Paní Anna U., narozená 1912

Vzpomínka uložená v Židovském muzeu v Praze.

Mládí

Můj otec pocházel z pražské německé rodiny, která vlastnila v Praze ještě dnes známou vinárnu U Bindrů. Hodně cestoval, a když se usadil, oženil se s dívkou o 22 let mladší. Chtěli se zabydlet někde poblíž rodné vesnice mé matky, proto se rozhodli odstěhovat do Salzburgu. Na cestě se však zastavili v Českých Budějovicích a matce se tam zalíbilo. Proč bychom jezdili až do ciziny, navrhla, tady je to tak akorát a nemám daleko domů. Já jsem se pak narodila v roce 1912 v Českých Budějovicích.

Naše rodina byla německá a chci zdůraznit, že naši předkové byli čeští Němci a propánaboha žádní sudeťáci. Moji rodiče na svůj německý původ doplatili. Byli v roce 1945 odsunuti a moje sestra, o dva roky mladší, šla dobrovolně s nimi.

V Budějovicích jsem chodila tři roky do klášterní školy a potom do německé občanské školy. Zpočátku jsem byla dost introvertní dítě a měla jsem velice ráda jeptišky. Obdivovala jsem jejich lásku, trpělivost a stále veselou náladu, takže jsem chtěla být také jeptiškou. Moje matka byla povahy spíše veselé a rozhodně s tím nesouhlasila. Poslala mne do obecné školy. Od té doby se také datuje moje velké přátelství s židovskými lidmi, nejenom děvčaty, ale také s muži. Ve 4. třídě se mě ujala tři děvčata, všechny Židovky. Zůstaly mými nejlepšími kamarádkami po celý život, ovšem žije již jenom jedna.

Po obecné škole jsem dělala přijímací zkoušky na německé Státní vyšší reálné gymnázium v Budějovicích. Měla jsem hodně kamarádek. Škola mi hodně dala, dodnes ráda vzpomínám na naše profesory. Po maturitě na gymnáziu jsem si kvůli matce externě udělala maturitu na učitelském ústavu. Dávala jsem hodiny různým primánům a jiným žákům gymnázia. Byla jsem dobrá v češtině, němčině a francouzštině.

Po maturitě mě matka vzala na cestu do Itálie. Jely jsme vlakem. Byla to moje první cesta do světa a mně se zdálo, že není dobré, když jedu přes nějakou krajinu a nemám možnost ji poznat. Později jsem se proto vydávala na cesty na kole. Ze začátku jen na měsíc, posléze na tři měsíce. Procestovala jsem jak západní, tak jižní Evropu. Mám na to velice krásné vzpomínky, potkávala jsem na silnici různé mladé lidi, kteří také tak cestovali.

Samé krásné vily a v jedné z nich československá ambasáda. Řekla jsem si, že se tam podívám. Vešla jsem, úředníci se mě ptali, co potřebuji, a já jsem řekla: Nic, já jsem z Budějovic a přišla jsem se na vás podívat. Oni řekli: Vy jste dobrá a nechtěla byste u nás sloužit, my hledáme nové síly. Vy umíte asi jazyky? Domluvili jsme se, že až se vrátím domů, podám si žádost o přijetí jako kancelářská síla na ministerstvo zahraničí. Pozvali mě, to už byl rok 1936, a já jsem udělala dost náročnou zkoušku z němčiny, angličtiny, francouzštiny, italštiny a španělštiny. Nastoupila jsem v Toskánském paláci a bydlela u své sestry v Praze v Růžové ulici.

V Praze jsem žila velmi kulturním životem. Byli jsme každý večer v divadle. Do Národního divadla se chodilo k stání za 2 Kč. Navštěvovali jsme také koncerty v Neues deutsches Theater, dnešní Státní opeře. V Budějovicích jsem měla známost s jedním židovským klukem, se kterým jsem se rozešla. V Praze jsem měla hodně německých a českých židovských přátel. V roce 1939 jsem poznala svého pozdějšího muže a hned jsem věděla, že jsem našla partnera na celý život.

