Nacistická perzekuce osob označených za cikány a cikánské míšence
se v Protektorátu Čechy a Morava dotkla většiny
tam žijících Romů a Sintů. Protektorátní vláda postupně přijala všechna „proticikánská“ nařízení, která
byla během třicátých let realizována v nacistickém Německu. Romové byli nuceni se usadit a byli pod stálým policejním
dohledem. Od poloviny 1942 byla nacisty uskutečňována otevřeně rasistická politika. V létě 1942 byl přijat výnos
o potírání tzv. cikánského zlořádu a proveden soupis cikánů a cikánských míšenců
, na základě něhož byla
asi třetina osob označených za cikány
uvězněna v nově vytvořených cikánských táborech
v Letech u Písku a
Hodoníně u Kunštátu. V době jejich existence od léta 1942 do léta 1943 v nich bylo uvězněno zhruba 2 700 mužů,
žen a dětí, z nichž téměř 540 tam kvůli katastrofálním životním podmínkám zahynulo.
Závěrečnou fází pak byl výnos vůdce SS Heinricha Himmlera z prosince 1942, který stanovil pro všechny cikány a
cikánské míšence
z Říše a jí podřízených území internaci ve vyhlazovacím KT Auschwitz-Birkenau. A tak bylo
dalších 4 500 protektorátních cikánů a cikánských míšenců
od března 1943 v několika hromadných transportech
odvezeno do cikánského tábora
v Osvětimi, kde většina z nich zahynula. Tyto oběti patří k více než 5 000 Romů,
Sintů a dalších osob označených za „cikány“ z území dnešní České republiky, kteří byli zavražděni v rámci
nacistického pronásledování „cikánů“.
Pronásledování cikánů
na území Protektorátu prováděné zdejšími orgány bylo ve své podstatě součástí konečného
řešení cikánské otázky
řízeného z Říše. V různé intenzitě a míře se na něm podílelo velké množství
českých občanů, kteří zastávali pozice na nejrůznější úrovni. Česká většinová společnost, mající v sobě
silně zakořeněné předsudky a stereotypy vůči Romům a Sintům, tak nesla svůj díl zodpovědnosti za spáchané zločiny.