Můj otec byl skutečný patriot

Rozhovor s André Wiederem

S panem Andrém Wiederem jsem se seznámila před dvěma lety při své práci v Židovském muzeu v Bruselu. Začal se mnou mluvit rusky a zazpíval některé české lidovky. Mou žádost o interview nejdříve odmítl a ještě dlouho váhal, než souhlasil se schůzkou. Pak už jsem jen s překvapením naslouchala.

André Wieder v uniformě československé zahraniční armády, asi v roce 1945. Foto: rodinný archiv.

Pane Wiedere, odkud jste?

Narodil jsem na Podkarpatské Rusi v roce 1927 blízko Mukačeva, v malé vesničce Veľké Lučki (maďarsky Nagylucska). Tehdy to byla součást Československé republiky. Matka pocházela z Maďarska, takže mojí mateřštinou je maďarština. Otec se narodil v roce 1903 v Ťačevu, byl jen obyčejným dělníkem, ale i přesto, že neměl skoro žádné oficiální vzdělání, mluvil plynně dvanácti jazyky. Život u nás byl velmi těžký a řada lidí se snažila emigrovat do Palestiny nebo do USA. Mnozí z nich si vybrali Belgii, protože doufali, že se odtud snáze dostanou do zámoří. My jsme přišli do Belgie v r. 1930, zůstali jsme v Anderlechtu, kde si otec otevřel jako doma vlastní pekárnu.

Jaký vztah měli rodiče k Československu?

Matka byla ze židovské rodiny, ale cítila se hlavně jako Maďarka, otec byl skutečný československý patriot. Často se pro to přeli. Když mi bylo deset dvanáct, už v Belgii, brala mě matka do Maďarského domu. Tam se zpívalo a tancovaly se maďarské tance. Otec mě zase vodil do spolku, který se jmenoval Beseda volnost, byl tam dlouholetým členem. Šlo o český spolek, ale skoro polovina členů byli Židé, kteří mluvili maďarsky, jidiš, německy, všemi možnými jazyky kromě češtiny; otec byl jedním z mála, kdo uměl česky.

Jak přišel ke svému patriotismu?

Když vzniklo Československo, bylo mu šestnáct a dospíval tedy v tom období plném nadšeného očekávání. Nejspíš se necítil jako Čech, na Podkarpatské Rusi se nemohl pokládat za Čecha nebo Slováka. Cítil se jako Čechoslovák. Měl v knihovně všechna Masarykova díla svázaná ve stříbrné vazbě, myslím, že je ještě mám. V letech 1923-1924 sloužil jako voják v Kroměříži a byl velmi hrdý nejen na to, že je v armádě: říkával mi, že patříme mezi první Židy, kterým je dopřáno žít ve skutečné demokracii. Byl Československu vděčný.

Co s vámi bylo, když nacisté přepadli Belgii?

Ve třinácti jsem musel kvůli protižidovským nařízením odejít ze školy. Otec musel zavřít pekárnu, kterou otevřel teprve nedávno, v roce 1938 - v té době tu bylo mnoho uprchlíků před nacismem, kteří byli našimi zákazníky. Mluvili hlavně německy a jidiš. V roce 1943 otce zatklo gestapo a poslali ho do Osvětimi. Matka a bratr se ukrývali na venkově blízko Namuru v jižní Belgii.

Vy jste se neukrýval?

Jiným způsobem. Když mě v roce 1942 vyloučili ze školy, začal jsem pracovat v továrně dodávající materiál německé Todtově organizaci. Byla to jednotka, která stavěla pro německou armádu atlantický val, opevnění, bunkry a zbrojní továrny. Jen můj šéf věděl, že jsem Žid. Měl speciální průkaz a ničeho se nebál. Jeho dům a továrna nebyly nikdy prohledávány ani během zátahů. Jenže protože jsem byl nejmladší, posílali mě pořád pro materiál a nejrůznější věci. A tak mě denně nejméně desetkrát kontrolovali němečtí polní četníci.

