Přeživší a připomínání „cikánského tábora“

Většina osob vězněných v cikánském táboře v Auschwitz-Birkenau tam zemřela následkem hladu, nemocí a epidemií. Určitou šanci na záchranu měli ti, kteří odtud byli jako zdraví, mladí a práceschopní posláni do jiných koncentračních táborů a dalších internačních a pracovních zařízení, ačkoliv i tam byli vystaveni zničující práci, nelidským životním podmínkám, nuceným sterilizacím nebo pochodům smrti v posledních týdnech války.

Z původních českých a moravských Romů a Sintů, vězněných v Auschwitz-Birkenau a dalších koncentračních táborech, se do poválečného Československa vrátilo pouze asi 600 mužů a žen. Trvalé ponižování, extrémní fyzické a psychické násilí, stejně jako přetrvávající úzkost, měly trvalý dopad na fyzický a psychický stav přeživších a přivodily jim trauma, které je pronásledovalo po celý zbytek života. Leon Růžička (nar. 1924 v Litoměřicích, vězeňské číslo Z-1931), který prošel internací v koncentračních táborech Auschwitz, Buchenwald, Mittelbau-Dora a Bergen-Belsen, vzpomínal: Po osvobození tábora jsem se vrátil do vlasti. Tam jsem marně hledal někoho z rodiny. Zůstal jsem sám. Jak to bylo hrozné! Plakal jsem nenávistí na válku. Tolik jsem ji nenáviděl. Všech 27 členů naší rodiny, z toho 13 dětí a naše dobrá matka, všichni byli obětí války, buď zahynuli v plynu, nebo nelidským týráním. Já sám jsem byl nemocen a trvalo několik měsíců, než jsem byl úplně zdráv. A ne docela.1

Přeživší se většinou pokoušeli vrátit do svých domovských měst nebo na místa, odkud byli deportováni. Doufali, že se tam setkají se svými příbuznými. Tyto návraty však nebyly pro řadu z nich jednoduché. Své domovy v bývalých bydlištích již většinou nenacházeli, protože romské osady či osídlení na okrajích obcí nechaly příslušné úřady často po jejich deportaci a rozprodání movitého inventáře ve veřejných dražbách srovnat se zemí, případně jejich domy přidělily jiným obyvatelům. Navrátilci zubožení pobytem v koncentračních táborech se tak kromě podlomeného zdraví a ztráty svých příbuzných museli vyrovnávat se zhoršením svého sociálního postavení.

Mezi přeživšími, případně pozůstalými z řad českých a moravských Romů a Sintů bylo vědomí jejich tragického osudu v době druhé světové války samozřejmě živé a přítomné. Ze strachu před opakováním válečných hrůz, z obav ze stigmatizace v očích veřejnosti a kvůli přetrvávajícím předsudkům však někteří přeživší odmítali o prožitých traumatech hovořit, případně se raději ani ke svému romství nehlásili.2

Aloisie Blumaierová (nar. 1926 v Bořitově, okr. Blansko), která byla vězněna v koncentračních táborech Auschwitz, Ravensbrūck a pobočce koncentračního tábora Flossenbūrg v Kraslicích, odkud šla pochod smrti, vzpomínala: Vrátila jsem se domů, ale s podlomeným zdravím. Přinesla jsem si reumu v páteři a navíc jsem byla úplně psychicky zdeptaná. Dlouho jsem nemohla mít děti, a když se mi konečně narodily, tak jsem se o ně pořád bála, aby nemusely prodělat něco podobného jako já. Takové byly následky mé nucené táborové koncentrace.3

