Nicolo a Giorgio Pressburgerovi: Křesťané

Gój: tohle slovo Židé z osmého obvodu vždy vyslovovali se směsicí lhostejnosti a podezření. Říci o někom, že je gój, znamenalo přiznat možnost, že dotyčný je schopen udělat něco, co by žádný Žid nikdy neudělal - v negativním smyslu, samozřejmě. Jakkoli klidně bylo ono slovo vysloveno, v hlase se vždy ukrývala staletá nedůvěra a špatně utajená nevraživost, které byly, alespoň co se pamatuji, křesťany hojně opláceny.

Pokaždé, když došlo na trhu ke sporu mezi jedním z nich a prodavačem, byla narážka na smrdutý Židy povinná. Jakmile přišla řeč na téma Židé, i ti nejtolerantnější z křesťanů se ptali: Ale proč věříte v Mesiáše?

Ale i v židovských rodinách osmého obvodu se našlo několik křesťanů vklíněných do jejich lůna a ještě více do domácího života jako cizí tělesa v žijícím organismu. U bohatších obcí by to asi údiv nevzbudilo: velcí židovští obchodníci na celém světě mají ve zvyku držet si křesťanské služebnictvo. Je to prostředek, jak obejít jisté zákazy předepsané vírou. V sobotu, například, není Židům dovoleno vykonávat žádnou práci, ani stisknout tlačítko u výtahu, zatímco křesťanská služebná může dělat vše potřebné: člověku nepatřícímu mezi vyvolený národ respektování či nerespektování těchto příkazů ani neprospěje, ani neublíží.

Důvodem přítomnosti křesťanů v židovských domácnostech osmého obvodu bylo ale něco jiného. Co se týče náboženských nařízení, jakákoli ortodoxie vymizela možná už o více než generaci dříve. Ne povinnosti vyplývající z víry, ale malé kompromisy, pozornosti, výhody a obchody stály za vzájemnými kontakty Židů a křesťanů. Otto Jakabffy, zchudlý šlechtic z Transylvánie, uzavřel po velké hospodářské krizi sňatek se Selmou Grünovou. Byl to pohledný, klidný a tichý muž: opak šlechtice, jak jej vidělo maďarské Židovstvo, jelikož šlechta, špička národa, si nemohla rozumět se spodinou země - párii, tvořenými nikoli bohatými židovskými bankéři, ale malými řemeslníky a obchodníky. Šlechta a antisemitismus se staly v osmém obvodě synonymy od té doby, co se potlačení sto dní trvající komunistické republiky slavilo řadou zuřivých pogromů. Tehdy - v roce 1920 - na Židech z osmého obvodu nebylo spácháno žádné bezpráví. Ale z venkova sem pronikaly alarmující zvěsti o napadení celých obcí, vypleněných synagogách, znásilněných židovských dívkách. Na venkově byla pánem šlechta, černí andělé pogromů. A potom, u vlády byl admirál Miklós Horthy na svém bílém koni: šlechtic mezi šlechtici. Až v roce 1944 si Židé přáli, aby Horthy dál vedl zemi. Když admirál vyhlásil separátní mír, na dvorech židovských domů se tancovalo a plakalo radostí. O pět hodin později velitel Šípových křížů Szálasi, který se dostal k moci za pomoci německé armády, veškerá tato opatření anuloval. Dalšího dne započala kalvárie pěti set tisíc Židů. Nebyl problém je identifikovat: už dlouho platil zákon, který jim přikazoval nosit na kabátě našitou Davidovu hvězdu ze žluté látky. Pro tlupy Šípových křížů (usmrkanci, říkávaly jim židovské ženy) bylo tudíž snadné je rozpoznat a naložit s nimi dle libosti. Pan Otto nebyl ani s Horthym, ani se Szálasim. Už dávno ho nezajímalo víc než jistota každodenního chleba. Za všechno zaplatil pomalým odumíráním vnitřností. Hned po válce mu museli vyoperovat jednu ledvinu. O pár let později začala zlobit i druhá. Baronet se rozhodl to skončit. Vrhl se z nemocničního okna do zahrady a pád nepřežil.

