Auschwitz nebyl koncentrační tábor

string(146) "Smarty error: [in content:content_en line 529]: syntax error: invalid attribute name: 'data-cke-saved-href' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(128) "Smarty error: [in content:content_en line 529]: syntax error: invalid attribute name: '=' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(173) "Smarty error: [in content:content_en line 529]: syntax error: invalid attribute name: ''https://www.csfd.cz/film/221148-soa/prehled/'' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(146) "Smarty error: [in content:content_en line 572]: syntax error: invalid attribute name: 'data-cke-saved-href' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(128) "Smarty error: [in content:content_en line 572]: syntax error: invalid attribute name: '=' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(296) "Smarty error: [in content:content_en line 572]: syntax error: invalid attribute name: ''https://www.holocaust.cz/zdroje/dokumenty/pronasledovani-a-genocida-romu-2/protektorat-cechy-a-morava-2/sberny-nebo-cikansky-dotaz-velitele-janovskeho-na-nazev-tabora/'' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(146) "Smarty error: [in content:content_en line 576]: syntax error: invalid attribute name: 'data-cke-saved-href' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(128) "Smarty error: [in content:content_en line 576]: syntax error: invalid attribute name: '=' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(265) "Smarty error: [in content:content_en line 576]: syntax error: invalid attribute name: ''https://www.holocaust.cz/zdroje/dokumenty/pronasledovani-a-genocida-romu-2/protektorat-cechy-a-morava-2/pracovni-tabor-v-letech-u-pisku/'' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)"

A znovu to udělal! Tomio Okamura, předseda SPD, minulý týden opět zpochybnil skutečnost, že by takzvaný cikánský tábor v Letech u Písku byl táborem koncentračním. Tentokrát to vypadalo jako ve špatném divadle. Vedlejší roli hrály: neexistující kniha, plot s neviditelnými dírami a nacistický tábor v Osvětimi. V případě knihy a děr se není čeho obávat, protože jsou výplodem hlavního protagonisty, který se na sebe zoufale snaží strhnout pozornost. Taková taktika mu snad příliš mnoho nových stoupenců nezíská. Jinak se to však má s jeho instrumentalizací nacistického tábora v Osvětimi.

Tábor v Osvětimi byl v nacistickém systému táborů výjimkou a nikoliv pravidlem. Sloužil jak coby koncentrační tábor, tak i vyhlazovací. Běžně se slova koncentrační a vyhlazovací tábor používají bez ohledu na to, jaký je mezi nimi rozdíl. Ale přesně v tomto rozdílu spočívá rozhodující moment, který lidé jako Okamura jednoduše využívají, když se jedná o popírání utrpení vězňů v Letech.

Tak teď nevím, o co přesně jde, ale ten tábor v Letech … je teda pravda, že se na mě obrátila řada židovských obětí … já mám mezi Židy spoustu kamarádů, právě obětí z Osvětimi, a říkali mi, proč v České republice stavíme na stejnou úroveň tábor v Letech jako vyhlazovací tábor v Osvětimi, tvrdil Okamura v rozhovoru s Danielou Drtinovou z DVTV. Problém je však v tom, že tu tábor Lety nikdo nestaví na stejnou úroveň jako vyhlazovací tábor v Osvětimi. Muzeum romské kultury a další organizace pouze trvají na tom, že tábor v Letech byl od léta 1942 do roku 1943 koncentračním táborem.

Označení koncentrační tábor není jednoduchým pojmem. Belgický historik Joël Kotek spolu s francouzským historikem Pierre Rigoulot v roce 2000 psali, že pojem koncentrační tábor je problematický z toho důvodu, protože se jím v různých situacích a systémech rozumí různé věci. Je to tady vědecký problém. Problematika pojmu koncentrační tábor se jen stěží objeví v každodenním životě, protože většina lidí si pod koncentračním táborem představí právě tábor v Osvětimi. Ten ovšem nebyl nikterak typickým koncentrákem jako ostatní nacistické koncentrační tábory, například Mauthausen, Dachau, Sachsenhausen, Flossenbürg nebo Buchenwald. A zejména pro svou výjimečnost spočívající v tom, že využíval nejrůznějších aspektů nacistického teroru, se paradoxně stal symbolem všech nacistických táborů.

Symbol a realita

Když mluvíme o Osvětimi, většinou máme na mysli jen část toho, co se nacházelo na daném místě. Osvětim tvořila obrovský komplex, který se skládal ze tří koncentračních táborů a jednoho vyhlazovacího tábora. Spolu tvořili největší nacistický tábor vůbec. První koncentrační tábor v Osvětimi, Auschwitz I neboli Stammlager, vznikl v roce 1940. Jeho prvotními vězni byli především političtí odpůrci nacismu z Polska a vězni jiných koncentračních táborů v Říší, kteří byli tábor nuceni postavit.

