Není to nadsázka. Krásův Brundibár se v zahraničí nehraje pouze ve
školách a nejrůznějších malých sálech, ale i na velkých světových jevištích. Roku 1997 se o něm hodně mluvilo v Paříži, kde ho nastudovala skupina
bezprizorných dětí v Opera National de Paris, a dokonce -
česky! Úspěch byl tak velký, že se musel znovu hrát (v sále pro více než 2000 lidí) i v
následujícím roce. Z celé akce byl také natočen dokumentární film. Ve velkých divadelních
prostorách zazněl loni Brundibár přeložený do katalánštiny také v barcelonské opeře. I zde byl
tak úspěšný, že se představení budou opakovat i v letošním roce.
Pozadu nezůstává ani Vídeň: po koncertním provedení slavným sborem Wiener Sängerknaben se Brundibár od 19. ledna
1999 hraje ve zdejší Komorní opeře. Krásný doplňující text k tomuto velmi
zajímavému představení napsala švýcarská režisérka a básnířka Dominique Caillat, účinkují děti z Amadeus Knabenchor, diriguje Paul Weiglod, z Prahy byli pozváni režisér Michael Sturm (který v r. 1995 inscenoval v Praze Ullmanova Císaře Atlantidy) a výtvarník
Daniel Dvořák (nedávno jmenovaný ředitel Státní opery Praha). Režisér zasadil Krásovu
operu do zřetelné souvislosti s nacistickým terorem, jeho širokou lidovou podporou a
holocaustem. Během předehry promítá mj. filmové ukázky z vítání Hitlera na přeplněném
vídeňském náměstí Heldenplatz, samotnou operu nechá zaznít ve
vzpomínce přeživší matky (v podání známé vídeňské herečky Ully Pilzové), která na naléhání
malé dcerky vypráví, jak jako dítě zpívala s terezínským dětským souborem v Brundibáru a
jak potom většina dětí byla deportována do vyhlazovacích táborů. V její představě si také děti
Brundibára naposledy zazpívají na této osudné cestě, ve vagonu do Osvětimi... Děti nelehkou
inscenaci hrály s obdivuhodnou přesvědčivostí a obecenstvo ji přijalo s hlubokým dojetím.
Představení bylo věnováno terezínským dětem.
K projektům realizovaným pomocí Jeunesses Musicales
patří provedení Brundibára na gymnáziu v severoněmeckém Celle, kam
jsem byla pozvána spolu s Evou Merovou. Celle je půvabné středověké
městečko, jehož historické centrum je zastavěné krásnými roubenými domy. Ještě krásnější se
tu zdají lidé (většinou protestanti), kteří se hluboce zajímají o holocaust: pátrají po osudech
židovských občanů svého města, pořádají přednášky, výstavy, zdejší Společnost pro křesťansko-židovskou spolupráci iniciovala rekonstrukci
cellské synagogy apod. Obracejí se zejména na mládež. Nastudování Brundibára v gymnáziu
(v jehož třídách je rozšířené vyučování zpěvu a hry na hudedbní nástroje) provázela obšírná
studia doby nacismu a jeho důsledků (žáci navštívili také Terezín). Škola touto událostí žila
celý rok - na nástěnkách byly dokumenty o holocaustu, na chodbách byly vystaveny kostýmní
návrhy žáků pro Brundibára. Před představením četly děti výňatky z terezínských deníků (a
také my, coby hostující Zeitzeugen, jsme vyprávěly o našich
válečných osudech), samotného Brundibára pak děti zpívaly a hrály s vervou a chutí a sklidily
u početného obecenstva (na premiéře byl i cellský starosta) zasloužený úspěch.
