Chtěla jsem být herečkou

V Izraeli zemřela Nava Shan - Vlasta Schőnová.

Narodila se prvního září 1919 v Praze jakoVlasta Schönová, k vůli nacistům si musela změnit příjmení na Šanová, přátelé jí říkali Váva, v Izraeli přijala jméno Nava Shan, po sňatku se jmenovala Herrmannová. Prožila bohatý a rozmanitý život; byla silnou osobností a překážky a utrpení překonávala s velkou energií a odhodláním. V Čechách, v terezínském ghettu i v její nové vlasti ji znali především jako divadelní herečku a režisérku.

Od mala si přála být herečkou, stejně jako byla její matka Magda. Už jako dítě vystupovala ve Vinohradském divadle, při studiu na gymnáziu roce 1937 začala spolupracovat s avantgardním Divadelním kolektivem mladých, soustředěným kolem Pavla Tigrida. Ještě po okupaci spoluzaložila divadlo poezie D 99 (v představeních souboru hrál mj. Jiří Orten, režii měl Gustav Schorsch), pro které nastudovala jednu ze svých životních rolí, monodrama Lidský hlas od Jeana Cocteaua. Sezonu 39/40 hrála v Secově Komorním divadle (cestovní divadelní společnosti, která vystupovala na venkově); po udání, že ředitel zaměstnává Židovku, bylo divadlo rozpuštěno.

V červenci 1942 byla celá rodina (rodiče a tři dcery) deportována do Terezína. O víc než padesát let později napsala V. Schönová ve svých vzpomínkách, které u nás vyšly před osmi lety pod názvem Chtěla jsem být herečkou (z této knihy čerpáme všechny údaje v článku), o prvních pocitech v ghettu toto: Po svém příchodu do Terezína jsem se hned pokoušela uskutečnit recitační večer, zahrát monodrama. To z naléhavého pocitu: nesmím přestat hrát divadlo. Mimo divadlo mě nic nezajímalo. Židovská tragédie, vyhnání nás všech do koncentračních táborů, se zmenšila na tragédii osobní: Němci mi zakázali hrát. Němci mi vzali divadlo. V ghettu hrála Lidský hlas, recitovala francouzskou poezii v překladu Karla Čapka a Máchův Máj, režírovala Wolkerovu hru Hrob a pro děti loutkové představení a Karafiátovy Broučky. Vystupovala i v Gogolově Ženitbě, režírované Gustavem Schorschem. Válku přežily z rodiny jen sestra Marie, které se v lednu 1945 podařilo uprchnout z Osvětimi, a ona. Tři roky po válce odjela ilegálně do Izraele. Přijela v den, kdy byl vyhlášen svobodný stát.

Divadlo v Československu a divadlo v Izraeli byly dva odlišné světy. Nava Shan se pokusila uspět v divadle Habima, ale neuměla se přizpůsobit jeho tehdy velmi kolektivnímu duchu. Nicméně i zde dostala krásné role, které - dle nadšených reakcí kritiky - výborně zahrála. Současně vychovávala v kibucu svou malou dcerku. Roku 1956 dostala z divadla výpověď a vzápětí ztratila i bydliště. (Hlasování ve věci kdo má zapotřebí herečku v kibucu? pro ni totiž nedopadlo dobře.) Nevzdala se. Začala vystupovat sama, sama si monodramata připravovala a cestovala se všemi rekvizitami po vesnicích a osadách. Po několika letech kočování zakotvila v 60. letech v městském divadle v Haifě.

Sžívání s novým prostředím pro ni jistě nebylo jednoduché, neuměla jazyk, dlouhá léta dojížděla z představení za dcerou do kibucu. V knize však nenalezneme slovo lítosti nebo nářku. Naopak. Popisuje, jakou radost jí přineslo úspěšně provedené představení v kibucu: Když jsem přišla do Izraele, chtěla jsem poznat opravdové Židy. Tady jsem je poznala. A díky jim jsem se stala opravdovou Izraelkou, a možná i víc Židovkou. Zapustila jsem zde kořeny.

Kdyby mělo vyjít nové vydání její biografie, musel by do něj být zařazen smutný údaj: Vlasta Schönová zemřela po dlouhé, těžké nemoci 3. srpna 2001.

