Tauberova druhá kniha vzpomínek

Lékař a spisovatel Heinz Jakob Tauber patří k posledním pamětníkům soužití české, německé a židovské kultury u nás - v jeho případě bylo toto soužití obohaceno ještě o dotyky s kulturou maďarskou a slovenskou. Tauber se narodil 21. 9. 1917 ve Vídni, otec byl lékařem, dětství a mládí strávil v městečku Holíč na slovensko-moravském pomezí. Válku prožil jako voják v čs. zahraniční armádě. Medicínu začal studovat v Bratislavě, dostudoval ji po válce v Praze a pak 21 let pracoval jako obvodní lékař v severních Čechách. V roce 1968, ještě před sovětskou invazí, emigroval s rodinou do Izraele, kde až do penze působil jako šéf zdravotního střediska v Kirjat Jam u Haify. Dnes žije v Haifě, kde také v osmdesátých letech minulého století vznikly jeho vzpomínkové prózy.

Český čtenář zná H. J. Taubera z ukázek, které v průběhu let přinášely Rch a Židovská ročenka, do širšího povědomí české literatury však výrazně vstoupil až ve svých šestaosmdesáti letech knihou Atlantida holíčských Židů (Sefer, Praha 2003) souborem zcela originálních portrétů členů židovského společenství v předválečné Holíči. Po jejím vydání mu loni v létě město Holíč slavnostně udělilo čestné občanství.

Na počátku května vychází v nakladatelství Sefer pod názvem Můj přítel Monty a ti druzí a s podtitulem Nehrdinské vzpomínání na válečnou dobu druhá Tauberova kniha, která zachycuje autorovy válečné zážitky. Tauberovi se podařilo v roce 1941 emigrovat do Palestiny, o rok později vstoupil do československé zahraniční jednotky na Středním východě a zúčastnil se bojů v Africe. Poté, co absolvoval důstojnickou školu v Haifě, byl odvelen do Evropy; až do invaze spojeneckých vojsk sloužil v Anglii, po ní ve Francii. Demobilizován byl v létě 1945.

I ve své druhé knize Tauber zaujme svým literárním nadáním, stejně jako viděním světa a lidí v něm. Základní pocit, z něhož vychází, je namíchán z doktorské ironie, soucitu, nechuti vůči válce a nesmiřitelnému odporu k subordinanci. Autor je ovšem v jiné situaci než Haškův Švejk, k němuž se odvolává. Do nenáviděné války se hlásí dobrovolně - a i když to později označuje za největší omyl svého života, je zřejmé, že jako Žid, který unikl jisté záhubě, jinou volbu nenašel. Jeho vzpomínky přinášejí i nové, často překvapující poznatky a kritické soudy o skutečnostech a zákulisí našeho zahraničního odboje i exilové vlády.

Díky tomu vzbudí asi jeho dílo polemiku, ale co si může autor, který je přesvědčen, že mluví pravdu, více přát?

(Naše ukázka je z úvodu knihy Můj přítel Monty a ti druzí, text je pro potřeby Rch krácen a nepatrně upraven.)


Klíčová slova

Heinz Jakob Tauber