Leo Strauss

Dr. Leo Strauss  se narodil  21. 1. 1897 v Teplicích - Šanově. Jeho otcem byl slavný rakouský skladatel operet Oscar Straus (1870–1954).  Leo Strauss začal v roce 1915 studovat práva na univerzitě ve Vídni, kde v roce 1920 promoval. V letech 1929 až 1931 byl zaměstnán jako dramaturg a prozatímní ředitel v Neuen Wiener Schauspielhaus, pro který napsal řadu textů. V roce 1932 napsal libreto k revue Der tanzende Shylock, jejímž autorem byl jeho bratr Erwin. Leo své povídky zveřejňoval ve Wiener Zeitung a Prager Tagblatt.
Po tzv. anšlusu Rakouska v roce 1938 mu bylo znemožněno dále pracovat. V říjnu 1942 byl spolu se svou ženou Mirou deportován z Vídně do Terezína. Krátce po svém příjezdu do Terezína vstopili manželé aktivně do tamního kulturního života. Provozovali venkovní kabaret, pro nějž si sami psali texty a působili také jako herci v dalších kabaretech a představeních, včetně kabaretu Kolotoč Kurta Gerrona. V říjnu 1944 byli manželé Straussovi deportováni do Osvětimi, kde oba zahynuli.

Ukázka z tvorby Leo Strausse

Jak kdyby

Znám jedno malé město,
městečko bez chyby,
já nenazvu je jménem,
leč městem jak kdyby.

Sem nesmí vstoupit kdekdo,
musí mít alibi,
né obyčejný kdekdo,
jen z rasy jak kdyby.

Tam životem se derou,
život to jak kdyby,
honí správu kdekterou,
ať pravda, či sliby.

V každou hodinu denní
lid spěchá jak divý,
a i když práce není,
dělá se jak kdyby.

Též kavárna je v městě,
vše je tam bez vady,
při novinách a hudbě
se cítí jak kdyby.

Leckdo nakládá s druhým
hrubě jen z obliby,
i když byl doma nikým –
zde dělá jak kdyby.

Z menáže dvakrát denně
popíjíš černou kávu,
a v sobotu ve svátek
jak kdyby z hašé šťávu.

Na polévku si čekáš,
jak kdyby byla snem,
a pojídáš svůj guláš,
jak kdyby maso v něm.

Na podlahu si lehneš,
jak kdybys vždy tak spal
a myslíš na své drahé,
jak kdybys zprávy dal.

Snáší se těžký osud
a hlavu dáváš výš,
o lepším bytí slyšíš,
jak kdyby zítra již.1 
 

Zlý čas

Přišel čas ke mně znenadání,
a, ničema, chtěl zůstat.
Nepomohlo mi klení, lkaní,
nepomohly mi knihy, psaní,
nedal se jen tak vyhnat.

Ležérní času frajeřiny
mě štvaly dlouhou chvíli:
relativismus, kdepak činy.
Bylo to moc i na hodiny,
vždy v celou mu nabily.
 

Bezesná noc

Ležím a přemítám na posteli,
dívám se kolem po lidech:
jak se, když ulehli spát, veselí,
prozrazuje mi jejich dech.

Ty tam jsou rány, kterých víc než dost
nám krutý osud nachystal.
Dal se teď do tmy, jak přes pevný most,
na cestu k ránu spící sál.

Jen já, když půlnoc udeří,
čtu v knize noci dál list po listě.
Sonetů věnec, příšeří,

zde trny má, pointy nejisté
a hodiny jen na věži
drží dál rytmus, pevny na místě.
 

Náš svět se ráz naráz zmenšil

Náš svět se ráz naráz zmenšil,
rychle bys ho obešel.
Příčně, podél jak by měřil
devět Q a jen šest L.

Půl sta tisíc se nás tlačí –
najít místo je svízel –
na maličkém kolotoči2 
devíti Q, šesti L.

Láká slunce na ulici,
svět chce, abys ho viděl –
nemáme tu však silnici
přes devět Q a šest L.

Světe, jejž jsme opustili,
daleký, široký, farewell,
zaživa nás zde pohřbili
v devíti Q, šesti L.
 

Cvok

Doma jsem pro lidi
platil za šmoka,3
tady mě dokonce
mají za cvoka.

Pro Žida Terezín
znamená, hm, šok.
Já se tu mám prima,
ale jako cvok.

V ghettu se otáčíš,
uteče ti rok –,
a tak ven nespěchám,
říkají mi cvok.

Hovím si, nemám hlad,
nemusím ni lok,
nejdu pro N-porci,4
a jsem pro ně cvok.

Klepy sic poslouchám,
jimiž je živ blok,
za mák jim nevěřím,
říkají mi cvok.

