Ghetto Terezín

Dr. Maurice Rossel, delegát Mezinárodního výboru Červeného kříže v Berlíně (MVČK), dal ovšem už 1. července své snímky, které při návštěvě pořídil, k dispozici zástupci říšského ministerstva zahraničí, legačnímu radovi dr. Eberhardu von Thaddenovi, který je postoupil švédskému vyslanectví. Srv. Miroslav Kárný: Konečné řešení. Genocida českých židů v německé protektorátní politice, Praha 1991, s. 109.

Frants Hvass, sekční šéf dánského ministerstva zahraničí.

Eigil Juel Henningsen, inspektor dánské Zdravotní péče.

Velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby u říšského protektora, SS-Standartenführer (poslední hodnost SS-Oberführer a plukovník policie) dr.Erwin Weinmann.

SS-Sturmbannführer Rolf Günther, zástupce vedoucího židovského referátu (IV B 4) v berlínské centrále gestapa, SS-Obersturmbannführera Adolfa Eichmanna. V doprovodu delegace se nacházel také Eichmannův pobočník SS-Hauptsturmführer Ernst Mohs.

Eberhard von Thadden byl na ministerstvu zahraničí odpovědný za styk s Hlavním úřadem říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt), ústřednou bezpečnostní policie a bezpečnostní služby.

Německý Červený kříž zastupoval pracovník úřadu jeho zahraniční služby F. von Heydekampf.

Je míněn velitel tábora, který se tehdy už v rámci zkrášlování Terezína oficiálně nazýval vedoucím služebny SS, SS-Obersturmführer Karl Rahm. Přítomen byl rovněž vedoucí Ústředního úřadu pro uspořádání židovské otázky (Zentralamt für die Regelung der Judenfrage, do r. 1942 Zentralstelle fur die jüdische Auswanderung) v Praze SS-Sturmbannführer Hans Günther a jeho zástupce SS-Obersturmführer Gerhard Günnel.

Od června 1940 byla v Malé pevnosti zřízena policejní věznice pražského gestapa, jíž prošlo na 32 000 vězňů. Většinu z nich tvořili příslušníci českého odbojového hnutí. Asi 2 600 z nich zde bylo utýráno či popraveno. Nešlo o malou baštu, ale rozsáhlý komplex bývalých pevnostních objektů, kde se v závěru války nacházelo až 5 500 vězňů.

V průběhu příprav na návštěvu delegace MVČK byly s výjimkou tzv. obchvatné komunikace odstraněny ohrady i ostnaté dráty na valech. Na valy byl povolen vězněným přístup (Deník Willyho Mahlera, záznam ze 16. 4. 1944, APT A 5704). Do té doby byla přístupná (od léta 1943) pouze Jižní bašta - Südberg, kde bylo vybudováno sportovní hřiště (Vedem 13. 8. 1943, s. 265, APT A 1317). Egon Redlich si zapsal 11.4. 1944 do deníku: Odstranili plot, který obklopuje část města, ale jít na hřiště je zakázáno. Očekávají nějakou důležitou komisi a chtějí ukázat město v celé jeho kráse. (Egon Redlich: Zítra jedeme synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1.1.1942 - 22.10.1944. K vydání připravil a úvodní studii, vysvětlivky a ediční poznámku napsal Miroslav Kryl, Brno, 1995, s. 217.) Nadále však trvala ostraha hranic tábora, zajišťovaná zvláštním oddílem protektorátního četnictva, který ve zprávě vůbec není zmíněn. Jeho příslušníci v počtu asi 150 mužů byli do Terezína přidělováni z různých služeben a střídali se v několikaměsíčních turnusech. Srv. M. Kárný: Zvláštní četnický oddíl v Terezíně a terezínští vězňové. In: Litoměřicko, XXI-XXII, 1985-1986, s. 37-50.

Pevnost Terezín byla vybudována v letech 1780 - 1790 jako jedno z vrcholných fortifikačních děl, které vycházelo z francouzské školy vojenského inženýrství, založené na zásadách formulovaných zejména maršálem J. Vaubanem (1633 - 1707). Jeho základem byl bastionový systém opevnění s několikanásobnými obrannými liniemi (srv. Andrej Romaňák, Pevnost Terezín, Ústí nad Labem 1972, s.25 a násl.).

V příloze složky materiálů Mezinárodního výboru Červeného kříže, která byla Památníku Terezín předána v roce 1990, se nachází celkem 49 fotografií, které však pocházejí jak z období návštěvy delegace MVČK, tak z doby po osvobození tábora. Fotografie, které byly přílohou ke zprávě dr. Rossela, nejsou zvlášť označeny. Některé z fotografií uváděných ve zprávě proto nelze určit s naprostou přesností. To se týká i této fotografie. S největší pravděpodobností jde o snímek zachycující část pevnostních valů s příkopem (APT A 2693, MVČK, CICR - HIST 2497/6 A).

K přijetí došlo na táborové komandatuře, kde E. Weinmann promluvil ke členům delegace. Nešlo ovšem o jediný objekt, který byl k dispozici SS. Jako ubytovna příslušníků SS od počátku sloužil Parkhotel v Terezíně, nazývaný za války Kameradschaftsheim, později Victoria-Haus. Dne 24. července 1943 velitelství tábora nařídilo do 48 hodin vyklidit Sudetské a Podmokelské kasárny, zbrojnici a dva obytné domy v sousedství. Tato lhůta byla dodatečně ještě zkrácena na 36 hodin. Přestěhováno muselo být 6 422 osob, z toho 4 807 z objektu Sudetských kasáren, kde byli ubytováni především mladí práceschopní muži. Do uvolněných prostor pak byl přestěhován archiv Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), který zde měl být v bezpečí před stupňujícími se nálety spojeneckého letectva. S výjimkou doby návštěvy delegace MVČK byly všechny uvedené prostory, přilehlé parky a komunikace přísně odděleny od ostatního tábora. Zařízení RSHA bylo označováno jako Berlínská služebna.

V terezínském ghettu nebyla strážní jednotka SS. Počet příslušníků táborové komandatury se pohyboval kolem 25. Údaj ve zprávě je tedy o polovinu nižší, nadto (srv. pozn. 10) nebyl vzat v úvahu zvláštní oddíl protektorátního četnictva. V terezínské Malé pevnosti pak byl umístěn strážní oddíl SS v počtu 100 - 120 mužů.

Šlo o objekt bývalých jezdeckých kasáren, před válkou kasáren Jana Jiskry z Brandýsa. Po okupaci byl přejmenován na Magdeburská kasárna a tento název byl užíván také v ghettu. V dokumentech byl označován jako objekt B V. V Magdeburských kasárnách sídlila Rada starších a administrativa tzv. židovské samosprávy. Kromě kanceláří se zde nacházely také byty židovského staršího a dalších představitelů samosprávy; některé prostory byly využívány pro kulturní pořady.

Je to nadsazený údaj. Na konci června 1944 bylo v táboře 27 702 vězňů (srv. Karel Lagus, Josef Polák: Město za mřížemi. Praha 1964, s. 349). Počtu uváděného ve zprávě dosahovaly stavy terezínských vězňů v prvé polovině května 1944. V rámci zkrášlování města však byly transporty do Osvětimi-Birkenau odsunuty tisíce vězňů, kteří měli uvolnit místo v ubikacích, či se svým vzezřením nehodili pro scénář připravovaného propagandistického představení. Transporty Dz (15. 5.), Ea (16. 5.) a Eb (18. 5.) odjelo celkem 7 503 lidí, z nichž přežilo pouze 401 (srv. tamtéž, s. 347). Egon Redlich k tomu ve svém deníku napsal: Jeden týden: 7 500 Židů opustilo ghetto a jeli na nějaké místo, které neznáme, vstříc neznámé budoucnosti. Jeli, aby uvolnili místo. A nyní přijede 'komise', navštíví město a vysloví svůj názor: Vše je v pořádku, město je hezké, plné dětských domovů, kaváren, nádherných sálů a zelených zahrad, Židé bydlí v prostorných místnostech. (Egon Redlich: c. d., s. 223.)

