V březnu 1942 vydala protektorátní vláda nařízení "o preventivním potírání zločinnosti" (v Německu platilo od roku 1937), na jehož základě byl tábor v Letech u Písku (a také tábor v Hodoníně u Kunštátu) přeměněn – se zpětnou platností od 1. ledna 1942 – na sběrný tábor. Tímto krokem se letský tábor zařadil do systému nacistických táborů, neboť od této chvíle byly odsud posílány osoby označené za "asociály" do koncentračního tábora Auschwitz. K výše zmíněnému zřízení tzv. cikánského tábora v Letech v srpnu 1942 došlo na základě výnosu "o potírání cikánského zlořádu", jenž v protektorátu platil od 10. července 1942 (v Německu nabyl účinnosti již v roce 1938). Na protektorátním území byl proveden soupis "cikánů a cikánských míšenců", mezi které české četnictvo pod dohledem německé kriminální policie zahrnulo na 6 500 osob. Část z nich byla internována v nově zřízených "cikánských táborech".
Tzv. cikánským táborem v Letech u Písku prošlo za dobu jeho existence (2. srpna 1942 – 6. srpna 1943) více než 1 300 mužů, žen a dětí, převážně Romů. Nejméně 326 z nich – z toho 241 dětí – internaci v táboře nepřežilo. Muži, ženy a děti v Letech umírali následkem nedostatečných přídělů potravin (docházelo k jejich zadržování a rozkrádání českým dozorčím personálem), těžké práce a katastrofálních hygienických podmínek, zejména akutního nedostatku vody a enormního překročení ubytovací kapacity tábora.
Tyto okolnosti vedly k vypuknutí epidemie břišního a skvrnitého tyfu v zimě 1942 – 1943, jejíž průběh značně zhoršil přezíravý postoj a neaktivita velitele tábora Josefa Janovského. O tom mimo jiné svědčí i dokumenty mimořádného lidového soudu, jež byl s někdejším táborovým velitelem po válce veden. Jestliže v období, kdy v Letech fungoval kárný pracovní tábor, zde byli káranci internováni na 3–6 měsíců, tak převážně romské rodiny internované v "cikánském táboře" zde nebyly nuceně koncentrovány na určitou dobu, či za jakýkoliv kriminální delikt. Byly zde, protože byly označeny za rodiny "cikánů a cikánských míšenců" a měly zde zůstat do té doby, než nacisté rozhodnou o jejich dalším osudu.
Vzpomínky pamětníků těchto událostí pracovníci Muzea romské kultury systematicky zaznamenávali už od vzniku této instituce v roce 1991. Řadu příběhů Romů, kteří přežili nacistickou genocidu vydalo muzeum knižně (např. Ma bisteren, 1997 2), či v audiovizuální podobě (...to jsou těžké vzpomínky, 2002. Odtud nemáte žádnej návrat..., 2015). Osudům Romů v období druhé světové války je věnován i jeden ze sálů stálé expozice Muzea romské kultury.
Muži, ženy a dokonce i děti v Letech pracovali v kamenolomu, při stavbě silnice, jejich práce byla využívána v zemědělství a při lesnických pracích, ale účelem tábora nebyla "převýchova prací". Měli zde čekat na "konečné řešení cikánské otázky". To přišlo v prosinci 1942 s tzv. osvětimským výnosem Heinricha Himmlera. Podle něj měli být Romové ze západní a střední Evropy transportováni do tzv. cikánského tábora v části B II e koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau. Deportace se týkala i více než 500 Romů z letského tábora, 420 z nich bylo do Osvětimi posláno transportem 7. května 1943. Většina z deportovaných se nedožila konce války. Do osvětimského "cikánského tábora" byli od března 1943 posíláni i Romové, kteří nebyli internováni v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a do této doby zůstali na svobodě. Po válce se z koncentračních táborů do českých zemí vrátilo pouze 583 Romů. 3
Často se objevují názory, že protektorátní "cikánské tábory" nebyly tábory koncentračními. Nejnověji se v tomto smyslu vyjádřil historik prof. PhDr. Jan Rataj, CSc. Ve svém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz (9. 9. 2016 4). Profesor Rataj zde doslova uvádí:
Z odborného pohledu tábor v Letech nebyl koncentračním táborem, ale pracovním vězeňským, později specifickým sběrným táborem.Dále uvádí, že:
Koncentrační vyhlazovací tábor (…) na území protektorátu nebyl ani jeden.Obě tvrzení jsou uvedena v rámci jednoho odstavce a profesor Rataj se v jejich rámci velmi rychle přesunul od termínu "koncentrační tábor" k termínu "koncentrační vyhlazovací tábor". Dále se v textu se zmiňuje o koncentračních táborech v Dachau, Buchenwaldu, Mauthausenu, Sachsenhausenu, Ravensbrücku, Osvětimi a dalších.
