Holocaust v Litvě, Lotyšsku a Estonsku

Mapa etnického složení obyvatelstva Pobaltí, 1941-1942. (Foto: National Archives and Records Administration, College Park, courtesy of USHMM Photo Archives)

  • Začátek okupace: červen 1941

  • Osvobození: 1944

  • Počet Židů před válkou:

    • Litva: 154 000 (po připojení vých. Polska asi 250 000)

    • Lotyšsko: 93 000

    • Estonsko: 5 000

  • Celkem židovských obětí:

    • Litva: 130 000

    • Lotyšsko: 92 000

    • Estonsko: 1 000

Litva a Lotyšsko, které se v meziválečném období těšily vlastní nezávislosti, představovaly v předvečer druhé světové války významné centrum východoevropské židovské komunity. Na území Litvy žilo ve 30. letech přibližně 154 tisíc Židů, v Lotyšsku asi 93 tisíc. Ve třetí z pobaltských republik, v Estonsku, pak žilo zhruba pět tisíc obyvatel židovského původu.

Během druhé světové války prošlo Pobaltí dvojí okupací, sovětskou a posléze nacistickou, což zásadně ovlivnilo průběh genocidy Židů v této oblasti. V srpnu 1940 anektoval tyto tři republiky Sovětský svaz. Po útoku Německa na SSSR byly pobaltské státy začleněny do tzv. říšského komisariátu (Reichskommissariat) Ostland, který zahrnoval také větší část Běloruska a část severovýchodního Polska. Ostland spolu s říšským komisariátem Ukrajina spadal pod správu nově vzniklého ministerstva pro východní území, které řídil Alfred Rosenberg. Do čela komisariátu Ostland byl postaven Heinrich Lohse, své sídlo si zřídil v Rize.

Litva

Historie židovského osídlení Litvy sahá až do 14. století. V průběhu následujících staletí se Litva stala důležitým střediskem východoevropské židovské komunity. Židé tu představovali významnou součást především městské populace a například v hlavním městě Vilniusu, přezdívaném Jeruzalém východu, tvořili Židé v meziválečném období 36 % obyvatel. Vilnius představoval v té době centrum nejen ortodoxního judaismu, ale také sionistického a socialistického hnutí a jidiš kultury. Podobně jako v sousedním Polsku nelze však ani zde hovořit o židovské minoritě jako o plně integrované součásti zdejší společnosti, ale spíše o do značné míry odděleném katolickém a židovském společenství.

Ženy z kaunaského ghetta během příprav na deportaci do Estonska, 26. října 1943. (Foto: George Kadish/Zvi Kadushin, courtesy of USHMM Photo Archives)

V první polovině 20. let 20. století se počet Židů žijících v Litvě pohyboval kolem 154 000 (7,58 % populace), ale na začátku války prudce stoupl poté, kdy po okupaci východního Polska Sovětským svazem připadl v říjnu 1939 Vilnius s početnou židovskou populací Litvě (do té doby patřil Vilnius a jeho bezprostřední okolí Polsku); počet Židů vzrostl také v důsledku emigrace z okupovaného Polska. V roce 1941 tedy žilo na litevském území téměř čtvrt milionu Židů.

V polsko-litevském sporu v meziválečném období stáli Židé na straně Litevců, jejichž národní hnutí nevykazovalo narozdíl od polského známky antisemitismu. V první litevské vládě také zasedli dva židovští ministři. Poslanci v parlamentu mohli pronášet projevy v jidiš a v Kaunasu existovalo do roku 1924 dvojjazyčné označení ulic. Situace se pro Židy přiostřila po nástupu Hitlera k moci v Německu - projevy antisemitismu v Litvě tehdy měly většinou ekonomický podtext. Koncem 30. let se množí také případy fyzických útoků na Židy ze strany ulice.

V srpnu 1940 anektoval Litvu na necelý rok Sovětský svaz. V té době se prohloubil stereotyp židobolševika, vycházející z nadneseného počtu židovských komunistů spolupracujících s nenáviděnými Sověty, ačkoli židovský buržoazní nacionalismus byl v té době v Sovětském svazu potírán stejně tvrdě jako litevský.

