Popírání holocaustu

O židovském holocaustu za druhé světové války se nemluvilo, dokud nebyl úplně vymyšlen Židy koncem 50. let. (Edgar J. Steele)

Výrok amerického právníka a zastánce rasových terorií ukazuje jednu ze základních tezi antisemitismu poválečného období - holocaust se nestal nebo se stal za jiných podmínek, než jak je obecně přijímáno. Metodami nabourání a vyvrácení obecně přijatých a vědecky podložených faktů o holocaustu, tzn. genocidě Židů a některých dalších etnik realizované nacistickým Německem a jeho spojenci během 2. světové války - o rozsahu, v němž se odehrál, procesu, kterým byl proveden, i důsledků, ke kterým vedl, usilují popírači holocaustu o zpochybnění věrohodnosti holocaustu jako celku a tím o usvědčení Židů (opět pojímáno v jejich perspektivě jako celku) ze záměrného lhaní, vydírání a zneužívání důvěry ostatních k ovlivňování veřejného mínění. Tím opět dochází k odhalení světového židovského spiknutí.

Výraz mýtus holocaustu používají zastánci revizionismu pro označení nástroje, kterým Spojenci ospravedlnili svůj teror vůči Německu na konci války společně se Židy, kteří jej vytvořili a využili v zájmu svých snah o vznik státu Izrael a vydírání Německa za účelem odškodnění obětí.

Motivy, prostředky a cíle popíračů holocaustu

Popírání holocaustu je součástí tzv. historického revizionismu, který ve svých původních souvislostech zahrnuje legitimní snahu o nová zkoumání a interpretace historických událostí. Revizionismus snažící se o zpochybnění holocaustu však nemá se seriózním bádáním nic společného. Vyrůstá z tradičních antisemitských stereotypů a je pevnou součástí extrémně pravicové ideologie hlásící se k ideálům nacistického Německa. Revizionisté usilují prostřednictvím pseudovědeckých zkoumání a vydávání účelově stylizovaných odborných prací o zdiskreditování holocaustu jako uznávaného historického faktu.

Oproti postupu seriozního historického výzkumu, který má za cíl objevit nová fakta a nově interpretovat jejich kontext, revizionističtí badatelé vyhledávají jen ta fakta a dokumenty, které zapadají do vzorců jejich popíračských teorií, vytrhávají je z celkového kontextu a vykládají je v rámci vlastních teorií. Nebezpečnost popíračských textů spočívá i ve vědecké formě jejich článků a knih.

Mezi jednotlivá fakta, která se popírači holocaustu snaží vyvrátit, patří tzv. konečné řešení židovské otázky. V jejich interpretaci nic takového jako plán na vyhlazení Židů neexistovalo. Popírači tvrdí, že protižidovská politika nacistického režimu nedospěla ve svých konečných cílech dále, než k plánu na pouhé přesídlení Židů do odlehlých evropských oblastí.

Využívají také skutečnosti, že se nepodařilo najít přímý důkaz o Hitlerově rozkazu vyhladit Židy. To, co ve standardních historických pracích bývá považováno za první kroky holocaustu, např. působení jednotek Einsatzgruppen na okupovaném sovětském území a vyvražďování civilního obyvatelstva, nazývají krutou válkou, která musela kromě armády zasáhnout i zbytek společnosti.

Dále se popírači zaměřují na prostředek vyhlazení Židů, soustavu koncentračních táborů a plynových komor. Dominantní roli přitom hrají stylizované expertní zprávy (Leuchterova zpráva, Rudolfova zpráva) jež se pokouší z technického hlediska vyvrátit možnost proveditelnosti holocaustu. Různými argumenty docházejí k názoru, že plynové komory sloužily jinému účelu než masovému vraždění.

Populární metodou ke zpochybnění pravdivosti výzkumů o důsledcích holocaustu je hra s čísly, ze které naopak popírači holocaustu obviňují Židy nebo židovské organizace. Nepopírají, že nacistický režim byl spojen s represí Židů a jiných skupin obyvatel. Pomocí manipulativních výpočtů obětí jednotlivých koncentračních táborů však vyvozují, že celkový počet obětí je mnohem nižší a rozhodně nedosahuje šesti milionů. Na drhou stranu se také snaží o diskreditaci a zesměšnění jednotlivých obětí holocaustu.

Na úrovni společenské a kulturní se popírači snaží přestědčit veřejnost, že holocaust se ať již jako čirý výmysl nebo zveličený historický fakt stal nástrojem Židů k vydírání ostatních zemí a k jejich ovládnutí.Příznivci popírání holocaustu usilují o popularizaci svých tezí a proniknutí svých představitelů do masových médií. Jestliže je jim účast například v televizních diskusích odpírána, argumentují tím, že jde o součást židovské manipulace - o holocaustu se nesmí mluvit, protože by to podle nich vedlo k jeho odhalení jako lži. A každý kdo o něm promluví a předloží vědecké důkazy je automaticky umlčen. Ve svých kritikách se popírači dovolávají svobody slova a svobody bádání.

Faktem ale je, že pokud si nějaké tvrzení popíračů zaslouží pozornost, je to právě toto. Jednou z podmínek a základních hodnot demokracie je svoboda vyjadřování a její omezování, byť dlážděné dobrými úmysly, je vždy velice kontroverzní a obtížně obhajitelné. V tomto smyslu představuje společenská reflexe popírání holocaustu a jeho soudního stíhání klíčový moment v životě každé demokratické společnosti.

  • Literatura:

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.