Willy Mahler ve svém deníku uvádí statistické údaje o stavu vězněných k 3. 6. 1944: Říše 9 143, Východní marka 3 848, Protektorát 12 640, Dánové 422 a Holanďané 1 910 - celkem 27 963 osob. Celkový počet s malou diferencí odpovídá údajům Josefa Poláka. Z území Německa, Rakouska a Protektorátu tak bylo přibližně 91,5 %, z Holandska 7 % a z Dánska 1,5 % vězňů (Deník Williho Mahlera, APT A 5704).

Údaj neodpovídá skutečnosti. K. Lagus a J. Polák uvádějí např. bývalého francouzského ministra obchodu a námořnictví Leona Meyera (K. Lagus, J. Po1ák: cd., s. 183), E. Redlich zaznamenává propuštění skupiny maďarských státních příslušníků 15. 3. 1944, W. Mahler v záznamu ze 7. 11. 1943 píše o francouzské státní příslušnici, 17. 3. 1944 o propuštění skupiny 11 osob s maďarskými a švédskými pasy a 27. 8. 1944 se zmiňuje o holandských Židech, kteří měli pasy jihoamerických či středoamerických států.

V Terezíně bylo vězněno celkem 466 židovských vězňů z Dánska. Mezi nimi byli emigranti z Německa, Rakouska, Československa a jiných zemí.

Jo Spier, plným jménem Joseph Eduard Adolf Spier, nar. 26. 6. 1900, přišel do Terezína s transportem XXIV/1 dne 22. 4. 1943. Své výrazně idealizující kresby maloval nejen při příležitosti návštěvy delegace MVČK, ale např. i při natáčení propagandistického filmu v srpnu a září 1944. Osvobození se dožil v Terezíně.

Účelové tvrzení o převažujících starých lidech neodpovídalo skutečnosti. Ke 30. 6. 1944 se v ghettu nacházelo 1 409 chlapců a 1 277 dívek do 15 let, 7 992 mužů a 10 037 žen ve věku 16 až 60 let, 926 mužů a 1 280 žen ve věku 61 až 65 let a 1 627 mužů a 3 154 žen starších 65 let. Do věkových kategorií nad 60 let tedy spadalo 25,5 % vězněných (srv. K. Lagus, J. Po1ák: c. d., s. 351).

Ghetto Terezín vzniklo 24. 11. 1941 jako sběrný a průchozí tábor pro veškeré židovské obyvatelstvo Protektorátu. Poměrně brzy však bylo uvažováno a na 23:

Uváděný údaj neodpovídá skutečnosti. Adler odhaduje počet porodů v ghettu za celou dobu války na 205 až 209, připouští však, že mohl dosáhnout až 230 případů. Dále došlo k 350 umělým přerušením těhotenství (H. G. Ad1er: Theresienstadt 1941-1945. Das Antlitz einer Zwangsgemeinschaft, 2. vydání, Tübingen 1960, s. 524). U Mahlera nacházíme k 20. květnu 1944 údaj o 146 dětech, které se narodily protektorátním příslušníkům. Jména a osudy 150 dětí, které se v Terezíně narodily v době od 13. února 1942 do 5. března 1945 rodičům deportovaným z Čech a Moravy, uveřejnila Terezínská pamětní kniha. Pouze 17 z nich se dožilo osvobození. Terezínská pamětní kniha. Židovské oběti nacistických deportací z Čech a Moravy 1941-1945. Editoři: M. Kárný, Zdeněk Schind1er, Margita Kárná, Lenka Linhartová, Toman Brod. Praha 1995, díl II, s. 1333-1335. Za počátek terezínského ghetta považuje Rosselova zpráva červenec 1942. Ovšem první židovští vězňové přišli do Terezína už 24. listopadu 1941 jako.

Fikci o ghettu pro staré mělo podpořit také nadsazení průměrného věku zemřelých. V měsíci předcházejícím návštěvě delegace MVČK činil tento průměr 69 let. Mírně nadsazen byl i průměrný věk vězňů, ve zprávě stanovený na 48 let (H. G. Ad1er: Theresienstadt, s. 175).

Až do doby návštěvy delegace MVČK byl počet zemřelých mnohem vyšší. Nejvyššího počtu zemřelých za jediný den - 156 - dosáhla úmrtnost 18. 9. 1942. Potom průměrný počet úmrtí klesal zároveň se snížením počtu vězňů a změnou jejich věkové struktury. V dubnu 1944 činil průměrný denní počet zemřelých 24. ( Anzahl der im Ghetto Theresienstadt täglich verstorbenen Personen vom 24. 11. 1941 bis 5. 5. 1945. Pozůstalost Josefa Poláka. APT A 5679.)

Teze o konečném táboře byla snad nejnehoráznější ze lží předestřených členům delegace. V době jejich návštěvy totiž v táboře žila již jen pětina z celkového počtu osob, které sem dosud byly deportovány. Konečným táborem se Terezín stal pro téměř 32 000 osob, které zde do té doby zemřely, dalších 68 000 bylo deportováno do míst vyhlazování na východě. První z obávaných východních transportů přitom odejel již 9. ledna 1942. Do konce října 1944 jich bylo vypraveno ještě dalších 62. Celkem bylo z Terezína deportováno východními transporty 86 934 vězňů.

I tento údaj je nesprávný. Již v roce 1942 byla vysílána početná pracovní komanda na práce mimo tábor - do dolů v Kladně, Oslavanech, Motyčíně a Dubé, na stavbu silnice u Českých Budějovic a ženy do křivoklátských lesů. Zvláštní komando pracovalo až do února 1944 na zámku Liny Heydrichové v Panenských Břežanech. Od března 1944 do února 1945, tedy i v době návštěvy delegace MVČK, pracovalo zvláštní komando terezínských vězňů na výstavbě baráků pro náhradní pracoviště berlínské ústředny gestapa u Wulkova, východně od Berlína.

Srov. pozn. 22 a druhou část pozn. 24.

Podobně jako v jiných ghettech a táborech byla i v Terezíně zorganizována tzv. židovská samospráva. O její samostatnosti nemohlo být samozřejmě ani řeči. Vedení a aparát samosprávy musely plnit rozkazy táborového velitelství SS a mohly se pouze v omezené míře snažit vězňům ulehčit. Radě starších, vedené židovským starším (Judenältester), podléhal sekretariát a pět hlavních oddělení, jejichž počet byl později zvýšen na devět. Samospráva zajišťovala základní činnosti potřebné k fungování celého tábora a její funkcionáři byli do jisté míry chráněni před deportacemi. Tato ochrana však na podzim 1944 přestala platit a naprostá většina jejích představitelů odjela s likvidačními transporty v září - říjnu 1944 do Osvětimi-Birkenau.

K otázce strážní služby v táboře srv. pozn. č. 10 a 14. Neozbrojená stráž ghetta (Ghettowache) byla vojensky organizovaným oddílem, složeným především z mladých mužů a bývalých důstojníků. Po povstání ve varšavském ghettu byla rozpuštěna a téměř všichni její členové později deportováni transporty Dl a Dm do Osvětimi-Birkenau. 16. srpna 1943 bylo také zrušeno tzv. bezpečnostní oddělení ghetta. Pomocnou strážní službu v ghettu pak vykonávali muži starší čtyřiceti pěti let a ani ti nesměli být ubytováni pohromadě.

