Sobibor

Nedaleko obce a železniční stanice Sobibor ve východní části lublinské oblasti byl na začátku března roku 1942 vybudován stejnojmenný vyhlazovací tábor. Spolu s vyhlazovacími tábory Treblinka a Bełżec patřil do tzv. Akce Reinhard. Pod vedením Obersturmführera Richarda Thomally se na výstavbě podíleli místní obyvatelé spolu s několika desítkami Židů z blízkých ghett. V dubnu 1942 byl na místo velitele povolán Franz Stangl, který měl za úkol výstavbu tábora dokončit - podle vzoru tábora Bełżec.

Rozloha tábora nebyla velká - 400 x 600m. Celkový prostor byl rozdělen na tři části: administrativní část (Tábor I), kde se nacházela železniční rampa o délce dvaceti vagónů a ubytovny pro Němce a Ukrajince; "přijímací" část (Tábor II), kde se deportovaní museli svléknout, nechat si ostříhat vlasy a odevzdat cenné předměty. Ve třetí - vyhlazovací - části (Tábor III) se nacházely plynové komory, hromadné hroby a ubytovny pro židovské vězně.

Pohlednice psaná slovenskou vězenkyní Alicí Elbertovou ze Sobiboru 18. června 1942. (Foto: Denise Elbert Kopecky, courtesy of USHMM.)

Personál tábora tvořilo asi 20 až 30 Němců a 90 až 120 Ukrajinců vyškolených v táboře Trawniki. Asi tisíc vězňů bylo vybráno z transportů a nasazeno na různé práce v táboře: někteří z nich pracovali v dílnách nebo sloužili vyššímu personálu, další byli nasazeni na uklízení vagónů a při svlékání příchozích. Při odstraňování mrtvých z komor a jejich pohřbívání pracovalo asi 200 až 300 vězňů. Jako zvláštní tým působili "zubaři", kteří mrtvým obětem vytrhávali z úst zlaté zuby. V pracovních skupinách byla téměř denně prováděna selekce a slabí či nemocní byli posíláni do plynu. Na jejich místo přicházeli zdraví a silní z nového transportu.

Po příjezdu transportu do tábora bylo deportovaným řečeno, že přijeli do přestupního tábora, v němž musí projít desinfekční procedurou před tím, než budou odvezeni do tábora pracovního. Veškeré své věci museli odložit a nazí byli nahnáni do údajných "sprch". Pro nemocné a neschopné samostatného pochodu byla až k plynovým komorám prodloužena železnice. Vlak zároveň přivezl mrtvé, kteří nepřežili transport, aby mohli být na místě pohřbeni. V zimních měsících vlaky často přivážely umrzlé vězně.

Plynové komory měly každá rozlohu asi 16 metrů čtverečních a kapacitu asi 160 až 180 osob. Vstupovalo se do nich z prostranství před budovou, ale každá měla ještě jeden východ, jímž byla vytahována mrtvá těla. Když byla dokončena výstavba tábora a plynových komor, na otestování jejich funkčnosti bylo přivezeno asi 250 Židů - převážně žen - z blízkého tábora Krychów.

Po třech měsících, koncem července 1942, se zjistilo, že kapacita plynových komor - asi 600 lidí najednou - nestačí a že je nutné vybudovat další prostory. Činnost tábora byla až do září 1942 zastavena a ke stávajícím třem plynovým komorám byly přistavěny ještě tři nové. Kapacita se tím zvýšila na 1200 osob, které mohly být usmrceny najednou.

V srpnu byl velitel tábora Franz Stangl převelen do Treblinky a na jeho místo nastoupil SS-Obersturmführer Franz Reichsleitner, Stanglův kolega z vyhlazovacího programu eutanázie.

Když 12. února 1943 navštívil tábor Heinrich Himmler, pozoroval na vlastní oči celý proces zavraždění transportu dívek z pracovního tábora Majdanku.

