Praha není jen krásný sen

Reportáž z besedy v kině Illusion

V rámci festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran proběhla 25. června ve vinohradském kině Illusion přednáška a diskuse na téma nové formy antisemitismu v dnešním světě. Přednášející, američtí historici Deborah Lipstadtová a Daniel Goldhagen, patří k největším znalcům daného tématu. S jejich názory se čtenáři našeho časopisu již mohli podrobněji seznámit (viz rozhovor s D. Goldhagenem Rch 5/1997, 12/2001 a rozhovor s D. Lipstadtovou 9/2003), proto si je dnes připomeneme jen ve stručnosti.

Deborah Lipstadtová se věnuje především fenoménu antisemitismu a popírání holocaustu. Do povědomí světové veřejnosti vstoupila poté, když ji zažaloval britský popírač holocaustu historik David Irving za to, že ho označila za lháře a fabulátora. Svou úspěšnou, široce medializovanou obhajobou přispěla významně v boji proti antisemitským revizím historické pravdy o holocaustu. Dr. Lipstadtová přednáší moderní židovské dějiny a dějiny holocaustu na univerzitách ve Spojených státech a v Evropě, je konzultantkou německé vlády v otázkách vzdělávání o holocaustu a řídí Institut rabiho Donalda A. Tama pro židovská studia. Její zatím poslední kniha Popírání holocaustu: Rostoucí útok na pravdu a paměť(viz recenze) byla oceněna Národní židovskou literární cenou.

Daniel Goldhagen je prvním historikem holocaustu, který se začal věnovat tématu Němců, kteří se fyzicky podíleli na konečném řešení. (Jeho kniha Hitler's Willing Executioners, česky Hitlerovi ochotní katani: Obyčejní Němci a holocaust byla přeložena do patnácti jazyků a autor za ni získal prestižní německou Cenu demokracie). Velký ohlas měla i jeho zatím poslední práce:Morální účtování - Úloha katolické církve v holocaustu a její nenaplněná povinnost opravy, která vyšla dosud v osmi jazycích.

Debatu moderoval spisovatel Arnošt Lustig, prezident festivalu Devět bran. Přivítal přítomné a zničehonic - ke značnému údivu hostů - napadl český židovský tisk, který se k festivalu vždy stavěl nevraživě, festival úplně ignoruje kromě chvil, kdy ho napadá, což je nedemokratické, arogantní, přímo nepřátelské a čiší z toho závist. Přihlásila jsem se, že zde ten nepřátelský židovský tisk reprezentuji. Pan Lustig mě zahrnul chválou, a poté z nezájmu o festival osočil také Židovskou obec v Praze. Ředitele Židovského muzea v Praze, pana Lea Pavláta, který se za obec hrdě hlásil, že se tedy o festival zajímá, odbyl mávnutím ruky. Zatímco doktor Pavlát způsobně supěl, A. Lustig upustil od invektiv, kterými zmátl diváky nezasvěcené do dnes již v podstatě nerelevantní animozity mezi pořadatelem festivalu Pavlem Chalupou a ŽOP. Připravil diváky o minimálně dvacet minut debaty s historiky, kvůli níž přišli. Nakonec se vrátil k tématu nového antisemitismu a vyzval hosty, aby se k němu vyjádřili.

Ne Shylock, Rambo

Slova se ujala paní Lipstadtová: Na nový antisemitismus poprvé upozornil historik Michael Marrus, nyní o něm mluví všichni, ale ve velké většině nejsou s to ho odlišit od tradičního antisemitismu. Často slyším od židovských lídrů v Americe, že antisemitismus nikdy nebyl horší než teď. Myslím, že opak je pravdou. Židé jsou akceptováni většinovou společností a v jejím rámci zaujímají klíčová místa. Také procento smíšených manželství dokládá, že Židé jsou akceptováni. Tradiční antisemitismus z obývacího pokoje je na ústupu, říká Lipstadtová a pokračuje: Je ovšem pravda, že jsme v poslední době zaznamenali zvýšený počet fyzických útoků na Židy v Evropě, za nimiž stojí především mladí rozzlobení muslimští radikálové. A rovněž nárůst antisemitismu metafyzického, především mezi levicovými intelektuály a novináři, kde v minulosti nebyl příliš častý. Tento antisemitismus se skrývá pod antisionismem, antibushismem a antišaronismem.

