Jiří Kosta: Život mezi úzkostí a nadějí

Narozen v Praze v roce 1921 v německo-česko-židovské rodině. V roce 1941 deportován do koncentračního tábora v Terezíně a v roce 1944 do Osvětimi. Po osvobození aktivní v komunistické straně, pracuje na ministerstvu zahraničního obchodu. V padesátých letech znovu pronásledován, tentokrát komunisty, ocitá se ve výrobě. Od konce 50. let smí vyučovat ekonomii na střední škole, později se stává spolupracovníkem Oty Šika, je aktivní v pražském jaru a podílí se na přípravě hospodářských reforem socialismu. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy odchází do emigrace, od roku 1971 působí jako profesor socialistického hospodářství na univerzitě ve Frankfurtu. V roce 2001 vydal své vzpomínky na život mezi úzkostí a nadějí. - Tolik životní příběh Jiřího Kosty v kostce.

Paměti Jiřího Kosty, které v českém překladu vydalo nakladatelství Paseka, přibližují nejen osudy autora, ale také pozoruhodné a povětšinou neveselé obraty českých a českých židovských dějin 20. století. Vzpomínky Jiřího Kosty jsou psané čtivě, ale zároveň střízlivě, někdy až s mrazivou snahou o odstup a kritickou analýzu vlastního života.

Heinrich Georg Kohn a Jiří Kosta

Jiří Kosta vyrůstal v prostředí prolínajících se a měnících národnostních, náboženských a světonázorových identit, k němuž patřilo např. střídání němčiny a německé kultury s češtinou a českou kulturou, ale také proměna vztahu k vlastnímu židovství - od zbožných předků (pradědeček Michael Lazar Kohn byl významným rabínem a náboženskou autoritou) po sekulární a levicovou generaci Jiřího Kosty. Především však zaujme, s jakou samozřejmostí byly v Kostově rodině používány oba jazyky, čeština a němčina: Zkrátka člověk si kolikrát ani nevšiml, že přešel z jednoho jazyka do druhého. (s. 26) Vnějším projevem tohoto česko-německo-židovského (dnes bychom řekli: multikulturního) prostředí byly také proměny jmen: autor těchto vzpomínek má v rodném listu zapsáno Heinrich Georg Kohn, od dětství se mu však říkalo Jiří. Koncem 30. let se rodina vzdává také židovsky znějícího příjmení Kohn a volí mezinárodně a bezkonfesijně znějící jméno Kosta. Ve stejnou dobu také Jiří - v neposlední řadě kvůli narůstajícím projevům antisemitismu v německém prostředí - přechází na české gymnázium. Také z Kostova dědečka Augusta Löwyho, úspěšného podnikatele s umělými květinami, se stává August Lindt. Po něm nese jméno pasáž na Václavském náměstí - ve funkcionalistické budově, kterou pro svůj podnik ve 20. letech 20. století postavil.

Že však soužití německo-česko-židovské rodiny s českým prostředím v meziválečném Československu nemuselo být vždy zcela idylické, dokládá i následující historka: při nedělním výletu v dědečkově limuzíně byli Jiří a jeho bratr napomínáni, aby před dědečkovým šoférem hovořili pouze česky: Naši rodiče si zřejmě uvědomovali, že mezi českým obyvatelstvem panovaly značné předsudky vůči 'jinakosti', ať už německé nebo židovské. Tím hůře, jestliže se ukázalo, že Židé 'němčili'. (s. 19). Pro ilustraci dodejme, že onen šofér posléze zůstal v arizované a později zestátněné firmě, aby se v 50. letech stal jedním z udavačů Stb na Kostovu matku.

Terezín, Osvětim, Gleiwitz

Po mnichovské dohodě a po okupaci zůstala téměř celá rodina Jiřího Kosty v Praze, útěk do zahraničí se zdařil pouze otci Oskarovi, který by byl jako levicový intelektuál s mezinárodními styky v protifašistických kruzích po okupaci mimořádně ohrožen.