Snímek zachycuje příslušníka Ghettowache v době návštěvy delegace MVČK. Jeho oděv je civilní, doplněný černou čepicí se štítkem a žlutým lemováním, dále označenou kovovým odznakem s písmeny GW a označením hodnosti. Oblek je přepásán bílým plátěným opaskem, vedle žluté židovské hvězdy je připevněn oválný štítek se služebním číslem. (APT A 26/93, MVČK, CICR - 1161.36.)

Dr. Paul Eppstein byl ve 30. letech čelným činitelem německých židovských organizací (od roku 1939 člen představenstva Říšského sdružení Židů v Německu). Židovským starším v Terezíně se stal 31. ledna 1943. Dne 27. září 1944 byl zatčen a téhož dne zastřelen v Malé pevnosti.

Do Rady starších byli jmenováni vedoucí sekretariátu, vedoucí jednotlivých oddělení samosprávy a další členové, kteří reprezentovali komunity vězňů z jednotlivých zemí.

Šlo o vedoucí městského okrsku (Bezirksältester). Jim byli podřízeni vedoucí bloků (Blockältester), těm zase vedoucí domů (Hausältester).

Údaje jsou značně zkreslené. Předválečný Terezín měl tři a půl tisíce civilních obyvatel a přibližně stejný počet vojenských osob tvořil vojenskou posádku. Sčítání lidu v roce 1930 uvádělo celkem 7 181 osob. V roce 1942 pak bylo vykazováno přesídlení 3 142 civilních osob z Terezína (K. Lagus, J. Po1ák: c. d., s. 98). Nadsazení počtu obyvatel mělo zastřít ohromné přelidnění terezínského tábora. Ve městě se nacházelo celkem jedenáct kasárenských objektů.

Po přeměně celého Terezína ve veliký koncentrační tábor pro židovské vězně se podmínky života vězňů v kasárenských objektech a dosavadních civilních domech příliš nelišily. Bloky bývalých městských domů byly spojovány probouráváním sousedních zdí a přeměňovány ve velké ubikace podobné kasárenským. Ubikace byly vybavovány třípatrovými palandami, při přípravě návštěvy delegace MVČK přestavěnými na dvoupatrové. Delegace ale především nemohla zhlédnout nouzové, zcela nezařízené půdní prostory, sklepy, kůlny a kasematy, které sloužily k ubytování masy lidí zejména v roce 1942 a vyznačovaly se zoufalými hygienickými podmínkami. Willy Mahler napsal 2. 9. 1943: Původní obyvatelé Terezína až se snad někdy zase vrátí, mnoho svoje dřívější obydlí nepoznají, zvláště prostory sklepní a půdy. Tak totiž jsou využity zde - zvláště po vyklizení kasáren Sudetských a Podmokelských - všechny volné prostory k účelům bytovým. Dokonce, jak jsem dnes zjistil, jsou v byty přeměněny i bývalé chlívečky a pro obydlí přizpůsobeny i částečně volné prostory různých průchodů spojujících jednotlivé dvory a domy, jako kupř. průchod ze dvora Q 211 do L 306. V srpnu 1942, kdy byly životní podmínky v terezínském ghettu nejhorší, připadalo na jednoho vězně 1,6 m2 obytné plochy (H. G. Ad1er: Theresienstadt, s. 693).

Do konce roku 1944 bylo v Terezíně postaveno 32 dřevěných baráků jak pro ubytování vězňů, tak pro výrobní účely. Část z nich byla vyrobena přímo v dílnách ghetta. V roce 1943 byly postaveny Západní baráky v blízkosti bývalé sokolovny a Jižní baráky v Bohušovické kotlině.

Muži a ženy, stejně jako děti a mládež, byli ubytováni odděleně. Výjimku tvořily rodiny prominentů, které většinou obývaly jednu místnost některého z domů.

Tyto údaje byly zcela smyšlené. Týkaly se vlastně popisu divadelních kulis, které členové delegace MVČK mohli spatřit v přízemních prostorách budov na trase prohlídky a v pečlivě upraveném bytě jednoho z prominentů. (Srov. pozn. 39.) Mahler v záznamu z 2. 6. 1944 uvádí: ... z úředního nařízení Dienststelle se musí okamžitě odstraňovat vrchní patra, aby postele nebyly vidět z ulice. Odstraňování těchto třetích postelí, po většině tzv. kumbálků, se neobchází bez protestů.

Přikrývky a polštáře si přiváželi deportovaní většinou svoje. Povlečení bylo možné dát vyprat do prádelny ghetta v turnusech vyhlašovaných pro jednotlivé transporty. V praxi byla možnost dát si vyprat nejvýše 3 kg prádla pouze jednou za 3 měsíce, někdy i za delší dobu.

Cizopasný hmyz patřil k velkým metlám Terezína. Především zavšivení se nevyhnuly ani malé děti. V roce 1942, kdy přijíždělo mnoho transportů se starými lidmi, byly do ghetta zavlečeny vši. Asi tisíc dětí bylo zavšiveno (srv. K. Lagus, J. Po1ák: c. d., s. 213). Několik týdnů po návštěvě delegace MVČK Helga Weissová do svého deníku napsala: Noc, tři čtvrti na dvě. Ach ty protivné štěnice, není možno spát. Je nás tu již jen 6, ostatní se odstěhovaly na dvůr a na chodbu... Závodíme, kdo jich chytí víc... Do dezinfikování zbývají ještě 3 dny, nenajdu-li zítra včas venku místo na spaní, znamená to sedět tři noci a nezamhouřit oka. (Deníky dětí. Deníky a zápisky z koncentračních táborů, Praha 1961, s. 45). Navzdory dezinfekcím ubytovacích prostor a odvšivování osob v ústřední dezinfekční stanici v bývalém pivovaru zůstal cizopasný hmyz trvalým znepříjemněním života v táboře, ale především přenašečem nakažlivých nemocí. (Srv. též vzpomínku vedoucího dezinfekčního oddělení Josefa Pacovského - APT, vzpom. 760.) Neexistovaly pravidelné tříměsíční intervaly dezinfekce a často dlouhé měsíce obyvatelé různých objektů dezinfekci marně požadovali.

Fotografie č. 1 (APT A 26/93, MVČK, CICR - HIST 1161/3) odpovídá popisu ve zprávě. Fotografie č. 2 (APT A 26/93, MVČK, CICR - HIST 1161/24) zachycuje dřevěný hudební pavilon v jihovýchodní části terezínského náměstí. V pavilonu jsou hudebníci a okolo shromáždění posluchači promenádního koncertu. Fotografii uváděnou ve zprávě pod číslem 3 nelze určit přesně. Cvičení hasičů zachycují fotografie (APT 212 A 26/93, MVČK, CICR - HIST 2497/13 A, 2497/14 A, 2497/17 A, 2497/18 A a 1160/2). Výjev z terezínské ulice v době ghetta zachycuje snímek č. 4 (APT A 26/93, MVČK, Ghetto Theresienstadt, 1944, 1161/12).