D. Goldhagen vidí rozdíl mezi dřívějším a novým antisemitismem takto: Tradiční antisemitismus byl ve své podstatě lokální, antisemité měli spadeno především na Židy ve svém bezprostředním okolí. Nový antisemitismus je globální. Antisemité napadají Židy v globálních médiích na internetu za to, že podporují Izrael. Je tu i jistý rozdíl v invektivách: Žid už není Shylock, ale - Rambo.

Po přednášce

Po přednášce ke mně přistupuje jeden Žid z Arizony, ještě stále udiven úvodní invektivou pana Lustiga na adresu redakce Roš chodeš a ŽOP, a ptá se: Odkud ta nevraživost ve vaší obci? Vysvětluji, že Rch informoval o festivalu Devět bran v jeho začátcích, které byly provázeny značnými zmatky a organizačními a finančními nesrovnalostmi, kvůli kterým se od festivalu distancovala nejen ŽOP v Praze a další židovské instituce (např. Židovské muzeum), ale také např. Česko-německý fond budoucnosti či Kancelář prezidenta republiky (viz Rch 2/2001). Můj nový známý vytahuje z tašky červnové vydání časopisu Time In, jehož hlavním tématem jsou Židé v Praze. Listuje v něm a zastavuje se u rozhovoru s Benjaminem Kurasem: Jak je možné, že židovský novinář tvrdí, že v pražské obci vládne realitní judaismus, v rámci kterého mají jen ortodoxní přístup k financím? Chce nahnat vodu na mlýn antisemitů? A má vůbec pravdu? Slyšel jsem, že Lauderovy školy jsou otevřené i pro děti ze smíšených manželství. A že se ve Španělské synagoze modlí konzervativní. Tak proč to říká? Proč reformní Žid říká o hlavním rabínovi, že je fundamentalista a fanatik? Jeho ortodoxie je přece umírněná. Proč takhle perete své špinavé prádlo na stránkách tisku? Tohle jsem v životě neviděl. V Americe jsou Židé arevim ze leze, ručí jeden za druhého.

Nevím, co mám odpovědět, ale přece jen se zmáhám na jakousi analýzu: Tady asi Židé zapomněli, co znamená být arevim ze leze. Tradice zmizela s holocaustem. To, co z ní zbylo, zničil komunismus. Teď vládne, jak se zdá, jen heslo rozděl a panuj. Židovské to určitě není. Tu ke mně přichází pan Lustig. Objímá mě a říká: Tebe rádi máme, ale ty ostatní v redakci ne.

Stydím se i za něj.

Debata s Lipstadtovou a Goldhagenem pokračuje v sobotu. Přicházím pozdě, společně s dalším panelistou, dr. Z. Zbořilem z Filosofické fakulty UK, který se okamžitě ujímá slova, omlouvá se za zpoždění ctěným hostům Deboře Lipstadtové a Danielu Goldhagenovi, jehož jméno komolí. Poté náruživě vykládá cosi, ještě stále udýchán, o nevhodnosti termínu extremismus atd. Posléze se znovu omlouvá za zpoždění a znovu komolí Goldhagenovo jméno. Lustig ho za to kárá. Potom Zbořil hájí svou praktiku zvát na akademickou půdu antisemity a popírače holocaustu. Prý se nimi musí mluvit, jinak nás dostanou. Paní Lipstadtová, zjevně znepokojena, mu důrazně oponuje a říká: Pozvání takových lidí na akademickou půdu je jejich legitimizací.

Diskuse se stáčí k antisemitismu v tisku. Ne každý, kdo kritizuje Izrael, je ipso facto antisemitou, říká Lipstadtová. Stává se jím však, používá-li při své kritice Izraele antisemitské stereotypy, když přirovnává izraelské vojáky k nacistům apod. To se nelíbí Lustigovi, který tvrdí, že u nás je to jinak. Český tisk je propalestinský a jakákoli kritika Izraele v českém tisku je antisemitská. V publiku to vře. Jeden z hostů Lustigovi oponuje. Musím vám říct, že se velmi mýlíte. Český tisk je až na několik výjimek vcelku proizraelský. Napadat ho z antisemitismu je projev ignorance. Na to A. Lustig nereaguje.

Po přednášce mluvím s hosty. Paní Lipstadtová mi říká: Nějak se to zvrhlo. Spíš než o novém antisemitismu se hovořilo o tom, co se děje tady u vás. Začínám mít pocit, že Praha není jen krásný sen.


Klíčová slova

Deborah Lipstadtová, Daniel Goldhagen, David Irving, Arnošt Lustig