Můj otec Karel Poláček

(2)

Abych se vrátila k našemu životu na Vinohradech. V těch třicátých letech, v době nejhlubší hospodářské krize, se nám vedlo nejlépe. Tehdy byli natočeni Muži v ofsajdu, což způsobilo náhlý obrat v našem životě. Karel Poláček byl najednou slavný, vyhledávaný autor, snímek naší rodiny se objevil v časopise Světozor spolu s dlouhým článkem. Otec přijal k svému zaměstnání v novinách ještě funkci libretisty pro ateliéry AB. Rodinný příjem se ztrojnásobil, a tak se naši rozhodli, že si vezmou větší byt. Najali jsme si třípokojový byt na Smíchově ve Švédské ulici, v domě, kde zemřel Jakub Arbes. Bydleli jsme vysoko na kopci s vyhlídkou na velkou část Prahy. Přestože jsme teď měli více peněz, žili jsme stejným způsobem jako dříve.

V červenci jsme jezdívali na rodinnou dovolenou, každým rokem někam jinam. Na jedné z takových dovolených, nepamatuju se už, kde to bylo, seděli jsme u řeky a koupali se. Objevil se tam jakýsi plavovlasý mladík, který se otci představil jako literární kritik. Otec s ním chvilku rozmlouval, pak se zvedl, skočil do vody a odplaval na druhý břeh. Kritik za ním. Otec vylezl na druhý břeh, kritik také. Otec skočil do vody a plaval zpět. Kritik ho následoval. Když pak oba vylezli na břeh, otec se k němu obrátil a řekl: Co ode mne chcete, vy jste můj přirozený nepřítel!

V srpnu se otec vracel do Prahy k svému zaměstnání a já jsem jezdila do Rychnova k babičce Emílii. Ráda jsem tam jezdila, měla jsem se tam dobře.

V září pak po návratu do Prahy všechno se vracelo do starých kolejí. Otec chodil každé úterý a každou sobotu do společenského klubu Na Příkopě hrát karty a vracel se až k ránu. V pátek večeřel u Čapků. Neděle a svátky také trávil se svými přáteli. Moje matka zpočátku s ním také někdy chodívala do klubu, to však později přestalo, zůstávala večer doma a v neděli mě brávala na návštěvy k svým známým. Pokud jsem byla malá, bylo mi to celkem jedno, jak však jsem vyrůstala, přestávalo mě to bavit a považovala jsem za velký zážitek, když mě občas otec v neděli za pěkného počasí vzal s sebou do klubu. Vždycky tam byl někdo s autem, doktor Steinbach nebo inženýr Grossmann, a pak se jelo na výlet.

Jak jsem dospívala, čím dále tím méně jsem si rozuměla s matkou a sbližovala se s otcem. Matka mě jaksi přehlížela, o ničem se se mnou nebavila, nikdy mi nic nevyprávěla, ale zato mě neustále kvůli něčemu kárala. Zdálo se, že byla nějak velmi nespokojena a že se to snažila na někoho svést. A ten někdo jsem zřejmě byla já.

Naproti tomu otec se mnou rád rozmlouval o svém rychnovském dětství, o všelijakých těch klukovských kouscích, o svých letech v Praze na gymnáziu a také o tom, co prožíval jako voják za války.

Tak vyprávěl, že když chodil do páté třídy obecné školy, měli učitele, který se jmenoval Sehnal a měl dcerušku Lilinku. Hoši ze třídy mu dali přezdívku Vyťáplej. A když šli kolem jeho domu, vykřikli do chodby Vyťááplej a rychle utekli. Jednoho dne je pan učitel Sehnal zastavil na ulici a zeptal se: A pročpak vy naší Lilince říkáte Vyboudlá?

