Vlasta Serynková, narozena 1922 v Plzni

(Vzpomínkové vyprávění volně zapsala 21. 9. 1987 Anna Benešová.)

Lety

Má matka se jmenovala Anastázie, mí sourozenci Alois, Karel, Eduard, Anna a Antonie. Bydleli jsme v Plzni, Jateční 45. Všichni mí sourozenci měli již děti.

V roce 1942 jsem byla s celou rodinou zahnána do školy v Plzni, odkud nás dali na transport do lágru Lety, okres Písek. Byl to sběrný lágr, kde nás fotografovali a dělali otisky prstů, prováděli též záznamy.

Z jara nás z Let u Písku transportovali vlakem do Osvětima. Nevěděli jsme, kam nás vezou, to jsme se dozvěděli až později.1 V jednom vagónu bylo asi 80 lidí, mezi námi byly i děti. Doprovázela nás česká policie a ta nás předala německé policii. Prádlo jsme žádné neměli, jen co jsme měli na sobě, žádné jídlo ani pití. Žádné jídlo jsme nedostal ani neměl, děti plakaly žízní a hlady.

Osvětim

Do Osvětimi jsme přijeli asi v 11 hodin dopoledne. Němci nás vyhnali z vagónů a naháněli do aut. Nikdo z nás nevěděl, kam nás ženou. Bylo slyšet pláč a nářek. Z nádraží nás odvezli, ta cesta netrvala dlouho. Vystoupili jsme u dvou bran.

Nahnali nás na blok, kde byla karanténa. Tam nám tetovali čísla a nahnali nás do spalovny, kde nám dali vězeňský oděv a dřeváky. V karanténě jsme byli tři týdny.

Mně v té době bylo 20 let. Měla jsem hrozný strach, protože ani já, ani žádný z nás nevěděl, co nás čeká druhý den. Byla jsem na bloku číslo 22.2 Tam žádné vytápění nebylo. Byly tam udělané palandy o třech postelích, ale spali jsme povětšinou spolu, protože nebyly deky na přikrytí. Spaly mezi námi i děti. Na konci bloku byly dřevěné záchody. Okna tam byla malá a málo.

Štubáci byli německé národnosti, ale též české. Vedoucí v blocích byli také kápové. Byly tam vězněny české ženy, které nám dělaly na bloku kápovky.3 Velice nás mlátily. Mohu říci, že více než Němci.

Apel trval obvykle hodinu až dvě hodiny. Nemocní nestáli. Stály tam i ženy, které měly u sebe děti, s dětmi. Ostatní děti stály apel asi od deseti let. Němci nás jednou nahnali ven, kdy byl velký mráz, a tam jsme museli klečet dvě hodiny před apelem.

K snídani jsme k jídlu dostali černé kafe a chleba. Po práci jsme dostali řidkou polévku a tři brambory. Večer zase polévku. Chleba jsme si většinou nechávali na večer. Já jsem nedostala žádný balíček, protože moje celá rodina byla v koncentračním táboře v Osvětimi. Někteří vězni dostali balíčky, ale málo. Všichni měli hlad a byli podvyživení. Vzpomínám si, že jsem několikrát sbírala na hnoji slupky z brambor do plechovky a na ohni si je ovařila. Byl tam veliký hlad.

V lágru byl hodně tyfus, svrab, souchotiny. Vězni neměli léky. Dostávali jsme injekce, nikdo nevěděl, co byly zač. Úmrtnost byla vysoká. Nechávali jsme nebožtíky na bloku i tři dny a brali jsme za ně příděly. Po třech dnech jsme ohlásili úmrtnost. V Osvětimi zahynula moje matka, byla spálená, moje sestry Anna i Antonie a 8 dětí, a moji bratři Karel a Eduard. Mého bratra Eduarda, protože už pro hlad nemohl pracovat, Němci ubili. Vrátil se pouze jeden bratr, Alois.

Každý vězeň věděl o plynových komorách a o spalovně bez rozdílu národnosti, Židé, Poláci Češi, Romové, sovětští lidé, ale i Němci. Protože každý vězeň věděl o plynových komorách, bál se příštího dne. Pro mě byl nejstrašnější a bolestný den, když jsem slyšela vyvolávat číslo mé matky na spálení. Prosila jsem, aby mě k ní Němec pustil, ale marně. Více jsem moji matku neviděla, jen jsem slyšela křik a pláč. Druhý den jsem přišla i o mé sestry a postupně o mé bratry.

Týž den mě znovu ostříhali a oholili a zahnali nás se koupat k mužům. Když jsem to odmítla, zbili mě.

Když vězeň utekl, příbuzní se k němu nehlásili. Když ho chytili, mučili ho.

Ravensbrück

Prošla jsem nejen vězněním v Osvětim, ale i dalšími tábory. V Lipsku jsem pracovala v továrně, kde se vyráběly náboje. V Lazebrik jsem pracovala v lomu. Když už jsme v tom lomu nemohly, poslali Němci na nás psy a zbili nás. Všude jsem pracovala 12 hodin. V Buchenwaldu jsme nakládali náboje. V Litenbergu jsem byla naposled, tam jsme stříhali plech na letadla. Vlastně mi transporty zachránily život. Ale v Litenbergu jsme měli jít na spálení. Bylo nás 120, já byla v 7. řadě, když Hitler vydal rozkaz, kdo je mladý a schopný práce, tak aby šel pracovat.4

Přesně si už nepamatuji, kdy jsme byli osvobozeni, ale vím, že 3. května 1945 velitel německé armády křičel, že je zle a pustil nás. Všichni úplně zbaveni smyslů jsme utíkali k moři, Němci po nás stříleli, někteří zůstali v elektrických drátech, a utíkali jsme na Berlín. Nemocní tam zůstali, bylo jich hodně, i děti mezi nimi.

Z Berlína jsme šly pěšky čtyři dni, vždy v noci, na Prahu. Když jsme se dostali do České Lípy, nemohly jsme jít do Prahy, protože se tam bojovalo.

Dost spoluvězňů umřelo. Vím pouze o dvou ženách, které se vrátily, Marie N. a Alžbětě D.

Nerada vzpomínám na utrpení a bolest, která byla v Osvětimi. Po příchodu z Osvětimi jsem byla dlouhý čas nemocná a nebyla jsem nikdy schopna pracovat. Jsem úplně invalidní, neboť jsem si přivodila nemoc i následky z koncentračního tábora. Tak bylo opravdu mnoho utrpení, mnoho mých přátel Němci zabili.

Převzato z knihy: C. Nečas: Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras, Olomouc 1994, s. 204-206.


Klíčová slova

Anna Benešová

Poznámky

1:

Transport 7. 5. 1943.

2:

Ve skutečnosti zůstával blok 22 zpočátku volný a později v něm byla zřízena táborová nemocnice. Čeští Romové byli umístěni v blocích 21, 23 a 25 na opačné straně táborové silnice.

3:

Pamětnice má na mysli vězeňské funkcionářky koncentračního tábora v Ravensbrücku. V cikánském táboře vězenkyně funkci kápů vykonávaly výjimečně.

4:

Do koncentračního tábora v Ravensbrüku byla transportována 24. 5. 1944 a odtud byla postupně nasazována do poboček tohoto tábora: v Lipsku-Schönenfeldu a v Tauše (kam byla přemístěna přes koncentrační tábor v Buchenwaldu) pracovala v továrně Hasag-Munitionswerke H. Schneider A. G. a ve Wittenbergu v továrně Lingerwerke.