V mém světě je víc odstínů

Ad. Potíže s Eisnerem, Rch 6/2008

Až donedávna jsem se domníval, že novináři razí zásadu, že vyslechnout je třeba obě strany a že akademici zase ctí zásadu ad fontes.

Michaela Náhliková ve článku Potíže s Eisnerem (Roš chodeš 06/2008) neudělala ani jedno a na výsledku je to bohužel znát. To, že jsem si v Eisnerově grafickém románu Spiknutí dovolil pro komparativní účely použít nedávný anonymní překlad Protokolů sionských mudrců (vycházející z Marsdenova překladu z roku 1922), pokládá Náhliková za závadné právně a filologicky, a navíc za amorální. Právní aspekty věci jsou přitom jednoznačné. Matvej Golovinský zemřel roku 1920, tudíž od roku 1990 jsou práva k vydání samotných Protokolů volná. Může si je proto vydávat, kdo chce, a označení pirátské či nelegální si v žádném případě nezaslouží. (Kuriózní na tom je, že patrně všechna dosavadní vydání jsou pirátská, protože vzhledem k povaze tohoto podvrhu nebylo od koho práva na vydání získat; Matvej Golovinský se k nim samozřejmě nehlásil a naopak bylo v jeho zájmu, jakož i v zájmu ruské tajné služby, aby se tento dokument co nejvíce šířil.) Práva k citaci onoho anonymního překladu mi dává paragraf 31 autorského zákona; pokud by snad někdo měl ještě pochybnosti, odkazuji ho na komentář k zákonu: Ustanovení § 31 umožňuje citovat z díla v odůvodněné míře v jiném autorském díle, zpravidla na podporu nebo kritiku vysloveného názoru za účelem realizace autorova záměru.

Bizarní kritika

Z hlediska filologického a překladatelského je věc ještě zajímavější. Žádný vybroušený překlad od důvěryhodného nakladatelství neexistuje. Protokoly vydávali jen antisemité a z prvorepublikových verzí je dostupná pouze Komrskova verze z roku 1927, vydaná vlastním nákladem. Profesionální přístup a odborné kvality bychom v něm hledali marně, jde o otrocký překlad prošpikovaný stovkami přechodníků a rusismů. (Pro představu: Účty dočasníků, nahražujících je v úředních záležitostech, sestavovaly se pro ně našimi agenty a pokaždé se tyto nedálnovidné hlavy uspokojovaly sliby, že v budoucnu předvídají se úspory, zlepšení. Nebo: Přistupuje k němu, připomínám, co mluvil jsem dříve pouhou zmínkou, že výsledek našich činů je rozhodnut otázkou číslic.)

Ke srovnání Jolyho Rozprav a Protokolů jsem potřeboval autentický český text, abych nemohl být nařčen druhou stranou z toho, že si onen překlad přizpůsobuji k obrazu svému tak, aby z něj vypadávaly samé podobné pasáže. Ostatně, pokud je podle Náhlikové každé slovo důležité, proč nevyčte Eisnerovi, že nesrovnává francouzský text s ruským, ale překlad s překladem překladu? A uvědomuje si, že jakýkoli překlad Marsdenova překladu (ať už můj nebo internetový), bude překladem překladu překladu? Protokoly naštěstí nejsou žádný stylistický klenot a tuhle hru na tichou poštu přežily vcelku nepochroumané.

Zdaleka nejbizarnější je ovšem kritika z morálních pozic. Náhliková předpokládá, že se čtenáři pod vlivem jedné mé poznámky začnou pídit po Protokolech na internetu (proč by to po přečtení Eisnera dělali?), přečtou si při tom jen tak mimochodem Butze nebo Faurissona a propadnou revizionistickým bludům. Sám Eisner upozorňuje ve svém komiksu na antisemitika, která lze najít na internetu nebo v knihovně, takže podle logiky Michaely Náhlikové je patrně kryptopropagátor revizionistů a neonacistů. Totéž ovšem platí i pro autorku samotnou: 99 % lidí, kteří ten komiks budou číst, po něčem podobném ani nevzdychne; kéž by šlo totéž tvrdit i o všech, kdo si přečtou její článek. Na rozdíl ode mě totiž čtenáře navádí přímo na příslušné webové stránky.

Michaela Náhliková žije ve světě ostrých kontrastů: věci jsou buďto černé, nebo bílé. Aby si mě mohla zasadit do svého myšlenkového konstruktu, označila mě za propagátora pirátských překladů, citujíc dva roky starý článek z MfD. Pokud si ho někdo vyhledá, najde jen tvrzení: Nedávný pirátský převod románu Identita do češtiny, nabízený na internetu, chválí překladatel Viktor Janiš jako buditelský čin. Kdyby autorka nehledala jen v archivu Newtonu, ale i na internetu, zjistila by, co jsem tenkrát v LN napsal doopravdy: Těžko označit jeho počin za chvalitebný (tedy chvályhodný), když mu za něj hrozí dva roky nepodmíněně, jistě v žaláři nejtemnějším, ale pár jiných přívlastků bych pro něj měl: zajímavý, nezištný, buditelský. Nebo jinak: akt kulturního zoufalství, fanouškovské zaplnění mezery, samizdat nového tisíciletí. Což je snad něco trochu jiného. Možná je to tím, že v mém světě je trochu víc odstínů šedi.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.