Lodní lístek do ráje

Peretz Béda Mayer a Fritz Haendel v Terezíně

V Terezíně byla 9. května představena - poprvé v jejich staré vlasti - tvorba Peretze Bédy Mayera (1906-2002) a Fritze Haendela (1910-1945). Výstava, jejíž název jsme převzali do titulku našeho článku, je rozdělena do dvou sálů na IV. dvoře Malé pevnosti. První část tvoří obrazy Peretze Bédy Mayera z let 1946 až 2001, které jsou doplněny dokumentárními filmy. Druhá část výstavy návštěvníky seznamuje s dobrodružným putování obou umělců po Dunaji a po moři do Palestiny, s internací na ostrově Mauriciu v Indickém oceánu. K tomu slouží množství autentických dokumentů a fotografií, deníkových záznamů a kreseb. Pět let strávili spolu na cestě čekáním v táborech a věznicích, na palubě rozpadajícího se parníku a během podivné internace na ostrově, vymýšleli humorné scénky, zpívali a hráli divadlo, kreslili karikatury svých věznitelů a hlídačů a - malovali.

P. B. Mayer v Herzliji.

Autorkou výstavy je Jelena Makarovová z Jeruzaléma, nápaditou scénografii výstavy navrhl arch. Georg Schromm z Vídně. Výstava, k níž byl vydán katalog v české a anglické verzi, bude otevřena do konce roku 2005.

Hospůdka v Hodoníně

Béda Mayer se narodil v Hodoníně, kde Mayerovi měli známou hospodu, kterou založil jejich dědeček. Neobyčejně půvabná krajina, národní kroje ostře jasných barev. Mám to stále jakoby před očima, vzpomínal umělec nedlouho před svou smrtí v Herzliyi. Malovat začal po vzoru staršího bratra Lea (1900-1944), pozdějšího pražského avantgardního architekta. Učil se z obrazů, které byly vystaveny v hodonínském Domě umění (Úprka, Benka, Zrzavý aj.), mnohému se naučil také od německých expresionistů a Maxe Liebermanna, později se mu stali vzorem Kokoschka a Chagall. Odmítl nabídku studovat na pražské Akademii a zařídil si jako ateliér prostorné skladiště. Měl jsem báječný život, alespoň do té doby, než přišel Hitler. Od šestnácti jsem byl členem tělovýchovného spolku Makabi a později jsem vedl knihovnu sionistického hnutí. Tam jsme měli i divadlo, kde jsem hrál dokonce hlavní role v Shakespearovi!

P. B. Mayer, Parodie na Rembrandtovu Hodinu anatomie, 1984.

Po příchodu Hitlera odjel Béda do Prahy k bratrovi Leovi, který zde postavil několik funkcionalistických vil. Mezi jiným také pro režiséra a pozdějšího slavného hollywoodského producenta Auerbacha, který mu obstaral vízum do Ameriky. Leo Mayer však odmítl odejít: To je vyloučeno. I kdybych tu měl zůstat jako poslední Žid a měli by mne vozit v kleci a ukazovat po celé Praze (zahynul v Osvětimi podobně jako většina příbuzných). Béda odcestoval 30. listopadu 1939 se skupinou sionistické mládeže do Bratislavy, odkud Hechaluc organizoval ilegální imigraci do Palestiny. Cestou se spřátelil s Fritzem Haendelem. Jeho rodina měla v Liberci textilní továrnu Alfred Deutsch & spol, po okupaci Sudet v říjnu 1938 odešla podobně jako většina libereckých Židů do Turnova, který byl nejbližším českým městem. Fritz měl vynikající vzdělání, hudební i výtvarný talent a uměl řadu jazyků.

Putování po vodě

V Bratislavě čekali oba přátelé spolu s ostatními devět úmorných měsíců, než se 4. září 1940 směli nalodit na tři parníky s československými a rakouskými uprchlíky, které pluly z Vídně pod panamskou vlajkou po Dunaji do přístavu Tulcea v Rumunsku. Tam museli přestoupit na řecký parník Atlantic. Na lodi chyběla hygienická zařízení, rychle se rozšířil tyfus, na který cestou zemřely desítky cestujících. Plavba uprchlíky zavedla na několik řeckých ostrovů a na Krétu, kde v Heraklionu řečtí lodníci vyházeli náklad uhlí do moře, protože nechtěli pokračovat v cestě. Velení se ujala skupina mladých sionistů, kteří topili pod kotlem dřevem z paluby, paland a ostatního zařízení, aby mohli pokračovat do Palestiny. Angličané zubožený Atlantic zajali, odtáhli do Haify, kam dorazil 24. 11. 1940. Britská mandátní správa se ve snaze zabránit ilegální imigraci rozhodla uprchlíky z parníků Milos, Pacific a Atlantic deportovat na ostrov Mauricius. Když se snaha deportaci zabránit ukázala marná, rozhodli se uprchlíci Patrii poškodit: 25. 11. byla loď potopena, přičemž bohužel zahynulo na 260 osob (viz Rch 11/1990). Zbývající uprchlíci z Atlantiku byli internováni ve vojenském táboře Atlith a deportováni na Mauricius.

