Můj otec Karel Poláček

(1)

Moje první vzpomínky na otce jsou dosti mlhavé. Narodila jsem se v stařičkém domě v Truhlářské ulici v Praze, kde jsme obývali dvě místnosti v bytě matčiných rodičů. V tom pětipokojovém bytě babička Matylda provozovala jakýsi penzion, který můj otec nazýval Matyldeum. Dva pokojíky pronajímala studentům, největší místnost bytu sloužila manželům Hermannovým jako ložnice i obývací pokoj a současně tam babička denně podávala asi dvacet obědů pro strávníky. Byla to těžká lopota. Časně zrána nosila studentům snídani do pokojů, pak začala připravovat oběd. Vidím podnes ten objemný litinový hrnec, v němž se vařila polévka, ty veliké díže těsta na buchty a knedlíky, ty obrovité kýty masa, které se pekly v troubě. Byly to vydatné levné obědy pro chudý pracující lid. Většina babiččiných zákazníků byli obchodní příručí, kteří, jak se říká, měli vysoko do žlabu. Omáčky, kterými babička polévala knedlíky, nazýval Karel Poláček huhňavý sos. Moučníky pak dělala dva, které rovněž dostaly přezdívku: prkenný a papírový dort. Prkenný dort bylo linecké těsto spojené zavařeninou. Papírový dort byl poněkud měkčí konzistence, zdobený navrch sněhem z bílků. Oběd byl zakončen šálkem žitné kávy. Někteří strávníci po obědě hráli mariáš, jiní se natáhli na zelené plyšové kanape a odpočívali. Péra v kanapi pod neustálým náporem časem povolila a kanape bylo nutno dát do správky. Strávníci reptali, a tak jim babička dočasně poskytla žehlicí prkno.

Odpoledne, když konečně všichni odešli, usedla babička do své židle u okna, položila oteklé nohy na stoličku a dala se do čtení. Nevím, jak dobře viděla přes ten svůj umaštěný cvikr, který měla nasazený na konci nosu, takže musela dýchat ústy, připadalo mi to, jako by babička písmenka polykala. Večer co večer posílala si služebnou pro stejnou večeři - 10 dkg šunky a jednu munzemli - jak říkala. Balíček rozbalila na stole, nasadila si cvikr, rukama pojídala šunku a munzemli k tomu přikusovala. Ten cvikr jí obvykle do té šunky spadl. Můj otec si od té doby šunku jaksi zošklivil. Babička tak žila den za dnem, z domu nikdy nevycházela, byla dosti otylá a trpěla bolestmi v kloubech. Pamatuji jen jedinou příležitost, kdy se oblékla do tmavých hedvábných šatů a s lorňonem zavěšeným na řetízku kolem krku se vydala na svatbu své neteře. Matka nevěsty jí před obřadem pyšně ukazovala velkou skříň, nabitou luxusní výbavou. Babička si nasadila lorňon, aby tu krásu lépe vychutnala, usmála se a pravila: Ty ses vycajchnovala.

Děd Bedřich byl mnohem mladší než babička Matylda. Byl velký fešák, vysoký,štíhlý, rezavé vlasy pečlivě rozdělené pěšinkou, na nose cvikr. Před první světovou válkou měl prý v Brandýse nad Labem dobře prosperující obchod módním zbožím. Vzal si do hlavy, že se přestěhuje do Prahy. Prodal veškerý svůj majetek, který nějak špatně investoval, takže o všechno přišel. Teď jen chodil hrát karty do kavárny Imperial a pěstoval jakési společenské styky. Vystrojil se někdy do fraku s tuhou náprsenkou a černým motýlkem. Babička vždycky zůstávala doma a živila oba svou denní lopotou.

