Teď jeho hlava mizí do obilí
a potápí se s celým letním dnem.
Cesty se rozejdou. Ty hledíš ještě chvíli
za Jiřím Ortenem.
Silnice úzká, úzká jako nitka.
Tu a tam hustý rozvířený prach.
Kůň kluše sbohem, sbohem na kopýtkách,
toulavý pohled klouže po cestách.
Kůň kluše po silnici daleké a prašné.
A zvuky: Slípka... Ticho... Štěkot... Lidská řeč.
Nějaký pozdrav, utopený v kašně.
Vlaštovka... Dobrý več...
A čtyři mláďata, jež neustále křičí
v širokém průjezdu.
A potom malý městys, daleký a spící,
jak hledí na hvězdu.
Na Panském domě tleskající karta
pod vinobraním hvězd, jež obtěžkalo koš.
A jasné světlo Marta,
Narudlý Smrtonoš.
A čtyři mláďata, jež pokřikují sborem
po jídle, po jídle.
Pak mléčná dráha nad krabatým dvorem
v pozadí připíchnutý na vidle.
A tuto hvězdnou noc mi připomíná
nějaká malá báseň, hrstka slov.
To léto třicet osm s dneškem spíná
Nikolaj Tichonov.
Kůň kluše sbohem, sbohem pod kopyty,
a překluše.
Vězení, tábory, popravy, bída, kryty,
jitřenka - Venuše.
A místo Marta nad letošním létem
se nese nad spánkem
a svítí kočkám, psům a malým spícím dětem
a padá zahradou a padá altánkem.
A padá rezedou a padá do ořeší,
jako bys dlouhou štíhlou sirkou škrt.
A padá na hřbitov, kde měsíc prádlo věší,
a padá na hřbitov, kde bydlí paní Smrt.
A lampa nad kašnou dolévá ještě vína
do bublajících strof.
A tuto hvězdnou noc mi připomíná
Nikolaj Tichonov.
Ohýnek chlapců zapraskal a sálá
ze tmy jak ze sluje.
Ve dveřích stála
se to jmenuje.
Ve dveřích stála.A... taková prostá věta,
a může v ní být vše.
Tvá báseň života, tvá celá báseň světa
se třpytí na střeše.
Ta střecha kohoutů pak ráno zvučně vzlétá
a letí nad hory.
Tvá báseň vesnic, měst a svobodného světa,
kde vlají prapory.
Je zase noc a ona tisícerou řečí
ti šeptá do ticha.
Je zase noc a ty si můžeš přečíst
ruského básníka.
Ve dveřích stála. Kdo? Ve dveřích starých krámů,
ve dveřích pekaře.
Okolo míjel vůz a trousil zlatou slámu
a zmizel ve dvoře.
A vytroušená stébla bralo slunce
pomalu do zubů.
A jedno z nich v té třpytící se ruce.
Až světlo opouštělo zvolna palubu.
A byla zase noc a byly zase noci
nad varhanami měst.
Nad úly orlojů, nad posledními chodci,
zas noci plné hvězd.
Svět náhle ozářen jak na bleskovém snímku
ve dveřích tam s ní stál.
A byla zase noc na Staroměstském rynku
a v lesích katedrál.
A byla zase noc u staré Prašné brány
a snášela se noc na Svatovítský chrám.
A někdo usedl a hrál jí na varhany
těch vytroušených slam.
A někdo usedl a hrál ty maličkosti
prosté jak na dlani.
A proměnil je v zpěv a v dlouhé hvězdné chvosty
a v slavné varhany.
A někdo usedl a hrál ty maličkosti
prosté jak na dlani.
Nábřeží Vltavy a v jejích vlasech mosty,
až přišlo svítání.
Nábřeží Vltavy a mosty jako spony
v těch tmavých kadeřích.
Až mramor svítání rozpukal nad balkóny,
stála tam ve dveřích.
Stála tam na Kampě u skřípající branky,
stála tam na Kampě a někdo řekl: Dnes.
A někdo: Pradlena. A někdo: Venkovanky.
A někdo podotkl, že kvete černý bez.
A tys šel podloubím a Nerudovkou vzhůru
a slyšels dům... a dům... Jak cosi vypráví.
A potom nahoře ses díval na konturu
té řeky Vltavy.
Sluneční paprsky se chvěly na karafách,
na houskách, na prstech a v sklence na tácku
a zhoustly ve vzduchu a někdo řekl: Harfa.