Abych se protáhl,
chodím krok sun krok
městečkem sem a tam,
jsem tu pro ně cvok.

Pohodu zakouším
vždy při five o’clock,
byť nečtu, nekouřím,
jsem pro ně přec cvok.

Přítel řek, žena je
teď starší v bloku.5
Řek jsem mu, to se máš
teda, ty cvoku.

O čočku6 hrajeme
večer pak tarok –,
snažím se nevyhrát,
prostě jsem tu cvok.

V pátek vše nachystám,
čtu si z Proroků,
dřív jsem žil jako vy,
říkaj: Ty cvoku.

Řek jsem: Jak pracujou,
nestojí za flok.
Soud dostal sto žalob,7
naštěstí jsem cvok.
 

Aprílové počasí
(Sonet)

Slunce juká skrze mračné nebe,
déšť si přes ně tančí zvesela;
jsou jak děti, které matka vede
k vodě, hrají si – vždyť voda zebe.

Kdy jen příroda to viděla,
hýřit barvou, světlem jak bez sebe?
Sudba však jim předpověděla
samotu a práci. Ta mela...

Nevolky pak jen se doučí
ve vzdáleném dusném letním kraji,
jak žhne slunce, jak bouře hučí.

Když si padnou přec do náručí,
vzpomínky své staré k dobru dají,
v duhu spojí je, v níž všecky hrají.
 

Anděl

Kdopak z nich věřil, že se ukázal,
on, anděl sám, a zrovna jejich otcům.
Znáte přec staré, kolik mají canců.
Kdo z nich ho viděl plakat opodál.

Tím, že je nikdo, trápili ho dál,
až opřel se pak do svých mocných křídel
a rány, bolest, za něž se tak styděl,
si vědou o přírodě obvázal.

Koumali, zkoumali ten i ten hlas,
slavíka v háji neslyšeli zpívat.
Nedošlo jim, že sluneční svit has,
ač znali přesně, jak se v dál rozlívá.
Málo jim bylo, že i v jejich čas
přišla zas na svět drobná dítka živá.
 

Dej o sobě slůvkem znát

Kdykolis mne opustila
třeba na kratičký čas,
slzou, kterous způsobila,
odvíjel jsem smutku pás.

Vím, že nemiluješ dramat,
jimiž hořkne loučení,
proto, nechtěje tě klamat,
řekl jsem ti bez chvění:

Dej o sobě malým slůvkem znáti,
bílým lístkem zmírni samotu.
jen mne, prosím, dlouho nenech státi
pohlížejícího v prázdnotu.

Chtěl bych vědět, jaká cesta byla,
zda jsi nezmeškala loď či vlak.
Jako doušku napiš slova milá –
„Drahý, mám tě ráda,“ připoj pak.

Můžeš lhát bez uzardění
o svých citech vznícených.
Uvěřím ti vše, co není,
vše, co bude státi v listech tvých.

Jen mne nenech čekat příliš dlouho –
dej o sobě malým slůvkem znát.
Snažně prosím – nechci mnoho –,
sebemenší slůvko přijmu rád.

Divně zahrál osud s námi,
divý uchopil nás vír:
Tebe temná dálka mámí
a z mé duše rve mi mír.

Nedobytné hradby čnějí
mezi námi nocí, dnem.
Ze zmučené hrudi znějí
vzlyky nad ztraceným snem.

Dej o sobě malým slůvkem znáti,
bílým lístkem zmírni samotu,
srdce, které přestalo se smáti,
potěš. Lístkem přikryj jeho nahotu.

Může stručná třeba to být zpráva,
neosobní, prostá okras všech.
Věta pouhá: Žiji a jsem zdráva.
Jen mne toho brzy dožít nech.

Napiš, co se vždycky píše,
lístek prostý, stručný, krátký.
Je-li možno, prosím tiše,
trochu něhy vepiš v řádky.

Teď již nemohu se déle tázat
pekla v nitru, hledě do nebe.
Prostým slůvkem pouze dej mi vzkázat:
„Ještě stále myslím na tebe.“8
 

Strýc Drbal9

Strejda si hodil šlofíka
a v stylu svého Pepíka
vydal se prodchnut za pány,
co bavili se u brány.
„Co tu tak klidně stojíte,
to o tom ještě nevíte?
Vorvaň ze zoo v Oboře
po řece prchá do moře.“

Ten i ten se hned poroučel,
každému o tom vyprávěl.
Netuše o taškařici,
roznesl vše po ulici.
Neuplynulo pět minut,
řítí se lid jak pominut.
Vorvaň ze zoo v Oboře
po řece prchá do moře.