Hodnocení vyživovací situace ve zprávě je zcela falešné, třebaže členové delegace byli alespoň částečně informováni o skutečném stavu věcí. Dne 17. července Paul Eppstein informoval vedoucí funkcionáře samosprávy o této problematice v souvislosti s návštěvou delegace: ...vyprávěl zajímavý případ, který prožil při návštěvě komise dne 23. června t. r. Naše strava obsahuje t. č. asi 1 500 - 1 900 kalorií, zatímco minimální průměr by měl činiti asi 2 400 kalorií. Pražský Gűnther řekl komisi 23. 6., že se nemůže na zdejší vyživovací poměry dívati dánským žaludkem, nýbrž žaludkem Velkoněmecké říše válčící již pátý rok. Další Mahlerův záznam ze 7. 8. 1944 uvádí: Bylo vypočítáno, že je-li k obědu polévka, buchta, krém a k večeři káva, činí při denním přídělu 35 dkg chleba a příslušného dílu cukru a margarínu denní příděl 1185 kalorií. Doma obnášelo naše jídlo asi 3 400 kalorií. Není proto divu náš vzhled a všeobecně špatný zdravotní stav. Oficiálně vyhlašované přídělové normy byly dodržovány v průměru na 60 - 70%. Denní příděl pro pracující činil v létě 1943 1 630 kalorií, pro nepracující (především staré lidi) 1 487 kalorií, pro děti a mládež 1 759 kalorií a dokonce i nejvyšší příděl pro těžce pracující byl s 2 141 kaloriemi podstatně pod úrovní údaje uvedeného ve zprávě (H. G. Ad1er: Theresienstadt, s. 349-350). Před návštěvou delegace MVČK byly zvýšeny příděly chleba pro těžce pracující a pracující v dlouhých směnách na 47 dkg denně a přislíbeno zvýšení krácených dávek pro staré v blízké budoucnosti (Mitteilungen der Jüdischen Selbstverwaltung Nr. 21, APT A 3 475). Tento nový rozpis ovšem opět nebyl v praxi dodržován.

Nejmladší vězni dostávali u příležitosti návštěvy delegace zvláštní příděly a pověstnou se stala scéna, kterou do svého deníku 26. 6. 1944 zaznamenala Eva Roubíčková: To vše je tak ohavné divadlo. Celý Terezín mluvil jen o této události. Děti byly prý zvlášť vycvičeny, aby Rahma na ulici objímaly a prosily ho: 'Strýčku Rahme, pojď si s námi hrát'. Načež on řekl: 'Dnes ne, milé děti, dnes nemám čas, ale zítra.' Pak prý vytáhl krabici sardinek a ony: 'Už zase sardinky!' a mnoho jiných komedií. (APT, vzpom. č. 65-67.) Děti, na jejichž fotografie se Rossel odvolával, zanedlouho zahynuly v plynových komorách Osvětimi-Birkenau, kam byly deportovány likvidačními transporty na podzim roku 1944.

V ghettu bylo vybudováno celkem 7 velkých a 5 menších kuchyní. Naprostá většina vězňů dostávala jídlo ve výdejnách stravy, kde musela absolvovat nekonečné fronty a jídlo se často vydávalo již studené. V domech a dřevěných barácích byly proto postupně zřizovány ohřívárny stravy. Delegace MVČK navštívila dřevěný barák u Magdeburských kasáren, v němž byla na jaře roku 1944 zřízena jídelna se servírkami popisovanými dále ve zprávě. Do této kantýny se však dostala na jídlo jen nepatrná část vězňů.

O skutečném stavu věcí si Eva Roubíčková zapsala do svého deníku (zápis vznikl dodatečně a není datován): ... stoly s bílými ubrusy, číšníci a číšnice s čepečky a bílými zástěrkami, mají tam loupané, na cibulce osmažené brambory, okurkový salát, talíře a příbory, ale to vše jen dva dny před komisí a dva dny po ní. V té době bylo také více jídla a bylo lepší. Byla zelenina, k večeři polévka, brambory a jednou houska. Zato ale byla měsíc před tím strava o mnoho horší a později také. (Deník Evy Roubíčkové, APT, vzpom. č. 65 - 67).

Řeznictví podléhající ústřední proviantuře dostávalo občas z okolních jatek koňské maso a někdy podřadné maso hovězí. Vždy šlo o maso z nucených porážek, které se většinou nehodilo k vaření a bylo zpracováváno do nekvalitních salámů, způsobujících zejména starým vězňům časté střevní problémy (K. Lagus, J. Polák: c. d., s. 126).

Pro potřeby ghetta bylo využíváno zařízení vojenské pekárny umístěné v objektu AIV (bývalý bastion č. II). Nacházel se tam i hlavní proviantní sklad. Kapacita pekárny ovšem vzhledem k velkému nárůstu vězňů nestačila, a proto byl chléb dovážen z Roudnice nad Labem a dalších míst.

Zahrady, které byly zřízeny na obvodu města a v bývalém hlavním příkopu, byly obhospodařovány vězni, avšak sklizené produkty byly odevzdávány pro potřeby SS. Případy pašování zeleniny či ovoce do ghetta byly přísně postihovány. Pouze výjimečně bylo povoleno využití nekvalitní či zčásti zkažené zeleniny pro potřeby vězněných (APT A 82/26). Časem někteří z prominentů a funkcionářů samosprávy mohli využívat zahrádek pro svou potřebu (H. G. Ad1er: Theresienstadt, s. 333). Před návštěvou MVČK dostávali zeleninu i řadoví vězni (Deník Willyho Mahlera, záznam z 22. 6. 1944).

V denním rozkazu z 13. 9. 1944 (Tagesbefehl Nr. 211, APT MF 385/3) bylo oznámeno zřízení obchodů v Terezíně. Šlo o průvodní znak nové, alibistické funkce ghetta. Na poukázky opravňující k nákupu v těchto obchodech mohli vězni někdy ve stanovených turnusech zakoupit zboží pocházející ze zavazadel zabavených po příchodu transportů, respektive tu jeho část, o niž neměli příslušníci SS zájem. Nezřídka se stávalo, že vězeň kupoval vlastní věci, jež mu byly po příchodu do ghetta zabaveny. Před návštěvou delegace MVČK byly ve výlohách vystaveny nejlepší z těchto věcí, nově upraveny vývěsní štíty a umístěny reklamy (K. Lagus, J. Po1ák: c. d., s. 112 a 170).

V existujících dokumentech ani ve vzpomínkách pamětníků se nepodařilo nalézt žádný doklad o podobných zásilkách.

Srov. pozn. č. 41. Vzhledem k délce turnusů na vyprání prádla se vězni snažili prát menší kusy sami. K dispozici však mívali jen studenou vodu.

Nešlo samozřejmě o městskou kartotéku, ale o oddělení pracovního nasazení (Arbeitseinsatz) židovské samosprávy. Kromě ní byly vedeny další kartotéky pro účely zdravotní péče, ubytování, pošty atd.

Rozdělení do kategorií bylo důležité zejména z hlediska zařazení do stravovacích kategorií: S - těžce pracující, N - pracující, L - vězni vykonávající lehčí práce, K - nemocní a staří se sníženým přídělem. Počet pracujících vězňů činil průměrně jednu polovinu z celkového stavu. Ke dni 1. 7. 1944 to bylo 58,2 % (K. Lagus, J. Po1ák: c. d., s. 130).

Zájem o práci měl úzkou souvislost se zařazením do stravovacích skupin (srv. předchozí poznámku). Některé z vězňů však motivovala i snaha zapomenout na strasti každodenního života v ghettu. Egon Redlich si zapsal do svého deníku 13.dubna 1943: Jsou zde lidé, kteří chtějí pracovat tolik, aby jim nezůstal čas na přemýšlení. Ubozí lidé - v práci zapomínají (E. Red1ich: c. d., s. 186).