Po převratu na 2. republiku mě z ministerstva propustili jako levičáckou úřednici. Bála jsem se o budoucnost a nabádala jsem své židovské přítelkyně, aby emigrovaly. Než jsem byla propuštěna, podařilo se mi na diplomatický pas získat vízum do Francie pro mou milou přítelkyni Editu. Později jsme se setrou pomáhaly i dalším pronásledovaným židovským osobám. Pomáhaly jsme jim posílat jejich věci do zahraničí. Díky diplomatickému pasu, který jsem ani přes několikeré vyzvání nevrátila, a mému vysvědčení o árijském původu do třetího pokolení, které jsem si pořídila pouze k tomuto účelu, se nám podařilo pomoci několika židovským lidem k emigraci. Svou garsoniéru jsme také se sestrou půjčily komunistické organizaci.

Můj nastávající muž byl doktor Epstein, který přišel do Prahy z Brna jenom s kufříkem s nejnutnějšími věcmi. Měl v Brně praxi jako laryngolog a jednoho dne ho německý doktor vyhodil se slovy : Na shledanou pane doktore, ode dneška tu ordinuji já. Vezměte se své věci a zmizte. V Praze pracoval jako pomocný dělník u jedné stavitelské firmy, dokonce se snažil vidět to jako splnění svého mladistvého snu stát se architektem. Manžel měl velmi dobrý politický cit a věděl, že dojde k válce. Byl přesvědčený komunista, stejně jako já. Chodil k nám jako můj student, dávala jsem mu soukromé hodiny italštiny.

Jednou pozdě odpoledne, když byl u nás a měli jsme otevřenou učebnici italštiny na stole, zazvonil zvonek a přišli dva obrovští chlapi od finanční policie. Žádali, abych studenta poslala pryč. Naštěstí ho nechali odejít, protože tehdy už židovští občané měli zakázán styk s árijci a nesměli večer vycházet. Volala jsem sestře do práce, aby přišla. Řekli nám, že vědí, že máme schovány cenné papíry jednoho Žida, a abychom je vydaly. Pochopitelně jsme to zapřely. Věděly jsme obě, že jsou tam nejen ty papíry. Trnuly jsme hrůzou, protože se pustili do prohlídky celého pokoje. Měly jsme kromě cenných papírů také šperky od přátel, kteří se chystali k emigraci. Byly poschovávány v různých nádobách na sůl, na cukr, na mouku. Naštěstí to nenašli. Narazili jen na kafe a říkali: Kde jsou židé, tam je také kafe. Vzali nás do vazby. Drželi nás tam 3 týdny, ale byla to ještě veselá vazba, protože tam byly české dozorkyně, které ihned přišly s tím, abychom dělaly nějakou práci. Moje hodná sestra pro ně pracovala, ale já jsem hrdopyšně veškerou práci odmítla. Jídlo jsem vracela, že to není k žrádlu a podobně. Měly jsme samozřejmě výslechy, při kterých jsem na začátku všechno zapřela. Když nás pak konfrontovali se starým panem Seidnerem, kterému patřily ony cenné papíry, řekl nám: Děvčata, já jsem to přiznal, nemá to smysl! Tak jsme řekly, jak to bylo. Nás pustili, ale pana Seidnera poslali do Terezína, odkud se už nevrátil.

Když jsem v létě 1939 poznala svého manžela, zapojila jsem se do protifašistického hnutí. Praha se otevřela německým emigrantům a já je zadarmo učila. Šlo jednak o členy německého sociálně-demokratického klubu Die Tat a jednak o židovské emigranty, z větší části komunisty. Scházeli jsme se v jedné hospodě a pak u nás v bytě a moje sestra říkala: Pokud se zabýváš těmi židovskými emigranty, no dobře, ale teď se zaplétáš i s komunisty, to špatně dopadne. Neměla bys to dělat. Já jsem si ale nedala říct.

S manželem jsme byli zapojeni přes sovětský generální konzulát. Manžel docházel za generálním konzulem, který se jmenoval Jakovlev a s kterým udržoval i určitý druh přátelství. Scházeli jsme se, když to už bylo dost nahnuté, také v kostelech. Jednou jsme seděli u sv. Ignáce na Karlově náměstí a byli jsme velice smutní, měli jsme před sebou jen samé černé vyhlídky. Tam se k nám obrátil jeden z jezuitských knězů a ptal se, jestli nám může pomoci. Manžel mu řekl stručně, že ztratil práci na stavbě a že ho už nikde nezaměstnají. A kněz jej poslal do Břevnova za opatem, že ho zaměstnají jako pomocného zahradníka. Opat radil manželovi, aby se ucházel o misionářské místo, že nemusí ani konvertovat, bude-li jako katolický misionář v Číně. Zkusili jsme to, ale bezvýsledně.