Jeho místo zaujala Cikánka Manči, která právě v té době osiřela. Manči bydlela s otcem ve stejném činžáku jako Selma. Když se Manči dozvěděla, že její otec po záchvatu kašle padl uprostřed krčmy, kde hrál každý večer na housle, do kaluže krve, propukla v dlouhý, hlasitý nářek. Obrátila oči v sloup jako posedlá ďáblem a celý den kvílela, křičela a spílala. Co se mnou bude, bědovala a zmítala se na židli, na které ji museli držet dva sousedé z domu. Uklidnila se, když se dozvěděla, že se může ubytovat u Selmy Grünové. Té taková služka, bezmocná a ke všemu svolná, chyběla. Manči snášela ty nejhorší urážky a nejnepříjemnější příkazy. Vztek v sobě potlačovala mumláním cikánských kleteb. A když se jí někdo ptal: Co jsi říkala? odpovídala: Nic, abych chcípla. Manči se postupem času naučila i trochu jidiš a její nadávky se staly směsicí slovenštiny, maďarštiny, cikánštiny nebo, jak se říká dnes, romštiny a hebrejštiny. Naučila se i průpovídky, které Židé používali mezi sebou: Kéž bych chcípla, kéž by mě Všemohoucí potrestal.

Ztloustla, protože poprvé v životě měla možnost jíst víc než do sytosti. Jako služebná musela plnit všelijaké povinnosti. Hlavní byla péče o tělo paní: centimetr po centimetru jí ručníky namočenými v lavoru s vodou umývala přetékající, ochablé tělo; nanášela jí na neustále zpocenou kůži pudr; ošetřovala jí křečové žíly na tlustých nohou; rozčesávala jí vlasy, které potom na šíji vázala do drdolu; navlékala ji do tmavých, obnošených šatů a přes ramena jí vázala šál. Každou neděli tak Selma, usazená v křesle, přijímala rodinu, která jí přišla projevit úctu.

U obou žen postupně došlo k neobyčejné směně, kterou může vysvětlit pouze důvěrnost těl a duší. Paní domu přijala za svou Cikánčinu pověrčivost a neklidnou gestikulaci kočovníků. Manči se vykrmila, i když nebyla tak tlustá jako její paní, a začala se zabývat malými kšeftíky. Když Selma onemocněla, Cikánka se o ni starala ve dne v noci - nepronesla při tom jediné slovo útěchy, ale také se od ní nehnula ani na hodinu. A když Selma zemřela, Manči vypadala jako její reinkarnace. Při pohřbu se mi dokonce zdálo, že Selma kráčí za vlastní rakví - natolik se Mančin obličej podobal jejímu, stejné zlostné vrásky, tvrdý pohled, strohý účes a vystupování. Cikánka se usídlila v bytě po zesnulé, oblékala si i její šaty a pokračovala v obchodních stycích, které Selma udržovala s venkovany - směňovala látky, knoflíky a předměty denní potřeby za máslo, maso a vejce. Později začala obchodovat i s Poláky a Čechy, kteří přijížděli do města. Pokoušela se také získat si autoritu, které se Selma těšila u Cikánů, ale ti se jí vysmáli do obličeje. Vše se ukázalo při jedné hádce se sousedem, hráčem na kontrabas. Manči ječela navlas stejně jako její paní mnohokrát předtím. Marně. Místo, aby se vylekali, zasypali ji Cikáni nadávkami. Od té doby už s lidmi své krve, na které její podivuhodná proměna neměla účinek, nemluvila.