P. B. Mayer, Mesiáš v Safedu, 1995.

Rajský ostrov

Pět let strávili Béda Mayer a Fritz Haendel spolu s dalšími 1580 deportovanými z Československa, Vídně a Gdaňsku v britském internačním táboře poblíž města Beau Bassin. V bídných hygienických a nezvyklých klimatických podmínkách byli sužováni nemocemi, především na malárii a tyfus tu zemřelo 128 osob, tedy téměř každý desátý. Vězni trpěli nedostatečnou stravou a zásobováním, později jim čas od času posílala jihoafrická židovská obec balíčky. Muži a ženy bydleli odděleně (muži ve zděném vězení, ženy v boudách z vlnitého plechu venku); později bylo povoleno rodinám a dvojicím se setkávat dvě hodiny denně pod dohledem strážců na vězeňském dvoře. Teprve poslední rok a půl mohly vdané ženy chodit spát ke svým mužům. Tehdy se tu konalo mnoho svateb, které oddával rabín Meir Bieler z Gdaňsku. Také Béda Mayer se konečně oženil s Greti Beerovou (1917-2003) z Českých Budějovic a Fritz Haendel s Hannou Gottliebovou z Českého Těšína (nar. 1915), s nimiž se seznámili v Bratislavě. Po uvolnění styků mužů a žen se na Mauriciu narodilo na 60 dětí.

P. B. Mayer, Oranžová kočka a černý pták, 1997.

Po celou dobu pobytu se deportovaní snažili dosáhnout práva na návrat do Palestiny. Skupina Čechoslováků jednala s vládou, aby získala občanská práva a dobrovolně se přihlásila k vojenské službě, 212 mužů vstoupilo do armády a 56 do Židovské brigády. V táboře byla činná ortodoxní a liberální synagoga, sionistická organizace, komunita měla hlavního rabína a nemocnici, skautský oddíl pro chlapce i dívky a vzdělávání pro děti a mládež v táboře. Internovaní se různými způsoby snažili začlenit do ostrovního hospodářství (tak např. se výrobky stříbrotepců, klenotníků a jiných řemeslníků prodávaly na ostrově nebo se vyvážely do Jižní Afriky), velký přínos představovali pro kulturní život evropských obyvatelů Mauricia.

Podíl na tom měli i Béda Mayer a Fritz Haendel. Tak například (spolu s Annou Frankovou) uspořádali v červnu 1942 s pomocí místních obyvatel výstavu svých děl na radnici v Curepipe. Mayer se vrátil k malování a dřevorytu, dostával zakázky na reprodukce starých mistrů, na jejichž pozadí maloval mauricijskou krajinu, začal dávat hodiny kreslení a grafiky zájemcům z řad internovaných a v místním učitelském ústavu. Od správy ostrova získal zakázku tisknout dřevorytové plakáty pro veřejná oznámení na ostrově. Kromě toho se s Fritzem podílel na výrobě papíru z agáve.

Mezi internovanými bylo mnoho hudebníků. Když získali od zdejších obyvatel hudební nástroje, vzniklo hned několik souborů, koncerty pořádali ve městě, hráli na svatbách v domech bohatých Angličanů, na recepcích, kde občas dostali něco k jídlu, dokonce byli pozváni ke guvernérovi ostrova. Neobyčejně populární byly na Mauriciu české lidové písně. Integrovaní pomáhali také v místním divadle. Fritz Haendel hrál loutkové divadlo, parodující život a události v táboře. Vymyslel komickou figurku Motke Blitze, jehož příběhy rozšiřoval v karikaturách nebo v loutkovém divadle. Nemohl ale životu v nesvobodě přivyknout, žádná činnost na ostrově mu nepřinášela klid a uspokojení. Dříve, než se mohl dozvědět o početí svého syna Šloma, spáchal nečekaně 7. března 1945 sebevraždu...

Béda s Hannou a 1320 deportovanými se vrátili 26. srpna 1945 do Palestiny, kde byli přijati jako legální přistěhovalci. Nejdříve byli posláni do kolonie Šaar Hefer, později do Herzlije, kde se znovu vzali. Béda přijal jméno Peretz a v říjnu 1945 uspořádal první výstavu svých kreseb a dřevorytů z Mauricia. Živil se klopotně: zkoušel různé druhy a žánry výtvarné práce, vyráběl keramické talíře s hebrejskou abecedou, maloval budovatele nové země a místní krajiny, nakonec se stal malířem dřevěných kredencí, poliček a židlí v Herzliji a blízké vesnici Nof jam. Navzdory obtížné materiální situaci se znovu pustil do vlastní tvorby.

