Holocaust v Maďarsku

Portrét Klary Swimmerové, maďarské Židovky, s Davidovou hvězdou, 1944. (Foto: Klara Maislis Swimmer, courtesy of USHMM Photo Archives)

  • Začátek okupace: 19. března 1944

  • Osvobození: 4. dubna 1945

  • Celkem obyvatel před válkou: asi 9 000 000

  • Počet Židů před válkou (územní stav po r.1938): asi 700 000 (po vyhlášení rasových zákonů asi 800 000)

  • Celkem židovských obětí: přes 560 000

  • Celkem obětí: 800 000

Židovská menšina žila na území Maďarska už od středověku a její vztahy s většinovou společností byly více méně dobré. V letech, kdy byla země součástí habsburské monarchie, se mnoho Židů ztotožnilo s bojem Maďarů za sebeurčení, např. během revoluce v roce 1848 se jich do uherské armády přihlásilo na 20 000. Po porážce v první světové válce sehráli významnou roli také v politice, když se k moci dostala komunistická strana Bély Kuna. Komunistická revoluce však byla potlačena, Maďarsko se obrátilo radikálně doprava a v jeho čele stanul admirál Miklós Horthy. Fašizující síly začaly nabírat na síle. Už od roku 1920 byly budovány internační tábory, do nichž vláda v rámci boje proti komunistům poslala také mnoho Židů. V roce 1923 navázal spojení s Hitlerem Gyula Gömbös, vůdce Strany ochránců rasy, od roku 1932 maďarský premiér. Ideologické spříznění však nebylo jediným důvodem k navázání spojenectví s Třetí říší. Kromě řešení ekonomických problémů - hospodářskou krizí postižené Maďarsko potřebovalo nutně odbytiště pro své zboží - to byla také snaha o revizi trianonské dohody, jíž byly po první světové válce Maďarsku odebrány dvě třetiny území a s nimi 60% obyvatelstva.

Liebermannův obchod s optikou a fotografickými potřebami v Szegedu, 1930. (Foto: Bela Liebmann, courtesy of USHMM Photo Archives)

V roce 1938 byly územní požadavky Maďarska částečně uspokojeny rozhodnutím vídeňské arbitráže a země se rozšířila o část východního Slovenska a západní Ukrajiny, později severní část Sedmihradska a po napadení Jugoslávie také Vojvodinu. Za pomoc při získání těchto území očekávalo Německo loyalitu maďarských představitelů. V listopadu 1940 přistoupilo Maďarsko k paktu tří velmocí - Německa, Itálie a Japonska, a 27. června 1941 vstoupilo s Německem do války proti Sovětskému svazu.

Před vypuknutím války žilo v Maďarsku asi 500 000 Židů, po vídeňské arbitráži asi 750 000.

Situace maďarských Židů se postupně zhoršovala. Na jaře 1938 byl přijat první protižidovský zákon, který omezoval podíl Židů na národní ekonomice na 20%, druhým zákonem byl podíl snížen na 5%. Třetí zákon z roku 1941, který definoval židovství na rasovém základě, byl obdobou norimberských zákonů, ovšem přísnější. Za Žida považoval každého, kdo měl dva židovské prarodiče, navíc zakazoval smíšená manželství. Díky této definici rázem stoupl počet Židů na území Maďarska i s anektovanými oblastmi ze 750 000 na 850 000.

V rámci mobilizace vláda zřídila tzv. pracovní jednotky (munkaszolgálatos), jejichž příslušníci (Židé, Slováci, Romové a další nepřátelé Maďarska) byli využíváni na otrockou práci převážně na stavbách. Část z nich byla poslána na východní frontu přímo do týlu protivníka, kde za neustálého týrání a mučení veliteli vykonávali nebezpečnou práci. Z asi 52 000 židovských příslušníků těchto jednotek zemřelo ještě před německou okupací na 42 000 osob.

V létě roku 1941 bylo na základě rozhodnutí vlády vyhoštěno asi 17 000 Židů ukrajinského a polského původu, kteří žili na území Maďarska bez státního občanství. Byli odvezeni na území Ukrajiny pod německou civilní správou a po skupinách hnáni do města Kamenec-Podolský. Během dvou srpnových dnů je spolu s místními Židy (celkem asi 23 600 osob) zavraždili příslušníci Einsatzgruppen. Událost se zapsala do dějin konečného řešení jako vůbec první svého druhu. Ke druhému masakru došlo v Novém Sadu, v oblasti Jugoslávie anektované Maďarskem. V lednu 1942 zde pod záminkou boje proti partyzánům příslušníci maďarské armády zavraždili 5 000 osob. Asi polovina z nich byli Židé, třetina celkové židovské populace v oblasti, 6 židovských obcí bylo vyhlazeno. Vláda Miklóse Kállayho se pod mezinárodním tlakem od akce distancovala a zinscenovala soudní proces s viníky.

