Když mne ve 45. roce přivezli po osvobození z koncentračního tábora rovnou do pražské nemocnice, uvítala mne jedna pacientka slovy: Máme tady židovičku
a dala mi buchtu.
Když se o rok později dozvěděla šestnáctiletá svazačka (v naší odbočce ČSM tvořily většinu mládeže židovské děti, které přežily koncentrák), že chlapec, s nímž už několik týdnů chodí
je Žid, prohlásila v údivu a v šoku: "Neblázni. To bys mi moh zrovna tak najednou říct, že jsi černoch."
Když mému příteli napsal někdo do prachu na střeše jeho vozu ŽID, šel si stěžovat na policii. A jste Žid, ne? Tak proč vám to vadí?
, zněla odpověď.
Když bylo mému synovi asi sedm, přišel ze školy s tím, že mu spolužák pořád říká Ty Žide
. Šla jsem za učitelkou, která měla svého židovského žáka určitě ráda. Zavolala si druhý den Tomáše i spolužáka k tabuli a provinilce pokárala slovy: Proč mu říkáš, že je Žid? Vždyť to ví.
Když si můj budoucí manžel - student - vyzvedával vyprané prádlo a v balíku chyběly kapesníky, dostalo se mu odpovědi: V koncentráku jste kapesníky taky nepotřebovali.
Tohle nemá být o antisemitismu (ani o přecitlivělosti, víme, že je to přepych, který si nemůže člověk vždy dovolit) - je to jen několik momentek z poválečného života naší generace, která zpočátku s údivem či nevolí sledovala, jak se v tisku i jinde slovo žid postupně mění ve slovo s velkým Ž na začátku. Je dobré připomenout si občas minulost, i když jde jen o zdánlivé maličkosti.