Paní Rut O., nar. 1925

Vzpomínka uložená v Židovském muzeu v Praze

Odchod do Anglie

Narodila jsem se 8. září 1925 v Przemyslu v Polsku. Moje matka byla Polka a otec pocházel z Teplic-Šanova, kde byl vychován německy. U nás doma se také mluvilo německy. V Teplicích jsem začala chodit do německé židovské školy - dvoj- nebo trojtřídka. Tam jsem chodila do 1. a 2. třídy obecné školy. Po smrti teplického dědečka, asi v roce 1934, jsme se přestěhovali do Prahy. V Praze jsem chodila do českých škol. Ale doma se stále mluvilo německy, protože otec mluvil česky dost špatně. Byl to typický židovský Sudeťák a matka také moc dobře česky neuměla.

Ačkoliv pocházím z židovské rodiny, tato okolnost u nás nehrála žádnou roli. Pokud si pamatuji, jen moje babička jednou za rok, na Jom Kipur, chodila do synagogy, ale tím to končilo. To byl jediný styk s židovstvím. Doma jsme žádné židovské svátky neslavili.

Jako dítě jsem se v Praze osobně nikdy s antisemitismem nesetkala. Ani ve škole, ani jinak v životě. Doma se o tom mluvilo, ale asi jsem byla příliš malá a nevěnovala tomu pozornost. Rozhodně to nebyl můj problém. Většina mých kamarádek nebyly židovky, některé byly ze smíšených manželství.

Tak to bylo do roku 1939, kdy sem přišli Němci. Otec byl dost zanícený sociální demokrat a byl okamžitě přesvědčen, že to tady bude špatné. I když stále ještě lidé říkali: U nás to nikdy nebude jako v Německu, my jsme civilizovaná země, my jsme to a ono. Ale otec tomu nevěřil a říkal: Kdepak, tady to bude stejné, já tady nezůstanu a dítě vezmu s sebou. Ale jelikož jsme nebyli bohatí a neměli jsme ani příbuzné v cizině, připadaly pro nás v úvahu pouze ilegální transporty do Palestiny. Ale nějak to nevyšlo, už nevím proč.

Zbývala nám jen jediná možnost: dostat se ilegálně a pěšky do Polska. Moje matka řekla otci, aby se mnou odjel, a že ona za námi přijede později s koberci a se stříbrem. A tak jsme šli. Jen s tím, co jsme měli na sobě, žádné kufry, nic. Jednoho dne v květnu 1939 jsme prostě odjeli do Ostravy. Pamatuji se, že to stálo pět tisíc korun, což byla tehdy fůra peněz. V Ostravě si nás někdo vyzvedl před hotelem Palace. Odvedl nás do chalupy, kde jsme museli počkat na setmění a v noci nás pak někdo převedl přes hranice. Už svítalo, když jsme se dostali do první vesnice na polské straně. Zřejmě to byl takový organizovaný koridor pro ilegální přechody. Tam nás schovali na půdě a zase jsme museli počkat až do tmy. Bylo totiž nebezpečí, aby nás při přechodu nechytli Poláci. To bylo stejně nebezpečné, jako kdyby nás chytli Němci, protože Poláci uprchlíky vraceli. Za tmy nás naložili na náklaďák se senem a my jsme leželi pod tím senem.

Odvezli nás do Katovic, kde nás někde vyložili. Už nevím kde. Bylo to v květnu 1939 a Angličané už měli v Polsku svůj Czechoslovak Trust Fund, který sídlil v Krakově, ale v Katovicích měl úřadovnu. Otec nás šel hned ráno registrovat. Řekli mu, aby jel do Krakova, že tam je hlavní středisko pro uprchlíky. My jsme vůbec nevěděli, co s námi bude. Původně jsme mysleli, že nás pošlou do Kanady, ale bylo nám to vlastně úplně jedno. Nevěděli jsme ani, jak dlouho v Polsku zůstaneme.

Jelikož jsme nevěděli, kdy vlastně z Polska odjedeme, odvezl mě otec do Przemyslu, kde jsem měla babičku, dědečka, dvě tety a strejdu. Tam mě deponoval a vrátil se do Krakova s tím, že až nadejde čas, vyzvedne si mě. Nevím, co zatím dělal v Krakově, ale já jsem se měla u babičky dobře. A jednoho krásného dne mě jedna z mých tet odvezla vlakem do Krakova, kde mě předala otci a za den nebo dva už byl pod patronátem Angličanů z výboru Czechoslovak Trust Fund sestaven transport.

