Tomáš Šubert, narozen 1901 v Čeložnicích

(Vzpomínkové vyprávění sestaveno na základě pamětníkových písemných odpovědí na dotazník, který roku 1972 rozeslala dr. Vlasta Kladivová bývalým vězňům cikánského tábora v Auschwitz II-Birkenau.)

Osvětim

V Hodoníně byl tyfus. Věděli jsme, že jedeme do Osvětimi, kde nás čeká smrt. V Brně nám řekli, že tam jedem bydlet, že budeme mít všechno, aby jsme si prádlo a jídlo vzali jenom na dva dni, že tam dostaneme všechno, že tam budeme mít svůj domov.

Jeli jsme asi dvanáct hodin, přímý vlak až tam, stavěl v Přerově a v Bohumíně. Jelo se v nákladních uzavřených vagónech, tzv. zetkách, v nichž bylo v každém asi padesát osob. Na hranice nás doprovázela česká policie, od hranic němečtí esesáci, chovali se k vězňům špatně.

Na cestě jsme nedostali nic, jídlo ani pití. Můj transport si ponechal náhodou věci - to byl druhý transport.1 Jídlo aspoň na dva dni a vodu, kterou jsme si vzali z Brna do nádobí. S sebou jsme si mohli vzít prádlo, šatstvo, obuv. Tyto věci jsme si pak vyměňovali s Poláky za jídlo.

Do Osvětimi jsem jel s manželkou Filomenou, synem Jaroslavem a dcerou Květoslavou. A s mojí matkou, tchánem a tchyní, třema bratry a jejich dvanácti dětmi, jednou sestrou a švagrem, jejich pěti dětmi a dalšími dvanácti dětmi. Jel jsem také s další sestrou z Kyjova, s rodinou Holomkových s pěti dětmi a dvěma vnuky. V jednom společném transportu.

Odstavili nás na vedlejší koleji, nebylo to nádraží, byl to 3 - 4 metry vysoký násep a házeli nás z vagónů dolů, aby to bylo co nejříve prázdné. Načež, když nám děti plakaly, opřeli jsme se, takže nám jednoho esesmani zabili. Špatně se k nám chovali.

Seřadili nás do pětistupů, jak staré, tak i děti. Kopali do nás. Museli jsme jít tři kilometry pěšky do Birkenau. Kápové, kteří uměli polsky a někteří česky, nám říkali, že se tam budeme mít dobře, že tam hraje hudba. Když jsme přišli k bráně tábora, sice hrála hudba vězeňská, ale jak jsme viděli, tu leží zabitý vězeň s krumpáčem v hlavě, tu zas byl oběšený na klice, onde byl zastřelený, a toto na nás strašně zapůsobilo, takže jsme byli velice překvapeni a vyvedeni z míry tou nesmyslnou bestiální hrůzou.

Zavřeli nás do jednoho bloku (9. blok) a než jsme se trochu po táboře orientovali, bylo to v noci, asi kolem deváté hodiny, jeden chlapec, asi devatenáctiletý, Jaroslav H. ze Svatobořic, vyšel ven z bloku a nemohl se již orientovat, odkud přišel. V zápětí ho asi napadlo, kde by to mohlo být, začal utíkat a v tom esesman po něm střelil a přímo ho usmrtil. Potom přišla hlídka do našeho bloku a ohlásila, že k nám utekl nějaký postřelený vězeň a když prý jej nevydáme, že nás všechny na bloku postřílí. Měli jsme v úmyslu jej nevydávat a připravit mu poslední cestu - poctu mezi námi.

Muži, ženy a děti nebyli při přijímacích procedurách odděleni. Jelikož to byl rodinný tábor, byli jsme všichni pohromadě. Ostříhali nám vlasy a pak nás tetovali. Nebránili jsme se tetování, dostali by jsme bití. První jídlo nám dali až ráno, byl to čaj z březového listí (hrbata). Jídlo jsme dostávali dvakrát denně, ráno hrbata a v poledne polévka (řepa). Děti měly jídlo trochu lepší.

Voda nebyla dostupná každému, někdo se myl až za týden; za půl roku to bylo lepší. Ze známosti s kápem se občas dělo přepírání prádla a oděvu.

Nechali nás v civilu, ale nadělali nám na šatech červené kříže, na čepici, na klobouku, aby nás všude našli, když bychom utekli. To nám zůstalo asi tři čtvrtě roku, než jsme to roztrhali. Pak jsme neměli obuv ani šatstvo a museli jsme chodit bosí a polonazí. Když přijel nějaký transport, kterých chodilo denně několik, byli to Poláci, Češi, Rusové, Francouzi, vysvlékli je, dali jim vězeňské šaty a nám jako Cikánům dali jejich civil, ale zabarvený, označený.