Julinka, chůva z Erdélyiho ulice, dopadla ještě hůř než Manči. Celý život sloužila a nic jiného neuměla. Útěchu našla ve víře. Každé ráno v šest chodila na mši; o hodinu později, kdy Rácheliny děti vstávaly, už měla uvařenou bílou kávu. I v dobách, kdy by nikdo nedoporučoval chodit do kostela, zůstala oddána svaté Ritě, jejíž kaple stála nedaleko. Se Židy problémy ohledně víry neměla - i pro ně žádala požehnání svatých. Starala se, aby milosrdný Ježíš přijal i je. O večerech se uchylovala na půdu. Modlila se pod svatým obrázkem a pečlivě dbala o to, aby ho vždy ozařovala hořící svíce. O své minulosti nikdy nemluvila. S dětmi i světem měla vždy trpělivost a, na rozdíl od Manči, neměla žádné ambice. Tak se její dlouhé roky vytratily, aniž po sobě zanechaly stopu. Jako kdyby ani nežila. Jednoho dne, když kráčela zahloubaná po ulici, jí kola projíždějící tramvaje roztrhala tělo.

Ale nikdo neměl takovou smůlu jako Ludvík, nosič z tržiště. Oblečený do hadrů, se zplihlými kníry a očima neustále se lesknoucíma opilostí, Ludvík neuměl ani pořádně mluvit - souhlas i protest vyjadřoval chraplavým, neartikulovaným sípáním. Za pár halířů nosil na zádech zbytky drůbeže a zeleniny, které do města dovezli venkované. Po práci odcházel do krčmy. Židé opilstvím pohrdali. A právě tím se ztroskotanci z plémě Davidova odlišovali od ztroskotanců mezi křesťany. Každé odpoledne se dělníci, nosiči, nezaměstnaní, prostitutky zdržovali v krčmách osmého obvodu: zakouřených a špinavých lokálech, kde sídlil smutek, nadávky a rvačky. Nikdy neprané záclony v oknech skrývaly před kolemjdoucími lidi, kteří sem přišli pít. Rozepře vzniklé u nálevního pultu se rozhodovaly na chodníku pěstmi a krví. Jedna taková krčma byla vzadu ve sklepě. I přes deset strmých schodů, které nebylo snadné zdolat s alkoholem v mozku, měli pijáci ten lokál rádi - cítili se jako v útrobách země, viděli se v pekle, už zatracení. Bylo jim jedno, že si při cestě ven natlučou nos. Ani se na to nepamatovali - zlověstná tma, keramické dlaždičky na stěnách - jako na záchodech - se hodily k hlubokému, nepřekonatelnému zoufalství, jež je svíralo.

Ludvíka se netýkalo ani zoufalství. Nic pro něj v životě nemělo cenu - byl, jako nějaký svatý, poslední bytostí osmého obvodu. Pro něj nebylo žádné peklo ani nebe, onen svět, domov, příbuzní, víra, sliby. Existovalo jen bolavé tělo tupené strádáním, velké a černé ruce, lesklé a zastřené oči a dny zabité alkoholem. Nic jiného. Židé jeho svatost, i přesto že to byli nevzdělaní a nuzní obchodníčci, jakýmsi zázrakem pochopili. Ludvík byl jediný křesťan, který měl právo vstoupit do synagogy o zvláště význačných příležitostech či na bar micva některého chlapce ze čtvrti. Stával v poslední řadě a s úsměvem pozoroval pódium, kde se četla Tóra. Zdálo se, že slovům pronášeným hebrejsky rozumí - možná právě proto, že jim nikdy rozumět neměl. Našli ho mrtvého jednoho zimního rána v rohu tržiště, přikrytého starým svrchníkem plným děr, s obnošenou, záplatovanou beranicí na hlavě.

Měl nejokázalejší pohřeb ve čtvrti. Za vozem taženým čtyřmi černými koni vyhrávala cikánská kapela, zaplacená Selmou Grünovou, smutné i veselé melodie. A za Cikány kráčeli Židé z tržiště, ženy zachumlané v neforemných zimnících, muži s klobouky naraženými až ke kořenům dlouhých nosů. Takhle se tedy nosič Ludvík dostal do svého příbytku: anonymního hrobu v nejodlehlejším koutě hřbitova v Kerepešské ulici. Aby se mu postarali o pohřeb ve velkém stylu, na to Židé ze čtvrti mysleli, ale aby mu na hrob pořídili kříž, na to opravdu ne.

Přeložil Šimon Daníček.

Kresby Antonín Sládek.

Klíčová slova

Miklós Horthy, Szálasi

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.