André Wieder s vnučkou. Foto: rodinný archiv.

Jak jste z toho vyvázl?

Měl jsem skutečně obrovské štěstí, protože jsem dlouho měl původní dokumenty. Pak matka za mnou poslala maďarského katolického kněze, který mi opatřil z pozice svého úřadu vedoucího maďarské katolické mise důležitý doklad. Potvrdil, že obec Veľké Lučki - Nagylucska je nyní součástí maďarského státu, a André Wieder má být proto považován za Maďara.

S tím dokladem označeným razítkem jsem přišel na radnici v Anderlechtu. Neměli o zeměpisu ani tušení, ale když katolická mise říká, že je moje rodiště v Maďarsku... Za několik dní jsem dostal nový průkaz totožnosti, kde nebylo napsáno Čechoslovák, ale Maďar. A Maďaři nemuseli mít v průkazu červené J jako Jude. Ten doklad jsem pokaždé ukázal německým četníkům a oni říkali: Á vy jste Maďar, výborně. A nic víc. Nebyl to zázrak?

Co se stalo s vaším otcem?

Když přišel do Osvětimi, bylo mu 40 let, v koncentráku už platil za starého, ale naštěstí vypadal velmi dobře. Život je někdy otázkou šťastné náhody. V době, kdy se dostal do Osvětimi, dali Němci rozkaz utvořit speciální komando ze 2000 Židů, mladých, silných a v dobrém stavu. Vybrali i mého otce a všechny poslali do varšavského ghetta: po potlačení povstání v dubnu 1943 chtěli rozebrat pozůstatky čtvrti a poslat použitelný materiál do Německa. Nejspíš si mysleli, že v ruinách budou ještě ukryté peníze a cennosti.

Když lidé z komanda splnili úkol a blížila se sovětská armáda, museli jít pěšky v pochodu smrti až do Bavorska. Otec tam ještě pracoval v podzemní továrně a nakonec ho osvobodili Američané. Z těch dvou tisíc mužů přežilo několik set.

Brusel osvobodili Američané v září 1944. Co bylo s vámi?

Chtěl jsem jako mnoho mladých lidí bojovat proti Němcům za každou cenu. S přáteli jsme se přihlásili do belgické armády. Mluvili jsme francouzsky, vyrostli jsme v Belgii, někteří z nás se tady i narodili. Oni nás ale nepřijali s odůvodněním, že nejsme Belgičané. Kvůli válce jsme si nemohli požádat o belgické občanství, i když bychom na něj už dávno měli nárok.

Dali nám ale adresu československé vojenské mise. Šli jsme tedy tam a představili se jako Češi, kteří neumí česky; jeden z mých přátel znal dvě tři slova slovensky, to bylo všechno. Misi vedl velmi milý člověk, Jan Kvapilík, dodnes si pamatuji jeho jméno, zapsal si naše indicie a slíbil, že nám dá vědět, až bude možné připojit se k československé armádě ve Francii nebo v Británii. Mezitím nás učil česky a hned nás zapojili do práce.

Nejdřív nás nasadili v pomocné sanitární jednotce na vojenském letišti Melsbroek poblíž Bruselu. Na letiště přiváželi každý den zraněné vojáky z různých bojišť - z Francie, Arden, Německa. Většina byla ve velmi špatném stavu a na pokraji smrti. Naším úkolem bylo vyložit raněné a přenést je do sanitek. Byla to těžká a stresující práce. Pokaždé, když jsme viděli Jana Kvapilíka, ptali jsme se, kdy konečně půjdeme do armády, chtěli jsme bojovat!

Nebyl jste pro armádu moc mladý? Brali přece až od osmnácti.

Udělal jsem se starším. V březnu 1945 nás poslali do Anglie, kde jsme na letecké základně poblíž Cambridge absolvovali výcvik v protileteckém dělostřelectvu. Dodnes si nedokážu vysvětlit, proč nás tam tak dlouho zdržovali. A nejen naši skupinu. S námi tam dorazilo asi 50–60 dobrovolníků, kteří pocházeli z rodin usazených ve Francii v důlních oblastech.

