„Židovské domy“ v Praze, podzim 1940

Když v pátek 13. září 1940 otevřeli pražští Židé oficiální noviny pražské Židovské obce Židovské listy, nemohli si nevšimnout oznámení vytištěného tučným písmem na pravé straně titulní stránky. Nová úprava najímání bytů pro Židy v Praze stručně konstatovala, že Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze rozhodla, že Židé nesmějí více najímati v Praze volné byty. Od té doby bylo Židům v hlavním městě povoleno se stěhovat pouze do bytů a domů, které v současnosti nebo dříve obývali jiní Židé.1 Wohnungsreferat (bytový referát) Židovské obce se již déle než rok v Praze snažil najít ubytování pro zvyšující se počet Židů. Toto úsilí čelilo mnoha výzvám, včetně toho, že němečtí úředníci zabavovali Židům vybrané byty a domy a zároveň mnoho pronajímatelů nebylo ochotno převzít neárijské nájemce. Nová úprava najímání bytů pro Židy v Praze však představovala obzvláště zlověstný krok v pronásledování českých a moravských Židů. Opatření bylo jen jedním z několika kritických výnosů vydaných na podzim roku 1940, které předefinovaly bydlení v Protektorátu Čechy a Morava a uzavřely Židy do tzv. ghetta beze zdí.

V období mezi začátkem mnichovské krize a létem 1940 se Židé z celých Čech a Moravy ve značném počtu přestěhovali do Prahy, aby uprchli před rostoucím antisemitismem ve svých domovských městech a také aby se připravili k emigraci ze své vlasti. V roce 1938 přišli nejprve Židé ze Sudet, po německé okupaci v březnu 1939 se v následujících měsících do hlavního města přestěhovalo mnoho židovských obyvatel z celého Protektorátu, a to především v reakci na nacistické represe ve zbylých částech Čech a Moravy.

Ačkoli původní plán nacistické Ústředny pro židovské vystěhovalectví soustředit všechny protektorátní Židy v Praze byl s vypuknutím války pozastaven, Židovská obec v Praze v září 1939 uvedla, že rozsah individuální migrace provinčních Židů stále roste.2 V reakci na to byl založen speciální Wohnungsreferat - bytový referát , jehož úkolem bylo hledat ubytování pro nové příchozí do města.3 Koncem října 1939 hlásil referát příchod zahlreiche Juden aus der Provinz, für welche Nur mit Grosser Mühe die geiegneten Zimmer gefunden werden (četných Židů z venkova, pro které jsou vhodné místnosti nalezeny jen velmi obtížně).4

Další komplikace způsoboval i narůst počtu místních Židů, kteří také náhle potřebovali bydlení. Někteří zřejmě zrušili své nájemní smlouvy, protože se chystali k vystěhování ze země, jen aby zjistili, že nemohou zajistit povolení a víza nezbytná k opuštění Protektorátu. Židovská obec hlásila velkou potřebu menších bytů, což bylo známkou rostoucího zbídačování Židů, kteří si ze svých bývalých zaměstnání a zmrazených aktiv (povinnost tzv. vázaných kont znamenala omezení přístupu k vlastním penězům) již nemohli dovolit hradit své stávající nájemné.5 S novým rokem 1940 se na bytový referát navalila další vlna uchazečů. Týdenní zpráva Židovské obce uvádí: der Umstand, dass immer mehr arische Hausbesitzer juden nicht mehr aufnehmen wollen, zwingt die Interessenten, von der selbstständigen Wohnungsuche abzusehen (Skutečnost, že stále více árijských majitelů domů již nechce pronajímat Židům, nutí zájemce zdržet se samostatného hledání ubytování) a místo toho se obracejí na Židovskou obec.6 V příštích několika měsících se zprávy o zrušených pronájmech a náhlých vystěhováních staly běžnou součástí týdenních hlášení Židovské obce Ústředně pro židovské vystěhovalectví. Ať už pronajímatelé vystěhovali Židy kvůli antisemitismu nebo z přesvědčení, že by mohli najít lépe platící a méně rizikové árijské nájemce, pro obec znamenal vývoj ještě větší zátěž. Začátkem jara 1940 bytový referát Židovské obce v Praze hlásil ve své zprávě pro ústřední kancelář SS: Die Lage am Prager Wohungsmarkt wird von Tag zu Tag kritischer und nimmt bereits katastrophale Formen an  (Situace na pražském trhu s bydlením se každým dnem stává kritičtější a již má katastrofickou podobu).7 V dubnu téhož roku vedení města Praha situaci ještě zhoršilo tím, že náhle zrušilo nájmy všech Židů v obecních bytových domech.8 Do konce června 1940 hlásil bytový referát pražské Židovské obce, že o pomoc požádalo 11 648 Židů.9