Generální konzul Jakovlev mého muže přemluvil, aby si podal žádost o emigraci do Sovětského svazu, že doktory potřebují. Bylo by to málem ztroskotalo na tom, že měl přítelkyni německé národnosti. Jakovlev řekl, že by to nebyl problém v případě, že bychom se vzali. Můj muž mu řekl: Jak se dneska můžeme vzít? U nás na sovětském generálním konzulátě, civilní sňatek.

V květnu 1941 jsme to uskutečnili a nechali tam žádosti o vystěhování, fotografie i dokumenty o našem sňatku. To všechno padlo později do rukou gestapa. 2. listopadu 1941 jsme byli oba zatčeni a viděli jsme se naposled v Pečkárně, kde jsme čekali na výslech. Já jsem potom přišla na Pankrác a byla jsem v cele s řadou mladých českých komunistek, se kterými jsem se velmi brzy spřátelila. Co bylo s manželem jsem nevěděla. Na Pankráci jsem byla volána také na výslechy, při nichž jsem všechno zapřela. Hrála jsem takovou trochu poblázněnou holku, která by pro cestování obětovala všechno, a tak jsem referentovi namluvila, že jsem se chtěla podívat také do Sovětského svazu, kde jsem ještě nebyla, a že to nemělo vůbec žádné politické pozadí a že Epsteina jsem znala jako mnoho jiných lidí apod. Dali mě do transportu do ženského koncentračního tábora Ravensbrück.

Osvětim

Naše cesta vedla přes Lipsko, několik týdnů nás nechali v tzv. arbeitshausu, kde jsme měly opravovat vojenské uniformy. Tam jsem vyfasovala poprvé pořádnou facku, protože se mi dostaly do rukou nůžky a ustřihla jsem si své dlouhé blond vlasy, což nebylo povoleno.

V druhé polovině března 1942 jsem se dostala do Osvětimi. To jsme už necestovaly osobním vlakem jako tehdy z Prahy do Ravensbrücku, ale dobytčákem. Nad námi visel kýbl na potřebu a bylo to dost nepohodlné cestování. Transport byl složený z asi 1000 německých žen, které měly nastoupit v Osvětimi jako vedoucí bloků, kápo a do dalších funkcí ve vězeňské samosprávě. Většina z nich byly kriminálnice, zlodějky a také vražedkyně. Kriminální měly zelený vingl, což byl ten trojúhelník, který byl přišitý na kabáty a šaty na levé paži. Pak byly tzv. černé, asociálky, byly to převážně bývalé prostitutky z Hamburgu. Politické vězenkyně měly červený trojúhelník. Další skupinou byly tzv. hanobitelky rasy, německé ženy, které měly židovského přítele nebo snoubence. Fialové trojúhelníky označovaly svědky Jehovovy, jejichž činnost byla v roce 1933 zakázána. Byly to většinou ženy z lidu, ne příliš vzdělané, ale s úžasně dobrým srdcem a velikou vnitřní energií, měly mezi sebou nejlepší atmosféru, vzájemnou podporu a solidaritu, jako žádná jiná skupina. Protože byly naprosto spolehlivé a čestné, byly vybírány jako pomocnice do domácností vyšších šarží esesmanů a vedoucích tábora.

Přijely jsme do Polska a blížily jsme se k Osvětimi, o které jsme naprosto nic nevěděly. Okolí bylo velice depresivní, šedivé. Byla mlha, polovina března, chladno a deštivě. V té mlze jsme viděly postavy, které se skoro nepodobaly lidem. Díky tomu, že jsme byly první ženy, bydlely jsme ze začátku v jednom docela slušném kamenném baráku. Byla jsem hned vybrána, že umím číst a psát, což neuměly všechny. Zapisovaly jsme přijíždějící transporty. Hned druhý den přijel první transport z východního Slovenska1