V naší skupině bylo hodně Židů, pro tuto část armády bylo charakteristické, že tam žádní Židé nebyli a všichni byli starší než my, kolem 30 až 35 let. Byli to bývalí Čechoslováci, kteří sloužili v německé armádě, mnozí dobrovolně, a které exilová vláda pravděpodobně z politických důvodů vyhledala v zajateckých táborech v Anglii, Francii a Německu. Tihle lidé se považovali za skutečné Čechy a nás, židovské a nežidovské vojáky z Francie a Belgie, brali jako malé ryby. Mnohdy se chovali jako antisemité. S přáteli jsem se mezitím naučil česky, a i když jsem ještě nemluvil plynně, rozuměl jsem všemu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem slyšel, o čem se tito lidé bavili, jak vzpomínali na svoji minulost v německé armádě, třeba na to, jak stříleli francouzské odbojáře. Bylo to velmi nepříjemné. Dostali jsme se do absurdní situace. Jednali jsme vlastenecky jako mladí idealisté a narazili jsme na takové lidi.

Dodnes nechápu, jak je možné, že jim československé úřady nejen dovolily stát se součástí armády, ale že je tam dokonce zvaly. Všichni pak přišli s námi do Plzně a Prahy jako osvoboditelé.

Takže jste se nakonec dostal až do Československa.

Když skončila válka, shromáždili nás v Ostende. Požádal jsem o den volna, chtěl jsem se v Bruselu setkat s otcem, který se právě vrátil z koncentráku. Moji přátelé, kteří byli jako já zapsáni v československé armádě, se nikoho neptali a zůstali už u svých rodin v Belgii. Mně o tom ale nic neřekli.

Myslel jsem, že je normální vrátit se s armádou do Československa. Odjel jsem tam a sloužil ještě rok a půl. Nemusel jsem, ale asi jsem byl svým způsobem také patriot. Československo bylo pro mě jako rodná země. Představoval jsem si, že se vracím domů. Podkarpatskou Rus anektoval Stalin, my jsme měli právo optovat pro Moskvu, nebo pro Prahu. Samozřejmě jsme si vybrali Československo. Myslel jsem si, že za mnou přijedou i rodiče a budeme tam žít všichni. Jenže to dopadlo všechno jinak.

Kde jste v Čechách sloužil?

Nejdříve v Plzni u demarkační linie, pak v Horním Slivnu u Mladé Boleslavi, v Hradci Králové a Milovicích. Vzpomínám si na jednu historku z Milovic v roce 1947, kdy se už chystal Gottwaldův převrat. Jednou za mnou přišel politický důstojník, nejspíš z východní armády, uviděl viset na zdi Benešův portrét a řekl mi, že přinese obraz Stalina. Odpověděl jsem, proč ne, ale ať přinese taky Churchilla, protože si ho velmi vážím a považuji ho za důležitějšího: v letech 1939-1941 bojovali Britové sami, bez německého vpádu do Sovětského svazu by se Rusové do války ani nezapojili.

Tak na té stěně zůstal jen Beneš...

Z armády jste odešel sám?

Vojáci ze západní armády byli tenkrát všichni rozděleni a přeloženi do různých jednotek a já jsem ztratil veškerý kontakt s přáteli. Pořád jsem měl svoji britskou uniformu, britskou výzbroj a výstroj, ale připadal jsem si jako z jiné planety. Na britské uniformě jsem měl nápis Czechoslovakia, byl jsem v československé armádě, ale oficiálně jsem Čechem nebyl, v rubrice národnost jsem měl v dokladech napsáno dosud neurčena. Byl jsem jako bezdomovec.