Šlo o pracovní oddíly, tzv. Hundertschaften, do nichž byli po příchodu do ghetta zařazováni všichni práceschopní vězni ve věku od 16 do 60 let (v praxi často od 14 do 65 let, výjimkou nebylo ani zařazení dvanáctiletých chlapců). Muži byli většinou nasazováni na stavební a zemní práce, ženy na práce úklidové. Pracovní povinnost se však nevztahovala na prominenty.

Samozřejmě neexistovala žádná komunální správa. Pracovníci samosprávy neměli pravomoci srovnatelné se zastupitelstvem kterékoliv obce. Počet členů Rady starších, která byla poradním orgánem židovského staršího (Judenältester), kolísal a pohyboval se kolem 20 (nejvýše 23). Policejní sbor představovala Ghettowache (srv. pozn. č. 31). Detektivní sbor byl vytvořen jako součást bezpečnostního oddělení samosprávy v roce 1942 a dostal název kriminální stráž. Postupně se rozrostl na 50 osob. Zabýval se především vyšetřováním krádeží, ztrát a chováním porušujícím policejní zásady. Prováděl kontrolu ubikací, kuchyní, skladů, ostrahu přepravy zboží a správu vězení ghetta. (Paměti Karla Loewensteina, APT A 1225/1II, s. 34-36.) Součástí bezpečnostního oddělení byl vedle Ghettowache, kriminální stráže a pořádkové služby i hasičský sbor, tzv. protivzdušná obrana a stavební policie.

Teze o významném cechu řezníků a pekařů měla z hlediska terezínských vězňů trpkou příchuť. Podobný cech samozřejmě neexistoval, avšak skutečností bylo, že pracovníci uvedených profesí měli vzhledem ke svému přístupu k základním potravinám zcela výsadní postavení. Mnozí je na úkor ostatních vězňů zneužívali. Až do zařazení do transportu na východ byly jejich životní podmínky nesrovnatelně lepší.

Banka židovské samosprávy byla velkou fikcí a důležitou součástí nacistické propagandy o židovském sídelním území. Její zřízení bylo původně plánováno k 1. lednu 1943, avšak teprve 21. dubna 1943 jí byly předány bankovky v hodnotách 1, 2, 5, 10, 50 a 100 terezínských korun. Celková suma bankovek daných do fiktivního oběhu činila 53 milionů. Šlo o bezcenné papíry, které postrádaly jakoukoliv hodnotu a měly pouze tvořit zdání peněžního hospodářství v táboře. Imaginární mzdy a podpory pro nepracující byly poukazovány na osobní konta, jež zčásti zůstávala blokována a pouze určité částky byly formálně předávány pro odběr zboží z terezínských obchodů (srv. pozn. č. 51), pro placení formálních poplatků za půjčování knih, návštěvy kulturních akcí, došlých balíků apod. Terezínské peníze zůstaly až do konce bezcennými i v samotném táboře a nebyly směnitelné za jinou měnu (H. G. Ad1er, Theresienstadt, s. 124-125; H. G. Ad1er, Die verheimlichte Wahrheit. Theresienstädter Dokumente, Tubingen 1958, s. 176-181; K. Lagus, J. Polák: c.d.,s. 121 a 128).

Teze o užitku vězňů z peněz zasílaných zvenčí je jen další z řady nacistických lží, které zpráva obsahuje. Peníze byly do Terezína skutečně zasílány, např. z rent a majetkových vyrovnání osob, které byly do Terezína deportovány z Německa (různé doklady o tom viz Bundesarchiv, Abteilungen Potsdam, fond R 8150 - Reichsvereinigung der Juden in Deutschland), avšak nedostaly se nikdy k adresátům. Zabavovalo je gestapo a vězni obdrželi protihodnotu v bezcenných terezínských korunách v kursu 1 marka = 10 korun. Převzetí potvrzovali podpisem formuláře (Auszahlungsauftrag), který vystavovala Banka židovské samosprávy (H. G. Ad1er: Die verheimlichte Wahrheit, s. 182).

Skutečnou výši emise srv. v pozn. č. 60, stejně jako otázku tzv. platů, uváděných dále.

Jde o otázky obsažené v přípisu Jeana Etienna Schwarzenberga, vedoucího oddělení zvláštní pomoci MVČK, které mělo na starost pomoc vězňům koncentračních táborů a ghett. Otázky byly zaslány delegaci MVČK v Berlíně. Jejich znění bylo toto: 2) Je správa, která se zabývá otázkami pomoci, čistě židovská (Ältestenrat)? 3) Kontroluje tato organizace zásilky pomoci a může dát záruky, že jejich rozdělování je prováděno rozvážně a rovnoměrně? (Documents du Comité International de la Croix - Rouge concernant le ghetto de Theresienstadt. Genéve, le 26 juin 1990. Annexe 16. APT A 26/93.)

K nesporným zásluhám MVČK patřilo, že prosadil povolení k zasílání balíků pro vězně do Terezína. Od jara 1943 byly také prostřednictvím Smíšené komise Mezinárodního Červeného kříže pro pomoc zasílány potraviny a léčiva, zakoupené z prostředků Světového židovského kongresu (srv. telegram Gerharta Riegnera do Londýna z 26. 3. 1943, H. G. Ad1er: Die verheimlichte Wahrheit, s. 301). Jen malá část vězňů však mohla tyto balíčky využít. Z Portugalska byly zasílány balíčky se sardinkami, financované ze stejného zdroje a z prostředků československé vlády v exilu. Podle výzkumu Miroslava Kárného do léta 1944 zabavily německé úřady a organizace přibližně 55 tun těchto balíčků, zatímco pro terezínské vězně uvolnily pouze 10 tun (M. Kárný: Terezínské balíčky ve světle archivních dokumentů, in: Litoměřicko, 1988, sv. 23, s. 195-210. K tomu týž: Vorgeschichte, Sinn und Folgen des 23. Juni in Theresienstadt, in: Judaica Bohemiae, XIX, 1983, s. 72-85). Presto však tyto v omezené míře přicházející zásilky potravin, léků a posilujících koncentrátů byly pro vězně vítanou pomocí materiální i morální. V některých obdobích dočasně přispěly k celkovému zvýšení kalorické hodnoty stravy. Tak tomu bylo zvláště v souvislosti s přípravami na návštěvu delegace MVČK.

Willy Mahler si zapsal 5. června 1944: Zavedené listiny nedoručitelných balíčků z Portugalska se těší všude značnému zájmu. Poštovní správa tímto svým opatřením získává na zájmu i vážnosti. Její rešeršní oddělení bude mít ještě mnoho práce, aby zdolalo záplavu portugalských sardinek sem došlých. Židovská samospráva dostala povolení rozdělovat nedoručitelné zásilky určené původně vězňům, deportovaným dále na východ. Dotazy ve věci adresátů, od nichž nepřišlo do Ženevy potvrzení, předané členy delegace, nebyly nikdy zodpovězeny.

Poštovní styk s tábory ve Slezsku, tedy vlastně s koncentračním táborem Osvětim a jeho pobočkami, se uskutečňoval prostřednictvím židovských organizací v Praze, Vídni a Berlíně a podléhal přísné cenzuře SS.

Jde o formuláře s kolonkami pro datum a podpis, obsahující tento předtištěný text: Ich bestätige dankend den Empfang Ihres (Deines) Paketes vom... 1944 (APT A 26/93, MVČK, CICR - HIST 2498/7 A - N 14).