Snímek z masakru v Kamenci Podolském, který pořídil očitý svědek Gyula Spitz, řidič nákladního vozu maďarské armády, 27. - 28. srpen 1941. (Foto: Ivan Sved, courtesy of USHMM Photo Archives)

V prosinci 1942 premiér Kállay jednoznačně odmítl naléhání nacistů, aby se v Maďarsku začalo s konečným řešením židovské otázky, které bylo v okolní Evropě v plném proudu. Jeho záměrem bylo zbavit se silného německého vlivu, zvláště po porážce u Stalingradu, v níž Němci obětovali desítky tisíc maďarských vojáků. Jednání se západními mocnostmi se však nepodařilo utajit před německým velením, které přistoupilo k radikálnímu řešení. Obsazení maďarského území německou armádou 19. března 1944 proběhlo hladce a bez odporu. Maršál Horthy nahradil premiéra Kállaye pronacisticky smýšlejícím Döme Sztójaym, dosavadním velvyslancem v Říši. Vládu v zemi fakticky převzali nacisté a konečné řešení, jehož vedením byl pověřen Adolf Eichmann, se s ohledem na blížící se frontu rozběhlo na plné obrátky. 5. dubna 1944 vstoupilo v platnost nařízení o povinném označování Židů žlutou hvězdou, od 28. dubna platí nařízení o soustřeďování obyvatel venkova do ghett vytvořených ve více než 55 obcích. Ve strašných podmínkách stráví lidé v ghettu jen pár týdnů než budou nahnáni do nákladních vagónů a odvezeni do plynových komor v Osvětimi. Podle zprávy německého zmocněnce Edmunda Veesenmayera bylo z Maďarska do Osvětimi deportováno 437 402 Židů, z nichž bylo 80% zavražděno.

Maršál Horthy, zaskočený řáděním Němců v zemi, se snažil navázat styky s opozicí a ukončit spojenectví s Německem. Když 7. července zastavil deportace, Maďarsko bylo s výjimkou hlavního města Judenrein - bez Židů. Po tajných jednáních v Moskvě vyhlásil Horthy v říjnu 1944 příměří se Sovětským svazem a vystoupení Maďarska z války. Krátce na to byl Němci odvolán z funkce a vláda byla svěřena krajně fašistické Straně šípových křížů a jejímu vůdci Ferenci Szálasimu.

Nový maďarský premiér Ferenc Szalasi při setkání s veliteli maďarské armády, 16. října 1944. (Foto: Eva Hevesi Ehrlich, courtesy of USHMM Photo Archives)

Deportace se znovu rozběhly a tentokrát se týkaly i do té doby chráněných budapešťských Židů, kteří žili sestěhováni ve vyhrazených domech označených žlutou hvězdou. V té době byly uzavřeny osvětimské plynové komory, proto bylo více než 70 000 Židů vyhnáno z Budapešti v pochodech smrti na západ do Říše do pracovních lágrů. Další tisíce Židů byly masově vyvražďovány ozbrojenými příslušníky Strany šípových křížů přímo v hlavním městě. Ještě během prosince 1944, kdy už byla Budapešt obléhána sovětskou armádou, bylo 70 000 Židů posláno do ghetta v židovské čtvrti. Během dvou měsíců, které zbývaly do osvobození, zde mnozí z nich podlehli otřesným životním podmínkám. 13. února 1945 vstoupila rudá armáda do Budapešti, celá země byla osvobozena 4. dubna 1945.

Ačkoli konečné řešení probíhalo za tichého souhlasu většinové populace, existovaly i zde případy pomoci pronásledovaným Židům. Vedle jednotlivců měli maďarští Židé oporu v antifašistickém odboji, který zesílil po nacistické okupaci. Neutrální státy Švédsko a Švýcarsko vydávaly tzv. Schutzpassy, mnohé sionistické organizace vyráběly falešné dokumenty a posílali do ghett potraviny. Důležitou roli při záchraně maďarských Židů sehrál švédský diplomat Raoul Wallenberg, kterému se od července 1944 podařilo dostat z Maďarska tisíce Židů.

Raoul Wallenberg, leden 1944. (Foto: Hagstromer & Qviberg Fondkommission AB, courtesy of USHMM Photo Archives)

Romům nebyla maďarská společnost a její představitelé také nijak zvlášť nakloněna, vládou řízená perzekuce však začala až po německé okupaci. Kromě povinného zařazení Romů do pracovních jednotek platil od října 1944 zákaz pohybu mimo místo bydliště. Zanedlouho byli deportováni do Německa a Polska. Počet deportovaných, zavražděných ani přeživších není dodnes znám - odhady se pohybují v tisících. Mnoho Romů bylo také povražděno na území Maďarska.

Židé z Podkarpatské Ukrajiny na rampě v Osvětimi-Birkenau, květen 1944 (Foto: Bernhardt Walter/Ernst Hofmann - Auschwitz Album, courtesy of USHMM Photo Archives)

Celkem během holocaustu zahynulo 564 500 maďarských Židů.

  • Literatura:

  • Braham, Randolph L.; Miller, Scott. The Nazi's last victims. The Holocaust in Hungary. Wayne State Univ Pr, 2002, s. 200.

  • Lappinová, Eleonore. Maďarští Židé v Terezíně. Osud 'privilegovaných' pracovních otroků. Praha: Sefer, 2006, in: Terezínské studie a dokumenty 2005, s. 136-150.

  • Braham, Randolph L. The Destruction of Hungarian Jewry. New York: Pro Arte for the Federation of Hungarian Jews, 1963, s. 969.

  • Pressburger, Giorgio; Pressburger, Nicola. Příběhy z osmého obvodu. Praha: Sefer, 2006, s. 120.

  • Szép, Ernö. Smell of Humans: A Memoir of the holocaust in Hungary. Budapest: Central European University Press, 1984, s. 208.

  • Braham, Randolph L. Studies on the Holocaust in Hungary. Boulder: Social Science Monographs, 1991, s. 267.

  • Ströbinger, Rudolf. Záhada Wallenberg: Zmizel zachránce maďarských Židů v sovětském gulagu?. Olomouc: Votobia, 2001, s. 270.

  • Hegedüs, András T. Die Verfolgung der Roma in Ungarn. Oświęcim: Staatliches Museum Auschwitz-Birkenau, 1998, in: Sinti und Roma im KL Auschwitz-Birkenau 1943-44, s. 162-177.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.