Rozhodl jsem se vrátit do Belgie. Když jsem si přišel na ministerstvo národní obrany pro hotové doklady, seděli tam za stolem tři důstojníci. Měli sovětské východní uniformy, jedním z nich byla mladá přísná žena, myslím, že s hodností nadporučíka nebo kapitána. V tu chvíli jsem cítil, že tam vůbec nepatřím. Zeptali se, co chci, ta přísná žena chtěla vědět, kdy jsem vstoupil do armády. Když jsem odpověděl, že v březnu 1945, řekla zlým a nenávistným hlasem slovensky: Pff, to je ale hrdinstvo! Stál jsem tam jako idiot a žádal jsem o razítko.

Když jsem se vrátil do Belgie, seznámil jsem se s lidmi z jednoho mládežnického hnutí. Zeptali se, jestli bych se s nimi nechtěl v létě na Světový festival mládeže v Praze. Slíbil jsem, že pojedu. Až pozdě jsem zjistil, že se jednalo o velmi levicovou skupinu, podobnou komunistům. Přijeli jsme do Československa s komunistickými vlajkami a po skončení festivalu jsme ještě dva týdny pracovali jako dobrovolníci zadarmo v kaolinových dolech v Karlových Varech. Odešel jsem z Československa, protože jsem nechtěl žít v komunismu a potom jsem tam přijel ještě s mladými komunisty pracovat v kaolinových dolech...

Co vás vlastně ochránilo před svodem komunistických ideálů?

Vyrůstal jsem v sociálnědemokratické rodině, otec celý život volil sociální demokracii. Měl jsem tedy naprosto protikomunistickou výchovu.

Kolik je dnes v Belgii Židů?

V současné době asi 40 000. Zhruba polovina žije v Antverpách, kde se soustřeďují spíš Židé nábožensky založení, zbytek je v Bruselu, několik set osob v Gentu, Ostende, Liége a Charleroi. Kolik z nich pochází z Československa, nevím.

Jak se vyvíjel váš život po návratu do Anderlechtu?

Nebylo to lehké. Neměl jsem dokončené školy, žádné vysvědčení, diplomy, žádnou oficiální profesi. O to víc jsem musel pracovat. Nakonec mě zachránily jazyky. Zapomněl jsem sice češtinu, ale díky ní jsem se naučil rusky. Začal jsem cestovat a zastupoval jsem belgické podniky v Sovětském svazu a jiných zemích.

Oženil jsem se, měli jsme děti, vnoučata. Moje manželka Eliane věnovala celý svůj život židovské pečovatelské organizaci Service social juif v Bruselu; nejdřív jako sociální pracovnice, později jako její ředitelka. Ve volném čase jsem tam pracoval i já jako dobrovolník, byl jsem aktivní v židovském muzeu aj. Začal jsem se taky zajímat o historii a o svou minulost v československé armádě. Bohužel po šedesáti letech je samozřejmě mnohem těžší se něco dozvědět, řada informací je jen z druhé ruky. Rozhodně celá tato moje životní etapa ve mně zanechala smíšené pocity. Z tohoto důvodu jsem tak dlouho váhal vůbec o sobě mluvit.

Pořád jste československým patriotem?

Otázka patriotismu dneska pro mě nehraje žádnou roli. Československo už neexistuje a můj rodný kraj patří nyní Ukrajině. Ostatně i Belgie se jednou pravděpodobně rozpadne. Myslím si, že my evropští Židé jsme se vždycky cítili a žili jako první skuteční Evropané. Měli bychom se toho držet. Dnes, pětašedesát let po zničení evropských Židů, kdy vzkvétá antisemitismus a popírání holocaustu, by mohla možná právě silná a sjednocená Evropa ochránit své židovské občany.

Pan Wieder by byl vděčný za informace o dalších dobrovolnících z Belgie a Francie v československé armádě za 2. světové války (kontakt: jitkachmelikova@email.cz, tel.: +32494236648). Pro všechny, kdo by se chtěli dozvědět více o židovských vojácích, doporučuji knihy od Ericha Kulky Židé v československé armádě na Západě a Židé v československé Svobodově armádě.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.