Téma holocaustu Romů nebylo i přes svou závažnost po roce 1945 většinovou společností reflektováno, a to jak ve východní, tak v západní Evropě. Několik desetiletí trval boj Romů a Sintů za uznání statusu rasových obětí nacismu a za zahrnutí do veřejného prostoru paměti. Teprve od šedesátých let 20. století se aktivizovalo mezinárodní romské hnutí, mezi jehož první požadavky patřilo právě uznání rasového pronásledování Romů. Také první pietní akty k připomínce obětí genocidy českých a moravských Romů a Sintů se konaly až na konci šedesátých, resp. na začátku sedmdesátých let, mj. na popud přeživších a členů první české romské organizace Svaz Cikánů-Romů (1969–1973).4 I přes tyto ojedinělé snahy však bylo veřejné připomínání genocidy romského obyvatelstva v tehdejším Československu minimální, existoval pouze omezený historický výzkum a zaznamenávání výpovědí přeživších. Historická paměť Romů jakožto skupiny na okraji společnosti se tak nestala součástí celospolečenského povědomí. Teprve po roce 1989 dochází k rozvoji veřejného připomínání, vzdělávání a výzkumu o tomto tématu. Nejen na místech protektorátních „cikánských táborech“ se pravidelně konají vzpomínkové akce. K nejstarším patří pietní akty, připomínající hromadné deportace Romů a Sintů do Osvětimi, které se každoročně konají v Brně (v březnu), Letech u Písku (v květnu) a Hodoníně u Kunštátu (v srpnu). Romské oběti nacismu jsou od roku 2002 také součástí akcí v rámci mezinárodního Dne obětí holocaustu 27. ledna, připomínajícího osvobození osvětimského koncentračního tábora roku 1945.5

Tragické události nacistické genocidy Romů a Sintů postupně získávají pevné místo v celoevropských, resp. světových dějinách. Bývalý koncentrační tábor v Osvětimi má v kontextu připomínkových a vzdělávacích aktivit zcela zásadní postavení. Roku 2001 byla stálá expozice osvětimského Státního muzea Auschwitz-Birkenau ve spolupráci s Centrální radou německých Sintů a Romů rozšířena o část pojednávající o pronásledování evropských Romů a Sintů.6 Roku 2002 se pak tragický osud Romů a Sintů stal součástí nové stálé expozice osvětimského muzea věnované vězněným lidem z českých zemí, na níž spolupracovali mj. Památník Terezín a brněnské Muzeum romské kultury. Bývalý cikánský tábor v části táborového komplexu v Březince se stává každoročně 2. srpna místem pietního shromáždění, na němž se scházejí představitelé romských organizací, zástupci vlád, diplomaté, přeživší, pamětníci a pozůstalí nejen z Evropy, a toto datum, připomínající likvidaci osvětimského cikánského tábora a hromadnou vraždu tam vězněných mužů, žen a dětí roku 1944, bylo vyhlášeno mezinárodním dnem romského holocaustu.7

2.8.2018b.jpg

Pomník na místě bývalého „cikánského tábora“ v KT Auschwitz-Birkenau během pietního aktu dne 2. srpna 2018. (Foto: Michal Schuster).
 

Závěr

Cikánský rodinný tábor, který fungoval v sekci B-II-e koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, je neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů a Sintů a dalších osob označených za cikány a cikánské míšence. V době jeho existence od února 1943 do srpna 1944 táborem prošlo zhruba 23 000 mužů, žen a dětí z různých částí Evropy. Bylo mezi nimi i zhruba 5 500 Romů a Sintů z Čech, Moravy a Slezska, kteří byli do Osvětimi deportováni během roku 1943 a částečně 1944 z Protektorátu a území přičleněných k Říši. Katastrofální stravovací, ubytovací a hygienické poměry se v cikánském táboře staly při omezené zdravotní péči hlavní příčinou hromadné úmrtnosti. V táboře zahynulo celkem asi 19 300 osob, včetně zhruba 4 300 zavražděných v plynových komorách při likvidaci tábora v noci z 2. na 3. srpna 1944. Datum 2. srpna se proto stalo symbolem konečného řešení cikánské otázky a jakožto Mezinárodní den holocaustu Romů je připomínáno nejen na místě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi, ale také na řadě míst České republiky.

Poznámky

1:

Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého v Oloumoci, 1994. 244 s. , s. 203.

2:

Sadílková, Helena, Schuster, Michal a Závodská, Milada. Holocaust Romů jako „neznámý“ nebo „zapomenutý“. Dějiny a současnost. Praha: Lidové noviny, 2015, č. 9, s. 30–34. , Dostupné on-line.

3:

Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého v Oloumoci, 1994. 244 s. , s.84.

