Obvinění Židů z rituální vraždy

Jedním z tradičních projevů antisemitismu byla ve středověku rozšířená pověra o tom, že Židé vraždí křesťanské děti a pany, protože potřebují jejich krev pro své rituální, náboženské úkony. V mnoha zemích Evropy se tato nařčení stala záminkou pro rozpoutání útoku na uzavřené židovské ghetto - pogromu, ačkoli je krev v židovském náboženství považována za symbol života a jakékoli její požívání přísně zakázáno.

Vznik a historický vývoj

Původ těchto obvinění najdeme ve starověku, ve 2. a 3. století byla namířena proti křesťanům, později proti pronásledovaným křesťanským sektám. V souvislosti se židovskou komunitou se pověry o rituálních vraždách začínají objevovat asi v 11. století a od té doby se přes časté výhrady církevních představitelů a teologů velice rychle šířily mezi prostým lidem podporována kněžími a mnichy.

Základním prvkem těchto pověr je, že Židé vraždí svoje oběti, protože potřebují ke svému rituálnímu životu krev. Nejlépe krev mladých křesťanských panen nebo mladých hochů. Proč právě křesťanských? Podle protižidovských tezí Židé vnímají všechny nežidovské národy jako zvířata. A protože židovská kultura ve starověku vyžadovala zvířecí oběti Bohu, antisemité haní Židy, že vraždí nežidovské děti, ze kterých získávají krev pro různé účely.

Tato obvinění jsou v rozporu se samotnou podstatou judaismu, v jehož tradici je lidská oběť přísně zakázaná již od samého počátku. Je to jeden z prvků, kterým se židovský národ odlišoval od pohanských. Typickým příkladem může být příběh o Abrahamovi a jeho synu Izákovi (Genesis 22:9-14). Ačkoli byl Abraham původně vyzván Bohem, aby obětoval svého syna Izáka, Bůh na poslední chvíli zadržel Abrahamovu ruku s nožem a poučil Abrahama, aby místo lidských obětí daroval Bohu raději zvířata. Ačkoli v této době byly lidské oběti mezi ostatními národy na denním pořádku, židovská tradice je vždy zakazovala bez ohledu na náboženský původ oběti. Nehledě na tradici obětování, lidský život je v židovské tradici vždy a za všech okolností považován za nejvyšší hodnotu. Kvůli záchraně lidského života je v judaismu dovoleno porušit veškerá dodržovaná přikázání.

Nejčastěji prý potřebují neposkvrněnou křesťanskou krev pro výrobu tradičních macesů na svátek Pesach, někdy jako nápoj při bohoslužbách a svátcích místo vína. Objevují se však také další důvody: Židé využívají křesťanskou krev jako lék proti krvácení při porodech, obřízkách a pod. Někdy bývají tato obvinění spojena také přímo s podstatou křesťanství samotného a to tehdy, když antisemitismus spojuje údajné oběti rituálních vražd se smrtí Ježíše Krista.

I tato obvinění jsou v naprostém rozporu se základními pravidly judaismu. Nejenže Židé nikdy krev k rituálům nevyužívali, ba naopak je jim její požívání přísně zakázáno. Tento zákaz je zmíněn ve Starém zákoně: Nebudete jíst žádný tuk ani žádnou krev. (Leviticus 3:17). S tím je spojeno také tzv. košerování zvířat, neboli rituální porážka zvířat, jejíž kritika je velmi často na hranici s antisemitismem. Právě ztoho důvodu, že krev je přísně zakázanou tekutinou v židovské tradici, musí být zvířata porážena speciálním způsobem tak, aby jejich maso neobsahovalo krev. O etice košer porážky se vedou diskuse, základním faktem je, že zvíře musí být usmrceno jediným rychlým řezem přes krční tepnu a není stresováno pohledem na ostatní zabíjená zvířata.

Je zřejmé, že obvinění z rituálních vražd křesťanských dětí pramenila povětšinou z xenofobního strachu z uzavřených a neznámých Židů, žijících nuceně v uzavřených ghettech. Velmi častým důvodem pro obvinění ze spáchání rituální vraždy, podobně jako u ostatních tradičních protižidovských obvinění, byla ve středověku snaha vyvolat pogrom na židovské ghetto a obohatit se na úkor jeho obyvatel.

Příklady obvinění z rituálních vražd ve středověku

Vilém z Norwiche

V roce 1144 zmizel v anglickém městě Norwich dvanáctiletý Vilém, syn významného místního farmáře. O dva dny později bylo na okraji města nalezeno jeho tělo s bodnými ranami na hlavě. Obvinění byli místní Židé, proti nimž vznesla obvinění jak chlapcova matka, tak později jako svědci sloužící v jedné židovské domácnosti. Obvinění Židé byli zachráněni místních šerifem, legenda o Vilémově mučednické smrti a jeho kult se však prostřednictvím kazatelů rozšířil po celé Anglii obohacována tradičními pověrami a mýty. Další obvinění z rituálních vražd se v dalších letech množily a antisemitská hysterie vyvrcholila v roce 1190, kdy v období třetí křížové výpravy vypukly pogromy v Londýně, v Yorku i v dalších městech. V Norwichi byla vyvražděna téměř celá židovská obec.