Přišli nato i za strýcem,
ať propána jde taky ven.
Že už se zástup veliký
shromáždil dole u řeky.
Strejda se bavil potají:
„Co si to v městě říkají?
Vorvaň ze zoo v Oboře,
a že by prchal do moře?“

Tu další už byl u něho
a třetí, čtvrtý do toho,
jiný pak, jazyk na vestě,
křičí, že už je ve městě.
Tu řekl strýček: „Divná věc.
Co nám to dělá, kytovec?
Vorvaň ze zoo v Oboře
opravdu prchá do moře?“
 

Jsem cosi jako Don Juan

[I]
Bylo to jednou v máji –
všichni jeho moc znají –,
jdu k Lou na návštěvu.
Jak sluší se a patří,
čaj podávala pro tři,
pan manžel, aniž větřil,
si četl o zpěvu.
Zvedla se, hned jak usnul,
kdo by však tohle risknul,
co když mě nachytá?
Musel jsem pak pryč z domu,
mám zase sezonu
ne jak v Dekameronu,
žádná se nechytá.

Jsem cosi jako Don Juan,
trestaný sudbou zlou.
Hle, vědí ženy, jde ten pán,
co nosí se jak tulipán,
hned za tou, hned za tou.

Jako vždy šik načesán
vydávám se za milou.
A čekám hodinu,
i druhou hodinu,
ba třetí hodinu.
Dost možná jsem Don Juan
trestaný sudbou zlou.

II

Ne všecko končí happy,
s děvečkou jménem Pepi
jsem, ó jé, neměl štěstí.
Na statku se tak stává,
že když tak na mě mává,
zabučí z chléva kráva,
což lapálie věstí.
Nelíbí se mi ani
zlé vrčení, pak štěkání
zlého psa: Vu, vu, vu.
Když směje se má múza
a zdá se, přijde pusa,
přikvačí na mě husa
a utne námluvu.

Jsem cosi jako Don Juan,
trestaný sudbou zlou.
Hle, vědí ženy, jde ten pán,
co nosí se jak tulipán,
hned za tou, hned za tou.

Jako vždy šik načesán
vydávám se za milou.
A čekám hodinu,
i druhou hodinu,
ba třetí hodinu.
Dost možná jsem Don Juan
trestaný sudbou zlou.
 

Poslední cigareta
Myra Straussová-Gruhenbergová

Den po dni – těžká povinná etuda,
až večer podoben dni před svátky
mě nechá utéct zase kus zpátky.
Jsem unavená a chci spát, jak se dá. –

Co mě to zajímá, že blíží se den?
Ve skrýši, cosi mně pak našeptá,
je ještě poslední cigareta,
šťastna ji zapaluju, jaký to sen. –

Jak blažená jsem, než dohasne zcela.
A sním dál celou noc, když potom spím. ---
Ráno, až pohlédnu na svět zvesela,
budu mít na sebe vztek. Pochopím,
že nemám už tu, již jsem přece měla,
do dne, do kterého se probudím.  

Texty jsou publikovany nemecky a cesky v sbirce Divadelní texty z terezínského ghetta  /  Theatertexte aus dem Ghetto Theresienstadt, 1941-45, Praha:  Akropolis, 2008, editorka Lisa Peschel, prekladatele Dalibor Dobiáš a Michael Wögerbauer. 

Překlady od němčiny do češtiny od Dalibora Dobiáše.  

Poznámky

1:

Tento překlad se našel ve sbírce dr. Felixe Porgese a je to možné, že Straussův text sám přeložil.

2:

Kolotoč byl zároveň název kabaretu Kurta Gerrona v Terezíně, v němž Strauss vystupoval.

3:

Šmok – z jidiš, zde ve významu blb, podivín, nemotora.

4:

N-porce znamená příděl jídla pro osoby, které vykonávaly práce klasifikované jako „normální“. Větší příděly dostávali těžce pracující (S – Schwerarbeiter), nižší příděly naopak lehce pracující (L – Leichtarbeiter) a nemocní (K – Krank).

5:

Starší bloku – vedoucí bloku bývalých soukromých domů.

6:

Čočková polévka, připravovaná z čočkového extraktu, patřila údajně k nejhorším jídlům v ghettu.

7:

Míněn je zřejmě občanský soud v Terezíně.

8:

Tento překlad se našel ve sbírce dr. Felixe Porgese a je to možné, že Straussův text sám přeložil.

9:

V originále Der Bonkel-Onkel.

Literatura:
Peschel, Lisa. Divadelní texty z terezínského ghetta / Theatertexte aus dem Ghetto Theresienstadt (1941–1945). Praha: Akropolis, 2008, s. 560.
Österreichisches Biographisches Lexikon 1815-1950 Online-Edition. Wien: Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2014. dostupné zde

 
Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.