4:

Více o Svazu Cikánů-Romů viz např. Lhotka, Petr, Schuster, Michal a Závodská, Milada. Svaz Cikánů-Romů 1969–1973. Doprovodná publikace k výstavě Muzea romské kultury „Svaz Cikánů-Romů (1969–1973) – z historie první romské organizace v českých zemích“. Brno: Muzeum romské kultury, 2009. 27 s. .

5:

Více k tématu např. Sadílková, Helena, Schuster, Michal a Závodská, Milada. Holocaust Romů jako „neznámý“ nebo „zapomenutý“. Dějiny a současnost. Praha: Lidové noviny, 2015, č. 9, s. 30–34. .

6:

Rose, Romani. Nacistická genocida Sintů a Romů. Katalog ke stálé výstavě ve Státním Muzeu v Osvětimi. Praha: Romano džaniben, 2009. 323 s. s. 8.

7:

Schuster, Michal. Genocida Romů v českých zemích a její reflexe. Romano voďi. Praha: Romea, 2012, sv. X, č. 10, s. 10-13. .

Literatura:

  • Holý, Dušan a Nečas, Ctibor. Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Brno: Ústav lidové kultury, 1993. 151 s.

  • Kenrick, Donald a Puxon, Grattan. Cikáni pod hákovým křížem. Olomouc: Univerzita Palackého v Oloumoci, 2000. 179 s.

  • Kladivová, Vlasta. Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc: Univerzita Palackého v Oloumoci, 1994. 125 s.

  • Kubica, Helena a Setkiewicz, Piotr. The Last Stage of the Functioning of Zigeunerlager in Birkenau camp (May – August 1944). In: Memoria. Memory – History – Education. The Auschwitz-Birkenau State Museum, 2018.

  • Lhotka, Petr, Schuster, Michal a Závodská, Milada. Svaz Cikánů-Romů 1969–1973. Doprovodná publikace k výstavě Muzea romské kultury „Svaz Cikánů-Romů (1969–1973) – z historie první romské organizace v českých zemích“. Brno: Muzeum romské kultury, 2009. 27 s.

  • Nečas, Ctibor. Aušvicate hi kher báro. Čeští vězňové cikánského tábora v Osvětimi II - Brzezince. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992. 247 s.

  • Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. In: Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994.

  • Nečas, Ctibor. Dininy podobizny Romů. Romano džaniben. 2000, č. 7/2000, s. 68-76.

  • Nečas, Ctibor. Holocaust českých Romů. Praha: Prostor, 1999. 173 s.

  • Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého v Oloumoci, 1994. 244 s.

  • Nečas, Ctibor. Špalíček romských miniatur. Brno: Centrum pro studium demokracie, 2008. 123 s.

  • Nečas, Ctibor. Židovští lékaři v cikánských táborech. Romano džaniben. Praha: 2000, č. 1-2, s. 58-61.

  • Nečas, Ctibor. Cikánský tábor v Auschwitz-Birkenau a jeho nejmladší vězňové. Časopis matice moravské. 1994, č. 113, s. 171-178.

  • Rose, Romani. Nacistická genocida Sintů a Romů. Katalog ke stálé výstavě ve Státním Muzeu v Osvětimi. Praha: Romano džaniben, 2009. 323 s.

  • Sadílková, Helena, Schuster, Michal a Závodská, Milada. Holocaust Romů jako „neznámý“ nebo „zapomenutý“. Dějiny a současnost. Praha: Lidové noviny, 2015, č. 9, s. 30–34.

  • Schuster, Michal. Genocida Romů v českých zemích a její reflexe. Romano voďi. Praha: Romea, 2012, sv. X, č. 10, s. 10-13.

  • Steinbacher, Sybille. Auschwitz. Geschichte und Nachgeschichte. Mnichov: Beck, 2015. 128 s.

  • Talewicz-Kwiatkowska, Joanna. Resistance and Survival of the Roma and Sinti in Auschwitz-Birkenau. In: Roma Resistance during the Holocaust and in its Aftermath. Collection of working papers. Budapešť: 2018, s. 103-129.

  • Zimmermann, Michael. Rassenutopie und Genozid. Die nationalsozialistische Lösung der Zigeunerfrage. Hamburg: Christians, 1996. 547 s.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.