Do ghetta v Kaunasu bylo v srpnu 1941 přivezeno asi 10 tisíc dětí a mladých lidí . Mnohé z nich museli tvrdě pracovat..., 1941-1944. (Foto: George Kadish/Zvi Kadushin, courtesy of USHMM Photo Archives)

Německý útok na SSSR v červnu 1941 proběhl bleskově, a tak se z litevského území podařilo před nacisty uprchnout jen nevýznamné skupině Židů. Z 225 tisíc, kteří tu žili na počátku německé okupace, se jich osvobození dožilo jen asi 8 tisíc. Nacisté propagandisticky využili předcházející sovětské okupace a vystupovali jako osvoboditelé od sovětského teroru (a židobolševismu), který vyvrcholil masovými deportacemi a popravami místních obyvatel. Genocidu Židů na tomto území provedli nacisté ve dvou fázích: v období krátce po začátku okupace masově vraždili příslušníci einsatzgruppen - Einsatzgruppe A, většinou ve spolupráci s místním obyvatelstvem. V druhé fázi, na podzim 1941, přešli nacisté k systematičtější likvidaci. Zřídili ghetta a koncentrační tábory, kde využívali otrocké práce vězňů. Ti byli postupně také likvidováni.

Einsatzgruppe A vedl SS-Brigadenführer Walter Stahlecker, tvořilo ji asi 1000 příslušníků SD a dalších policejních jednotek. Těsně po napadení země nacisty přerostla protisovětská nálada v zemi v několik protižidovských pogromů (v čele protisovětského povstání stála Litevská aktivistická fronta, která také proklamovala potřebu eliminace Židů v Litvě), protože sovětská okupace bývala spojována se Židy. Sami Litevci tak během nich zavraždili několik tisíc Židů. Einsatzgruppe A také využívala příslušníků místní paramilitární fašistické organizace šaulysů, ze kterých sestavila pomocné policejní prapory. Centrem masových poprav se staly zejména Ponary nedaleko Vilniusu a 9. kaunaská pevnost. Do konce srpna 1941 byla většina židovské populace Litvy z oblastí mimo větší města zavražděna. V listopadu 1941 byla zavražděna také větší část Židů, kteří byli koncentrováni v ghettech zřízených ve větších městech. Zbývajících asi 40 tisíc Židů bylo soustředěno v ghettech ve Vilniusu, Kaunasu, Panevežys, Šialiai a několika pracovních táborech. V roce 1943 bylo zlikvidováno i ghetto ve Vilniusu a kaunaské ghetto bylo přeměněno v koncentrační tábor. Asi 15 tisíc Židů bylo deportováno do táborů v Lotyšsku a Estonsku a pět tisíc do vyhlazovacích center v Polsku. Krátce před stažením z Litvy, koncem roku 1944, deportovali nacisté asi 10 tisíc Židů z ghetta v Kaunasu a dalších oblastech do táborů v Německu.

Z téměř tisíce Romů, kteří před nacistickou okupací žili v Litvě, přežila válku jen hrstka.

Lotyšsko

V Lotyšsku se Židé začali usazovat později než v Litvě. První zmínka o nich je sice z 16. století, natrvalo usazovat se zde ale směli až v první polovině 18. století. Podobně jako v jižněji položené Litvě jich žila na konci 19. století většina ve městech, především v hlavním městě Rize.

Ester Luriová, významná malířka, která prošla Kaunaským ghettem a koncentračním táborem Stutthof a své prožitky zachytila na svých kresbách, se sestrou Shifrou, 1923-1929. (Foto: Esther Lurie, courtesy of USHMM Photo Archives)

Po vyhlášení nezávislosti v roce 1918 získali Židé poprvé všechna občanská práva. Vzniklo několik židovských politických stran, které ve stočlenném parlamentu mívaly v průměru pět poslanců. Zastoupení menšin v parlamentu skončilo nastolením autoritativního režimu v roce 1934, nešlo ale o režim výslovně antisemitský. V Lotyšsku žilo před válkou asi 93 tisíc Židů. Protižidovské nálady přinesla až sovětská anexe v létě 1940, kdy se zde podobně jako v Litvě démonizovala role Židů spolupracujících se sovětskými okupanty. Stejně jako v případě Litvy šlo i zde především o nacistickou propagandu, která si kladla za cíl vyvolat nepřátelství vůči Židům, a tím přinejmenším lhostejný postoj, ne-li přímou účast při jejich likvidaci.

