Antisemitismus v zemích tzv. Východního bloku

Nacistický teror a druhá světová válka zmařily životy milionů obětí. Do životů těch, kterým se podařilo hitlerovské běsnění přežít, ale ozvěny prožitých hrůz zasahovaly ještě dlouho poté. Zatímco v západní části Evropy měly po skončení druhé světové války největší vliv vítězné mocnosti západu (Velká Británie, Francie a Spojené státy), na východě, který od nacismu osvobodila Sovětská armáda, došlo k růstu vlivu Sovětského svazu a jeho komunistické ideologie.

Konec války ani odhalení hrůz holocaustu bohužel neznamenaly konec zneužívání protižidovských stereotypů k politickým cílům. Hitlerovská propaganda koneckonců využívala obraz odvěkého nepřítele vycházející jak z tradičního, náboženského antisemitismu, tak i z jeho modernější, rasistické a nacionalistické podoby. Zatímco na Západě byly oběti rasistických zákonů Třetí říše uznávány jako oběti nacismu a projevy rasového antisemitismu nebyly na oficiální úrovni nadále tolerovány, v zemích pod sovětským vlivem byla situace mnohem složitější. Navrátilci z koncentračních táborů, úkrytů či nucené emigrace museli po návratu domů často čelit dalším, mnohdy vražedným útokům. V některých zemích, například v Polsku (Krakov, Kielce), Maďarsku (Miškovec/Miskolc, Kunmadaras), na Slovensku, docházelo v prvních poválečných měsících ke krvavým protižidovským pogromům. Většinou šlo o neochotu vrátit zpět nakradený majetek, své však sehrávala i nová politická situace: zaslepeni dlouholetou nacistickou protižidovskou propagandou považovali místní obyvatelé vracející se spoluobčany za agenty nastupující komunistické moci. S upevňováním sovětské nadvlády pak dochází k dějinnému paradoxu: nový režim začíná ve svém vlastním propagandistickém úsilí využívat stejný obraz odvěkého nepřítele, s jakým operovala propaganda nacistů, pouze v novém ideologickém hávu. Svou roli zřejmě sehrála protižidovská tradice carského Ruska, a také osobní postoje diktátora Stalina a jeho nejbližších spolupracovníků. Hlavním důvodem této recyklace protižidovských tezí byl ale fakt, že propaganda přisuzující Židům vinu za všechny problémy ve společnosti stále rezonovala.

Situace v poválečném Československu

Situace rasově perzekvovaných osob v poválečném Československu nebyla lehká. Kromě těch, kteří se konce války dožili v Terezíně, se domů postupně vraceli přeživší z koncentračních táborů a pochodů smrti, ale také vojáci zahraničních armád, partyzáni, uprchlíci a ti, kdo přestáli válku v úkrytech či pod falešnými jmény. Všichni hledali příbuzné. Setkávali se s nepochopením okolí, pokračujícím efektem protižidovského zákonodárství na úřadech a nechápali vypjatý nacionalismus poválečné doby odkazující na ideologii Druhé republiky. Ti Židé, kteří se při sčítání lidu v roce 1930, tedy tři roky před nástupem Adolfa Hitlera k moci, přihlásili k německé národnosti, byli ohroženi zařazením do odsunu německého obyvatelstva. Poválečné Československo se mělo stát národnostně a etnicky homogenní společností bez národnostních menšin.

Proto již na jaře 1946 president Beneš vyjádřil podporu úsilí sionistů o vybudování vlastního státu v Palestině: Všem Židům, kteří o to požádají, musí být povoleno vystěhování do Palestiny. Ti, kteří se odmítnou vystěhovat, se musejí zcela asimilovat s národem, v němž se usadí. Pokud se neasimilují, budou v hostitelském státě žít jako cizinci. Vytvoření židovského státu v Palestině je jediným možným řešením mezinárodního židovského problému.1

Zásadní problém spočíval v tom, že ne všechny osoby označené válečným rasistickým zákonodárstvím za Židy se za ně samy považovaly. I ti, kteří se cítili jako Židé, měli o konkrétním obsahu své identity rozdílné představy. Již od poloviny devatenáctého století existovali tzv. asimilanté, kteří se identifikovali s českou nebo slovenskou kulturou a jazykem, a k židovským náboženským tradicím zaujímali spíše odmítavý postoj. Zatímco na Slovensku i po osvobození existovala početná komunita věřících Židů, v českých zemích bylo náboženství pojímáno velice vlažně. Zvláštní skupinu tvořili tzv. optanti, přesídlenci z území Podkarpatské Rusi, usazení většinou v pohraničí. Mnozí navrátilci sympatizovali s komunistickým hnutím, které podle nich bylo jedinou silou odhodlanou bojovat s nacismem a novými projevy antisemitismu. Současně u nás působilo několik skupin klonících se k sionismu, u nichž tragický válečný osud asimilovaných evropských Židů posílil touhu po návratu do vlasti praotců, Palestiny, kde po vzoru prvních přistěhovalců chtěli budovat vlastní, židovský národní stát.