Pak mi vyprávěl o tom, jak přišel na gymnázium do Prahy. Otec Jindřich mu zaplatil byt a stravu, ale odmítl mu dát jakékoli kapesné. Marné bylo ho přesvědčovat, že není možno žít ve městě úplně bez peněz. Bylo to ještě za Rakouska a za překročení mostu se vybíralo mýtné. Řekl mu Karel: Což když budu muset jít přes most? Nemusíš chodit přes most, byla odpověď.Což kdybych potřeboval jít na veřejný záchod?Máš jít doma! Nu, otec Jindřich nebyl nijak cituplný člověk. Syn Karel si však časem pomohl. Společně se spolužákem Linhartem psali na pokračování román Slimejš, který za honorář dávali číst spolužákům. Dokonce o tom románu vznikla jakási písnička: Ve Slimejši vystupuje Harry/ jinoch přes devatenáct let starý/k Adéle on choval vilné žáry,/ona řekla jemu, Harry, vari. Tak si oba své živobytí trochu vylepšili. Ten hoch Linhart byl nadaný básník a otec mi někdy recito val z jeho díla. Jednu z těch básní si podnes pamatuju:

Hle, u potoka perou ženy plíny

a fůru hnoje veze sedlák z vršku,

pobízí valacha, jenž slepý je a líný.

Jeď, potvoro, neb rozbiju ti držku.

Však marné snažení, vždyť je to hluchá

herka, to jste již asi uhodli,

pan starosta si doma zouvá perka

a libuje si: To je pohodlí!

Běl husí v rybníce zelenou brázdí vodu,

v níž dětičky se také usmrkané koupou,

příšerný zápach vane ze záchodů,

čeledín s úsměvem tvář dělá blbou,

hloupou.

Myslím, že přes veškerou vulgárnost je to skutečně básnické dílo. Škoda, že ten hoch zemřel v mladém věku na tuberkulózu.

Pak byly také zkazky z vojny, z první světové války. Bylo pozoruhodné, jak dopodrobna si pamatoval průběh té války, sled bitev. Já jsem si takové věci nikdy nepamatovala. Když narukoval, poslali ho na ruskou frontu. Zažil velkou porážku rakouské armády a líčil ústup, kterého se zúčastnil. Tehdy nebyly dopravní prostředky, které pěší vojsko odvezly do zázemí, tehdy se ustupovalo pěšky, stovky kilometrů, bez zastávky, bez jídla a pití. Bylo to v zimě za mrazu, kdy usednout a odpočívat znamenalo zmrznout. Koně ani psi ten pochod nevydrželi a mnozí vojáci také ne. Otec vykládal, že pořád šel a šel a že ani neví, jak dlouho a kam. Vím jen, že se jednoho rána probudil a ležel v koutě na zemi v jakési kovárně. Kovář tam bušil do kovadliny. Jak se tam dost al, neměl ponětí.

Koncem války byl na srbské frontě. Ještě s jedním kamarádem se jednoho dne sebrali a utíkali, utíkali, až se dostali na druhou stranu k Srbům, kde zůstali v zajetí až do konce války.

Měli jsme doma sešit zvaný seník, do něhož jsme si oba zapisovali své sny.

Také jsme spolu hrávali hru, kterou jsme si vymysleli. Nazývala se Pohřeb pana Bonharda. Úkolem bylo pronést co nejdelší eulogii na téma Pan Bonhard, aniž by se prozradilo, kdo to vlastně byl a čím se vyznačoval. Já jsem v té hře neměla nejmenší šanci na výhru. Otec však dokázal mluvit a mluvit o tom ušlechtilém muži a velkém vlastenci, který byl ozdobou našeho kraje a velkou ztrátou pro náš lid. Člověk měl až slzy v očích a nevěděl vlastně proč.

Otec byl horlivý čtenář. Nikdy si však knihy nevypůjčoval a ani nebyl ochoten někomu knihu půjčit. Tvrdil, že se knihy mají kupovat, protože je třeba podporovat autory. Rozrostla se mu tedy časem knihovna na dobrých tisíc knih. Já jsem také četla, což otec vítal. Dovolil mi číst všechno, co bylo v jeho knihovně, nevěřil moc v cenzuru. Říkal mi: Když to pro tebe nebude, sama to odložíš. A měl úplnou pravdu. Měl především velkou sbírku beletrie, klasiky i současnou literaturu. Jeho záliba byla především v ruské literatuře, která měla na jeho tvorbu značný vliv. Měl však i jiné světové autory, všechno v českém překladu. Jen několik málo knih měl v německém originále. Byl to jediný cizí jazyk, který ovládal, ne sice dokonale, ale byl schopen v tom jazyce číst.

