. Tíživé mlčení: svědectví těch, kteří přežili Lety. Praha: G plus G, 1998.

Schmidt, Zilli. Gott hat mit mir etwas vorgehabt! Erinnerungen einer deutschen Sinteza. Berlin: Stiftung Denkmal für die ermordeten Juden Europas, 2020. Dostupné z: https://www.stiftung-denkmal.de/wp-content/uploads/Zilli-Schmidt_Gott-hat-mit-mir-etwas-vorgehabt_Web-PDF_Einzelseiten.pdf.

Schüler-Springorum, Stefanie: Masseneinweisungen in Konzentrationslager: Aktion „Arbeitsscheu Reich“, Novemberpogrom, Aktion „Gewitter“ . In: Benz, Wolfgang; Distel, Barbara; Königseder, Angelika. (Hg.): Ort des Terrors. Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager, Bd. 8. München: , 2008., s. 156-164.

Zimmermann, Michael. Rassenutopie und Genozid. Die nationalsozialistische Lösung der Zigeunerfrage. Hamburg: Christians, 1996, s. 547.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.