Andreas z Rinnu

V roce 1462 bylo nedaleko obce Rinn v severním Tyrolsku nalezeno tělo tříletého chlapce. Podle legendy, která vznikla v 17. století, byl chlapec prodán svým chudým otcem skupině projíždějících židovských obchodníků, kteří jej rituálně zavraždili na kameni odchytávajíce jeho krev. Skuteční pachatelé činu nebyli nikdy vypátráni. Populizátorem a šiřitelem této historky byl Dr. Hyppolyt Guarinoni, legenda se rychle rozšířila za hranice Tyrolska také díky jejímu zachycení bratry Grimmy, slavnými sběrateli a vypravěči pohádek. Z vesnice Rinn se záhy stalo poutní místo, kult svatého Andrease (oficiálně byl pouze prohlášen za požehnaného) byl velice živý až do poloviny 20. století. V roce 1961 papež Jan XXII usiloval o zrušení kultu - nařídil odstranit všechny sochy, obrazy, fresky, které se ke kultu vázaly, ale pouti do Rinnu a uctívání neviňátka se vymýtit nepodařilo. V roce 1994 byl kult oficiálně zakázán, stále je však velice oblíbeným místem, kam směřují každoročně kromě katolických fundamentalistů také příznivci krajní pravice, neonacisté a antisemité.

Pojem židovské rituální vraždy nemizel ani v dobách, kdy náboženské začlenění do společnosti přesto hrát zásadní roli - v osvícenství a dalších století.

Příklady obvinění z rituálních vražd v novověku

Rituální vražda na ostrově Rhodos

Například v roce1840 byli Židé žijící na ostrově Rhodos, který tehdy patřil Osmanské říši, obviněni z rituální vraždy řeckého pravoslavného chlapce. Obvinění bylo podpořeno místním starostou a evropskými konzuly, kteří ve městě sídlili. Ovšem následné vyšetřování prokázalo nevinu Židů. Dalším příkladem z jiného kulturního prostoru je vražda muslimské dívky v íránském městě Shiraz, která se stala v roce 1910. Z té byla obviněna celá místní židovská komunita, všichni Židé byli vyhnáni z města a během pogromu bylo 50 židů bylo zraněno a 12 dokonce zabito.

Vražda ve městě Shiraz

Dalším příkladem z jiného kulturního prostoru je vražda muslimské dívky v íránském městě Shiraz, která se stala v roce 1910. Z té byla obviněna celá místní židovská komunita, všichni Židé byli vyhnáni z města a během pogromu bylo 50 židů bylo zraněno a 12 dokonce zabito.

Rituální vražda Esther Solymosiové

V roce 1882 došlo také v uherském, dnes maďarském městě Tisza Eszlaru k rozpoutání kampaně proti Židům v souvislosti se zmizením čtrnáctileté dívky, která se rozšířila po celé Evropě. Ačkoli se tělo dívky nenašlo, byly zdejší Židé obviněni z jejího zabití kvůli dívčině krvi pro nadcházející Pesach. Soudní řízení, jehož původní obžaloba stála na zmanipulované výpovědi pětiletého chlapce a během něhož bylo obžalováno celkem patnáct osob, skončilo v červnu 1883 osvobozeních všech obviněných. Přesto se rychle se šířící mýtus o mučednické smrti Esther Solymosiové postaral o vlnu antisemitské hysterie nejen v Maďarsku. Její dopad byl patrný i v českých zemích, kde se díky antisemitské propagandě Augustra Röhlinga dostala do povědomí lidí a roznítila protižidovské výpady například v Sokolově, kde zmizela patnáctiletá služka na pochůzce pro mléko k židovskému obchodníkovi. Přesto, že se záhy prokázalo, že utekla ze služby, nezabránilo to rozdmýchání antisemitských nálad ve společnosti.

Rituální vražda Anežky Hrůzové

Pro známé případy obvinění židů z rituální vraždy nemusíme ovšem chodit do zahraničí. Slavným československým případem byla tzv. hilsneriáda. Jednalo se o případ vraždy české vesnické dívky, z níž byl obviněn Leopold Hilsner v Polné roku 1899. Ačkoli neexistoval zdaleka dostatek důkazů k Hilsnerově odsouzení, většina českých médií a politických stran podpořila verzi žaloby proti Hilsnerovi. Nespravedlivě nařčený Hilsner byl dvakrát odsouzen k trestu smrti. V obou případech byl osvobozen císařem Františkem Josefem I., propuštěn byl až roku 1918 posledním císařem Karlem I. Svým tažením proti antisemitismu v české společnosti, politice a médiích si v období hilsneriády udělal mnoho nepřátel pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.