Co se týče nebeletristické literatury, měl doma různé politické reportáže, historické biografie a také něco málo filosofických spisů, které mu obvykle nějaký ten filosof daroval. Moc mu to však nesedělo, většinou to zůstávalo nerozřezané.

Jednou si opatřil dvoudílný svazek Pekařovy Knihy o Kosti. Je to druhé vydání toho díla, které se mi podařilo objevit po válce v Rychnově nad Kněžnou ještě spolu s jinými knihami, které byly po celou válku schovány ve skříni v průjezdě domu na náměstí, hned vedle radnice, kam si rychnovští občané chodili vypůjčovat knížky, jako by to byla veřejná knihovna.

Když mi bylo asi patnáct roků, projevila jsem zájem o přírodní vědy. Otec mi koupil velké trojdílné dílo Věda o životě, překlad z anglického Science of life, na němž se podíleli tři význační autoři, Julien Huxley, I. G. Wells a ještě jeden Wells. Toto dílo obsahovalo populární podání tehdejšího stavu přírodních věd.

V té době jsem také začínala jevit zájem o otcovu tvorbu. Přečetla jsem si všechny jeho knihy, sledovala v novinách jeho soudničky i sloupky. Pak jsem také odpoledne po jeho odchodu do redakce přečítala jeho rukopis, takže jsem byla první čtenář jeho nedokončené pentalogie. Zpočátku se zdálo, že mu to není zrovna vhod, později však usoudil, že jsem vlastně jakýsi hlas lidu, a byl ochoten se mnou o svém díle diskutovat.

Jak jsem se již předtím zmínila, čím dále tím více jsme se sbližovali. Začali jsme spolu chodit po večeři na procházky na Petřín, při nichž jsme probírali všechno možné. Velmi nás tehdy zajímala politika. Byla to těžká doba a oba jsme věděli, že nás nic dobrého nečeká. A pak do toho ještě přicházely rodinné problémy.

Že Poláček ve svém manželství nebyl šťasten, bylo už dávno zřejmé. Jeho výrok Rodina je základem státu a otravy se sice zdál žertovný, ale vyjadřoval hlubokou nespokojenost. V čtvrtém svazku své pentalogie líčí manželství pana Facalíta. Je to bohužel velmi věrný obraz jeho vlastního manželství. Proto unikal z domu, kdykoli mohl, se svou manželkou téměř nemluvil, byli si cizí. Oba byli po léta nespokojeni, nikdy však to ani sami sobě nepřiznali. Byl to chlad z manželské ložnice, kde vládne souměrný pořádek a nevraživá ctnost. Já sama jsem tím také trpěla a snažila se z té atmosféry uniknout. Není proto divu, že jsem nadšeně souhlasila, když při jedné z našich večerních procházek mi otec navrhl, jestli bych nechtěla odjet do Anglie. Jeden z jeho známých se totiž holedbal, že má dceru v Anglii a že prý tam studuje jakýsi velmi žádaný obor, na jakousi instrumentářku, která asistuje chirurgům při operacích. Později se ukázalo, že je to docela obyčejný učební obor, který vyžaduje tři roky otrocké práce v nemocnici, kde poskytnou stravu, bydlení v internátě a velmi ubohé kapesné, přičemž se dělají zkoušky na diplomovanou zdravotní sestru. Protože však i ošetřovatelky s diplomem byly mizerně placeny a nadto musely dělat dvanáctihodinové směny, devět měsíců ve dne a tři měsíce v noci každý rok, neměly tudíž čas mít nějaký soukromý život. Málokterá Angličanka byla ochotna dát se na tuto dráhu. Proto tehdy, v době velké nezaměstnanosti, bylo toto zaměstnání přístupno cizinkám. Když však jsem tohle zjistila, byla jsem už v Anglii a pochopitelně jsem se nehodlala vrátit do nacisty obsazené země.