Ten jsem zaregistrovala společně s jinými německými vězenkyněmi. Vyplňovaly jsme dotazníky, do nichž se zapisovalo jméno, příjmení, datum narození, odkud pochází a co umí. Později se ukázalo, že děláme naprosto zbytečnou práci. Děvčata přijela v nejlepších nedělních šatech. Všechna byla připravena strávit, jak se jim doma říkalo, asi 3 měsíce na pracích, aby se naučila pracovat pro obecné blaho. Naprosto nebyly připraveny na to peklo, které je čekalo. Procházely sprchami, v nichž jim mužští esesmani vyholili hlavu a celé tělo, sebrali jim veškeré šatstvo a vše, co měly s sebou. Byly pak oblečeny do trestaneckých uniforem, šedomodré pruhované kabáty, nedostaly boty, ale dřeváky, ve kterých neuměly chodit. Z těch zdravých, pěkných, mladých děvčat se náhle staly staré ženy s vystrašenýma očima, naprosto dezorientované, které byly přesvědčeny, že se dostaly mezi blázny nebo že se samy zbláznily. Slabounkou útěchou snad bylo to, že jsem na ně při tom zapisování mluvila česky a seděla jsem ve stejné uniformě jako ony.

Z komanda jsem byla odvolána, protože jsem uměla nejenom psát a číst, ale také těsnopis a psaní na stroji. Byla jsem přidělena jako osobní sekretářka SS-Obersturmbannführeru dr. Joachimu Caesarovi, který byl vedoucím tzv.Landwirtschaftbetrieb Auschwitz, tedy zemědělských podniků Osvětim. Tyto zemědělské podniky sestávaly z pěti bývalých polských vesnic, jejichž obyvatelstvo bylo vyhnáno nebo zavřeno. Caesar byl severní Němec a měl zvláštní úkol přímo od Himmlera - pěstovat přírodní kaučuk z rostliny kokzakis. Když německá armáda obsadila Ukrajinu, okupovala mj. také jednu stanici, kde se pěstovala tato rostlina. Odvezli veškeré zařízení i rostlinu, a také tamějšího agronoma Popova, do Osvětimi, kde měl Caesar, vypěstovat dostatek kaučuku, potřebného pro gumu na válečné vozy.2

Já jsem pro Caesara dělala hlavně korespondenci, ale vedle toho mě pověřil, abych vyhledávala z nově příchozích žen bioložky, chemičky, zahradnice a další pracovní síly pro fabriku. Našla jsem je mezi francouzskými Židovkami. Snažila jsem se vyhledat taková děvčata, která na tom byla fyzicky dost špatně, protože jsem věděla, že budou-li pracovat v laboratořích, budou moci přežít.

V kanceláři nás pracovalo pět. Bydlely jsme, jako všechna děvčata, která pracovala v úřadech, odděleně, přímo v kmenovém táboře Auschwitz I ve veliké kamenné budově. V suterénu byl velký sál, tam jsme měly palandy, tři nad sebou, odkud nás ráno vždy odvedl jeden z esesáků na pracoviště. V poledne nás vedl zpět na oběd, pak jsme se vrátily a pracovaly odpoledne a s doprovodem se vrátily až k večeři. Že to byl kousek chleba, kousek margarínu a kousek nějaké marmelády, to je známé.

Zemědělské kanceláře měly několik oddělení - nákupní, prodejní, ekonomické apod. Podle pravdy musím říci, že se k nám esesáci na pracovišti chovali slušně a neobtěžovali nás. Vedoucím kanceláře byl sudetoněmecký esesák Berger a to byl vysloveně slušný chlap. Nechával mě číst noviny, které měl v kanceláři. Mohla jsem pak každý večer po návratu děvčatům sdělit, jak se pohybuje fronta. Samozřejmě jsem se snažila líčit to co nejoptimističtěji. Některá děvčata, která byla naprosto apolitická a nechápala, co se děje, jsem musela přesvědčovat, že nepůjdou za 3 měsíce domů, že je čeká asi několik let vazby, ale že nakonec nacismus musí prohrát. Po Bergerovi nastoupil Tietze, to byl také sudeťák, který mě ale od samého začátku neměl rád. Dělal mi ve stole jednu šťáru za druhou a jednou mi našel nějakou báseň. Člověk se pochopitelně snažil o nějakou rezistenci, a aby mohl vnitřně přežít, potřeboval si uvědomit, že se nepoddá, že je pořád svobodný a silnější než oni, že je všechny přežije. Psaly jsme básně. Já jsem měla jednu takovou básničku, trošku politicky zabarvenou. Tietze ji našel a ohlásil to Oberaufseherce, to byla hlavní dozorkyně. Ta mě také nenáviděla od samého začátku. Trvala na tom, že musím odejít z toho dobrého místa, ale Caesar mě zachránil. Měla jsem za to týdny bunkr, to znamená vězení.3

