Dachau

Dachau, nejdéle existující nacistický koncentrační tábor, se nacházel zhruba 15 km severozápadně od Mnichova. Jeho zřízení oznámil Heinrich Himmler 20. března 1933, tedy necelé dva měsíce po uchvácení moci nacisty. O dva dny později byli do Dachau přivezeni první vězni, především komunisté a sociální demokraté.

V červnu 1933 se velitelem tábora stal Theodor Eicke, který v něm zavedl režim, jehož podstatou byla soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich co nejdůkladnější ponížení. Eicke nechal tábor obehnat elektrickým plotem se strážními věžemi. Dachau se stalo zároveň školou vraždění pro příslušníky SS. Eicke se v roce 1934 stal inspektorem všech koncentračních táborů a jím vyvinutý systém byl zaveden - s jistými odchylkami - také pro ostatní tábory.

V Dachau byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu - především komunisté, sociální demokraté a odboráři. Politickým vězňům se podařilo obsadit většinu významných pozic ve vězeňské samosprávě a udržet si je po celou dobu existence tábora - díky tomu mohli v mnoha případech pomáhat ostatním vězňům. Později k nim přibývaly další skupiny vězňů - svědkové Jehovovi, Romové či homosexuálové. Přibývali také židovští vězňové. Po křišťálové noci bylo do Dachau zavlečeno více než 10 tisíc Židů z celého Německa. Byli propouštěni až po několika týdnech, když slíbili, že opustí Německo. Většina z nich po zkušenosti z koncentračního tábora skutečně raději volila emigraci.

Během války přibývaly do Dachau nejrůznější další skupiny vězňů z okupovaných zemí. Z Dachau se stále více stávalo místo masového vraždění. V říjnu 1941 bylo např. do tábora deportováno a následně zastřeleno několik tisíc sovětských zajatců. Od ledna 1942 byla část vězňů, tzv. invalidů, odvážena na zámek Hartheim u Linze, kde byli zavražděni plynem. Také v Dachau byla vedle rozsáhlého krematoria vybudována plynová komora, ta však nikdy nezačala sloužit masovému vraždění. V táboře byly až do osvobození prováděny popravy.

5. října 1942 vydal Himmler příkaz transportovat všechny židovské vězně z koncentračních táborů na německém území. Všichni židovští vězňové byli z Dachau deportováni do Osvětimi. V zimě 1942 začali lékaři SS v táboře provádět na vězních bolestivé lékařské pokusy, které často končily smrtí.

V roce 1942 byla vytvořena síť pobočných táborů Dachau, jejíž vězňové byli využíváni především pro otrockou práci pro německý zbrojní průmysl. V pobočných táborech Dachau bylo vězněno až 37 tisíc vězňů. V největším komplexu pobočných táborů v Landsbergu am Lech vznikaly podzemní továrny, na jejichž vybudování byli deportováni především židovští vězni z táborů na východě. Na přelomu let 1944 a 1945 tam ve vražedných podmínkách pracovalo zhruba 30 tisíc vězňů.

Vězňové osvobození v Dachau. (Foto: Francis Robert Arzt, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Také v hlavním táboře panovaly na konci války katastrofální podmínky. Dachau bylo kvůli vězňům evakuovaným z táborů likvidovaných v souvislosti s postupem spojeneckých armád neúnosně přeplněno. Tisíce vězňů padlo za oběť tyfové epidemii. 29. dubna 1945 bylo 30 tisíc vězňů tábora bez boje osvobozeno jednotkami americké armády.


Klíčová slova

Theodor Eicke

Odkazy

Literatura

  • série Dachauer Hefte, DTV, München.

  • Sigel, Robert. Im Interesse der Gerechtigkeit. Die Dachauer Kriegsverbrecherprozesse, 1945-1948. Frankfurt am Main: Campus, 1992. 250 s.

  • Kroupa, Vlastislav. Koncentrační tábory Třetí říše: Dachau, Mauthausen (Konzentrationslager des Dritten Reiches: Dachau, Mauthausen). Praha: ČSPB, 1986. 67 s.

  • Zámečník, Stanislav. To bylo Dachau (Das war Dachau). Praha: Paseka, 2003. 440 s.