Jiří Kosta byl deportován tzv. komandem výstavby, tedy prvním transportem, do nově založeného terezínského ghetta. Popisuje, jak prožívali první dny v Terezíně - pod dojmem překvapení, že jsou zavřeni v koncentračním táboře. Významným mezníkem byly mj. lednové popravy několika mladých mužů za drobné přestupky, především za zakázanou korespondenci s rodinami. Jistým východiskem z této situace tak bylo přihlášení se do terezínského pracovního komanda nasazeného do kladenských dolů, kde Jiří Kosta spolu s dalšími vězni strávil více než rok. Po návratu již našel zcela odlišné terezínské ghetto: přeplněné transporty z Protektorátu i z Německa a z Rakouska, plné starých lidí umírajících na nemoci a podvýživu. Na podzim 1944 byl deportován do Osvětimi-Birkenau a odtud po několika týdnech do pracovního tábora Gleiwitz. Svůj útěk z následného pochodu smrti popisuje Kosta jako náhodu: při řazení k odchodu z pobočného tábora Blechhammer zjistil, že mu chybí kus chleba, který měl schovaný, a proto se vrátil do ubikace. Mezitím byl však zástup vězňů vyhnán na cestu, takže se mu útěk zdařil vlastně mimochodem. Tato téměř anekdotická historka však ukazuje, jak náhoda v takových situacích rozhodovala o přežití či smrti. Kosta měl mimořádné štěstí i v jiném ohledu: po osvobození se shledal jak s matkou, která byla osvobozena v Terezíně, tak i s bratrem Tomášem, který byl též deportován do Osvětimi.

Levicový světonázor

Po osvobození se téměř celá rodina hlásila ke komunistické straně a chtěla se zapojit do budování nového, komunistického Československa. Levicový světonázor čerpal Jiří Kosta již od svého otce, který byl profesorem na pražském německém gymnáziu ve Štěpánské ulici a byl zapáleným levicovým intelektuálem a spisovatelem. Existují-li typické příběhy, pak lze pozoruhodný život Jiřího Kosty - jakkoli jedinečný - považovat za typický pro osudy mnoha českých židovských levicových intelektuálů, kteří po návratu z koncentračního tábora zůstali v Československu. Od komunistického režimu si slibovali, že ve spravedlivější společnosti, kterou chtěli tvořit, již nikdo nebude pronásledován pro svůj původ. Namísto toho se od pokrokového režimu dočkali nové vlny pronásledování, v němž jejich židovský původ bezpochyby hrál svou roli. V 50. letech byli oba Kostovi rodiče, otec Oskar a matka Pavla, zatčeni a odsouzeni - každý zvlášť - ve vykonstruovaných procesech.

Jiří Kosta, který po osvobození narychlo dostudoval Vysokou školu obchodní, zastával v prvních letech po únoru 1948 místo na ministerstvu zahraničního obchodu a podílel se na československo-sovětských obchodních jednáních. Záhy byl však pro svůj kosmopolitní původ nucen přejít do výroby a později směl alespoň vyučovat na průmyslovce. Uvolnění v 60. letech mu umožnilo zapojit se do činnosti týmu Oty Šika, který hledal možnosti reformování socialistického hospodářství a jeho otevření některým tržním principům. Po okupaci v roce 1968 pak odchází do Vídně, později do Mnichova, aby nakonec zakotvil jako profesor socialistického hospodářství na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem.

Komunistické pronásledování brzy zbavilo Jiřího Kostu, stejně jako ostatní členy jeho rodiny, ideálů o komunistické ideologii a praxi. Přesto se Jiří Kosta neodvrátil od levicového smýšlení, bližší mu však byla - a je - pragmatická sociální politika západních socialistických stran, které podporují parlamentní demokracii a uznávají potřebu tržního hospodářství.

***

Vzpomínky Jiřího Kosty zachycují tragické okamžiky českých a českých židovských dějin 20. století: okupaci a věznění v koncentračních táborech, komunistický antisemitismus a stalinské čistky, stejně jako druhou okupaci a následnou emigraci. Přesto nejsou pouze o pronásledování a tragédiích, lze je číst též jako povzbuzující svědectví o schopnosti znovu začínat a vybudovat nový život, ať již po osvobození či v době komunistického pronásledování, tak samozřejmě také po odchodu do Rakouska a Německa. Ne náhodou tak německý originál vzpomínek Jiřího Kosty nese název Nie aufgegeben, který bychom mohli volně přeložit jako Nikdy jsem se nevzdal.

Kosta, Jiří. Život mezi úzkostí a nadějí. Praha - Litomyšl: Paseka, 2002, s. 165., z němčiny přeložila Alena Bláhová.

Kosta, Jiří. Nie aufgegeben. Ein Leben zwischen Bangen und Hoffen. Berlin - Wien: Philo, 2001, s. 184.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.