Osudy vězňů a konec tábora v Letech

Smrt v táboře

Smrt v táboře souvisela podle archivních zdrojů především se životními podmínkami, i když podle vzpomínek přeživších bylo každodenní záležitostí také surové bití vězňů.1 Přeplnění tábora vězni a ubytování, které neposkytovalo ochranu proti zimě, nevhodné oblečení, špatné stravování, nedostatečné hygienické zařízení a neustálá fyzická námaha během práce rychle vyčerpávaly síly vězňů a napomáhaly vypuknutí různých nemocí v táboře. Tyto okolnosti byly známy i okresnímu úřadu v Písku, kde se od konce srpna 1942 za zlepšení podmínek zasazoval okresní hejtman z Písku Hlaváček u zdravotního rady MUDr. Fügnera. Problémů bylo hodně. Dezinfekční stroj proti vším byl sice v táboře od října 1942, ale nebyl dost silný, jak na začátku prosince hlásil velitel tábora. Tomuto hlášení předcházelo dohadování mezi táborem a Kriminální ústřednou v Praze o tom, jestli vůbec v táboře parní dezinfekce zůstane, protože ústředna chtěla vrátit stroj do Prahy. Situace se ještě zhoršila v listopadu a prosinci 1942, kdy onemocněl smluvní lékař tábora MUDr. František Kopecký, a nemohl pracovat.

První podezření, že se v táboře šíří tyfus, se objevilo v září 1942. Testy na břišní tyfus i paratyfy se ale vrátily z laboratoře s negativním výsledkem. První pozitivní testy na břišní tyfus se objevily až na začátku prosince 1942. Z důvodu epidemie byla 31. prosince 1942 na celý tábor v Letech u Písku uvalena karanténa a úřady zvýšily počet členů zdravotního personálu v táboře. Nemocný MUDr. Kopecký dal výpověď k 31. prosinci 1942 a byl nahrazen MUDr. Janem Neuwirthem. Ten však také onemocněl a na konci ledna byli do tábora odesláni dva další lékaři: MUDr. Bohuslav Stejskal z nemocnice v Praze a MUDr. Michal Bohin. M. Bohin byl podle norimberských zákonů označen za Žida a oficiálně byl vězněm CT Lety, ale kvůli své roli měl ve srovnání s ostatními vězni určitá privilegia, byl stravován společně s dozorci a měl vlastní ubytování, protože podle norimberských zákonů nesměl být ubytován společně s lidmi, kteří neplatili za Židy ve smyslu nacistického zákona. Na začátku ledna se objevily také první případy skvrnitého tyfu, kterým na začátku února onemocněly i všechny tři ošetřovatelky, které v táboře pracovaly. Karanténa tábora byla proto ještě více zpřísněna. Očkováním personálu i části vězňů a díky silnějšímu dezinfekčnímu stroji se podařilo zastavit další šíření nemoci, karanténa se však zatím nerušila.

O více než 90 vězních víme, že byli léčeni v různých nemocnicích. O tom, kdo bude hospitalizován, rozhodovali lékaři s ohledem na práceschopnost vězňů v rámci nucené práce pro různé firmy i v souvislosti s předpisy o prevenci epidemie a ohrožení okolí tábora tyfem. V okamžiku, kdy toto ohrožení pominulo, byla hospitalizace vězňů CT Lety ve veřejných nemocnicích zakázána. I v nemocnici však zůstali vězni odděleni od ostatních pacientů a nemocnice je nesměly volně propouštět na svobodu. Část vězňů léčených v nemocnicích byla později propuštěna Kriminální ústřednou na svobodu, jiná část byla okamžitě z nemocnice deportována dále do Auschwitz-Birkenau.

Více než 300 vězňů nepřežilo podmínky v táboře a s nimi související epidemii. Jako příčiny smrti uvádí archivní dokumenty z fondu CT Lety především takové, které jasně odkazují na nedostatek stravování a špatné hygienické podmínky. Tato souvislost byla známa i zodpovědným osobám v táboře, stejně je hlásili nadřízeným. Nejprve byli mrtví z tábora pohřbíváni na hřbitově v nedalekých Mirovicích, kde ale od přelomu let 1942/1943 nebylo další místo k dispozici. V reakci na to byl v lednu 1943 založen provizorní hřbitov v blízkosti tábora, kde byli mrtví pohřbíváni až do konce existence tábora. Přesný počet vězňů, kteří jsou v Letech pohřbeni, zatím nebylo možné určit, jedná se ale o minimálně 100 osob. Nejméně tři vězeňkyně CT I Lety u Písku byly pohřbeny v Písku, kde zemřely v nemocnici.