Apel jsme stáli dvakrát denně, za mrazu i deště, a to bosí. Museli jsme všichni, i malé děti. Když se některý vězeň ztratil, stálo se třeba až do rána. O útěk se pokusilo několik českých vězňů, mj. jeden můj příbuzný a několik dalších známých. Ponejprv uteklo jich šest, a to od sestry synek, z Hodonína, z Brna a dva bratři Holomkových, podruhé zas dva, na útěku zastřeleni.2

Uprchlí vězňové byli dovezeni zpět, kde byli mučeni a nakonec pro postrach ostatním oběšeni a vystaveni v táboře. Členové jejich rodin byli biti a ubiti.

Pracovali jsme nuceně v různých komandech uvnitř tábora a mimo (na silnici) od půl sedmé do půl čtvrté. Z naší rodiny pracovali všichni. Při práci byli ubiti Vojtěch Š. a Marie Š, zemřelo také šest jejich dětí.

Děti byly ze začátku po celý den s dospělými, pak v tzv. školkách. Děti v táboře plakaly.

Hudební nástroj měli někteří němečtí Cikáni a Poláci. Karty se nehrály. Kouřit se smělo (brind tabák). Často jsme mluvili o tom, co s námi bude, kdy nás esesáci vezmou do plynu, kdy na nás přijde řada, a proto jsme nemysleli na nic lepšího, jenom na smrt.

Podotýkám, že přišel transport Poláků, byl tzv. Blocksperre, uzavřené bloky, a to nikdo nevěděl, z kterého bloku budou brát do plynu. Byl jsem svědkem, že osmý a šestý blok, přišly auta a SS otevřeli bloky a všichni vězňové se museli do aut dostat a řekli jim, že jich vezmou domů. Kdežto my jsme věděli od blokových Židů, kteří věděli česky, že jdou do plynu, aby jsme se bouřili; ráno jsme se dozvěděli, že byli spáleni.3

Podotýkám, že když jsem pracoval na silnici, po půl roce byly k nám poslány dva transporty. Nevím, jestli to byli Moravané nebo Češi. Řekli nám, že jdou pracovat, že budou pracovat a nyní jdou do koupelny a že budou krásně bydlet. Kdežto já jsem jim ukázal ty komíny, že půjdou do plynu a tajně jsem jim řekl, že to slibovali aj nám. Začali všechno házet pryč. My jsme si to posbírali, ale jak jsme přišli do tábora, tak nám to kápové sebrali.

Můj nejstrašnější zážitek je ten, že na něj nezapomenu nikdy. Byl jsem svědkem, jak přijel transport a hned je vezli do plynu, matky s dětmi. Slyšel jsem, jak matka říkala na roštu: Pane Bože, jestli můžeš se dívat na naše utrpení, mučení... esesáci brali od matek děti a chtěli je házet do ohně. Matky je tiskly k sobě a společně šly z roštu do ohně.

Z cikánského tábora jsem byl vybrán esesmanem koncem srpna do transportu. Odešel jsem do Buchenwaldu, Dory, Ellrichu, Harzungen a Nordhausen,4 kde jsem byl v půli dubna 1945 osvobozen americkou armádou. Do Brna jsem se vrátil přes Prahu 19. července 1945 hromadným transportem vězňů Necikánů, organizovaným repatriační komisí.

Z rodiny nepřežil Osvětim nikdo.

Převzato z knihy: C. Nečas: Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras, Olomouc 1994, s. 214-216.

Klíčová slova

Vlasta Kladivová

Poznámky

1:

Transport 19. 3. 1943.

2:

Dne 7. 5. 1943 uprchli Jaromír Daniel, nar. 4. 3. 1918 v Jalubí, Jan Daniel, nar. 16. 4. 1915 v Hodoníně, Antotnín Holomek, nar. 2. 4. 1909 v Milokošti, Štěpán Holomek, nar. 23. 9. 1905 v Kyjově, StanislavHolomek, nar. 7.5. 1908 v Kyjově a Vincenc Vrba, ner. 2. 7. 1903 v Zálužanech. Prvních pět uprchlíků bylo chyceno téhož dne a Vincenc Vrba až 14. 5. 1943. Všichni byli popraveni 22. 5. 1943.

3:

Jednalo se o jednu z masových vražd polských Romů, nesouhlasí však označení bloků, které uvádí pamětník.

4:

Podle potvrzení z Arolsenu byl evidován v Buchenwaldu od 3. 8. 1944, v Doře od 17. 8. 1944 a v Mittelbau I u Nordhausenu od 1. 11. 1944. Posledně uvedený koncentrační tábor byl osvobozen 11. 4. 1945.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.