Cizinci v rodné i nové zemi

Alterovi z Plzně

Sestry Henrietta a Julie Baumgartenovy se narodily v uherském městě Sátoraljaújhely, slovensky Nové Město pod Šiatrom, Henrietta ještě ve starém Rakousku v roce 1861 a Julie již v Rakousku-Uhersku v roce 1876. Rodiče dívek město opustili a odešli i s dětmi do Vídně. Rodné město Henrietty a jeho proměny v proudu času mohly hrát roli při rozhodování úřadů, kterou státní příslušnost vlastně její rodina má mít. Nevíme, kde se Henrietta seznámila s manželem Leopoldem ani jaký byl jeho původ. Víme jen, že zemřel před rokem 1941. Oba jejich synové - Mořic a Evžen - se narodili ve Vídni.

AlterEvzen.jpg   AlterMoric.jpg

Bratři Evžen a Mořic Alterovi (Foto: SOA Plzeň, fond Policejní ředitelství)

Julie žila ve společné domácnosti se svou provdanou sestrou Henriettou, sama zůstala svobodná. Jelikož v dokumentech uvádí, že není výdělečně činná, lze předpokládat, že pomáhala své sestře s vedením domácnosti a výchovou synů. Její pomoc byla o to víc potřebná, uvědomíme-li si, že prvorozený Mořic byl hluchoněmý. Každopádně Julie sestru s rodinou doprovázela i v roce 1911, kdy se přestěhovali z Vídně zpět do Uher, a to na území pozdějšího Slovenska, konkrétně do Trenčanských Teplic. Zde prožili dospívající chlapci první světovou válku, po jejímž skončení se rodina, která se hlásila k německé národnosti, ocitla na území nově vzniklého státu. Přestože měli dříve maďarskou státní příslušnost, maďarská strana jim přestala tuto příslušnost uznávat a odmítla jim vydat cestovní pasy. Bylo to proto, že rodné město Henrietty bylo nyní rozděleno na dvě poloviny, z nichž jedna připadla Slovensku a druhá Maďarsku, nebo stačilo, že většinu života prožili mimo maďarské území? Nevíme. Jisté je, že se najednou stali cizinci bez státní příslušnosti a tato skutečnost jim komplikovala takřka celý zbytek života. Asi nejvíce to pocítil mladší syn Evžen, který byl jako jediný z rodiny výdělečně činný.

Život v Československu

Oba bratři tedy svou národnost a příslušnost zdědili po rodičích a ačkoliv se na československém území vyskytovali trvale od roku 1911, ještě na začátku 30. let byli vedeni jako cizinci. Nepodařilo se jim získat ani maďarský cestovní pas, pravidelně museli žádat o obnovení povolení k pobytu. České úřady jim však vždy vyšly vstříc. Hluchoněmý Mořic žil zjevně poměrně uzavřeným způsobem - podle úřadů se s nikým nestýkal, nebyl nikde organizován a ani se politicky neprojevoval.

Evžen jako výdělečně činný majitel živnosti zubního technika musel jako cizinec skládat tzv. daňovou záruku na berní úřad (v podstatě zálohu na daň s ročním předstihem). Ani sňatek s Češkou mu nepomohl. Jeho žena Terezie po sňatku o své československé občanství přišla. A když se jim narodila dcera Gitta, byla i ona po otci vedena bez státní příslušnosti. Evženovi tento stav komplikoval zejména profesní život - v roce 1936 chtěl ve Vídni, svém rodném městě, prezentovat na sjezdu zubních lékařů svůj vlastní vynález. Získat cestovní pas pro něj nebylo jednoduché a nakonec jej získal s platností pouhých 14 dnů. Zřejmě kvůli neustálým komplikacím se rozhodl požádat o československé státní občanství. Ještě na začátku roku 1937 však nebylo rozhodnuto - v této době usiloval o to, aby mohl vyjet do Paříže na obchodní cestu a seznámit se s novými technologickými pokroky v zubařském oboru.

Zubotechnik z Plzně
 

[Evzenpodpis.jpg]

Podpis a razítko (Foto: SOA Plzeň, fond Policejní ředitelství)


Evžen absolvoval začátkem 20. let vojenskou službu a v roce 1921 se nechal vyučit a úspěšné složil zkoušku potřebnou pro vykonávaní samostatné praxe zubního technika. Odešel ze Slovenska do Čech, několikrát změnil své působiště a v roce 1930 se trvale usadil v Plzni, kde získal koncesi na vlastní praxi. V roce 1934 se za ním do Plzně přestěhovala celá rodina. Mořic byl vyučený zlatníkem a začal vypomáhat svém bratrovi v jeho ordinaci. Za tuto práci nedostával plat - Evžen mu však zabezpečoval veškeré živobytí. Ve své ordinaci bratři Alterové vyráběli zlaté, pálené, porcelánové korunky, můstky a kaučukové protézy. Spolu s bratrem se Evžen staral rovněž o své rodiče a tetu. V roce 1938 pak byla na Evženově praxi závislá i jeho tchýně Růžena Lažanská (ve věku 58 let byla již podruhé vdovou). Evžen tak mohl své tchýni splatit štědré věno, které po sňatku s ním dala své dceři a které jim pomohlo vybavit si domácnost a ještě splatit jeho dluhy.

Tragédie začíná…

Přišel rok 1938 a byla vyhlášená mobilizace - Evžen se odebral ke svému mateřskému vojenskému pluku na Slovensku, odkud se vrátil 21. listopadu 1938. Na začátku roku 1939 se chtěl s rodinou vystěhovat do Paraguaye, kde měli v plánu pořídit si farmu a tam hospodařit, Terezie si tam chtěla zřídit kloboučnický obchod. Výdaje na vystěhování chtěli hradit z prodeje zubní ambulance, kterou vlastnila Evženova tchýně Růžena Lažanská. K tomu však nedošlo. Evžen se snažil vydělat nějaké peníze odprodejem nábytku a také se chtěl nechat vyučit truhlářem - jeho žena v této věci vypovídala, že se chtěli vystěhovat do Palestiny a žít jako zemědělci. Co se stalo pak, nevíme, Evžen každopádně pobýval nějaký čas bez rodiny v Praze. Zřejmě zde byl zatčen a jeho stopy končí v koncentračním táboře Mauthausen, kde byl 20. února 1942 zavražděn. Týden po jeho smrti byla manželka s dcerou deportovány z Plzně do Terezína, odkud byly v květnu 1944 odvlečeny do Osvětimi a tam obě zavražděny.

Kdy a kde zemřela Henrietta, nevíme, její úřední stopy v plzeňském archivu mizí v době deportací. Pravděpodobně zemřela těsně před nástupem do transportu ve věku 80 let. Její sestra Julie byla zařazena do transportu se synovcem Mořicem. Na rozdíl od něj však strávila v Terezíně ještě několik měsíců po té, co on odjel transportem na Východ. Její stopy končí v Treblince. Mořic v Terezíně strávil dva měsíce, načež byl odvlečen do Izbice. Na svou poslední cestu se vydal sám, odtržen od rodiny, na které byl celý život závislý.

 
Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.