Jde o blok čtyř terezínských tzv. připouštěcích známek (APT, A 26/93, MVČK, CICR - HIST 2497/10 A). Pouze balíky opatřené těmito známkami byly poštou ghetta přijímány. Připouštěcí známky byly zavedeny od 10. 7. 1943 a vydávány v příslušných cyklech, které byly nejprve půlroční, postupně se pak zkrátily na dva měsíce, tj. na dvojnásobek doby uváděné ve zprávě. Srv. Tagesbefehl č. 377 a 396 - APT A 3437 a A 3454; Mitteilungen der jüdischen Selbstverwaltung č. 1, 11, 15 a 20. APT A 3456, A 3462, A 3466, A 3474.

Pošta byla v době existence ghetta umístěna na několika místech. V době návštěvy delegace MVČK sloužila tomuto účelu část objektu označeného L 414 (od léta 1943 zněla jeho adresa Hauptstrasse 14 - dnes Náměstí České armády č. 216). Před příchodem patřila k místům, jejichž zkrášlení se věnovala zvláštní pozornost. Byla vymalována, zařízena novým nábytkem a zejména nově byla vybavena výdejna balíků.

Toto tvrzení je další ze lží SS. Poštovní styk byl často na dlouhou dobu zakazován. Po jeho povolení bylo možné psát v turnusech, zpravidla jednou za 1 až 3 měsíce. Po určitou dobu se povolovalo maximálně 30 slov psaných hůlkovým písmem na jednu dopisnici. Později došlo ke zrušení tohoto příkazu, ale pokračovala přísná cenzura. Často táborová komandatura podané dopisnice vůbec nedovolila odeslat (K. Lagus, J. Po1ák: c. d., s. 114; k zákazům poštovního styku srv. H. G. Ad1er: Die verheimlichte Wahrheit, s. 230-231; Deník Willyho Mahlera, záznam z 21. 4. 1944). Tato část Rosselovy zprávy je vlastně jednou z mála kritických pasáží. Problémy způsobené znemožňováním normálního poštovního styku a masovými deportacemi do vyhlazovacích zařízení na východě nebylo možné uspokojivě vysvětlit.

Dotazy na pobyt vězňů, kteří byli deportováni do Terezína před přerušením poštovního styku, sice Eppstein převzal, ale žádná odpověď tazatelům pochopitelně nedošla. Proto byla tato otázka předmětem rozpravy i při návštěvě delegáta MVČK Paula Dunanta v Terezíně 6. 4. 1945. Srv. H. G. Ad1er: Die verheimlichte Wahrheit, s. 356.

V předválečném Terezíně existovala pouze jedna artéská studně, věžový vodojem s obsahem 337 m3, s napájecím řádem dlouhým 460 m a 5 km dlouhou vnitřní rozvodnou sítí, na niž bylo napojeno 16 soukromých domů a všechny větší kasárny. Po zřízení ghetta nastal zoufalý nedostatek vody, která často tekla jen 2-3 hodiny denně a pouze do přízemních částí budov. Rozšíření vodovodní sítě proto patřilo k prioritním úkolům samosprávy. Byly vyvrtány 3 nové studně, položeno 860 m napájecího řádu, 11,5 km rozvodní sítě a připojeno 196 objektů. Vteřinový průtok terezínské vodovodní sítě byl zvýšen ze 3 na 55 litrů a bylo zajištěno přímé zásobování všech domů a kasáren ve městě vodou (YVA 064/109).

Také kanalizační síť města ani částečně nevyhovovala několikanásobně zvýšeným potřebám po vzniku ghetta. Nejprve bylo obnoveno 5 km dosavadní kanalizační sítě a poté položeno 1,5 km nového kanalizačního potrubí a dále vybudována 135 m dlouhá chlorovací nádrž a dvouposchoďová přečerpávací stanice (YVA 064/109).

Zajištění základních hygienických podmínek bylo v Terezíně trvalým problémem. V prvé polovině roku 1944 byl sice ve Vrchlabských kasárnách (nemocnici ghetta) zprovozněn dvacetimetrový bazén, jeho kapacita však vzhledem k trvalému přelidnění byla zcela nedostatečná. Nadto až do roku 1943 trval katastrofální nedostatek vody. Vězni čekali dlouhé týdny, než obdrželi poukázku na koupání. Ani ta však neznamenala, že v daném období bude skutečně voda. Poukázku na koupání z 27. 6. 1944 s ručně psanou poznámkou Nicht gebadet, kein Wasser uveřejnil H. G. Ad1er: Die verheimlichte Wahrheit, s. 158.

Skutečnost byla mnohem skromnější. Teprve před návštěvou MVČK byly otevřeny druhé lázně v centrální dezinfekční stanici - podstatně menší než v nemocnici. Jen v málo obytných domech byly k dispozici koupelny, lepší byla situace v nově postavených barácích. Willy Mahler si 25. 11. 1943 o Západních barácích zaznamenal: Baráky jsou moderně zařízeny, mají elektrické osvětlení, koupelny, umývárny, splachovací klozety a dobrá kamna. Bydlí v nich pracující ženy.

Systém zdravotní péče, vybudovaný židovskou samosprávou, vznikal v nepředstavitelně těžkých podmínkách. Zpočátku mohli lékaři a zdravotníci provádět i ty nejsložitější zákroky jen primitivními prostředky, za stálého nedostatku léků a obvazového materiálu. Situace se zlepšovala jen postupně. Teprve když mohlo být využito části inventáře zabaveného v ordinacích židovských lékařů a v židovských nemocnicích (část tohoto zařízení byla dodána i z Německa), došlo k vybavení specializovaných nemocničních oddělení i sítě ordinací a ošetřoven. Nedostatek léčiv a dalšího zdravotnického materiálu však přes tvrzení obsažené ve zprávě zůstal trvalým problémem. Na konci roku 1942, v době největší přelidněnosti ghetta, pracovalo 36 lékařských ambulancí a 438 nemocničních světnic (včetně nemocnic ve Vrchlabských a Ženijních kasárnách) s celkem 4 660 lůžky a 379 přistýlkami. Mimo to bylo zřízeno 16 místností izolace se 70 lůžky. Počet lékařů se stále měnil v závislosti na odchodech a příchodech transportů. V září 1942 bylo v ghettu 601 lékařů. Téměř polovina z nich byla starší 65 let, celkem 363 bylo dosud činných v oboru (H. G. Ad1er: Theresienstadt, s. 505-506). V únoru 1943 bylo v Terezíně 225 odborných, 256 praktických a 68 zubních lékařů. Z knih uvolněných komandaturou byla pro ně vytvořena lékařská knihovna, mohli také pořádat odborné přednášky (K. Lagus, J. Polák: c. d., s. 230). Po vlně podzimních likvidačních transportů roku 1944 poklesl počet lékařů na 120 (H. G. Ad1er: Theresienstadt, s. 511). V dubnu 1945 činil 180 osob při tehdejším celkovém stavu 17 000 vězňů (YVA 064/54). Přes veškerou obětavost lékařů a zdravotníků zůstávala nemocnost trvale vysoká, především v důsledku všudypřítomného hladu, psychického zatížení, pracovního vypětí a přelidněných ubytovacích prostor.

Šlo o dopis, zaslaný Smíšené komisi Mezinárodního Červeného kříže pro pomoc jménem židovské samosprávy Terezína: Wir bestätigen ergebenst den Empfang der mit Schreiben vom 30. 9. 1943 angekündigten Medikamentensendung. Wir erlauben uns, wiederholt darauf hinzuweisen, dass die Versorgung der von uns betreuten Juden besonders auch mit Medikamenten so ausreichend ist, dass anheimgegeben wird, von weiteren Sendungen abzusehen; der Gesundheitszustand der unserer Obhut anvertrauten Juden ist nach wie vor als durchaus günstig zu bezeichnen. (APT A 2693, MVČK, CICR - HIST 2498/8A.) Podepsáni jsou dr. Paul Eppstein a dr. Benjamin Murmelstein.