Ten koncentrační tábor v Osvětimi, o kterém se nejčastější mluví, byl vlastně tábor Auschwitz II. Vznikl v roce 1941 na místě bývalé věznice Březinka (Birkenau). Nejdřív administrativně spadal pod tábor Auschwitz I, ale od roku 1943 se jednalo o samostatný správní celek. Zde se nacházel jak rodinný tábor pro lidi, kteří byli předtím vězněni v Terezíně (BIIb), tak i cikánský rodinný tábor pro Romy a Sinty, kteří byli předtím vězněni mimo jiné v Letech u Písku (BIIe) či v Hodoníně u Kunštátu.

Třetí koncentrační tábor v Osvětimi vznikl v roce 1942 v Monowicích.  Jeho zřízení souvisí s vybudováním nové továrny německého koncernu I.G. Farben, která využívala nucenou práci vězňů a platila provoz tábora. V továrně pracoval kolem 11 000 Židů. Nejdřív se tábor Auschwitz III – Monowitz jmenoval pracovní tábor Buna. Teprve v listopadu 1943 byl oficiálně označen jako koncentrační tábor. Přejmenování však nijak nezměnilo táborové podmínky, šlo pouze o administrativní změnu.


Vyhlazovací tábory

Vyhlazovací tábor v Březince byl místem, kde nacisté zavraždili minimálně 960 000 Židů, kteří nikdy nebyli vězni koncentračního tábora v Osvětimi. Nikdo jim nikdy nevytetoval nechvalně proslulé číslo. Bez jakékoliv registrace je nacisté ihned po příjezdu vlaku a následné selekci nahnali do plynových komor vyhlazovacího tábora v Březince. Stejný osud potkal ty, kteří sice byli vězni koncentračních táborů v Osvětimi, ale už nemohli pracovat. Vězni nedostávali dost jídla, aby mohli přežít, a přitom museli tvrdě fyzicky pracovat. Hygienické podmínky byli buď katastrofální anebo horší než katastrofální. Na toho, kdo onemocněl nebo už nedokázal pracovat, čekala smrt v plynových komorách v Březince. Nebo ten, který už jim jen byl v cestě, jako celkem 21 000 Romů a Sintů a dalších tisice lidí jiných původů.

Březinka ale nebyla jediným nacistickým vyhlazovacím táborem. Vzhledem k tomu, že vyhlazovací tábor byl postaven přímo v koncentračním táboře, tvořil výjimku. Jediný podobný tábor představoval koncentrační tábor Lublin-Majdanek.
Vlastní nacistické vyhlazovací tábory tvořily Kulmhof, Belžec, Sobibor a Treblinka, které z perspektivy nacistické administrativy do systému koncentračních táborů nepatřily. Tábory totiž ani ve vlastním smyslu tohoto slova nebyly. Na rozdíl od všech ostatních táborů se tam nenacházel, a ani neměl nacházet, žádný prostor pro vězně. Jediní vězni, kteří tam zůstávali po nějakou dobu, byli vězni přinucení pracovat v takzvaných Sonderkommandech. V nich se museli stát spolupachateli masového zabíjení a záhy byli sami zavražděni. Jinak se tam nacházely pouze baráky, kde lidé museli nechat všechny své věci a oblečení, dále plynové komory a hroby.

Neadekvátní srovnání

Kulmhof byl postaven jako první z vyhlazovacích táborů v prosinci 1941. Jednalo se tehdy o první tábor, který sloužil pouze k masovému vraždění. Právě v Kulmhofu nacisté zavraždili 81 dětí z Lidic, více než 150 000 Židů a 4300 Romů z oblasti Burgenland v Rakousku.

Vyhlazovací tábory Belžec, Sobibor a Treblinka vznikly v rámci takzvané Akce Reinhardt. Kolik lidí v těchto místech zahynulo, nevíme přesně. Stejně jako v Březince nebyli ani zde nikdy registrováni. Když byly tábory v roce 1943 likvidovány, nacisté většinu dokumentů zničili. Minimálně se ale jednalo o celkem 450 000 lidí v Belžecu, 170 000 v Sobiboru a 800 000 v Treblince. Většinu z nich tvořili Židé, ale víme, že minimálně v Sobiboru a v Treblince byli zavražděni rovněž Romové a Sintové. Do vyhlazovacích táborů byli deportovaní lidé z různých dalších míst – z věznic, které fungovaly jako ghetta, z koncentračních táborů a z dalších typů táborů.

Kdo sem dojel, už neměl cestu zpátky, řekl jediný přeživší vyhlazovacího tábora Kulmhof, Szymon Srebrnik ve filmu Šoa (1985). Jediná možnost, jak aspoň na nějakou dobu přežít ve vyhlazovacím táboře byla práce v Sonderkommandu. Ale i členové těchto Sonderkommand byli po určité době zavražděni. Jednou došlo k tomu, že si nacisté mysleli, že celý proces masového vyvražďování bude efektivnější, když členy Sonderkommand nechají žít déle. Takové uvažování dalo vzniknout povstání v Sobiboře a v Treblince, které se uskutečnily 2. srpna, resp. 14. října, 1943 a která jsou jediným důvodem, proč vůbec někdo přežil nacistický vyhlazovací tábor. Během těchto povstání se totiž několika vězňům podařilo utéct a přežilo je zhruba 100 lidí, z nichž se ovšem většina konce války nedožila.

