Simon Wiesenthal

1908 - 2005

Přežití je privilegium, které zavazuje. Vždycky jsem se ptával sám sebe, co mohu učinit pro ty, kteří nepřežili. Odpověď, kterou jsem si dal, zní takto: Stanu se jejich hlásnou troubou, zachovám vzpomínku na ně živou, aby v ní ti mrtví žili.

Nikdo nás neuměl přesvědčit tak jako Simon Wiesenthal, který zemřel 20. 9. ve Vídni, že budoucnost nelze stavět bez vědomí o tom, co bylo. Dokládá to i ukázka z textu, který zařadil do knihy Spravedlnost, nikoli pomstu (Snímek: Herlinde Koelbl).

My, kteří jsme přežili, nemáme povinnost jen vůči mrtvým, nýbrž i vůči generacím, které po nás přijdou: Musíme jim předávat své zkušenosti, aby se z nich poučily. Informace je obrana. Nestačí, že o tom už všechno stojí v knihách, protože knize nelze klást otázky, člověku ano. Svědek musí být živý svědek. Proto jsem na shromážděních lidí, kteří přežili, a při nichž jsem přednášel, znovu upozorňoval: Máte děti, máte vnoučata, vaši sousedé mají děti - mluvte s nimi. Vypravujte jim, co jste prožili, a provokujte jejich dotazy, aby mohly vyprávět samy dál. Pouze v ústním podání zůstanou vzpomínky živé.

Na jaře roku 1968 jsem absolvoval přednáškové turné na univerzitách v USA a v Kanadě. Hovořil jsem k dobře oblečeným, dobře živeným veselým mladým lidem. Náhle mě napadlo: Jak to mám udělat, aby někdo, kdo ve svém životě nezažil pocit hladu nebo zimy, pochopil, jakou cenu měl kdysi kousek chleba, kolečko kedlubny nebo kabát? Jak mám někomu, kdo zná smrt jen z četby novin, zprostředkovat pocity lidí, kteří vidí, jak stoupá z krematorií dým, a vědí: Ten nasládlý kouř je ze spálených těl lidí, kteří včera pochodovali v dlouhé koloně po lágrové silnici. Jak mohu těmhle mladým lidem vylíčit bolest matky, které vytrhli z náručí dítě a zařadili je do zástupu těch, na které čeká plynová komora? Je možné zprostředkovat vjem onoho pachu - a to zprostředkovat tak přímo, aby nutil ke zvracení -, který vycházel z vagonu, v němž stáli celý týden mrtví mezi živými a neupadli jen proto, že tam nebylo místa? ... Mohu vůbec někomu ozřejmit, co jsem cítil na okraji jámy, ve které už ležely stovky mrtvých a ve které jsem měl ležet zanedlouho i já, kdyby exekuci nepřerušila směšná náhoda?

Obávám se, že je nemožné se o tyto zkušenosti podělit. Můžeme hovořit a odívat je do slov. Ale tato slova, byť dychtivě vnímaná, se v hlavách posluchačů nepromění ve skutečnost. Co se dálo za třetí říše, je nad veškerou představivost.

Občas mě přepadne úzkost, že za pár let řeknou dětem učitelé dějepisu: Ve 20. století se pokusil Hitler založit v Evropě velkou říši pod vedením národních socialistů. Doboví svědci tvrdí, že se pokusil vyhubit evropské Židy. Hovoří se, že se tak mělo stát zplynováním Židů ve zvláštních táborech, vytvořených jen za tím účelem. Zdá se, že skutečně došlo k určitým výstřelkům, i když mohou být zprávy o nich silně přehnané.