Dora Vaňáková, s níž měl otec již po několik let známost, byla právnička a ujala se úlohy dostat mě do Anglie. Byla jsem s ní v pravidelném styku, volala mě o přestávce do školy a sjednávala se mnou schůzky. Moje matka neměla zdání o tom, kdo mi vyřizuje cestu do Anglie. Je podivné, že ji to nenapadlo. Znala svého manžela již téměř dvě desetiletí a musela vědět, že je to člověk krajně nepraktický a neochotný cokoli vyřizovat. Jednoho dne konečně prasklo, že otec má známost. Byl z toho velký výstup, načež matka odjela do Budějovic k Milanovi a babičce Emílii, aby tak demonstrovala svou nepostradatelnost. Po jejím odjezdu jsme s otcem žili v idylické harmonii. Tento stav však trval jen týden.

Když přišlo avízo od Milana, že matka je na cestě do Prahy, otec se velmi zbrkle uklidil ze scény, aniž by si zabalil své věci a vzal s sebou dostatečnou zásobu peněz. Mně pak nezbylo než stoicky snášet, co následovalo.

Toto všechno se odehrálo v roce 1939, v době mezi mnichovskou dohodou a okupací českých zemí. Viděla jsem, jak se celý náš život hroutí zevně i zevnitř. S otcem a Dorou jsem se setkávala potajmu v kavárně. Měla jsem už všechno vyřízeno k cestě do Anglie, jen jsem čekala na povolení k vývozu valut od Národní banky. Pak do toho přišla okupace a konec naděje na jakékoli valuty. Bylo však nutno mít povolení k výjezdu od gestapa. I to mi Dora opatřila.

Odjížděla jsem jedním z posledních transportů koncem března 1939. V předvečer odjezdu jsme se loučili s otcem a Dorou v kavárně v Revoluční třídě. Bylo to velmi smutné loučení. Všichni jsme tušili, že se již nikdy neuvidíme.

Pak už byly jen dopisy - a pak přišla válka, která nás navždy rozdělila.

Vzpomínku paní Jiřiny Jelinowitzové na jejího otce jsme převzali ze sborníku Lidové noviny a Karel Poláček, který vyšel koncem minulého roku v Rychnově nad Kněžnou. Publikace shrnuje studie, referáty a vzpomínky ze stejnojmenného mezinárodního sympozia, které v Rychnově proběhlo v květnu 1998 (viz Rch 7/98). Také příspěvky z předchozích dvou poláčkovských sympozií vyšly knižně ve sbornících, které dnes už patří k základním dílům poláčkovské literatury. První pod názvem Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním (1992) připravil edičně inspirátor a organizátor první poláčkovské konference Jan Lopatka. Druhý nese název Karel Poláček a ti druzí(1995), editoval ho, stejně jako sborník poslední, spiritus agens poláčkovských sympozií a kulturního života v Rychnově Jan Tydlitát.

Sborníky nabízejí obdivovatelům velkého českého židovského spisovatele jedinečnou možnost seznámit se se zajímavými, často i zábavnými texty na téma Poláček, jeho dílo, život a současníci.

Sborník Lidové noviny a Karel Poláček je úhrnem dvaatřiceti příspěvků českých i zahraničních literárních vědců a historiků, kritiků, editorů a pamětníků (K. Hausenblas, A. Goldflam,J. Brabec, L. Soldán, O. Malevič,J. Kolár ad.). Zakoupit si jej můžete v knihkupectví Krajíček & Beseda (Široká 7, Praha 1). Jednotlivé sborníky lze také objednat na Odboru školství a kultury, Městský úřad v Rychnově nad Kněžnou, Svatohavelská 105, 516 01. Tel.: 0445/227 40, fax: 0445/225 19. (am)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.