Není pochyb o tom, že dr. Paul Eppstein nemohl v přítomnosti příslušníků SS jednat jinak. Přiznání nedostatku léčiv by narušilo celkovou konstrukci o židovském sídelním území. Řada vzpomínek bývalých vězňů však dokládá pašování léčiv do Terezína (srv. např. vzpomínky Valtera Keslera a Jana Tuny, APT, vzpom. č. 134 a 1316).

Jde o notu Smíšené komise Mezinárodního červeného kříže pro pomoc č. 3659, zaslanou vedoucímu berlínské delegace MVČK dr. Rolandu Martimu. Obsahuje celkem sedm otázek, jež měly být při návštěvě Terezína přezkoumány. První otázka zní: Verschiedentlich ist uns gemeldet worden, es seien ausreichende Vorräte von Medikamenten vorhanden; weitere Sendungen wären nicht nötig. (Documents, Anneze 17. APT A 26/93.)

Zpočátku byly náboženské obřady zakázány, postupně však byl tento zákaz uvolněn a v souvislosti s přípravou návštěvy delegace MVČK bylo dokonce podporováno zřizování a důstojná výzdoba modliteben, jež se dosud nacházely v provizorních prostorách sklepů, půd a podobně. Tuto změnu dokládají například deníkové zápisky Willyho Mahlera. Zápis z 2. 10. 1943: V Hannoverských kasárnách byla modlitebna původně umístěna na půdě D. Nebyla zde dlouho, neboť tato půda byla použita za ubikaci. Nový rok a Dlouhý den jsme se modlili loni na 177 v traktu D... A pak se stěhoval stánek Boží do sklepa, mezi mrtvé na straně jedné, sklep brambor na straně druhé a budovanou latrínu na straně boční. Zápis z 24. března 1944: Dienststelle nařídila vyprázdnění velkého sálu sokolovny, pro zařízení biografu a modlitebny, v níž se budou konat jak bohoslužby židovské, tak i římsko- a řecko-katolické. Teprve v listopadu 1944 bylo oficiálně povoleno zřízení rabinátu. Do té doby bylo trpěno řízení náboženských záležitostí prostřednictvím oddělení vnitřní správy, resp. jeho odboru matrik a pohřbívání (H. G. Ad1er: Die verheimlichte Wahrheit, s. 240). Vzhledem k tomu, že do Terezína přicházeli vězni na základě norimberské definice židovství a nikoli svého náboženského vyznání, tvořily jejich určitou část osoby vyznávající křesťanskou víru. Zejména v závěrečném období existence ghetta se jejich počet zvyšoval. Egon Redlich napsal ve svém deníku 28. 3. 1943: Bohoslužby jsou zde velmi divné. Je možné, že ghetto Terezín je jediným ghettem na světě, kde se konají katolické a protestantské bohoslužby. V jednom podkroví se modlí protestanti a katolíci. Zde se tyto dvě církve smířily. Protestanti se modlí před obrazem svaté Panny, který je tam připraven pro katolickou bohoslužbu. (E. Red1ich: c. d., s. 184.)

Knihovna byla vybudována z knih, zabavených při likvidaci židovských spolků, kulturních zařízení, ale i ze soukromých knihoven. Čítárna byla zřízena až v rámci zkrášlování na jaře roku 1944 v sokolovně. Již předtím se ovšem knihy půjčovaly vězňům do ubikací a nemocnic. Číslo 160 000 u počtu knih je nadsazené. W. Mahler si zapsal 21. ledna 1944 obsah přednášky profesora Emila Utitze, vedoucího knihovny ghetta, který uváděl počet 50 000 knih.

Tato poznámka o omezení studia a preferování manuální práce je pozoruhodná. Nepřímo totiž dokládá plány nacistů, které nepočítaly s další existencí Židů. Pro blízkou budoucnost přicházelo v úvahu pouze využití fyzických sil příštích obětí genocidy.

Iluzí klidného lázeňského města měly dokreslit promenádní koncerty konané v dřevěném pavilonu na terezínském náměstí, otevřeném na jaře 1944. Snímek zachycuje pavilon s hudebníky a shromážděným obecenstvem (APT A 2693, MVČK, CICR- 1161/24). Často začínaly koncerty dříve než v uvedenou dobu. Willy Mahler si zapsal 13. dubna 1944: Dnes se zde konal první koncert Městské hudby na náměstí - v tom upraveném sadě a v tom postaveném hudebním pavilonu. Účinkovala kapela o čtyřiceti mužích, kterou střídavě řídil prof. Carlo Taube a Peter Deutsch... Koncert se konal mezi 12. a 13. hodinou za krásného počasí a veliké účasti terezínských obyvatel.

Nastudování Requiem Giuseppe Verdiho patřilo k nejvýznamnějším uměleckým počinům v terezínském ghettu. Přestože jde o katolickou zádušní mši, její poselství o bolesti a utrpení vězněných, ale i víře v osvobození a svobodný příští život bylo rychle pochopeno všemi posluchači. Nastudování v letech 1943-1944 řídil Rafael Schächter, velká osobnost terezínského hudebního života. Podle vzpomínek pamětníků bylo Requiem provedeno asi patnáctkrát. Pěvec Karel Berman, který zpíval jeden ze sólových partů, na význam této kulturní události vzpomínal slovy: Toto nastudování bylo revolučním, bojovým činem, který neměl sobě rovného. 'Requiem' muselo být vcelku třikrát znovu nastudováno, protože po každé premiéře větší část sboru byla deportována s Osttransportem. (Umění v Terezíně 1941 -1945, Památník Terezín - Malá pevnost 1972-1973, katalog, s. 38.) Premiéra se uskutečnila patrně počátkem září 1943 v menším sále bývalé radnice. Provedení části Requiem bylo připraveno i pro delegaci MVČK 23.června 1944. (Milan Kuna: Hudba na hranici života. O činnosti a utrpení hudebníků z českých zemí v nacistických koncentračních táborech a věznicích, Praha 1990, s. 218-225.) Fotografie přiložená k Rosselově zprávě zachycuje sbor s dirigentem. Prázdné stoly a židle v popředí ukazují, že předvedení mělo být spíše zkouškou než reprízou. (APT A 26/93, MVČK, CICR - 1161.33). Tomu odpovídá i záznam Willyho Mahlera z apelu v Magdeburských kasárnách 20. 6. 1944, kde Eppstein informoval o plánovaném programu návštěvy MVČK. Mahler uvádí: ...Brundibár, v hořením sále je zkouška na Verdiho 'Requiem'.

Podobně jako další součásti kulturního života začínalo divadlo v terezínském ghettu poloilegálně a s nejskromnějším scénickým a kostýmním vybavením. K divadelním inscenacím byly využívány improvizované scény na půdách, ve sklepích i v terezínských dvorech. Teprve zkrášlování umožnilo využití dalších prostor a jejich vybavení tak, aby mohly být předvedeny delegaci MVČK (srv. Eva Šormová: Divadlo v Terezíně 1941/1945. Ústí nad Labem 1973, s. 26-34).

Dětská opera

V dokumentaci přiložené k materiálům MVČK se nachází několik fotografií zachycujících hřiště a diváky na Jižní baště - Sudbergu. (APT A 26/93, MVČK, CICR - HIST 1160/17, 20, 23 a 27.)