Plynové komory ale nebyly jediným způsobem, jak nacisté vyvražďovali ty, které považovali za nežádoucí, tedy za životy nehodné žití. Málo připomínanou skutečností také je, že více než polovina z celkového počtu obětí holocaustu byla zastřelena jednotkami Einsatzgruppen tam, kde je nacisté našli, anebo byli zavražděni nějakým jiným způsobem.

Skutečnost, že nějaký tábor byl koncentračním táborem tudíž ještě nemusí automaticky znamenat, že to byl tábor vyhlazovací. Ovšem srovnávání jakéhokoliv koncentračního tábora s největším komplexem nacistických táborů, jaký představovala  Osvětim, musí nutně skončit konstatováním, že se jednalo o odlišný tábor. V tomto smyslu je třeba vnímat význam Okamurovy manipulace, která využívá Osvětim jako obecné, a nikoliv výjimečné, měřítko utrpení obětí holokaustu.
 

Cikánský tábor v Letech u Písku (1942-1943): koncentrační tábor pro Romy a Sinti

Tábor v Letech se ze strany nacistické administrativy skutečně nikdy neoznačoval za koncentrační tábor. Během roku 1942 byl hned dvakrát přejmenován. Nejprve se z kárného pracovního tábora stal sběrným táborem a následně v červenci 1942 cikánským táborem. Takzvané cikánské tábory tvořily vlastní kategorii v administrativním systému nacistických táborů. Šlo v  podstatě o koncentrační tábory určené pouze pro Romy a Sinti. Smysl cikánských táborů byl totiž stejný jako v případě koncentračních táborů: shromáždit (koncentrovat) všechny, kteří by měli být zavražděni z rasových důvodů. Jelikož však takový cíl nebylo možné uskutečnit najednou, využívali se tito vězni nejdříve k otrocké práci. Rozdíl mezi jinými koncentračními tábory a cikánskými tábory v rámci nacistického systému táborů spočíval zpravidla v tom, že nevznikly rozkazem shora, nýbrž proto, že jejich zřízení požadovali místní obyvatelé. Nejznámějším příkladem může být „cikánský tábor“ Lackenbach v oblasti Burgenlandu v Rakousku.

V případě cikánských táborů v Protektorátu Čechy a Morava zůstává tento tlak zdola na jejich vytvoření i po více než 70 letech po jejich zrušení stále nestotatečně prozkoumanou otázkou. Nechceme přitom tvrdit, že by snad koncentrační tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu vůbec nepatřily do nacistického systému táborů. Deportace z Let do Osvětimi to dosvědčuje, stejně tak, jako to např. vyplývá z korespondence velitele tábora, Janovského.

Dne 16. září 1942 se tázal v dopise adresovaném kanceláři inspektora neuniformované protektorátní policie, jakým způsobem se má titulovat – zda by se měl podepisovat jako ředitel, anebo velitel. Ještě téhož dne mu dostalo odpovědi, že je velitelem cikánského tábora. O pistole pro dozorce ovšem žádat nemusel, neboť jimi byli na povolení nacistické okupační správy vyzbrojeni už v létě 1940, tedy v době kárného pracovního tábora. 16. července 1940, krátce před zahájením provozu v táboře v Letech, Janovský hrdě hlásil okresnímu hejtmanovi v Táboře, že pracovní tábor v Letech úspěšně připravil. A to včetně plotu s ostnatým drátem a dozorců s pistolemi.

Ačkoli se transformace dosavadních sběrných táborů na cikánské odehrála podle rozkazů nacistické okupační moci, není jasné, jestli tento krok nešel ruku v ruce s přáními jednotlivých protektorátních (českých) úřadů, včetně obcí. K tomu, aby Okamura a jemu podobní politici ztratili prostor pro vytváření nejrůznějších manipulací na hraně či za hranou popírání holokaustu, bylo by potřeba, aby tuzemské historické vědecké instituce přestaly dělat, že toto téma není pro vědu přínosné a inovativní. Naopak by měly ukázat, že Romové a Sintové mají místo v historickém příběhu českých zemí. Pokud se tak v budoucnu nestane, může totiž jednoho dne dojít k tomu, že Česká republika bude následovat Polsko a vědecké zkoumání podílu protektorátních českých úřadů na holokaustu se stane nelegální.


Článek byl napsán pro a2larm.cz

Literatura

Kotek, Joël; Rigoulot, Pierre. Das Jahrhundert der Lager: Gefangenschaft, Zwangsarbeit, Vernichtung. Berlin: Propyläen Verlag, 2001, s. 786.
Kaminski, Andrej J. Konzentrationslager 1896 bis heute. Geschichte. Funktion. Typologie. München: Piper, 1990, s. 289.
Benz, Wolfgang; Distel, Barbara; Königsder, Angelika. Der Ort des Terrors: Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager. München: C. H. Beck Verlag, 2005.
Krakowski, Samuel. Das Todeslager Chelmno/Kulmhof. Der Beginn der „Endlösung“. Göttingen: Wallstein Verlag, 2007, s. 236.
Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.