Deportace

Z CT I Lety u Písku odjely dva velké transporty lidí do koncentračního tábora Auschwitz. Jejich příběh je úzce spojen s vývojem politiky nacistického pronásledování. První deportace v prosinci 1942 se uskutečnila pod oficiálním názvem transport asociálů a zcela odpovídá vývoji nacistické perzekuční politiky. Pronásledování takzvaných „asociálů“, tj. vlastně represe na základě chudoby a způsobu života, který se odlišoval od ideálů společnosti, se v Říši vztahovalo jak na část romského a sintského obyvatelstva, tak i Židy.2 Všech 78 žen a 16 mužů z tábora v Letech bylo v prosinci 1942 vybráno k deportaci na základě vládního nařízení č. 89/42 Sb. ze dne 9. března 1942 o preventivním potírání zločinnosti, které bylo kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS H. Himmlera z roku 1937.

Seznam vězňů tábora v Letech, kteří byli podle nacistické definice rasovými cikány, čítal 422 osob. 420 z nich přijelo 7. května 1943 spolu s dalšími 413 protektorátními rasovými cikány, kteří zatím byli ponecháni na svobodě, do Auschwitz-Birkenau. Dvě vězeňkyně z oněch 422 osob transportem do Auschwitz-Birkenau neodjely, protože měly zatím zůstat k dispozici policii v Českých Budějovicích jako svědkyně v kriminálním případu, který s táborem neměl žádnou souvislost. Dalších sedm lidí, kteří se neobjevili v seznamu „necikánů“, bylo převezeno z CT I Lety u Písku do CT II Hodonín u Kunštátu. Jednalo se o osoby, které byly sice označeny jako rasoví cikáni, ale měly buď německé nebo slovenské občanství, a jejich deportace byla tím pádem spojena s byrokratickými obtížemi. Všech sedm bylo ale stejně později odvlečeno do Auschwitz-Birkenau.3. Z tohoto důvodu hrál tábor v Letech jasnou roli v rámci nacistické genocidy Romů a Sintů.

Likvidace tábora

V květnu roku 1943 Generální velitel neuniformované policie v Protektorátu Čechy a Morava sdělil ředitelství tábora, že tábor bude zlikvidován. Během května byli cikáni deportováni z tábora do Auschwitz- Birkenau a necikáni propuštěni na svobodu. Rozhodnutí Kriminální ústředny v Praze o „rasové příslušnosti“ bylo tedy zároveň rozhodnutím o právu na život jednotlivců. Zůstalo zde 15 vězňů, kteří měli podle pokynu Generálního velitele neuniformované policie pomáhat při likvidaci tábora. Všechno, co ještě bylo použitelné, se mělo dezinfikovat, poté se měly věci rozdělit mezi různé příjemce, především mezi jiné tábory nucené práce a CT II Hodonín u Kunštátu. Dřevěné domky a všechno, co se už nedalo dále používat, se mělo spálit. Zemský úřad v Praze dostal konkrétní pokyn, aby postavil plot kolem nouzového hřbitova u tábora a na něm kříž. Dne 1. června 1943 hlásil velitel tábora okresnímu hejtmanovi začátek pálení věcí a dodal, že pálení bude dle očekávání pokračovat do 15. června. Páleny byly i maringotky, které se v táboře ještě nacházely. Jejich železné zbytky byly rozprodány dozorcům.

Dne 8. srpna 1943 byla likvidace tábora ukončena a tábor byl oficiálně zrušen. Telefonní linka, která existovala v táboře od dubna 1941, byla zrušena dne 9. srpna 1943. Poslední vězni tábora a členové personálu šli 9. srpna do karantény v nemocnici v Písku. Před jejich odjezdem bylo území tábora označeno výstražnými cedulemi Eintritt verboten – Vstup zakázán, které tam zůstaly až do roku 1944. Mezi posledními záležitostmi, které se v rámci administrativní likvidace řešily, byl i majetek vězňů. Až na výjimky propadlo oficiálně jmění vězňů Říši a bylo v květnu 1944 posláno na účet Ministerstva vnitra.

[ctlety-konec-nezapomeneme.jpg]

Památník obětem cikánského tábora I v Letech u Písku umístěný v roce 1995 nedaleko rybníka Lipěž. (Foto: Aletta Beck)


Další kapitola: Bilance tábora v Letech u Písku

Poznámky

1:

Polansky, Paul. Tíživé mlčení: svědectví těch, kteří přežili Lety. Praha: G plus G, 1998. s. 38-39.