Sovětský svaz zprvu toto úsilí o zřízení židovské domoviny na Blízkém východě podporoval. Vzhledem k tradičně levicové orientaci většiny sionistických hnutí Moskva zřejmě očekávala, že se nový Stát Izrael stane předpolím komunistické expanze v regionu. Po napadení Izraele arabskými armádami v den jeho vzniku 14. května 1948 začal východní blok prostřednictvím Československa dodávat novému státu zbraně, školil armádní specialisty a poskytoval Izraeli mezinárodní politickou podporu. Izrael však sovětská očekávání nenaplnil, ve volbách roku 1949 tamní komunistická strana zcela propadla a země se vydala cestou spolupráce se západem. Někdejší komunistická podpora sionistickému úsilí se následně změnila v otevřenou nenávist.

50. léta – cesta ke státnímu antisemitismu

Po únoru 1948, kdy se komunisté chopili moci v Československu, následovala masivní vlna židovského vystěhovalectví. Emigranté mířili kamkoliv, kam bylo možno získat vízum. Situace se zlepšila po vzniku Státu Izrael, kde byl vítán každý a bez byrokratických překážek. Po definitivním uzavření hranic Československa zůstaly v zemi převážně nenábožné osoby, osamělí starší lidé, věřící komunisté a ti, komu se nepodařilo včas vycestovat.

Komunistický režim představoval pro mnohé navrátilce z koncentračních táborů naději na lepší zítřky. Někteří byli členy komunistické strany již od jejího založení a jako přesvědčení komunisté prožili i válečná léta. Osoby, kterým nacistický režim povraždil většinu příbuzných, nemohl nikdo podezírat z válečné kolaborace, a tak mnozí vystoupali na vedoucí místa stranického aparátu. Když komunistické totalitě po vlně inscenovaných procesů se skutečnými či domnělými vnějšími nepřáteli neubývalo reálných problémů s řízením země, začala po sovětském vzoru hledat nepřátele vnitřní, tedy mezi komunisty. Začínají se objevovat nálepky tzv. titoismu, buržoazního nacionalismu a – sionismu. Za sionistu byla v sovětském pojetí považována každá osoba, která měla nějaké židovské předky - se skutečným sionismem nemělo toto označení nic společného. Zato ale odpovídalo nacistické představě o dědičné židovské rase.

Jedním z největších projevů sovětského tažení proti takzvaným sionistům byl monstrproces s tzv. Protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským, vedený na podzim roku 1952 v Praze. Protižidovské předsudky byly nedílnou součástí konstrukce tohoto tragického divadla. Odkaz na rasovou méněcennost, vyjádřený označením židovského původu u jedenácti ze čtrnácti obviněných, byl ještě doplněn odkazem na jejich nepřátelskou třídní příslušnost, opět rezonující s tradičními protižidovskými stereotypy: syn obchodníka, syn továrníka, syn velkoobchodníka, syn majitele Lázní Smrdáky. Veřejně vedený proces využívající otevřeně protižidovské štvaní vzbudil ve veřejnosti natolik silnou odezvu, že na dělnických schůzích musely být tlumeny výzvy k dokončení toho, co Hitler nedodělal. Osoby označené za Židy byly propouštěny ze zaměstnání, vystěhovávány z měst a jinak popotahovány. Stalinova smrt v březnu 1953 ukončila éru monstrprocesů se sionistickými špiony, ale obraz Židů coby nepřítele zůstal nedílnou součástí komunistického světa.