Trvalo to tři týdny než jsem se vrátila zase do práce. Ale za nějaký čas byla další šťára. My jsme tehdy kouřily. Cigarety jsme neměly, ale měly jsme přístup k vajglům a z novinového papíru jsme si dělaly kuřivo, které jsme vykouřily na klozetu nebo v umývárně. Titze to našel a znovu to samozřejmě hlásil. Oberaufseherka tentokrát trvala na tom, že musím pryč. Šla jsem na vnější práce.

Jednou jsme cestou do práce viděly dětský transport. Děti byly hezky oblečeny, měly panenky a hračky v rukou. Byly to asi tak předškoláci. Šly v párech a někdo měl ještě namazaný chleba v ruce a kousal do něho, ale ty oči... Ty děti šly do plynu. To je něco tak absolutně neuvěřitelného, že to překračuje lidské schopnosti. Anebo ty vozy s těmi mrtvolami, kde visely nohy a zkrvavené části těl a byly jenom tak ledabyle přikryty. Vozili je mužští heftlinci, to bylo na cestě do práce a ten esesák nás vybízel Zpívejte, zpívejte.

Ale nejhroznější zážitek byl snad ten, když mě moje drahá přítelkyně Raja prosila, abych podle možností zachránila jednu její dávnou přítelkyni, která se dostala na blok, ze kterého se šlo rovnou do plynu. Snažila jsem se přes lagerälteste4, to už jsem byla v Birkenau, dostat povolení se za ní podívat. Ona mi řekla: No jo, zkus to, jestli se ti to povede. Vešla jsem tam. Na každé palandě bylo 4 - 5 ženských těl, ale to už nebyly ženy, to byly opravdu kost a kůže a každá po mně sahala, a když jsem volala to jméno, tak křičely: Tady, tady, ne tam, tady, tady. Nenašla jsem ji a utekla v děsném šoku. To si také budu věčně vyčítat.

Kraslice a útěk

V září 1944 jsem byla zařazena do transportu do Kraslic, ale předtím jsem se ještě ocitla znovu v Ravensbrücku. Tábor se nedal poznat. Když jsem tam byla poprvé, bylo tam čisto, naprostý pořádek, ale teď! Byl to chaos, rozklad, přeplněno. Přivítaly mě bývalé pražské kamarádky, které mě chtěly zařadit do arbeitskomanda Nähstube, do krejčovské dílny, ale já jsem řekla: Nebudu zase zašívat ty krvavé německé uniformy! Já jsem se vždycky snažila aspoň pro ně nepracovat. Neříkám, že jsem tím někomu pomohla, ale pomohla jsem svému určitému sebevědomí. To mi zase vyneslo odjezd transportem do Kraslic v severních Čechách.

Tak jsem v září, po měsíčním pobytu v rozkládajícím se Ravensbrücku, přijela vlakem do Kraslic. Byla tam dříve továrna na hedvábné a sametové stužky a z té udělali továrnu na součástky pro letadla Heinkel. Pracovalo tam asi tucet nebo dva tucty berlínských dělníků u různých strojů a my ženy, které jsme tam přišly. Byly to Polky, Češky a Němky a sem tam nějaká Francouzka. Pracovaly jsme také u strojů a já jsem byla zařazena jako dílenská písařka. Tam jsem se nekamarádila s nikým, ale měla jsem možnost dostávat balíky, stejně jako předtím do Osvětimi. Celou dobu mi je posílala sestra z Prahy. Sem chodily dokonce pravidelně.