Pouze tři dny před oznámením Nové úpravy najímání bytů pro Židy v Praze nařídila Ústředna vedení Židovské obce poskytnout úplné vyúčtování všech bytů obývaných Židy v Praze.10 Načasování těchto dvou opatření bylo stěží náhodné: němečtí okupanti chtěli jasné vyúčtování všech bytů a domů, kde žili Židé, aby bylo možné omezit stěhování a položit základy pro zabavení nemovitostí. Úřad SS nepožadoval pouze seznam nemovitostí vlastněných Židy, ale seznam všech těch, kde Židé žili, bez ohledu na to, kdo měl k majetku právní nárok. Plán kontroly nad všemi takovými „židovskými byty“ se stal veřejným 7. října 1940, kdy Úřad říšského protektora oznámil, že Ústředna musí vydat souhlas před tím, než si pronajímatel může pronajmout jakoukoli rezidenci dříve obsazenou Židem. Jinými slovy, majetek měl být považován za židovský byt, pokud v jeho zdech v současné době žil Žid, bez ohledu na to, kdo jej vlastnil. Lidové noviny zmateným árijským pronajímatelům vysvětlily: Nařízení mluví o bytech, pronajatých Židům, tedy nerozlišuje, je-li pronajímatel Žid či árijec. Je jedině rozhodující, jaké rasy je nájemník, který v bytě byl naposledy.11 Nařízení Úřadu říšského protektora tedy v zásadě přisoudilo rasu holým stěnám, které obklopovaly obytné prostory, a souhrnně omezoval moc mnoha nežidů (českých i německých) svobodně nakládat se svým vlastním majetkem.

Toto přisouzení rasy domům a bytům však také nečekaně poskytlo židovským nájemníkům nástroj na obranu proti bezohledným majitelům domů. V podobě pasivního odporu se úředníci Židovské obce v Protektorátu chopili nařízení ze dne 7. října, aby chránili své členy. Když se majitelka bytu pokusila přinutit k přestěhování Marii Baderovou, ta se v zoufalství obrátila na pracovníka Židovské obce, který jí řekl, aby si nedělala starosti, protože se jedná o židovský byt, který je možné znovu pronajmout pouze se souhlasem pražské Ústředny. V dopise, který poslala paní Baderová svému příteli v Řecku píše: Od včerejška vím jistě, že si svůj byt mohu ponechat, opravdu si ho musím ponechat, a že majitelka nemůže požadovat, abych se odstěhovala, protože nemá absolutně žádné právo s ním disponovat.12

Mimo Prahu používali úředníci místních židovských obcí podobnou taktiku k odrazení agresivních pronajímatelů. V okrese Slaný napsala starší žena, která čelila vystěhování, zástupci zdejší židovské obce: V zoufalém stavu obracím se zase na Vás… mám strach… jsem sama opuštěná. Úředník odpověděl: Račte upozorniti svého p. domácího, že podle nařízení p. Reichsprotektora für Böhmen und Mähren ze dne 7. října 1940 je nutné ohledně další dispozice s uvolněným bytem po Židovi zajistit si souhlas Zentralstelle für jüdische Auswanderung Prag…. Bez souhlasu uvedeného úřadu není možné disponovat bytem uvolněným po Židovi.13 Židovská komunita v Holešově podobně nařídila židovskému zástupci v nedaleké Bystřici pod Hoštejnem, že ačkoli Židé již nemají práva nájemníků, měl by informovat pronajímatele, že by z vypovědí této rodiny neměl žádných výhod, jelikož byt nemůže…znovu pronajmouti a že by proto bylo pro vás výhodnější, kdybyste uvedenou rodinu v bytě ponechali.14