Občas jsem přemýšlel o tom, zda mám ve svých přednáškách volit slova, která by posluchače přiměla k pláči. Myslím si, že by to bylo příliš laciné řešení: Slzy tečou tak rychle - stačí filmový kýč v kině na nejbližším nároží. To, co jim chci sdělit, je vědomost hrůzy a vědomí nebezpečí. Nejde mi o to, aby se moji posluchači cítili zasaženi tady a dnes, ale spíš o to, aby si onen pocit mohli kdykoli v sobě vyvolat. Proto jim nevyprávím jen o tom, jak byla řada evropských měst ve válce srovnána se zemí a poseta mrtvolami, nýbrž i o tom, že byla znovu vystavěna a že v nich znovu pulzuje život. Mají si však být vědomi toho - při návštěvě Coventry, Drážďan, Norimberku nebo Frankfurtu -, že ty nové domy stojí na včerejších sutinách. Když čekají na nádraží na vlak na východ a těší se na tu cestu, měli by vědět, že z téhož nádraží odjížděly na východ vlaky se sty tisíci zasvěcenců smrti. Na každém nádraží, o které jde, by měly být veliké nápisy: Odtud odjížděly mezi roky 1942 a 1945 denně vlaky s jediným posláním: vozit lidi na smrt. Tabule s těmito nápisy nelze všude umístit - lze je však uchovat v hlavě.

Svazy odbojářů by se neměly vyčerpávat vzpomínkami na tehdejší odboj; měly by neustále bojovat i za odboj v dnešní době. I dnes existují nelidské diktatury, které je třeba pranýřovat. I dnes se vyskytují výhonky fašismu, o nichž se nesmí mlčet. I dnes existuje antisemitismus, který je nutno potírat. Kdo přecházel polský antisemitismus 60. let mlčením, zradil dodatečně své mrtvé bratry.

Ti, co přežili, musí být jako seizmograf. Musí vycítit nebezpečí dřív než ostatní, musí poznat už jeho obrysy a poukázat na ně. Nemají právo mýlit se podruhé a považovat za neškodné, co může vyústit v katastrofu. K potírání minulosti patří i to, abychom my, oběti, poznali, jakých falešných odhadů jsme se dopouštěli. Musíme se poučit ze svých omylů.

K těmto omylům patří iluze, že lze čelit zášti vůči Židům výkony, kterými si zjednáme úctu. K těmto omylům patří i naše nepochopení, že jsme vždycky prvními oběťmi různic a roztržek. Kdykoli dojde ke štvaní většiny proti menšině, přibijí nakonec Žida na kříž. K těmto omylům patří, že přihlížíme a čekáme i tehdy, když ještě lze cosi podniknout.

Nacisté nebyli tak špatní psychologové, jak se o nich stále tvrdí. Dlouho předtím, než nějakou zem přepadli, se tam snažili zasít nesvár. Nejjednodušší bylo poštvat většinu na menšiny a menšiny jednu proti druhé. Zatímco měl Hitler plány na přepadení Polska v zásuvce a německý průmysl vyráběl zbraně, zaměstnával se polský parlament po měsíce problémem, zda se má Židům povolit nebo naopak zakázat rituální porážka.

Přestože to zní sebepodivněji, my, národ pronásledovaný už dva tisíce let, jsme podcenili nebezpečí, které představoval Hitler... Bylo naším omylem věřit, že se národ Schillera a Goetha nepodřídí vůli nějakého Hitlera či Himmlera. Právě Židé ve východní Evropě byli v této oblasti nositeli německé kultury. Když je před staletími vyhnali z Německa, přinesli si s sebou do vyhnanství spisovnou němčinu a uchovali si ji. Dobře si pamatuji na stěnu obloženou knihami v našem bytě v malém městečku Bučač: Většina knih byla v němčině. Když mi chtěla maminka říci něco zvlášť důležitého, vzala si k ruce německého klasika: Podívej se, ten vyjádřil daleko líp, co jsem ti chtěla říci.

Že jsme nebyli schopni posílit demokracii jako politici, podnikatelé, novináři, příslušníci intelektuální elity, bylo naším selháním. A navíc jsme občas podkopávali svou kritikou i poslední zbytky její prestiže. Zatímco my jsme toho tolik zpochybňovali, znali nacisté na všechno jedinou jasnou odpověď: Na vině je smlouva z Versailles, na vině je demokracie, na vině jsou Židé. I my, Židé, jsme dovolili Hitlerovi vyrůst.