Pokud ale za příslovečnou bernou minci při posuzování toho, zda se v určitých konkrétních případech jedná o koncentrační tábor či nikoliv, vezmeme definici koncentračního vyhlazovacího tábora – tak, jak to činí v případě tábora v Letech profesor Rataj – dojdeme k závěru, že ne všechny jím vyjmenované tábory byly "koncentračními vyhlazovacími tábory". Mezi vyhlazovacími tábory se nejčastěji uvádí koncentrační tábory Chelmno, Belžec, Sobibor, Majdanek, Treblinka a Osvětim-Březinka. Táborový systém nacistů obsahoval tisíce táborů s různými přídomky, názvy a určeními. Profesor Rataj při zvažování vhodnosti termínu "koncentrační tábor" v souvislosti s tzv. cikánským táborem v Letech u Písku zjevně používá přísnější kritéria, než jsou ta, podle kterých označuje jiné tábory za koncentrační.
Sugestivně a veskrze návodně zní už samotná otázka redaktora Parlamentních Listů, který se v článku táže, lze-li o letském táboře
na základě historických faktů říci, že to byl koncentrační tábor ve smyslu významu, který máme s tímto termínem všichni spojený. Tato zdánlivě vágní formulace má ve skutečnosti poměrně snadno odhalitelný význam. Ve výuce dějepisu na školách i obecném historickém povědomí stále přetrvává obraz koncentračních táborů jako místa, kde trpěli hrdinové českého odboje a židovské oběti nacistické rasové perzekuce. Holocaust českých a moravských Romů do značné míry stálé zůstává holocaustem tzv. neznámým – přestože dnes již spíše vinou společenského nezájmu, než nedostatkem dostupných informačních zdrojů. Z tohoto pohledu se tedy zdá, že se o koncentrační tábor jednat nemůže, ba co více, podle profesora Rataje nelze porovnávat ani utrpení v Letech internovaných Romů s utrpením českých odbojářů v nacistických koncentračních táborech. Termín koncentrační tábor se však běžně používá například i pro Terezín. Podle přísných kritérií profesora Rataje by se ale o koncentrační tábor jednat nemělo.
Je důležité si uvědomit, že termín "koncentrační tábor" je možné používat i mimo kontext vyhlazovacích táborů nacistické třetí říše. Je poměrně známým faktem, že jedno z nejstarších použití tohoto termínu je spojováno s tábory, které pro ženy a děti holandských osadníků v jižní Africe – Búrů – stavěli jejich britští protivníci. Doufáme, že profesor Rataj nechce relativizovat utrpení búrských žen, které byly násilně stěhovány ze svých vypálených farem do stanových táborů, kde jejich děti v otřesných hygienických podmínkách umíraly po stovkách. Doufáme, že profesor Rataj nehodlá relativizovat utrpení Romů, kteří byli internováni v přeplněném táboře v Letech a zde umírali následkem nedůstojných životních podmínek a infekčních nemocí. Stejně jako nikdo jiný nechce, doufáme, relativizovat utrpení hrdinů českého odboje, kteří umírali v nacistických koncentračních táborech.
Ve svém vyjádření profesor Rataj dále uvádí, že z letského tábora byli propuštěni lidé "etnicky necikánského původu". Pokud zde má na mysli zhruba 150 osob propuštěných na konci května 1943, je jistě mnohem přesnější uvést, že se jednalo o osoby, které byly na základě fyzicky antropologických znaků prohlášeny za "necikány". Řada propuštěných, jejichž svědectví byla zaznamenána, se ke svému romství hlásila. Na základě dobových rasových kritérií jim "necikánská" etnicita byla připsána. 5 Dobovou rasovou definici "cikánů" a současné pojetí (a sebepojetí) Romů však profesor Rataj ve svých odpovědích nebere v potaz a výraz "cikáni" bez jakékoliv reflexe a bez uvozovek používá nejen pro popis objektů nacistické perzekuce, ale i v pasážích, v nichž se vyjadřuje k současné situaci. Tato skutečnost se zdá být symptomatickou pro jeho pohled na romskou menšinu v současnosti i její minulost. Nelichotivý postoj k romské menšině a zlehčování utrpení Romů se odráží i v tvrzení, že ostraha v Letech nemohla být nijak přísná (a nesplňovala tedy jakousi typickou představu koncentračního tábora), protože čtvrtině káranců se podařilo uprchnout. Toto tvrzení se ovšem nezakládá na faktech a vzniklo pravděpodobně sečtením počtu osob, které uprchly, s počtem těch, jež byly propuštěny.6
Je nezpochybnitelným faktem, že internace Romů v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku byla přípravou na „konečné řešení cikánské otázky“, které bylo nacistickými špičkami a rasovými pseudovědci připravováno už řadu let. Letský „cikánský tábor“ plnil funkci koncentrace Romů, kteří odsud byli dále posíláni do vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau. V Letech byli drženi pod dohledem protektorátních bezpečnostních složek, jejichž příslušníci je často bili a týrali. Následkem nevyhovujících stravovacích a hygienických podmínek zde byla značná úmrtnost, která procentuálně přesáhla například úmrtnost v koncentračním táboře Dachau.7 Podle zúžené definice profesora Rataje se o koncentrační tábor údajně nejednalo. Podle výše předložených faktů lze tzv. cikánský tábor v Letech u Písku bez přehánění označit za tábor koncentrační.
Článek byl napsán pro zpravodajský server Romea.cz a v doplněné verzi pro holocaust.cz.