Na začátku července rozhodl Himmler o změně tábora z vyhlazovacího na koncentrační, v němž bude továrna na munici. Někteří vězňové byli zastřeleni. Informace o likvidaci tábora vyprovokovaly ostatní k útěku.

Nádraží v Sobiboru, 2002. (Foto: M. Stránský)

O útěk z tábora se od začátku jeho fungování pokoušelo mnoho vězňů, ale pouze někteří z nich byli úspěšní. Sobibor byl mnohem lépe střežen než např. Treblinka. V létě 1943 byly v okolí tábora rozmístěny miny - nejen jako ochrana proti útěkům, ale také proti ruským partyzánům. Každý útěk, ať zdařilý nebo nezdařilý, znamenal mnoho nevinných obětí popravených za trest či pro výstrahu.

V polovině srpna 1943 se zformovala podzemní organizace pod vedením předsedy Judenratu v haličském Zolkievu Leona Feldhendlera. Členy skupiny byli převážně vedoucí výrobních dílen. Skupina měla v úmyslu zorganizovat hromadný útěk z tábora. Později byl jako velitel vybrán ruský Žid, důstojník Alexandr Pechersky. Připraveno bylo několik plánů. Nakonec se podařil ten, jehož cílem bylo zabít německý personál, získat zbraně a potom uprchnout z tábora (o průběhu povstání však existuje několik verzí). K povstalcům se připojili také dva ukrajinští kápové. Povstání vypuklo 14. října 1943 ve čtyři hodiny odpoledne a bylo při něm zabito 12 Němců, mezi nimi velitel tábora Franz Reichsleitner, a několik Ukrajinců. 300 vězňů uprchlo, ale většina z nich byla zabita na útěku nebo nepřežila přechod přes minové pole. Ti, kteří se k útěku nepřipojili nebo nemohli připojit, byli také zavražděni. Mnoho uprchlíků ještě později vypátrali a zastřelili ukrajinští strážci nasazení na pátrací akce. Válku přežilo asi 50 vězňů. Mnozí z nich se přidali k ruským partyzánům operujícím v oblasti.

Strážní věž v Sobiboru, jediné, co zbylo z vyhlazovacího tábora, 2002. (Foto: M. Stránský)

Po vzpouře se Němci rozhodli tábor zlikvidovat a zřídili na jeho území zemědělský statek, podobně jako v Treblince a Bełżci. V létě 1944 byl osvobozen Rudou armádou a oddíly Polské lidové armády.

Do Sobiboru byli deportováni Židé nejen z Generálního gouvernementu, ale též ze Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Holandska a Francie. Poslední transporty přijely do Sobiboru z likvidovaných ghett ve Vilniusu, Minsku a Lidě. Celkem bylo v táboře Sobibor zavražděno asi 250 000 lidí.

Jedenáct z důstojníků SS, kteří v táboře pracovali, bylo po válce obviněno a mezi 6. zářím 1965 a 20. prosincem 1966 stanuli před soudem v Hagenu. Franz Stangl byl v roce 1970 soudem v Düsseldorfu odsouzen na doživotí.

Pomník v Sobiboru, 2002. (Foto: M. Stránský)

Na území tábora je dnes malé muzeum a pomník.

    Literatura:

  • Yitzhak ARAD: Belzec, Sobibor, Treblinka. Indiana University Press: Bloomington 1987.

  • Ota KRAUS, Erich KULKA: Noc a mlha. Naše vojsko: Praha 1966.

  • Dick de MILDT: In the Name od the People: Perpetrators of genocide in the reflection of their post - war prosecution in West Germany: The Euthanasia and Aktion Reinhard Trial Cases.. Martinus Nijhoff Publishers: Hague, London, Boston 1996.

  • "The Nazi Concentration Camps: Structure and Aims: The Image of the Prisoner: The Jews in the Camps", in: . Yad Vashem: Jerusalem 1984.

  • Jaroslav FORMÁNEK: Co zabil Jehuda Lerner. Respekt: 5. 11. 2001.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Židovské Museum v Praze Institut Terezínské Iniciativy
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house
Investice do rozvoje vzdělávání Casablanca