Pro naprostou většinu terezínských vězňů platila zásada odděleného ubytování mužů a žen. Pouze pro prominenty bylo povoleno ubytování společné, i tak ovšem většinou pouze v jedné místnosti (H. G. Ad1er: Theresienstadt, s. 331-332). Egon Redlich si zapsal 15. 1. 1943: Prohlíželi byty prominentů, protože přijede návštěva z Berlína a bude tyto domy prohlížet (E. Red1ich: c. d., s. 171). Podobně jako při těchto přípravách na návštěvu delegace Německého Červeného kříže v roce 1943, ale v mnohem větším měřítku, byly upravovány byty pro předvedení v červnu 1944. Mahler o tom v zápisu z 19. 6. uvádí: Všude se dodělávají poslední úpravy a stavby. Připravují se byty pro Dány a Holanďany a vyklízejí se a osazují byty v přízemí domů manželi.

Manželství byla v ghettu uzavírána již od roku 1942. Egon Redlich o tom ve svém deníku 8. 3. 1942 napsal: Dnes zde byla první svatba. Měl jsem radost, neboť možná budu mít proto také možnost se oženit. K tomu také skutečně došlo, jak dokládá jeho zápis z 22. 9. 1942: Den sňatku. Svatba byla jednoduchá a hezká... Sňatek v ghettu, zajímavý sňatek. (E. Red1ich: c. d., s. 101 a 148). Teprve 30. ledna 1944 však oznámila Rada starších oficiální povolení uzavírat sňatky podle židovského ritu. Bylo však možné uzavírat také sňatky před židovským starším nebo jeho zástupcem. Sňatky však neměly právní platnost. V roce 1944 se v Terezíně uskutečnilo 97 náboženských sňatků, 88 prohlášení o sňatku (Ehe-Erklärungen) a 20 rozvodů (H. G. Ad1er: Theresienstadt, s. 475 a 478).

Na začátku existence ghetta bylo povoleno donošení dítěte, pokud k početí došlo ještě mimo ghetto, u pozdějších těhotenství pak byly nařizovány potraty. Velitel tábora Burger v denním rozkazu ze 7. července 1943 (Tagesbefehl Nr. 340, APT A 3401) hrozil nejtěžšími tresty za neoznámené těhotenství. Hilda Hronková, která pracovala na gynekologickém oddělení nemocnice ve Vrchlabských kasárnách, vzpomíná: Od roku 1943 byly povinné řadové prohlídky všech žen. Hned po ubytování musely nastoupit k prohlídce, zda nejsou těhotné. Při zjištění těhotenství musely nastoupit k okamžité interrupci. (APT, vzpom. č. 2206). Po určitý čas bylo nařízeno provádění potratů u všech případů těhotenství, později si komandantura vyhradila rozhodování o tom, které dítě může být donošeno. Celkem se předpokládá provedení 350 nucených potratů. Od začátku roku 1944 nařízení o nucených potratech nebylo již důsledně respektováno a kontrolováno (H. G. Ad1er: Theresienstadt, s. 524 -525).

Pravdou byl pravý opak. Antikoncepční prostředky nebyly v Terezíně nikdy vydávány. Naopak byly zabavovány ze zavazadel osob přicházejících s novými transporty. Egon Redlich si zapsal 3.10.1943: ... zakázali zde rodit děti, ale zakázali též používat při pohlavním styku prezervativy. Jeden mládenec, v jehož kapse našli prezervativy, byl zatčen a obviněn ze sabotáže. (E. Red1ich: c. d., s. 204.)

V ghettu platil úplný zákaz vyučování, platný pro všechny židovské děti již od července 1942. Legální výuka nebyla nikdy povolena. Vzdělávání dětí bylo zajišťováno poloilegálně ve formě kroužků, přednášek, diskusí a jiných denních programů pro děti a mládež. Probíhalo s velkým rizikem pro vyučující a vychovatele. Oficiálně byla povolena pouze výuka rukodělných prací a kreslení. Tzv. škola v Terezíně byla zřízena těsně před návštěvou delegace MVČK v objektu L 124, v bývalé měšťanské škole. Na budově bylo pouze oznámení o školních prázdninách, nekonalo se ani představení s dětmi ve třídách. Záznam Egona Redlicha z 22. 6. 1944 uvádí: Štít: Škola pro chlapce a děvčata. Nyní jsou prázdniny. To znamená 'povolení vyučování'. (E. Red1ic: c. d., s. 226.)

Vyučování dětí zachycuje v příloze materiálů MVČK celkem 5 fotografií, tedy méně, než je uváděno ve zprávě. (APT A 26/93, MVČK, CICR - HIST 1160/5, 8, 11 a 14; CICR 1161.30.) Fotografií uváděnou pod číslem 8 je patrně snímek CICR 1161.30, zachycující dva chlapce v pokoji, který je ve zprávě deklarován jako dětský. Pro tento pokoj platí z hlediska jeho typičnosti totéž co obecně o bytech zařizovaných speciálně pro předvedení delegaci.

Dne 1. července 1943 vyšlo 13. prováděcí nařízení k zákonu o říšském občanství. Vedle ustanovení o vyloučení Židů z pravomoci soudů a jejich odevzdání do pravomoci policie obsahovalo ustanovení o propadnutí majetku Židů Říši v případě jejich úmrtí. Tento majetek již nemohl být předmětem dědického řízení. Úmrtní oznámení z Terezína tedy bylo pouze podnětem k definitivnímu vypořádání zbývajícího majetku zemřelých (K. Lagus, J. Po1ák: c. d. s. 56).

Srv.pozn. č. 14, 31 a 58.

Soud ghetta byl zřízen již 17. 12. 1941. Jeho jednací řád byl vypracován v lednu 1942 a přepracován v srpnu 1943. Zabýval se pouze drobnými krádežemi a jinými menšími delikty. Rozsudky byly předkládány ke schválení veliteli tábora, který je mohl libovolně měnit. Stejně bezmocnou a víceméně dekorativní institucí byl soud pro mladistvé.

K okolnostem přípravy návštěvy delegace MVČK srv. M. Kárný: Vorgeschichte, Sinn und Folge des 23. Juni 1944 in Theresienstadt, Judaica Bohemiae, XIX, 1983, s. 85-91.

Charakteristice terezínského tábora odpovídá označení Zwangsgemeinschaft, nucené společenství, poprvé použité H. G. Adlerem. Eppstein je Rosselem označován za stalinistu, organizátora vysokých kvalit, (un Stalinien de haute valeur). Limity jeho práce, stejně jako činnosti celé židovské správy ovšem určovala táborová komandantura, popř. její nadřízené orgány v Praze a Berlíně.

Tato pasáž, opírající se tak jako celá zpráva o Eppsteinovy výroky, nekoresponduje plně s předchozím textem. Teze o pasivních lidech, doufajících v konec války, i o mladých, kteří si nedělají iluze o nejbližší budoucnosti, připouští obavy vězněných z dalšího vývoje. Miroslav Kryl na základě svého výzkumu tohoto problému dospěl k názoru, že autor zprávy vsunul tuto formulaci do textu záměrně, vycházeje z krátkého rozhovoru s Dr. Eppsteinem, který se uskutečnil, když se na chvíli ocitli sami bez příslušníků SS (Miroslav Kryl: Osud vězňů terezínského ghetta ve světle nového výzkumu. Habilitační práce, leden 1995, APT A 23/95, s. 173).

Fotografie z doby návštěvy delegace MVČK, které jsou součástí materiálů MVČK předaných Památníku Terezín, nejsou řazeny ani označeny v souladu s textem zprávy (srv. pozn. č. 12).