Tchán Bedřich a zeť Karel se neměli rádi. Poláček měl svému tchánovi za zlé, že nechává svou ženu těžce pracovat, aniž by čímkoli přispěl do společné domácnosti. Nazýval ho posměšně Princ-Manžel. Děda zase svému zeti nemohl odpustit, že nedokončil svá právnická studia a zkazil mu tak radost mít doktora v rodině. Mne však, jediné své vnouče, zbožňoval. Vodil mě do cukrárny na indiánky, kupoval mi různé hračky, a hlavně se těšil, že mě bude vodit do školy. Toho se však nedočkal.

Děd Bedřich byl podivín. Říkával: My kupci jsme ten nejvzdělanější lid. Před válkou odbíral Právo lidu, které pečlivě ukrýval pod pultem před zákazníky. Také jeho vztah k náboženství byl bizarní. Byl toho názoru, že každý slušný člověk má mít náboženství. Za první republiky byly všechny církve subvencovány státem, jen židé si museli svou obec a všechna náboženská zařízení udržovat z vlastních prostředků. Proto podle svého příjmu platili náboženskou daň. To se dědovi nelíbilo. Dal se tedy pokřtít, přešel na československou víru, a měl tak náboženství zadarmo. Karel Poláček po čase založil klub tchánů, jehož každý člen se musel vykázat nějakou výstředností svého tchána. Patřili do něj mimo jiné Karel Čapek a Ferdinand Peroutka. Byl tam tchán, který se rozplakal, když slyšel kukačku, jiný tchán byl vášnivý karbaník a sledoval z půdy dalekohledem příjezd každého vlaku do osady, aby viděl, zda nepřijeli nějací hráči.

Život v Matyldeu byl značně nepohodlný. Obývali jsme tam dvě místnosti, do nichž se vcházelo z velkého pokoje, kde babička podávala obědy. První místnost byla průchozí, bez oken, kde jsme všichni tři spali. Další místnost s okny, vedoucími do ulice, byla zařízena jako jídelna, nikdy jsme tam však nejedli. Otec tam měl svůj psací stroj. Vodovod byl v předsíni. Původní měděný kotel v koupelně byl za války zabaven na výrobu kanonů a železný kotel, jímž byl nahrazen, velmi rychle zrezavěl, takže byl k nepotřebě. Koupali jsme se tudíž v neckách, v nichž se také v kuchyni pralo prádlo. Všechnu vodu bylo třeba nosit z předsíně a ohřívat v kamnovci.

Důvod, proč jsme tak nuzně bydleli, byl, že tehdy po první světové válce byl v Praze značný nedostatek bytů a pro lidi, kteří měli málo peněz, byla situace téměř beznadějná. Naši v té době toho moc neměli. Matka pracovala v bance, aby přispěla na společnou domácnost a abychom si v budoucnu mohli dovolit slušný byt.

V roce 1925 jsme se konečně odstěhovali do nového bytu v Radlicích. Náš pobyt tam je velmi dobře vystižen v románu Dům na předměstí. Tehdy také děd Bedřich onemocněl chřipkou, kterou přechodil, a zemřel na zápal plic.

V den, kdy jsme se stěhovali do Radlic, šel otec ještě naposledy do Matyldea na oběd. Krátkou chvíli předtím, než tam dorazil, vezli vojáci z blízkých kasáren na voze ruční granáty. Na hrbolaté dlažbě Truhlářské ulice granáty vybuchly a v celé ulici byla vymlácena okna. Otec raději nešel tři dny do redakce, aby o tom nemusel psát.

V Radlicích jsem vychodila první třídu obecné školy a pak jsme se stěhovali zpět do Matyldea. Babička svůj podnik vedla dál po dědečkově smrti, byl to jediný zdroj jejího příjmu.