Doufám sice, že se z historie poučíme, zároveň však se i obávám, abychom se nedopustili za nových podmínek stejných chyb. Přistupuje k tomu naše přesvědčení, že demokracie nemusí okamžitě použít všech svých prostředků k potírání fašistických skupin. Patří k tomu i naše obava použít práva proti bezpráví. Ve většině evropských zemí jsou zákony, které zakazují rasovou nenávist a podněcování k ní - my však připouštíme, aby vycházely brožury, které právě to hlásají, a nezakročujeme proti jejich rozdávání školním dětem. Ze samé starosti, abychom neomezili svobodu mínění. V USA ani takové zákony nejsou. Když mě zvolili chicagští advokáti a soudci mužem roku, podrobil jsem současnou praxi drtivé kritice: Pouze pomocí zákona proti štvaní lze v USA zastavit přival neonacistických publikací.

Nejvýznamnější součástí tohoto štvaní je neustále zášť vůči cizincům: Kdekoli neonacisté vystoupí, vyzvou většinu, aby se bránila před cizáky. Před barevnými z britských kolonií, před barevnými z bývalých francouzských kolonií, před jugoslávskými nebo tureckými gastarbeitry, před Mexičany nebo Portorikánci. V těchto pamfletech neuvádějí sice Židy na prvním místě - ale dějiny dvou tisíc let dokazují, že jsou vždycky první na ráně.

Násilí je jako plevel

Na podzim roku 1967 jsem měl řadu přednášek v židovských náboženských obcích v USA. Jednou ke mně přistoupil muž středních let a oslovil mě: Já sám jsem holocaust nezažil. Nemám ani v Evropě rodinu, která přišla o příbuzné - ale myslím si, že děláte důležitou práci. Mýlíte se, řekl jsem mu, i vy jste kdosi, kdo přežil holocaust, jenže o tom zatím nevíte. Hitler vyhlásil válku všem Židům na celém světě. Ve všech smlouvách, které uzavíral s různými polofašistickými státy v Evropě, zněl první bod: Vydejte mi Židy. Tak tomu bylo na Slovensku, ve Francii, v Maďarsku. Věřte mi: Kdyby Hitler vyhrál válku a uzavřel mírovou smlouvu se Spojenými státy, byl by zněl jeho první bod: Vydejte mi Židy. Protože on chtěl všechny Židy. Jen proto, že Hitler válku nevyhrál, mohl jste přežít. Každý Žid je člověk, který přežil, i když se narodil až po válce.

V diskusi před televizními kamerami jsem kdysi prohlásil: Hitler nejen povraždil miliony Židů a miliony svých protivníků, on také morálně narušil miliony Němců a miliony Rakušanů - a to na generace. Je hrozné patřit k obětem - ale ještě horší je patřit k pachatelům."

Děti obětí národního socialismu a děti pachatelů žijí v Německu a v Rakousku vedle sebe a musí žít spolu. Jak můžeme uspořádat toto soužití tak, aby už nikdy nevyrostla generace pachatelů a obětí? Domnívám se, že není jiné řešení, než abychom se neustále zabývali minulostí a poučovali se z ní. Nemá smysl zlehčovat vinu, aby to měli synové a dcery snazší, aby unesli selhání svých otců, dědů, matek a babiček. Celou vinu je nutno odhalit - jen tak je možno ji pochopit. Obávám se, že by si mohli mladí lidé - právě ve Spojených státech - myslet, že se nemůže třetí říše opakovat. Tím méně v jejich vlasti. Není tomu tak: Všude lze pěstovat nenávist. Všude může idealismus pervertovat v sadismus. Jestliže se spojí nenávist a sadismus s moderní technologií, může všude nanovo vypuknout peklo.