A bloudil očima po síti palácků.
A mezi větvemi, které tam viděl viset
přes křídla okenic, a mezi dny a dny
zahlédl zas to léto osmatřicet,
ty dávné prázdniny.
Teď jeho hlava mizí do obilí.
V nesmírném tichu říká někdo: Zem.
Cesty se rozejdou. On hledí ještě chvíli
za Jiřím Ortenem.
V některém z parků poletuje včela.
V některém z parků stíny, slunce, stín.
A někdo říká: Smrt. Jiřího Daniela.
A jiný odpoví v tom tichu: Terezín.
A třetí: Gustav Schorsch. A čtvrtý: Jména, jména.
A pátý stovky jmen a šestý tisíc jmen.
A sedmý říká? Kat. A osmý: Na kolena.
A milióny s ním a milióny: Den.
A mezi větvemi, tak jak ten pohled známe
z pozdravů pohlednic,
uviděl zas ten městys a ten zámek
a svého přítele, jak mu jde zvolna vstříc.
A ji tam uviděl, jak stála v světle dveří,
ten sladký letní den jí kanul pod víčka.
A svého přítele, jenž koupil na večeři
nějaké salámy a rajská jablíčka.
A zdá se mu v tom snu, že volá: Ještě nejdu,
ne, ještě chviličku tu musím s tebou být.
Zámek tam uviděl a učitele Zejdu
a pana Halase a silnici jak nit.
A silnici jak nit a silnici jak nitku,
tu a tam hustý rozvířený prach.
Kůň klusal sbohem, sbohem na kopýtku,
toulavý pohled klouzal po cestách.
A zdá se mu v tom snu, že vidí kroužit ptáka
náměstím, lesem, polem, zahradou.
A zdá se mu v tom snu, že vidí, jak se smráká,
a všecky dny, jak jdou.
A zdá se mu v tom snu, že je jich málo, málo
v té letní zahrádce.
A zdá se mu v tom snu, jak někdo volá: Haló!
Haló! Je mobilizace!
A zdá se mu v tom snu u skřípající branky
(sychravý jarní den si hvízdá po kraji),
a zdá se mu v tom snu, jak přijíždějí tanky,
a zdá se mu v tom snu, jak Němci jásají.
A zdá se mu v tom snu u vlhké branky sklepa,
na konci silnice, tak úzké jako nit,
a zdá se mu v tom snu, že noc je hluchá, slepá,
jen hysterický hlas tam kříčí: Zatemnit!
A zdá se mu tom snu, že kráčí mrtvou třídou
a spatří tabulku: REINHARDA HEYDRICHA.
A zdá se mu v tom snu, že vidí dny, jež přijdou,
a slyší kulomet rachotit do ticha.
A zdá se mu v tom snu, že čas, že čas je chromý,
a slyší déšť a déšť, a rakvím na víka.
A zdá se mu v tom snu, že vidí padat domy
a že jim utíká.
A zdá se mu v tom snu, že bez ustání chvátá
střepy a plameny a chce se zachránit.
A zdá se mu v tom snu, že slyší: vrata - vrata.
A všecka na zámek. A nikde není kryt.
A zdá se mu v tom snu, že nikdy neuteče
v tom dešti pavlačí a schodišť, střech a klád.
A zdá se mu v tom snu, že utíká a vleče
mrtvolu stařenky a chce ji pohřbívat.
A zdá se mu v tom snu, že našel pohřebiště,
nějaký černý vůz tam právě zůstal stát.
Nějaký černý vůz - a je to dětské hřiště
a koně klusají přes hlavy nemluvňat.
A zdá se mu v tom snu, že našel aspoň stoku,
a slyší hvízdání a padá, chce se skrýt.
A zdá se mu v tom snu, že vidí průvod roků
a silnici jak nit.
A silnici jak nit a silnici jak nitku,
tu a tam hustý rozvířený prach.
Kůň kluše sbohem, sbohem na kopýtku,
a ti, co zbyli, jdou zas po cestách.
A občas jeden zmizí do obilí,
klasy se uzavrou svým širým pohybem.
A to jsem ti jen chtěl. Tu malou letní chvíli.
V nesmírném tichu říká někdo: Zem.
Báseň ze sbírky Blatný, Ivan. Hledání přítomného času. Praha: Atlantis, 1994. 676 s. otiskujeme na památku obětí 2. světové války, která skončila v květnu 1945 - před padesáti čtyřmi lety.