Po jednom a půl roce jsme konečně našli slušný dvoupokojový byt na Vinohradech v Hradešínské ulici vedle továrny Orion. Vonělo to tam čokoládou. To bylo začátkem třicátých let. Tehdy zemřel otcův otec, děd Jindřich, ve věku 77 let. Jindřich Poláček pocházel z Doudleb nad Orlicí. Měl v Rychnově nad Kněžnou obchod koloniálním zbožím. Jeho manželka se jmenovala Žofie, rozená Kohnová. Měli pět synů. Nejstarší Arnošt, kterého bratr Karel přezdíval Floncíř, začal chodit do gymnázia, kde však neuspěl, a otec ho vzal ze studií. Jako chlapec měl zálibu v botanice a zhotovil velmi pěkný herbář. Také německy se sám naučil čtením novin. Vyučil se v obchodě. Oženil se na inzerát s ženou pocházející z Falknova, která neuměla slovo česky a přes veškeré úsilí se nikdy česky nenaučila. Jmenovala se Hedva, byla velmi hlučná a Karel Poláček jí přezdíval Hejkavice. Měli jediné dítě, Huberta. Arnošt pracoval po dlouhá léta u firmy Jacques Herman - velkoobchod papírem jako účetní. Když uhodily zlé časy, firma zkrachovala a Arnošt přišel o místo. Třebaže bydlel v Praze jako my, otec se s ním nestýkal. Sice mu vypomáhal, když ztratil práci, a dokonce použil svého vlivu, aby mu našel nové zaměstnání. Neměl však o něho osobní zájem. Jen moje matka k nim občas docházela. Za okupace pak celá rodina zahynula v Osvětimi.

Další otcův bratr se jmenoval Kamil. Padl na frontě jako voják za první světové války. Třetí v pořadí byl Ludvík. To byl Karlův nejmilejší bratr, jeho kamarád z dětských let, s nímž prožíval mnohá dobrodružství. Ludva, přezdívaný Páťa, byl od přírody kutil, plný všelijakých rozpustilých nápadů. Jednou prý vypálil pojistky v celé ulici, když si chtěl doma vyrobit obloukovou lampu. Byl také na vojně za první světové války, nemusel však na frontu. Koncem války onemocněl a zemřel na zápal plic.

Čtvrtý syn Jindřicha a Žofie byl Karel, tomu bratři přezdívali Ašant.

Nejmladší z prvního manželství byl Zdeněk, který se narodil několik měsíců před smrtí své matky Žofie. Byl jako dítě velmi zanedbáván a nesl tak následky po celý život. Protože měl v nose polypy, mluvil velmi nesrozumitelně a bratr Karel mu dal přezdívku Chrochtoun.

Když zemřela matka Žofie, Karel začal zrovna chodit do školy. Otec Jindřich měl plnou hlavu starostí o obchod, pět dětí, peněz mnoho nebylo, co měl dělat? Tehdy ještě ke všemu jeden z chlapců dostal spálu. Otec Jindřich je strčil všechny dohromady do jedné postele, aby prý si to odbyli všichni najednou - a tak měl doma pět dětí nemocných spálou.

Za nějaký čas se otec Jindřich znovu oženil. Vzal si Emílii, rozenou Posilesovou, která pocházela odněkud z německého kraje na Českomoravské vysočině. Byla vychována německy, uměla však dokonale česky, jen psát se česky nikdy nenaučila. Dopisy psala švabachem a každému se na konec podpisovala: Deine treue Mutter.

Z toho manželství pocházely další dvě děti. Dcera Berta, přezdívaná Ambrécie, a syn Milan. Berta zůstala doma, pomáhala v obchodě a v domácnosti. Teprve v třicátých letech se provdala za Kamila Štědrého. Převzali obchod a babička Emílie se odstěhovala k Milanovi do Budějovic. Za druhé světové války šli Berta i Kamil do transportu a zahynuli v koncentráku..

Milan, nejmladší dítě v rodině, kterého měl Karel velmi rád, vyrůstal za války, kdy byl nedostatek potravin. Zůstal proto malý a slabý. Byl to však bystrý a energický hoch, který se v životě výborně uplatnil. Vyučil se v Mostě v obchodě s látkami, pracoval nějaký čas jako obchodní cestující, nakonec se však stal ředitelem jednotkového obchodu TeTa v Budějovicích. Nikdy se neoženil, skončil také v koncentráku. Babička Emílie, když měla odejít do transportu, spáchala sebevraždu.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.