Krásný a smutný Mayer

Nejstarším dochovaným obrazem Bédy Mayera je Maska z roku 1923, v němž se poprvé projevuje zaujetí tímto motivem. U nikoho se nelze dopátrat jeho skutečné tváře, osobnost sice existuje, ale je neviditelná. Skrývá se hluboko, velmi hluboko. I já sám se schovávám za maskou... přiznává umělec. Motiv masky prostupuje celou jeho tvorbou, často vystupuje ve svých obrazech jako komediant s maskou na tváři, starý harlekýn, jako kašírovaná maska v purimovém karnevalu apod. Trvalým motivem je mu také vztah muže a ženy, který však obvykle nepřináší štěstí a uspokojení: z muže se někdy stává maska s vyceněnými zuby, žena se proměňuje v kmotřičku Smrt. Mayerovy obrazy jsou obrazem jeho vlastních osudů a představ, vyprávějí příběh, který nabývá často symbolického významu. Hlavní úlohu v nich hraje barva v jasných tónech, obvykle na temně modrém pozadí. Barvy vytvářejí vlastní svět a mluví vlastní řečí, nejsou to barvy skutečnosti, ale barvy fantazie, světa snů a představ.

Nikdy se příliš nestaral o to, zda se budou jeho obrazy prodávat nebo jestli se budou někomu líbit. Dobře věděl, že jsou ve skutečnosti smutné a odhalují lidskou bezmocnost tváří v tvář osudu a historii. Všichni jsme jen herci na jevišti a hrajeme nějaké role. Domníváme se, že řídíme své životy, jak se nám zachce. Nejsem zcela přesvědčen, že tomu tak skutečně je... Ironií maskuje svoji vlastní nejistotu, získává tak odstup a nezávislost, která mu umožňuje pozorovat svět jako jeviště rolí a příběhů, němou tragikomedii, které je člověk nechtěným účastníkem. Vedle masky nalezl své symbolické motivy v postavách klaunů, harlekýnů, komediantů a zvláště dona Quijota, který udiveně pohlíží na okolní svět, člověka uzavřeného se svými vizemi, ve scenerii cirkusu nebo kabaretu, kde se odehrávají příběhy našich životů. Tato témata se často rozvíjejí na pozadí biblických postav a příběhů. Bibli mám rád. Bible není maska. Chovám velkou úctu k věřícím lidem. Já mezi ně nepatřím. Nemám to v roli. Ale tam nahoře je Někdo, kdo to všechno řídí? Každou noc vedu rozhovory s Ním. Mluvím, respektive mohu mluvit, ale už si nejsem jistý, jestli mě vůbec slyší.... V mnoha Mayerových obrazech najdeme i vzpomínku na jeho rodinu a příbuzné, kteří zahynuli ve víru šoa, často se vrací také k motivu ráje, ke vzpomínkám na jiný svět dětství a mládí.

Jako tající sníh

Béda Mayer maloval do posledních let a měsíců svého života. Když si nebyl jist tahem štětce, začal nanášet barvy prsty. Uvolňuje malířský rukopis a dramatičnost jeho obrazů dostává nový rozměr, jak naznačují názvy Stařec se svými vzpomínkami (1999), Padající muž (2001), Křičící muž a letící ptáci (2001) či Paměť starého muže (2001). Vedle loutek, klaunů, šašků do jeho obrazů vstupuje postava netrpělivého starce.Teď jsem se ocitl na sklonku života a nevím, jak se mám s touto skutečností vyrovnat, poznamenal si. Je to pro mne nezvykle nová. Maluji sny, které se mi zdají. A kdo by nesnil? V jistém věku spánek není moc hluboký. Spím maximálně hodinu nebo dvě a zbytek času jenom přemýšlím. Myšlenky přicházejí a rozprostírají se po celém nebi. Někdy se je snažím polapit v barvě obrazu, jindy se mi to nedaří. Ležím a cítím, jak čas neúprosně běží. Ve věku 94 let se lidský mozek chová jako tající sníh.

Béda Mayer se nikdy nestal slavným a ani o to neusiloval, má však nevelký okruh ctitelů. Jeho obrazy najdeme v Herzliji v Muzeu současného umění a u řady soukromých sběratelů. Poetikou připomínají mnohé umělce: ironií, sarkasmem a ostrými barvami např. Jamese Ensora, světem masek, klaunů a cirkusu Pabla Picassa nebo Františka Tichého, živelným kolorismem Jana Baucha nebo Jožu Úprku. Nejblíže k jeho panoptikálnímu světu lidské tragikomedie má snad surrealismus jeho vrstevníků Jakuba Bauernfreunda (1904-1976) nebo Endre Nemese (1909-1985), z mladších je třeba připomenout podobně rozvíjené téma komediantů a chmurných vizí v obrazech Petera Weisse (1916-1982).

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.