Tento dopis napsal Adolf Hitler ještě jako voják v Mnichově na žádost svého představeného Karla Mayera. Publikováno v: Maser, Werner. Hitlers Briefe und Notizen. Sein Weltbild in handschriftlichen Dokumenten. Düsseldorf-Wien: Econ-Verlag, 1973, s. 223-226. V českém překladu ponecháváme některé zvláštnosti Hitlerova vyjadřování a snažíme se zachovat komplikovaný a kostrbatý charakter jeho vyjadřování.
Jestliže se nebezpečí, které dnes představuje židovstvo pro náš národ, projevuje v nepopiratelném odporu velké části našeho národa, pak většinou nelze hledat příčinu tohoto odporu v jasném rozpoznání vědomě nebo nevědomě plánovitého, zhoubného působení Židů jako celku na náš národ, nýbrž (tento odpor) vzniká většinou prostřednictvím osobního styku pod dojmem, který zanechává Žid jako jednotlivec a který je téměř vždy nepříznivý. Tím získává antisemitismus příliš lehce charakter pouhého emocionálního vjemu [v originálu: Gefühlserscheinung]. Ale to není správné. Antisemitismus jako politické hnutí nesmí a nemůže být určován momenty pocitů, nýbrž pochopením faktů. Fakta jsou ale následující:
Především je židovství bez pochyby rasou a nikoliv náboženským společenstvím. A Žid sám se nikdy neoznačuje za židovského Němce, židovského Poláka nebo třeba židovského Američana, nýbrž vždy za německého, polského či amerického Žida. Ještě nikdy žádný Žid nepřejal od cizích národů, v jejichž středu žil, o moc víc než jen jazyk. A tak málo, jako se Němec, který je ve Francii nucen používat francouzský jazyk, v Itálii italský, v Číně čínský, stává Francouzem, Italem nebo Číňanem, tak málo lze Žida, který prostě jen žije mezi námi a je tak donucen používat německý jazyk, proto nazývat Němcem. Navíc mojžíšská víra sama nemůže být, ať je její význam pro zachování této rasy jak chce velký, výlučně směrodatná pro otázku, zda je někdo Žid či Nežid. Sotva existuje rasa, jejíž příslušníci by bez výjimky vyznávali jediné určité náboženství.
Tisíciletým incestem, páchaným často v nejužším okruhu, si obecně Žid uchoval svou rasu a její zvláštní rysy ostřeji, než mnohé z národů, mezi nimiž žije. A výsledkem toho je, že mezi námi žije neněmecká cizí rasa, která není ochotná a schopná obětovat svou rasovou osobitost, potlačit své vlastní cítění, myšlení a snažení a která přesto má politicky všechna práva jako my sami. Pohybuje-li se cítění Žida v čistě materiální oblasti, pak jeho myšlení a snažení o to víc. Tanec kolem zlatého telete se stává nemilosrdným bojem o všechny ty statky, které podle našeho vnitřního pocitu nejsou ty nejvyšší a nepatří k těm, o které bychom měli na této zemi nejvíce usilovat.
Hodnota jednotlivce už není určována jeho charakterem, významem jeho činnosti pro celek, nýbrž výlučně velikostí jeho majetku, jeho penězi.
Velikost národa už nemá být měřena sumou jeho mravních a duchovních sil, nýbrž pouze bohatstvím jeho materiálních statků.
Z tohoto cítění vyplývá ono myšlení a usilování o peníze a moc, která je chrání, činící Žida bezohledným ve výběru prostředků, nemilosrdným v jejich použití k tomuto účelu. Skuhrá v autokraticky řízeném státu o přízeň majestátu
vládce a jako pijavice ji zneužívá na jeho národech.
Usiluje v demokracii o přízeň masy, plazí se před majestátem lidu
a přitom zná jen majestát peněz.
Ničí charakter vládce patolízalským pochlebováním, národní hrdost, sílu národa posměchem a nestydatou výchovou k neřesti. Jeho prostředkem k boji je ono veřejné mínění, které není vyjadřováno prostřednictvím tisku, ale které je jím vedeno a falšováno. Jeho moc je mocí peněz, které se lopotí ve formě úroku v jeho rukách - a nekonečně se množí a národům tak vnucují ono nejnebezpečnější jho, že kvůli jeho počátečnímu zlatavému třpytu mohou jen velmi těžce rozpoznat pozdější smutné následky. Vše, co člověka vede k tomu, aby usiloval o vyšší hodnoty, ať už náboženství, socialismus, demokracii, to vše je mu jen prostředkem k uspokojení touhy po penězích a po moci.
Jeho působení se ve svém důsledku stává rasovou tuberkulózou národů.
A z toho vyplývá následující: Antisemitismus z čistě pocitových důvodů se nakonec projeví ve formě pogromů. Antisemitismus rozumu však musí vést k plánovitému zákonnému potření a odstranění výsad Žida, které má na rozdíl od ostatních mezi námi žijících cizinců (cizinecké zákonodárství). Jeho posledním cílem však musí být nezvratně naprosté odstranění Židů. Obého je však schopná pouze vláda národní síly a nikoliv vláda národní bezmoci.
Republika v Německu vděčí svému zrození nikoliv jednotné národní vůli našeho lidu, nýbrž chytrému zužitkování řady okolností, které se projevovaly hlubokou všeobecnou nespokojeností. Tyto okolnosti však nebyly odvislé od státního uspořádání a jsou platné.
Dokonce ještě víc než dříve. A tak přece jen velká část našeho národa poznává, že nikoliv pozměněná státní forma jako taková může změnit a zlepšit naši situaci, nýbrž pouze znovuzrození mravních a duchovních sil našeho národa.
A toto znovuzrození nemůže být podníceno státním vedením nezodpovědných majorit pod vlivem jistých stranických dogmat, nezodpovědného tisku, frázemi a hesly mezinárodního ražení, nýbrž bezohledným nasazením národnostně smýšlejících vůdčích osobností s vnitřním pocitem zodpovědnosti.
Tato skutečnost však bere republice vnitřní podporu v první řadě tak potřebných duchovních sil národa. A tak jsou dnešní vůdci státu nuceni hledat podporu u těch, kteří výhradně využívali a využívají nového uspořádání poměrů v Německu a kteří přece z tohoto důvodu byli i hnací silou revoluce, Židů. Bez ohledu na nebezpečí židovstva, které jistě rozpoznali i dnešní vůdcové (dokladem toho jsou různé výroky toho času vedoucích osobností), jsou nuceni přijímat podporu, kterou jim kvůli vlastnímu prospěchu Židé ochotně poskytují, a tím jim prokazovat i protislužby. A tato protislužba nespočívá pouze v každé možné podpoře židovstva vůbec, nýbrž především v tom, že brání podvedenému národu bojovat proti těm, kteří jej podvedli, a podkopává antisemitské hnutí.
S veškerou úctou Adolf Hitler