Literární kritika nestačí

Nad knihou Alexeje Mikuláška Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století

Kniha Alexeje Mikuláška Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století, která vyšla nedávno v Praze, netvoří nijak kompaktní celek: je spíše souborem samostatných studií na různá témata a o různých autorech: autor se např. snaží vymezit pojem antisemitismus a odlišit jej od dalších protižidovských projevů (tzv. asemitismu, antijudaismu, antisionismu), analyzuje reflexi antisemitismu v naučných slovnících a encyklopediích, věnuje se podrobně antisemitismu Jakuba Demla, antisemitské beletrii (včetně publicistické) a poezii, antisemitismu v poválečném období a dalším tématům. Text je doplněn slovníkem antisemitských a některých asemitských autorů a rozsáhlou obrazovou přílohou s příklady antisemitských karikatur a publikací. Řekněme hned, že mnohé pasáže působí dojmem chvatné tvorby a že ediční práce na textu je zanedbatelná. To je samozřejmě chyba (u Votobie a dalších nakladatelství notorická), pro tuto chvíli nás však daleko více zajímá, jak autor uchopil složité téma: tedy jeho postoj a metoda.

Mikuláškovou knihou se jako červená nit táhne snaha jednoznačně odlišit antisemitské texty od ostatních literárních zobrazení Židů, případně od kritických postojů vůči nim. Toto odlišení je postaveno především na rozlišení pojmů asemitismus a antisemitismus. Zatímco asemitismus má označovat snahu o byť třeba negativní, ale na faktech založené pojednání o Židech, antisemitismus je podle Mikuláška převážně iracionální postoj, spojený s nenávistí a často s násilím. Autor díky tomuto rozdělení může tvrdit, že významné osobnosti české politiky a literatury, u nichž lze nalézt různé protižidovské výroky (např. Palacký či Masaryk, Neruda či Mrštík), nemohou být považovány za antisemity.

Mikulášek má jistě pravdu, když připomíná, že je třeba mezi negativními postoji rozlišovat, že autor protižidovské poznámky nemusí být automaticky antisemitou, jeho definice však při hlubším zkoumání neobstojí. Namístě není už samotné užití pojmu asemitismus jako svého druhu opozita - o asemitismu hovořili totiž autoři a politici, kteří své antisemitské postoje stylizovali jako oprávněnou obranu proti židovské převaze, proti židovskému vlivu na společnost či proti síle židovského kapitálu. Příkladem může být známé heslo svůj k svému, které autor řadí do kategorie asemitismu. Heslo nesloužilo tolik jako konstruktivní kritika židovského působení, ale bylo širokým spektrem publicistů (od umírněných po radikální a nevybíravé nacionalisty a antisemity) užíváno jako výzva k bojkotu Židů a k jejich vyřazení z české národní společnosti. Postoj svůj k svému byl v první řadě projevem organického a netolerantního nacionalismu, který se v celé Evropě zhruba od 70. let 19. století hlasitě hlásil o slovo.

Moderní antisemitismus, který nacházel odezvu i v literatuře, nebyl charakteristický ani tak iracionální nenávistí vůči Židům, ale především začleněním iracionálních antisemitských motivů a tradičních protižidovských stereotypů do obsáhlejšího světonázoru a širšího politického programu. Mikuláškovy pokusy o striktní dělení mezi asemitismem a antisemitismem tak nejsou a nemohou být funkční. Proto v jeho knize nacházíme tolik absurdních soudů a výroků, jako třeba v případě knihy Slovo o židech mladočeského politika Karla Adámka, která je označena za asemitskou, avšak s některými přesahy k antisemitské mytologii.

Autor naznačuje, že antisemitismus je fenomén neslučitelný se skutečnou uměleckou hodnotou a estetickou originalitou. Zřejmě z toho důvodu se zdráhá popsat antisemitské prvky v díle spisovatelů typu Jana Nerudy či Viléma Mrštíka. Neruda tak ve svém známém textu Pro strach židovský podle Mikuláška pouze vyjádřil stanoviska blízká antisemitismu, aniž by "antisemitou" skutečně byl. Podle Mikuláška může antisemitismus působit jako psychologická kompenzace vlastní literární nedostatečnosti. Ve skutečnosti paleta antisemitských autorů sahá od pochybných literátů typu Jaromíra Huška (jeden z prvních českých antisemitů) až po vynikající spisovatele. Např. Mrštíkova povídka Ze strany první velmoci pojednávající o hamižném a nemilosrdném Židu Fuxovi vysávajícím prostého moravského sedláka, může být stěží považována za kritický popis působení Židů na českém a moravském venkově. Naopak, viděno v souvislosti s dalšími Mrštíkovými antisemitskými výroky (např. stať Semitismus - jesuitismus), je povídka projevem víry v židovské spiknutí proti křesťanským národům.

Mikuláškova kniha vyvolává otázku, zda je vůbec možné antisemitské texty od neantisemitských rozeznat pouze na základě nástrojů běžné pozitivistické literární kritiky. Různé protižidovské výroky totiž není možné interpretovat výhradně z jejich obsahu, ale též z kontextu, do nějž byly zasazeny a v jehož rámci byly čtenáři interpretovány. (Vykládat tak např. protižidovské postoje kněze Václava Pravdy nebo Jakuba Demla bez odkazu na soudobou katolicko-politickou společenskou doktrínu a soudobý katolický antisemitismus postrádá základní prvky nutné pro jejich pochopení.) I přes bohatství faktů a řadu zajímavých postřehů nemůže Mikuláškova kniha sloužit jako základní příručka o dějinách antisemitismu v české literatuře. K úspěšnému zpracování tématu je totiž třeba umět jej zasadit do kontextu moderního antisemitismu a jeho ideologického a politického zázemí.

Mikulášek, Alexej. Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století. Teoretická a historická studie. Praha: Votobia, 2000. 238 s.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.