Násilí je jako plevel: I v čase a na místech, kde jsou tak příznivé podmínky pro soužití lidí, jaké nikdy předtím nebyly, se lidé dopouštějí teroristických činů. Násilí přežije každou potopu: Vyvraždění tolika milionů lidí v době třetí říše neutišilo hlad člověka po vraždění. Proto je nutno vyrvat z kořenů sebemenší zárodek násilí, jakmile se objeví. Plevel bují - za pár dní může všechno zaplavit.

Hovořil jsem ke studentům na univerzitách ve Spojených státech a v Evropě o problému svobody a diktatury. Hodně mladých lidí by bylo nyní ochotno bojovat proti gestapu, proti SS, proti Hitlerovi, chránit Židy a zabránit světové válce. To jsou hrdinské cíle. Jenže tam, kde žijí, není Hitler, ani gestapo, ani SS. Musí pochopit, že nic z toho neexistovalo ani ve 20. letech, že to teprve vyrůstalo, pomalu a nepozorovaně, a pak stále rychleji. Až už bylo pozdě.

Proto je zapotřebí bojovat od samého počátku. Musíte, snažil jsem se jim vštípit, vytáhnout do boje proti malým nespravedlnostem - vyžaduje to často stejně velkou dávku odvahy jako boj proti velkému zlu. Kdo se nezúčastněně dívá na křivdu páchanou na kamarádovi, jedná jako ti, co koukali stranou, když přikazovali Židům zametat chodníky, a co se s radostí nastěhovali do jejich uprázdněných bytů. Lidé, kteří byli v odboji proti velkému zlu, měli by dnes potírat ono menší. Kdo by dnes chtěl bojovat jen proti Hitlerovi, toho podezřívám, že se chce vyhnout malému boji proti současnému bezpráví.

Jedním z problémů je, že mladí lidé v západní Evropě nebo v USA mají svobodu tak samozřejmě, že si ani neuvědomují její hodnotu. Při svých přednáškových turné po univerzitách jsem se setkával s tím, jak málo si mnozí z nich váží společenského systému, který jim - přes všechny chyby - poskytuje svobodu, blahobyt a bezpečnost v dosud nikdy nepoznané míře.

Ideály a smrt

Mladí teroristé tvrdí při výslechu, že jejich bomby měly otřást systémem. Měli bychom to brát vážně: Tyto bomby jsou jejich protestem vůči systému, který není schopen zprostředkovávat hodnoty a ideály. Zřejmě mají pro mladé lidi programy jen diktatury - demokracie je ponechává sobě samým na pospas. Především v Německu a v Rakousku zůstali mladí lidé po 2. světové válce bez ideálů. Jsme svědky totálního vyčerpání programů všech politických stran. Neexistuje žádný druh fantazie, nic, pro co by se mohli mladí lidé nadchnout. Všechno, zač se v minulosti bojovalo, tu je, všeho už bylo dosaženo: krátké pracovní doby, dlouhé dovolené, vzdělání, zdraví, sociální péče pro všechny. I nové nezaměstnané platíme lépe než kdysi odborné pracovní síly. Jediné, k čemu naše doba mladého člověka vyzývá, je konzum. Ale i ten má své hranice, a tak stojíme před problémem: Co můžeme učinit pro to, aby měl náš život smysl?

Bojím se, aby to nebyl stejný předpoklad pro novou diktaturu jako kdysi nouze, hlad a nezaměstnanost. Diktatury přetahovaly na svou stranu vždycky nejdřív mladé lidi, kteří ztratili smysl života. Nalily jim do hlavy nesmysly. Pak je oblékly do uniforem a po celý den je zaměstnávaly hrou na válku. Až dozráli pro skutečnou válku. Až začali toužit po hrdinské smrti, aniž by měli nejmenší tušení, jak ubohá, špinavá a odporná je skutečná smrt. Mladí lidé mají sklon utíkat se před nesmyslností do náruče smrti. Diktatury vytvářejí tomuto sklonu prostor. Demokracie se musí naučit poskytovat jim smysl života.

Přeložil Pavel Stránský

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.