Ženy před svou popravou vedenou lotyšskou SD a policií nedaleko Liepáj. Masakr více něž poloviny židovských obyvatel města se odehrál 15. až 17. prosince 1941. (Foto: Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen, courtesy of USHMM Photo Archives)

V červenci 1941, krátce po napadení SSSR Německem, iniciovaly nacistické okupační orgány několik pogromů proti Židům, které participující Lotyši považovali za odplatu za židovskou kolaboraci s bolševiky. Během čtyř měsíců do října 1941 zavraždily místní paramilitární jednotky vedené tzv. Arájsovým komandem 35 000 Židů. Arájsovo komando, utvořené na pokyn velitele Einsatzgruppe A Stahleckera a čítající 300 mužů, jezdilo po lotyšských městech a spolu s lokálními kriminálními živly, fašisty a policejními příslušníky zabíjelo pod dohledem Einsatzgruppe A židovské obyvatele a zapalovalo synagogy. Na podzim 1941 i zde přešli nacisté k druhé, systematičtější fázi genocidy. V srpnu bylo v Rize zřízeno ghetto pro 30 tisíc Židů. Po třech měsících byla asi polovina z nich zavražděna a zbylí vězni byli přemístěni do pracovního lágru. Koncentrační tábory vznikly také ve městech Liepája a Daugavpils. Koncem roku 1941 začaly přijíždět transporty německých, československých a rakouských Židů, kteří byli většinou zavražděni v lese Bikernieki nedaleko Rigy. Do léta 1942 sem bylo deportováno asi 60 tisíc Židů z jiných zemí. Na začátku roku 1943 žilo již jen asi 5 tisíc lotyšských Židů, kteří byli soustředěni v rižském ghettu a dalších pracovních táborech. V prosinci bylo ghetto v Rize zlikvidováno. Před blížící se sovětskou frontou v létě 1944 nacisté deportovali většinu ještě žijících vězňů na západ do tábora Stutthof.

Z původního počtu asi 93 tisíc lotyšských Židů jich válku přežilo jen tisíc, pro některé však věznění neskončilo s porážkou Německa: část jich po válce vyvezli Sověti do gulagů na Sibiř.

Z téměř čtyř tisíc lotyšských Romů požívalo před a více méně i po zabrání území Sovětský svazem značnou mír u svobody. Po vpádu nacistů byli všichni Romové soustředěni ve třech městech: Rezekna, Ludza a Vilaň. Systematickým mučením a hromadnými popravami v lesích připravili nacisté o život na 1500 lotyšských Romů.

Estonsko

V nejmenší a nejsevernější z pobaltských republik žilo v období mezi světovými válkami asi 1,1 milionu obyvatel, z toho přibližně 5 tisíc Židů. Téměř polovina z nich v hlavním městě Talinu. Židé se zde usadili teprve v polovině 19. století a stali se jednou z nepříliš početných menšin. Podle ústavy příslušela menšinám kulturní a školská autonomie, existovaly zde hebrejské a jidiš státní školy. Vzhledem k malému počtu tu však Židé nebyli, narozdíl od zbývajících dvou pobaltských republik, zastoupeni v parlamentu. V roce 1934 byla přijata nová, nedemokratická ústava. V zemi získávaly vliv skupiny místních fašistů, které vyvolaly antisemitskou kampaň. V březnu 1934 byl ale vyhlášen výjimečný stav a fašistický svaz byl rozpuštěn. V září 1939 bylo Estonsko pod nátlakem donuceno podepsat se SSSR smlouvu o vzájemné pomoci, v červnu 1940 bylo obsazeno sovětskou armádou a v srpnu připojeno k Sovětskému svazu. Několik desítek tisíc Estonců bylo deportováno na Sibiř, mezi nimi také asi 500 Židů.

