Helena Nolová: Byli jsme normální česká rodina

Paní Helena Nolová se narodila v roce 1923 do rodiny Josefa Ohrensteina a Kamily Ohrensteinové. Transportem do Terezína z Prahy-Holešovic šla s maminkou, tatínek Josef s jejím bratrem Miroslavem, v listopadu 1941.

KamilaaJosefOhrenstein.jpg

Kamila a Josef Ohrensteinovi (Foto: archiv rodiny)

Tety Helenky jsem se později, poté co zemřel můj táta Miroslav, její bratr, v roce 1972, často vyptávala. Chtěla jsem vědět něco o mém tátovi, který o době před válkou, o Terezíně ani o Osvětimi vlastně nikdy nemluvil, a také jsem jako teenager ani nevěděla, na co bych se ptala. Ze školy si slovo koncentrační tábor nepamatuji, probírali jsme urputně ještě i na gymplu historii dělnických hnutí a Internacionálu atd., ale o holocaustu se nemluvilo.

Teta po smrti svého manžela pana Nola žila v Penzionu Charlese Jordana, kde byla spokojená. Chodívala jsem občas za ní, anebo jsem ji pozvala na roh Maiselovy ulice na kávu, a ona mi vyprávěla. Také jsme jeli s jejími vnučkami a mým patnáctiletým synem do Terezína. Já dovnitř nejdu, jděte sami, děti, řekla. Takhle to tu vůbec přece nevypadalo… takhle si to nepamatuju.

A tak mně, i pro rozhovor Paměť žen-oběti holocaustu, líčila život rodiny Ohrensteinů před válkou:

Táta byl obchodní zástupce, byli jsme taková středostavovská rodina. Život až do osmatřicátého roku probíhal bez nějakých problémů. Chodily jsme s kamarádkami do kina, to víš, občas jsem za nimi běžela i večer, ale nikdy bez dovolení, a to pak za protektorátu už nešlo.

Měla jsem moc hezké dětství, hodné rodiče, kteří nás, mě i bratra, měli rádi. Žili jsme v Praze, ale moje maminka pochází z jedné vesnice za Vlašimí, ze Soutic, a to byl můj druhý domov. Tam jsme trávili vždycky celé léto, prostě prázdniny v Souticích. Měla jsem i tam kamarádky… Je to taková malebná vesnička na soutoku Želivky se Sázavou, vyrostla jsem u vody, naučila jsem se plavat. Až do mých patnácti, šestnácti jsem měla život před sebou celkem nalinkovaný, jak holka z takové středostavovské rodiny asi mohla mít.

Všichni Helenini příbuzní nebo jejich většina z otcovy strany byli z Čech: …jeden strýc byl ve Zruči nad Sázavou, druhý v Golčově Jeníkově, teta byla vdaná v Chrudimi, maminčina teta byla v Trhovém Štěpánově, příbuzní byli v Souticích, další byli ve Vlašimi. Německy sice mluvili, že se dohovořili, ale to v té době, kdy oni vyrůstali, za Rakouska-Uherska, uměli prakticky všichni. Ale nás k němčině nikdy nehonili a doma se mluvilo jenom česky.

Před rokem 1939 byly kamarádkami paní Heleny dívky různých vyznání. Tak jedna moje kamarádka byla katolického náboženství, druhá byla bez vyznání a já byla na židovství. Prostě nedělali jsme vůbec žádné rozdíly, a nikdy jsem se nesetkala s nějakou nevraživostí.

S antisemitismem nebo nepřátelstvím se tedy setkala až po r. 1939, většinou pocházely ze strachu, kromě ojedinělých projevů nepřátelství ze strany učitelky:

… to bylo asi na třetí měšťance, to jsem chodila do měšťanky v Libni. Byla tam učitelka ručních prací a vaření, to se učily holky. A ta měla takové blbé řeči, já jsem na to koukala jako blázen…, protože jsem se s tím v životě nesetkala. Ona si mě třeba v sobotu pozvala do jiné třídy a tam mi říkala, jestli mi nevadí, že chodím v sobotu do školy. Vůbec jsem nechápala, proč bych já, která jsem vyrostla v naprosto asimilovaném prostředí, neměla v sobotu chodit do školy… (směje se). To bylo jediné, a ani jsem to rodičům neřekla, abych jim nepřidělávala starosti. Říkala jsem si, no co, učitelka hloupá, no a z ručních prací jsem najednou měla čtyřku. Já jsem se jinak dobře učila.. a najednou čtyřku. Ale já jsem si z toho moc nedělala.

Teta Helenka docela řešila tehdejší třídní a sociální rozdíly:

Co tenkrát za mého dětství bylo, co dneska není, to byly spíš třídní rozdíly. Byla jsi zaškatulkovaná do určité škatulky a v té jsi prostě byla. Takže já jsem třebas byla vychovávaná ne v žádném blahobytu, ne v nějakém přepychu… Věděla jsem, že v životě nebudu šít u Podolské, ani jsem to nezáviděla, věděla jsem, že budu šít u nějaké místní švadleny a budu žít takovým tím normálním životem. To byly ale opravdu tvrdé hranice, přes které člověk nemohl. Nikdy bych si třeba netroufla se v sobotu sebrat a zůstat přes noc a vrátit se v neděli. To prostě bylo vyloučené, ta moje třídní škatulka to nedovolovala, to prostě bylo nemyslitelné.

Povídaly jsme si i o tehdejších možnostech dívek a chlapců. Tenkrát se uvažovalo o tom – to se vždycky svolala rodinná rada - že bych měla jít na gymnázium, protože jsem se celkem dobře učila. To bylo v  33. nebo 34. roce, kdy sem dost doléhala krize, její dozvuky. -Ty ses zbláznila, kluka vydržovat na gymnáziu a pak na vysoké škole, a ještě k tomu holku! K čemu holku? K čemu holce bude gymnázium, prosím tebe, maturita, k čemu jí to bude… „Tak si to představ. Ještě že dnes už holky můžou studovat a vybrat si to, co je baví.

Odešla tedy, stejně jako její sestřenice, do měšťanky. Zpravidla pak dívky chodily do tzv. rodinné školy. Tam se dívky učily šít a vařit a řídit domácnost, všechno, co bylo zapotřebí k vedení domácnosti… …protože holka se vdala, zůstala doma… To bylo tenkrát samozřejmé, muž ji musel uživit, to byla jeho povinnost. Anebo mohly holky jít do obchodní školy. To bylo dané a jinak to nepřicházelo v úvahu… 1

Téměř všichni z rodiny Josefa Ohrensteina, včetně jeho manželky Kamily, zahynuli v Osvětimi.

 

Poznámky

1:

z osobního vyprávění mé tety Heleny Nolové.

Text vznikl v rámci projektu Life bevore Shoah podpořeného Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo v ČR.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.