Živel Nava Shan

Když jsme s kolegou Fuksou připravovali natáčení televizního filmu Domov ztracený, domov nalezený o lidech, kteří pocházejí z bývalého Československa a nyní žijí v Izraeli, dostala se mi do rukou kniha Chtěla jsem být herečkou. Napsala ji Vlasta Schönová, Nava Shan. Já jsem zvyklý číst rychle, a když jsem knihu prolétl, narazil jsem na několik fotografií mladé herečky a krásné ženy, dočetl jsem se o pohnutém a pestrém osudu a hned jsem si řekl, že Nava Shan bude muset být jednou z těch, s kým rozhodně musíme mluvit. A tak se i stalo. Natočili jsme rozhovor, ona stála na planince, na kopci, a za ní se rozkládal Jeruzalém. Nevím už, co měla na sobě, zůstal mi jen dojem, představa. Na kraji kopce stojí žena ve vínových šatech a za ní vlají závoje a zakrývají vždy kousek výhledu na město. Myslím, že už jí bylo kolem sedmdesátky, ne-li víc, ale stále to byla fascinující osobnost, plná plánů, plná optimismu. Musím se přiznat, že jsem jí trochu záviděl, já takový optimista nejsem. Ale musel jsem ji obdivovat. Pak jsme šli do restaurace. Ona mluvila, my všichni jsme seděli kolem ní a vlastně jsme se nedostali skoro ke slovu. Vyprávěla, jak prodělala chemoterapii, jak jezdila se svým divadlem jednoho herce po Izraeli, jak hrála Lidský hlas v Terezíně, jak se zamilovávala, až se zamilovala definitivně a čekala, až se její manžel bude moci přestěhovat za ní, z Čech do Izraele. Vyprávěla, a přitom si skládala do kapsy chléb, který hodlala tajně zkonzumovat, aby ho neobjevil její zeť. Chléb byl kvašený a byly svátky... Bylo by možno jí to mít za zlé, ale kdo by se toho odvážil! Po takové práci, po takovém životě, po takovém trápení... My jsme ji poslouchali a byli jsme unešeni. Odvezli jsme ji domů a domluvili jsme se, že se ozve, až znovu přijede do staré vlasti, kam se rozhodně chystala. Ale napřed! Než vyjedete! To jsme jí kladli důrazně na srdce.

Jak jinak, samozřejmě! odpovídala. No ano, jak jinak. Uplynul čas, několik měsíců určitě a v Brně zvoní telefon. Vezmu ho a hlásí se paní Nava. Kdy přijedete? ptám se.

Už jsem přijela, jsem tady!

Kde? povídám, a doufám, že v Praze, na letišti; měl jsem totiž před sebou perný den a málo času.

No, tady, v Brně, na nádraží, přijďte si pro mě!

Co se dalo dělat, s živlem nepořídíte. Tak jsme šli pro ni, rozdělili jsme si s Fuksou služby, tajfun Nava Shan nás smetl, zatočil s námi a za pár dní byl pryč.

Pak jsme si psali. Já jsem ještě od známých dostával vždycky zprávy. Paní Vlasta prodělala další chemoterapii... je to špatné!... Už je zase v pořádku... Porazilo ji auto... Už se uzdravila!... Náhlá příhoda, jak se říká, to je konec... a pak, vždycky jsem od ní dostal několik řádek, ve kterých komentuje svůj stav, glosuje nějakou kulturní událost a jednou mi dokonce vyčetla, že jsem hrál v nějakém filmu, který se jí nelíbil! Ale já jsem byl rád, protože to znamenalo, že žije, že má silnou vůli a energii a že nevzdává svůj život, přese všechno... Písmo už bylo slabé, roztřesené, ještě se někdy omlouvala, že nemohla psát, kvůli těm ranám osudu.

A teď, asi už naposled, dostávám zprávu, že je opravdu konec. Už se asi neozve, už nenapíše. Paní Vlasta Schönová, Nava Shan zemřela, tentokrát neodvolatelně. Tak tedy už nikdy... I když u ní člověk nikdy neví!

Arnošt Goldflam

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.