Ruský, německý a estonský nápis u vchodu do koncentračního tábora Klooga říká: Stát! Budete zastřeleni bez varování!, asi 1944. (Foto: Esther Ancoli-Barbasch, courtesy of USHMM Photo Archives)

Těsně před obsazením země nacisty se většině estonských Židů podařilo uprchnout spolu s ustupující Rudou armádou do ruského vnitrozemí. V létě 1941 se Estonsko stalo součástí říšského komisariátu Ostland. V té době tu žilo jen asi 1000 Židů. Polovinu z nich zavraždili příslušníci Einsatzgruppe A za asistence místních fašistů. Ostatní Židé byli koncentrováni v táboře Harka nedaleko Talinu, kde byli do konce roku 1941 zavražděni. Na konferenci ve Wannsee v lednu 1942 bylo Estonsko prohlášeno judenrein. Od podzimu 1942 byly do pracovních táborů (Vaivara, Klooga, Lagedi aj.) zbudovaných v Estonsku deportovány desítky tisíc Židů z litevských i lotyšských ghett, včetně vězňů z Terezína. Ti, kteří byli ještě naživu koncem srpna 1944, byli před blížící se Rudou armádou evakuováni po moři do Stutthofu. V září zavraždili nacisté 1500 vilniuských Židů v táboře Klooga a v Lagedi byli židovští vězni zabiti jen několik hodin před příchodem Sovětů.

V poválečném období se do Estonska vrátila část Židů z Ruska a také ti, kteří přežili sovětské lágry na Sibiři. Koncem 50. let tu žilo přes 5 tisíc Židů. Někteří emigrovali začátkem 90. let, po obnovení estonské nezávislosti v roce 1991.

Podobně jako v Litvě byli téměř všichni z asi tisícové populace estonských Romů zavražděni, a to během jediné akce v roce 1942 ve vězení v Harku, kam byli rok před tím internováni.

Nezávislost pobaltských států a reflexe holocaustu

Vzhledem k tomu, že Litva, Lotyšsko a Estonsko získaly znovu nezávislost až s rozpadem SSSR v roce 1991, byla otázka holocaustu v těchto zemích po desetiletí překrucována a manipulovalo se s ní podle potřeb sovětské ideologie. Týkalo se to jak počtu obětí židovské genocidy, tak problému kolaborace a účasti místního obyvatelstva na vraždění Židů za druhé světové války. Sovětská kampaň usilovala o diskreditaci demokratizačního a národně emancipačního hnutí konce 80. let označováním Litevců a Lotyšů za kolaboranty nacistů a viníky genocidy židovského obyvatelstva. Z litevské strany naopak docházelo k bagatelizaci zločinů zdejších fašistů a nacionalistů (ve snaze relativizovat účast Litevců a Lotyšů na holocaustu a srovnávat jí s podílem Židů - jako spolupracovníků sovětské NKVD - na genocidě litevské a lotyšské). Podmínky pro zkoumání holocaustu přinesla až pozdní 90. léta.

  • Literatura:

  • Ezergailis, Andrew. The Holocaust in Latvia 1941-1944. Riga: The Missing Center, 1996, s. 465.

  • Halevy, Yechiam. Historical Atlas od the Holocaust. New York: U. S. Holocaust Memorial Museum, 1996, s. 252.

  • Švec, Luboš. Dějiny pobaltských zemí. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 1996, s. 423.

  • Švec, Luboš. Holocaust v Litvě a Lotyšsku. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, in: Stín šoa nad Evropou, s. 177-191.

  • Pojar, Miloš. Šoa v Estonsku. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, in: Stín šoa nad Evropou, s. 192-195.

  • Joffo, Joseph. Z Paříže do Paříže. Praha: Mladá fronta, 1980, s. 222.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.