Pak byly nálety. Vyhnali nás ven. Byla zima, třásly jsme se, slyšely jsme letadla, ale byly jsme rády. Nejhorší to bylo během obrovského náletu na Drážďany v únoru 1945. Pamatuji si na poslední den, kdy nás vybavili dřevěnou lžící a práškem na praní, což zřejmě právě vyfasovali. A jdeme na transport a pěšky. Bylo to začátkem dubna 1945 a doprovázeli nás volkšturmáci. To byli buď penzionovaní starci, kteří ještě jednou dostali flintu do ruky a připadali si děsně důležití, že budou hlídat kriminálníky a Židy, nebo to byli patnáctiletí kluci, kteří si hráli na hrdiny. Jel s námi vůz tažený koňmi a na něm byl zbytek mouky a pár léků. Večer jsme přijeli pod svah za Kraslicemi. Řekli nám, že tam budeme přes noc, a každý dostal do holé dlaně hrstku mouky. Rozdělat oheň, abychom si z toho mohly něco upražit, však bylo zakázáno. Já jsem řekla Anče, to byla taková proletářka ze Suchého Vrbna u Budějovic, kterou jsem měla ráda: V noci utečeme! Za tmy jsme se sebraly a vzaly jsme to do kopce, do lesa. Podařilo se nám utéct. Dostaly jsme se dost vysoko. Navrhla jsem, že se raději vyspíme v lese, abychom neztratily orientaci. Byla to moje první noc v přírodě. Bylo dost chladno. Neměla jsem celkem nic na sobě, než takový z domova poslaný pyžamový kabátek a nějaké kalhoty, protože už neměli mundůry, které by nám dali. Kabátek byl vzadu označen velikým bílým křížem.

Hned při rozednění jsme se daly dál, docela jsem se zorientovala. Byla to silnice do Karlových Varů. Potkávaly jsme dezertéry, německé vojáky bez helmy, beze zbraně, těžce dýchající, utíkající. Vůbec si nás nevšimli. Byl to už rozklad. V krátké době na nás narazila skupina dalších děvčat, které utekly z lágru, jedna Moravanka, jedna mladá polská doktorka a jedna Ukrajinka. Měly u sebe dokonce brambory. Šly jsme celý den a měly jsme štěstí. K večeru jsme si troufly dolů, do jedné vesnice a já jsem zaklepala v jednom domě a ptala se hospodyně, jestli by nás nenechala v seníku přespat, že jsme z vybombardovaných míst z nucených prací v Německu, že jsme na cestě domů a nemáme peníze. A ona řekla, byla to Němka: No, snad mi to Pán Bůh odplatí, když se vás ujmu, a nebudou na mě ti Rusáci, co teď přijdou, tak zlí, jak to čekám. Dala nám uvařené brambory a nechala nás v seníku přespat.

Ráno jsme se zase vydaly na cestu. Bylo krásné jarní dopoledne, svítilo slunce, petrklíče kvetly a my byly plny naděje, ale i strachu, jak se dostaneme dál. Seděly jsme bosé u potoka, myly si nohy a v tom nahoře na silnici zastavilo veliké vojenské auto. Vystoupili uniformovaní, naštěstí wehrmacht, obyčejní vojáci. Šli také k potoku, kousek výš a začali si sundávat boty a prát ponožky. Dělali docela mírumilovný dojem. Holky říkaly: Měly bychom je požádat, aby nás kousek svezli. To by přece nebylo tak riskantní. Opravdu už pěšky nemůžeme. Byla jsem jediná, která mluvila perfektně německy, tak jsem se k nim přiblížila a zase jsem jim řekla tu pohádku o tom, že jsme byly totálně nasazeny. Oni řekli: No jo, beze všeho, ale musíme se zeptat našeho vedoucího, pojďte. Šly jsme nahoru, jejich velitel tam seděl a k mému zděšení to byl esesák. Řekl: No, ja, gut, pojďte sem. Esesák poslal všechny holky dozadu k vojákům, kde ležela nějaká obrovská součástka letadla, kterou vezli do Vídně. Zaplaťpánbůh přes Prahu. Mě posadil mezi sebe a řidiče. Jeli jsme a najednou nad námi hloubkaři. Pronásledovali nás, nebylo to příjemné, ale nic se nestalo. A tak jsme k večeru dojeli do Dubé.