2:

Ayaß, Wolfgang. „Asoziale“ im Nationalsozialismus. Stuttgart: Klett-Cotta, 1995. a Schüler-Springorum, Stefanie: Masseneinweisungen in Konzentrationslager: Aktion Arbeitsscheu Reich, Novemberpogrom, Aktion Gewitter In  Benz, Wolfgang; Distel, Barbara; Königseder, Angelika. (Hg.): Ort des Terrors. Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager, Bd. 8. München: , 2008.

3:

Schmidt, Zilli. Gott hat mit mir etwas vorgehabt! Erinnerungen einer deutschen Sinteza. Berlin: Stiftung Denkmal für die ermordeten Juden Europas, 2020. s.34.

Seznam použitých archivních zdrojů a literatury:

Archivní zdroje:

Státní oblastní archiv v Třeboni, fond CT Lety:

  • Karton 1, inv. č. 29 – Zřízení Kárného pracovního tábora v Letech

  • Karton 1, inv. č. 31 – Zřízení Cikánského tábora v Letech

  • Karton 1, inv. č. 33 – Služební řády, domácí řády, řád pro hospodářskou službu cikánského tábora

  • Karton 1, inv. č. 35 – Rozkazy, periodická hlášení a různá korespondence velitele tábora

  • Karton 3, inv. č. 39 – Zřízení telefonní stanice, zajištění vody pro tábor

  • Karton 3, inv. č. 40 – Likvidace tábora

  • Karton 4, inv. č. 41 – Likvidační správa cikánského tábora Lety

  • Karton 8, inv. č. 52 – Osobní spisy velitelů tábora

  • Karton 8, inv. č. 53 – Lékaři a zdravotní personál – osobní spisy

  • Karton 14, inv. č. 73 – Dodání osob do cikánského tábora

  • Karton 14, inv. č. 74 – Jmenné seznamy Cikánů

  • Karton 14, inv. č. 75 – Změny stavu, propuštění z cikánského tábora, seznamy zemřelých

  • Karton 15, inv. č. 76 – Transporty do Osvětimi

  • Karton 15, inv. č. 77 – Seznamy osob uznaných za necikány

  • Karton 15, inv. č. 79 – Děti narozené v CT, seznam zemřelých dětí a dospělých pochovaných na provizorním hřbitově

  • Karton 22, inv. č. 93 – Pracovní skupiny

  • Karton 23, inv. č. 96 – Epidemie tyfu

  • Karton 26, inv. č. 106 – Měsíční deníky potravin, hlášení zemskému úřadu o situaci na úseku stravování vězňů, denní výkazy kuchyně o počtu stravovaných osob a o spotřebovaných dávkách jednotlivých potravin

  • Karton 28, inv. č. 108 – Stavby v táboře, stavba studny

  • Karton 28, inv. č. 113 – Vepři a ovce

  • Karton 29, inv. č. 125 – Zimní oblečení žen a dětí, odběrní poukazy na textilní zboží

  • Kniha 4, inv. č. 4 – Kniha evidence telefonických hovorů

  • Kniha 23, inv. č. 24 – Podací protokol 1942-1943

  • Kniha 24, inv. č. 25 – Podací protokol 1943

Literatura:

Ayaß, Wolfgang. „Asoziale“ im Nationalsozialismus. Stuttgart: Klett-Cotta, 1995.

Klinovský, Petr. Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016, in: Paměť a dějiny, sv. 2.. Dostupné z https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2016/04/PD_02_16_s3-16.pdf.

Pätzold, Kurt: Häftlingsgesellschaft. In: Benz, Wolfgang; Distel, Barbara; Königseder, Angelika. (Hg.): Ort des Terrors. Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager, Bd. 8. München: , 2008., s. 110-125.

Polansky, Paul. Tíživé mlčení: svědectví těch, kteří přežili Lety. Praha: G plus G, 1998.

Schmidt, Zilli. Gott hat mit mir etwas vorgehabt! Erinnerungen einer deutschen Sinteza. Berlin: Stiftung Denkmal für die ermordeten Juden Europas, 2020. Dostupné z: https://www.stiftung-denkmal.de/wp-content/uploads/Zilli-Schmidt_Gott-hat-mit-mir-etwas-vorgehabt_Web-PDF_Einzelseiten.pdf.

Schüler-Springorum, Stefanie: Masseneinweisungen in Konzentrationslager: Aktion „Arbeitsscheu Reich“, Novemberpogrom, Aktion „Gewitter“ . In: Benz, Wolfgang; Distel, Barbara; Königseder, Angelika. (Hg.): Ort des Terrors. Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager, Bd. 8. München: , 2008., s. 156-164.

Zimmermann, Michael. Rassenutopie und Genozid. Die nationalsozialistische Lösung der Zigeunerfrage. Hamburg: Christians, 1996, s. 547.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.