Úsilí Židovské komunity chránit Židy před vystěhováním soukromými pronajímateli je však nemohlo ochránit před Ústřednou, která v příštích dvou letech používala seznamy nemovitostí k hromadné koncentraci Židů do stále menšího počtu bytů v konkrétních čtvrtích hlavního města a v konkrétních městech celého Protektorátu. Podzim 1940 ne náhodou přinesl také radikální omezení svobody pohybu Židů na území. Tři dny po nařízení Úřadu říšského protektora ze dne 7. října vydal protektorátní ministr Jaroslav Ježek na příkaz Němců směrnici, která Židům zakázala změnu místa pobytu bez předchozího souhlasu úřadů.15

Tím oficiálně skončilo samostatné přesídlování Židů z jiných obcí do Prahy. Od té doby úřady postihovaly a trestaly Židy, kteří se přestěhovali ze svých domovů z vlastní iniciativy, včetně například Evžena Markovitse, kterého policie zatkla v srpnu 1941 za to, že se bez předchozího povolení přestěhoval do jiného bytu v Praze. Pro Markovitsa to bylo jen jedno z několika zatčení, které vydržel, což nakonec přispělo k jeho přímému převozu v červnu 1942 z vazby pražské policie na shromaždiště v pražských Holešovicích, odkud byl deportován do Terezína a později dále k smrti na východ.

evzenmarkovits.jpg

Evžen Markovits v roce 1940 (Foto: Národní archiv ČR, fond Policejní ředitelství)


Poznámky

1:

Jüdisches Nachrichtenblatt/Židovské listy II:37 (13 Sept. 1940), s. 1 (česky na straně č. 5).

2:

TJüdische Kultusgemeinde (JKg) Prague – Židovská obec v Praze, Wochenbericht – Týdenní rozkaz 6/1939 (27.8-1.9), s. 7. Yad Vashem Archives (YVA), 07 CZ/53.

3:

„Bytový referát“ byl jednou ze sekcí Sociálního oddělení Židovské náboženské obce v Praze, které mělo celkem 34 referátů a 312 zaměstnanců. Hyndráková, Anna; Krejčová, Helena; Svobodová, Jana. Židé v Protektorátu. Hlášení Židovské náboženské obce v roce 1942. Dokumenty (Juden im Protektorat. Berichte der jüdischen Glaubensgemeinschaft 1942. Dokumente). Praha: ÚSD AV ČR - Maxdorf, 1997, s. 491., s. 18.

4:

JKg Wochenbericht 14/1939 (21-27.10), s. 4. YVA 07 CZ/53.

5:

JKg Wochenbericht 11/1939 (30.9-6.10), s. 5; JKg Wochenbericht 12/1939 (7-13.10), s. 5; JKg Wochenbericht 22/1939 (15-21.12), s. 7. YVA 07 CZ/53.

6:

JKg Wochenbericht 2/1940 (7-12.1.40), s. 9. YVA 07 CZ/54.

7:

JKg Wochenbericht 14/1940 (30.3 – 5.4.40), s. 9-10. YVA 07 CZ/55.

8:

JKg Wochenbericht 17/1940 (20-26.4.40), s. 5; JKg Wochenbericht 19/1940 (4-10.5.40), s. 4. YVA 07 CZ/55.

9:

JKg Vierteljahresbericht, II. Vierteljahr 1940, s. 22. YVA 07 CZ/55.

10:

JKg Vierteljahresbericht, III. Vierteljahr 1940, s. 26. YVA 07 CZ/56.

11:

Pronajímání bytů Židům. In Lidové noviny (30. 10. 1940), Moravský zemský archiv Brno, f. B26, k. 2366, inv.č. 2132, Předpisy o židech, s. 1048.

12:

Dopis datován 4. ledna 1941. Marie Bader Ottevanger, Kate; Láníček, Jan. Life and Love in Nazi Prague: Letters from an Occupied City. London: Bloomsbury Academic, 2019. s. 51-52.

13:

Archiv Židovského muzea Praha (AŽMP), f. Židovská náboženská obec (ŽNO) Slaný, inv. č. 66, sign. 102903: Bytové záležitosti (1940-41).

14:

AŽMP, f. ŽNO-Holešov, poř. č. 34, sign. 62696, Změny bytů (1942), s. 1534.

15:

Pobyt židů v lázních a letoviskách a zákaz změny bydliště, Presidium Ministerstva vnitra č. E-3443-2/10-40 (10 Oct. 40), NA, f. Ministerstvo vnitra – Nová registratura, k. 12041, sign. E-3443, s. 315.