60. a 70. léta – uvolněním k další represi

Po maďarském, Sověty krvavě potlačeném povstání proti komunistickému režimu v roce 1956 dochází k postupnému uvolňování režimů ve východní Evropě, často označované jako tzv. období tání. Na počátku šedesátých let i na území Československa polevuje soustavné špehování všech osob označených za Židy či sionisty státními orgány. Dochází k reflexi válečných zkušeností v literárních dílech (Arnošt Lustig, J. R. Pick, Ladislav Fuks), filmech (Kadár – Klos: Obchod na korze, Jan Němec: Démanty noci, Zbyněk Brynych: ...a pátý jezdec je strach, Transport z ráje, apod.). Sílí zájem většinové společnosti o židovská témata i o aktuální dění na Blízkém východě, zejména v souvislosti s tzv. Šestidenní válkou v roce 1967, která se na sjezdu Svazu československých spisovatelů stává katalyzátorem kritických vystoupení proti zkostnatělému režimu.

V té době také na pokyn Sovětského svazu Československo zrušilo diplomatické styky s Izraelem podobně jako ostatní země tzv. Východního bloku kromě Rumunska a Jugoslávie. Protiizraelská politika se také odrazila v zákazu vstupu izraelských občanů na území ČSSR (platil až do roku 1988).

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v létě 1968 a nastolení tzv. normalizačního režimu byl celý pokus o obrodu socialismu, známý pod pojmem Pražské jaro, označen za další sionistické spiknutí. Dokument nazvaný Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnostiv temné ozvěně roku 1952 konstatoval, že značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu. Jejich předními reprezentanty u nás byli F. Kriegel, J. Pelikán, A. Lustig, E. Goldstücker, A. J. Liehm, E. Löbl, K. Winter a řada dalších.2

S koncem Pražského jara a začátkem normalizace souvisela také druhá velká vlna židovské emigrace. Mezi desetitisíci československých občanů, kteří tehdy uprchli do nekomunistických zemí, bylo i přibližně šest tisíc členů židovských obcí, celá jedna třetina osob, které se ke svému židovství oficiálně hlásily. Protisionistická rétorika médií se tím ale nijak nezměnila. V zemi nastala situace, která se často popisuje jako antisemitismus bez Židů.

Tajná policie také od roku 1971 v rámci akce Pavouk prováděla systematické sledování lidí, kteří se jakýmkoli způsobem spojili se židovskou obcí nebo Státním židovským muzeem.

Novým rozměrem státního antisionismu bylo potlačování vzdělávání o dějinách a kultuře Židů včetně historie holocaustu a připomínání jeho obětí. V této oblasti se komunistický režim snažil o vymazání vzpomínek na oběti holocaustu či historii židovské přítomnosti na našem území z obecného povědomí, a to nejen omezováním publikační činnosti, ale i trvalým uzavřením památníku holocaustu v Pinkasově synagoze (oficiálně zdůvodněném rekonstrukcí). Kromě obecného potlačování náboženského života, které se dotklo také židovské komunity, režim také ignoroval péči o židovské památky a v mnohých případech do jejich osudu přímo zasáhl – řada židovských hřbitovů byla zlikvidována, někdejší synagogy byly zbytečně demolovány. Tato situace přetrvala až do konce osmdesátých let a změny režimu v roce 1989.

Autor: Tereza Štěpková, odborná revize: Leo Pavlát, Petr Brod, Martin Šmok

Poznámky

1:

KRAUS A. From the History of Czechoslovak-Izrael Relations, str. 15-16.

2:

Státní pedagogické nakladatelství, n. p. v Praze roku 1988 v 7. vydání.

Literatura:

VEBER, Václav doc. PhDr. a kol.: Židé v novodobých dějinách, Karolinum, Praha 1997, s. 151-153.

Jiří Pernes, Jan Foitzik: Politické procesy v Československu po roce 1945 a případ Slánský. Sborník příspěvků za stejnojmenné konference, pořádané ve dnech 14.-16. dubna 2003 v Praze, Kateřina Mikšová - Nakladalství Prius pro Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, 2005.

Paul Lendvai: Anti-Semitism without Jews. Communist Eastern Europe, Doubleday, Garden City, N.Y. 1971.

Arthur J. Wolak: Forced out - the fate of Polish Jewry in Communist Poland. Tucson, Ariz, Fenestra Books 2004.

Jacinthe Leclerc Giardino: A Jew in communist Prague, vol. 1-3, NBM Comics Lit, New York 1997.

Bernard Wasserstein: Vanishing diaspora. The Jews in Europe since 1945, Harvard University Press,Cambridge, Mass. 1996.

Alena Heitlingerová: Ve stínu holocaustu a komunismu - čeští a slovenští židé po roce 1945, G plus G, Praha 2007.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.