V Dubé se šlo do hospody a esesák nás pozval na večeři. V hospodě byla atmosféra jako v nejhlubším míru. U stolů seděli měšťané, seděl tam pan farář a s ním pan nadlesní. Člověk nevěřil svým očím, že tohle ještě může pokračovat, jakoby se venku nic nedělo. Nás posadili k jednomu stolu a sami seděli u druhého, zaplaťpánbůh. Léta jsme jedly jenom plechovou lžící. Dostaly jsme brambory a špenát a způsobně jsme to snědly vidličkou a nožem. Po večeři, že děvčata půjdou zpátky do auta a já že půjdu s esesákem nahoru. Samozřejmě jsem se bránila, apelovala na jeho náboženství, na jeho dobré vychování, na jeho kulturu, že jako Němec je přece gentleman, že já jsem zasnoubena. Dal mi pokoj a šla jsem spát s děvčaty dozadu do vozu.

Druhý den jsme jeli dál. Když jsme se blížili ku Praze, řekla jsem mu, aby zastavil nahoře u pumpy na Bílé hoře. Bože, když jsem viděla Unhošť, to byla radost! Vystoupily jsme, u pumpy jsme se umyly a počkaly na první tramvaj. Vzala jsem všechna děvčata do naší garsoniéry v Biskupském dvoře. Byl tam stále domovník, starý kolaborant, který se na mě díval vždycky podezíravě, když za mnou chodili židovští žáci. Přivítaly jsme se se sestrou. Hned nás strčila jednu po druhé do vany, uvařila guláš a rozdala peníze. Přespaly jsme všelijak, také ve vaně a druhý den se dívky rozprchly. Nikdy už jsem o nich neslyšela. Nevadí mi to, bylo to tak v pořádku. A najednou bylo osvobození...

Osvobození

Využila jsem první možnosti navštívit rodiče v Budějovicích. Pro civilisty nejezdily ještě vlaky, tak jsem jela na kole. Zastavilo mi sovětské vojenské auto a odvezlo mě až do Budějovic. Po cestě mě nakrmili a pamatuji si, že komandant poslal své vojáky do vesnice pro vajíčka, která pak usmažili hned vedle auta. Blížili jsme se k Budějovicím a major říká: Vy tady přece máte slavný pivovar. Ukázala jsem mu, kde to je, a on zase poslal pro sud piva. A potom řekl že přenocují u mých rodičů. Zaplaťpánbůh, že se mnou přijeli Sověti, protože jinak by to dojetí bylo strašné, moji rodiče o mně dlouho neslyšeli, nic o mně nevěděli. Nevypadala jsem nejhůř, byla jsem v dobré náladě. Rodiče se samozřejmě lekli těch sovětských vojáků, protože v těch napolo německých Budějovicích, kolovaly hrozné fámy, jak Rusové znásilňují, kradou apod. Já jsem jim říkala: Nevěřte tomu, byla jsem tehdy ještě přesvědčená komunistka. Naši neměli doma nic k jídlu. Takže oni přinesli pivo, chleba, salám, sýry a vajíčka, hostili i moje rodiče. Musím říci, že na ten večer vzpomínám moc ráda.

Když jsem se ráno probudila, matka seděla u postele a já jsem se ptala: Co naši hosté? Ti už jsou dávno pryč. Matka byla rozpačitá, nevěděla jak mi to má říci. Vzali s sebou všechny hodiny z celého bytu. Matku jsem uklidnila a táta to vzal velkoryse. Oni hodiny nemají, oni se s tím potěší. Udělali nám obrovskou službu, tak mi je můžeme také potěšit. Pak matku navštěvovali různí známí, že slyšeli, že Anny přijela s Rudou armádou, a jestli bych pro ně nemohla něco udělat. Řekla jsem: Dej mi pokoj se svými nacisty, ti byli všichni pro Hitlera, byla jsem tehdy velice radikální, souhlasila jsem tehdy i s odsunem, ale později jsem si to, jako mnoho jiných věcí, nechala projít hlavou.

Za 14 dní jsem navštívila rodiče znovu, to už jezdily vlaky, a když jsem se vrátila do Prahy, telefonovala jsem sestře a ona mi řekla: Víš, kdo je tady? Pan doktor Epstein. Bydlely jsme v pátém poschodí, letěla jsem to po schodech nahoru a on zase dolů a asi ve třetím patře jsme se našli. Seděli jsme tam, Ježíš Maria, za tohle stálo všechno to utrpení.

