Útěk Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera z Osvětimi a jejich zpráva (1944)

7. dubna 1944 uprchli dva vězni, dvacetiletý Rudolf Vrba a o šest let starší Alfred Wetzler, z koncentračního tábora v Osvětimi -Birkenau. Dvojice slovenských Židů patřila k těm nemnohým vězňům Osvětimi, jejichž pokus o útěk z tohoto dokonale střeženého táborového komplexu skončil úspěšně. Výjimečný byl však ještě v dalším ohledu. Svým útěkem se totiž pokusili nejen zachránit vlastní život, ale též informovat světovou veřejnost a především budoucí židovské oběti a představitele spojeneckých vlád o probíhající likvidaci evropských Židů. Jen několik dní po svém úspěšném útěku sepsali v Žilině, kam se uchýlili, přibližně šedesátistránkovou detailní zprávu o fungování největšího nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora. Podařilo se ji propašovat do Švýcarska, dostala se mj. na britskou ambasádu v Bernu, do Spojených států a do Vatikánu. Odvysílalo ji BBC a publikoval západní tisk. V době, kdy plynové komory v Birkenau běžely na plné obrátky a kdy začínaly deportace maďarských Židů do Osvětimi, chtěli Wetzler s Vrbou varovat, co ve skutečnosti znamená přesídlení na východ, jehož pravý smysl se nacistům v té době stále dařilo do značné míry držet v tajnosti. Věřili, že se jim tak podaří podnítit přijetí opatření, která by nacistický plán zmařila. Ani jedné z těchto tragických událostí se bohužel zabránit nepodařilo. Bez jednoznačné odpovědi zůstává otázka, proč ti, kteří byli s obsahem zprávy seznámeni, zejména pak představitelé maďarských Židů a spojenci, zatajili pravdu před oběťmi či nepodnikli dostatečné kroky k zastavení probíhající genocidy. Zpráva Wetzlera a Vrby se ale každopádně stala jedním z prvních podrobných písemných dokumentů očitých svědků o holocaustu. Potvrdila autentičnost dosavadních zpráv o nacistických koncentračních táborech, jimž se často přisuzovala malá důvěryhodnost, protože popisovaly skutečnosti natolik hrůzné, že překračovaly představivost veřejnosti. Po válce byla využita v tzv. norimberském procesu a dnes je považována za jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. století.

Walter Rosenberg (později si změnil jméno na Rudolf Vrba) se narodil v roce 1924 v Topoľčanech na Slovensku. V patnácti letech byl po zavedení tzv. židovského kodexu vyloučen z bratislavského gymnázia. Dvakrát se neúspěšně pokusil utéct ze Slovenska přes Maďarsko, po druhém pokusu byl deportován do Majdanku a odtud po dvou týdnech, koncem června 1942, do Osvětimi. Tam byl, podobně jako Alfred Wetzler, vězněn bezmála dva roky. Zpráva, kterou spolu s Alfredem Wetzlerem po jejich útěku, koncem dubna 1944, sepsali, přinesla podrobné informace o geografické poloze vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau, o způsobu masového vraždění v osvětimských plynových komorách, praktikovaného v té době po téměř dva roky, přehled nejdůležitějších událostí tábora od dubna 1942 (mezi nimi také vytvoření terezínského rodinného tábora a březnovou likvidaci zářijových transportů) a číselný odhad dosavadních obětí nacistického vraždění v Osvětimi. Popisuje se v ní klasifikace vězňů podle jejich provinění, pracovní a životní podmínky v táboře, selekce i systém ostrahy tábora. Do rukou spojeneckých vlád se zpráva dostala v červnu 1944. Vrba se v září 1944 přidal k partyzánskému hnutí. Po válce vystudoval v Praze Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství a později proslul po celém světě jako odborník na biochemii mozku a výzkum cukrovky a rakoviny. V roce 1958 opustil komunistické Československo, dva roky působil jako specialista na biochemii na ministerstvu zemědělství v Izraeli. V šedesátých a sedmdesátých letech se věnoval výzkumu a přednášel na univerzitách v Anglii, Kanadě a v USA. Od roku 1976 byl profesorem farmakologie na lékařské fakultě University of British Columbia ve Vancouveru. Zemřel 26. ledna 2006.

Jako výjimečný svědek holocaustu vystoupil ve čtyřech klíčových dokumentárních filmech na dané téma: Genocide (součást seriálu World at War, režie Jeremy Isaacs, BBC, Londýn 1973), Auschwitz and the Allies (režie Rex Bloomstein, spolupráce Martin Gilbert, BBC, Londýn 1982), Shoah (režie Claude Lanzmann, Paříž 1985), Witness to Auschwitz (režie Robert Taylor, CBC, Toronto 1990). Publikoval řadu článků a studií o různých aspektech šoa a především autobiografickou knihu I cannot forgive, která poprvé vyšla v roce 1964 v Londýně a New Yorku a později také v Německu, Francii, Holandsku a Izraeli. U nás se objevila v roce 1998 pod titulem Vrba, Rudolf. Utekl jsem z Osvětimi (Ich entkam Auschwitz). Praha: Sefer, 1998. 438 s. Druhého vydání se dočkala v roce 2007.

Také Alfred Wetzler, který zemřel 8. února 1988, sepsal v roce 1964 své vzpomínky. Vydal je však pod pseudonymem Jozef Lánik.

V lednu 2007 obdrželi oba státní vyznamenání Slovenské republiky in memoriam.


Klíčová slova

Rudolf Vrba, Alfred Wetzler

Viz též:

Literatura:

  • Vrba, Rudolf. Utekl jsem z Osvětimi (Ich entkam Auschwitz). Praha: Sefer, 1998. 438 s.

  • Lánik, Jozef. Čo Dante nevidel. Bratislava: Obzor, 1989. 205 s.