2. listopadu 1941 šel do Terezínské pevnosti jako politický. Odtamtud se dostal do transportu do Polska, ale utekl ještě než přijeli do Izbice. Dostal se ke skupině místních Židů, kteří měli v horách připravenou skrýš a potřebovali lékaře. Nějaký čas tam s nimi žil, dokud se neprozradili a nemuseli odejít. Když se dole rozprchli, manžel se dostal k jednomu židovskému pracovnímu týmu. Nebyl to tábor, ale pracovali jako stavební dělníci pod německým stavbyvedoucím. Ten stavbyvedoucí měl flegmónu a Hary ho vyléčil. Za odměnu mu nabídl, že předá vzkaz domů. Hary ho požádal, aby napsal mé sestře do Prahy o civilní šaty a nějaké peníze. Pořád měl představu, že se dostane do Jugoslávie k partyzánům. Podařilo se mu odjet vlakem do Budapešti. Díky jednomu polskému knězi se dostal do vsi na maďarsko-jugoslávských hranicích. V srpnu 1944 ale přišli Němci a poslali mého muže do Lublinu, Gross-Rosenu a nakonec do Buchenwaldu, kde byl až do osvobození.

Po válce jsem uskutečnila své sny. V lágru jsme si říkaly, že pokud to přežijeme, budeme pracovat a studovat a mít děti. Já jsem říkala: Já konečně udělám svoji filosofii a lingvistiku, to piáno bych si na konzervatoři také ráda vylepšila a vzala si toho svého milovaného a měla s ním tři děti. To se všechno splnilo, až na ten klavír. Pak přišlo jedno dítě po druhém a já jsem pracovala v Mezinárodním svazu studentstva, kde jsem mohla naplnit svoji touhu pracovat mezi univerzitní studentskou mládeží a cestovat.

Spravedlivá mezi národy

Ženy, které jsem dostala do toho zemědělského pracoviště, a tím jsem jim pomohla, mě později navrhly na titul Spravedlivý mezi národy. Necítím se na to, že bych si to zasloužila, ale vím, že mohla dosvědčit ještě další děvčata, která přežila, že jsem stála na jejich straně. Byla to pro mě nejotřesnější, nejdojemnější chvíle, když jsem tehdy, začátkem srpna 1968, směla v přítomnosti svých bývalých přítelkyň z Auschwitzu a svého muže a představitelů Jad Vašem zapálit věčný oheň v tom velkém, krásném sále budovy Jad Vašem a pak zasadit malou rostlinku stromu svatojánský chlebíček. Z něj se dneska stal obrovský, krásný listnatý strom. Měla jsem štěstí, že jsem ten strom směla ještě jednou uvidět, když mě v roce 1991 pozvali podruhé do Jad Vašem spolu se skupinou českých a slovenských Spravedlivých, kteří teprve teď, po listopadu, směli ocenění převzít. Směli anebo byli ochotni, protože se lidé dříve také báli toho styku.

Když jsme tam byli poprvé, varovali nás, abychom se nevraceli do Československa, že budeme co nevidět okupováni Rudou armádou. Byli jsme tak bláhoví, nejenom můj muž a já, ale mnoho a mnoho dalších našich lidí, že jsme to pokládali za absolutně vyloučenou věc. Tak jsme se pochopitelně vrátili.

Poznámky

1:

Transport 1000 žen a děvčat ve věku od 16 do 30 let byl vypraven z východního Slovenska a do Osvětimi přijel 26. března 1942.

2:

V březnu 1942 byl zřízen tábor Osvětim III, v němž vznikla továrna firmy I. G. Farben na výrobu syntetického kaučuku. Osvětimští vězni zde byli využíváni na otrocké práce.

3:

Blok 11, tzv. bunkr, cely pro trestané věžně, z nichž některé byly tak malé (90 cm x 90 cm - pro čtyři vězně), že se v nich nedalo ležet, někdy ani sedět. Před ním stála tzv. černá zeď, u níž probíhaly popravy.

4:

Starší tábora - členové vězeňské samosprávy tábora. Nosili černé pásky (Binde) na rukávech.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.