Pamatuji se, že jsme jeli vlakem do Gdyně, kde jsme se nalodili na loď do Malmö ve Švédsku. V Malmö jsme nastoupili na vlak a jeli jsme přes celé Švédsko do Göteborgu. Tam jsme se zase nalodili na loď a jeli jsme do Tilbury do Anglie. Byl červen 1939. V Anglii nás ubytovali v takových velice skromných pensionech v nepříliš hezkých čtvrtích, ale nám to vůbec nevadilo. A protože otec byl se mnou sám, strčil mě fond pro uprchlíky k jedné anglické rodině v Kentu. Byli to strašně milí lidé, oba učitelé. Anglicky jsem neuměla ani slovo a oni mě začali učit. Naštěstí byly ještě prázdniny, takže na mě měli čas. Šlo mi to poměrně dobře a velice rychle jsem se naučila mluvit. Byli strašně hodní, vzpomínám si, že se jmenovali Glenwrightovi a bydleli ve vesnici Meopham v hrabství Kentu, nedaleko Grawesendu.

Otec byl v Londýně, aby něco vydělal, protože kapesné bylo velice malé. Český fond otvíral hostely, domovy pro uprchlíky a jeden z těch hostlů byl jenom pro děti z Československa. Tam mě otec dal, když skončil můj pobyt u Glenwrightových. Bylo mi už čtrnáct let a byla jsem nejstarší. Většinou to byly děti osmi až jedenáctileté. Domov vedli převážně němečtí komunisté a v tom duchu nás taky pochopitelně vychovávali. Zpívali jsme pokrokové písničky a měli jsme cosi jako školení. To je možná přehnané, ale večer se povídalo a oni nám vykládali historky ze svého života. To byl vlastně můj první kontakt s komunisty. Potom vypukla válka. Hostel byl v krásném pobřežním městečku Broadstairs ve východním cípu Anglie. Začala jsem zde chodit do anglické školy. Nerozuměla jsem příliš tomu, co se ve škole odehrávalo. Jen jsem seděla a poslouchala. Ale protože to bylo u moře, vznikly obavy, že bychom byli přímo na ráně a že by nás měli evakuovat. Tak celý ten dětský domov evakuovali na jižní pobřeží Anglie nedaleko Brightonu.

Stejně jsme byly u moře a opět bylo nebezpečí ostřelování z moře nebo náletů. Pak nás konečně evakuovali úplně nahoru na sever, téměř ke skotským hranicím, do zabraného starého zámku. Byla tam příšerná zima. To je moje hlavní vzpomínka. Byly to velké ratejny, nebylo tam ústřední topení, jenom krby a ty to nemohly vytopit. Tam už jsem chodila do do anglické střední školy. V dětském domově se mluvilo česky nebo německy a ve škole jsem mluvila anglicky. Střední školu jsem dokončila a odmaturovala. Učila jsem dost dobře a všichni mi říkali, abych šla na nějakou univerzitu. Ale já jsem řekla, že ne, že teď musím dělat něco pro svou vlast a nemám čas na studování. Bylo mi sedmnáct. Sebrala jsem se a odjela do Londýna.

Otec tam odklízel trosky, když byly nálety. Nevydělal moc, ale něco přece. V Londýně se zatím ustavil Československý klub, který vedl Evžen Löbl. Mimochodem týž Evžen Löbl, který vedl náš dětský domov tam na severu Anglie. Všeobecně byl znám jako Jančí Löbl. Byla to restaurace a zároveň klub. Pravda je, že tam většinou chodili komunisté: Anežka Hodinová-Spurná, Václav Nosek a další, kteří byli v emigraci v Anglii. Já jsem v klubu nějakou dobu pomáhala, dělala jsem v kanceláři takového malého poskoka.

Armáda

Chtěla jsem se mermomocí přihlásit na vojnu, ale brali až v osmnácti a mě bylo teprve sedmnáct pryč. Jakmile mi bylo sedmnáct a půl, přihlásila jsem se jako dobrovolník k letectvu. Musela jsem jít k britskému letectvu, protože Československo nemělo v Británii ženské jednotky. My z Československa, jsme měli na rameni nápis Czechoslovakia. Když jsem narukovala, mohla jsem si vybrat, co chci dělat, ale tehdy byla zrovna jediná volná možnost, a sice pracovat jako elektrikář. Po prvních šesti týdnech výcviku jsem se vyučila elektrikářem. Skončilo to tím, že mě poslali na leteckou základnu, kde jsem opravdovému elektrikáři nosila brašnu a podávala mu nářadí.

Krátce na to jsem byla v Londýně na propustku a v jedné restauraci jsem na dámském záchodě potkala dívku ve stejné uniformě, se stejným Czechoslovakia na rameni. Dala jsem se s ní do řeči: Ahoj, já jsem ta a ta, prosím tě, kde sloužíš? A ona řekla: To ti nemůžu říct, ale zeptala se mě, jestli umím německy. Když jsem odpověděla, že ano, tak mi řekla: Až se vrátíš, jdi ke své jednotce za velitelem a řekni mu, že umíš německy, a že víš, že existuje něco jako Y-Service. To ostatní oni už udělají. Když jsem se vrátila, přihlásila jsem se k raportu u svého velitele a skutečně za pár dní si mě zavolali do Londýna na ministerstvo letectví. Tam seděla komise, kterou hlavně zajímalo, jestli opravdu umím německy a jak. Německy jsem uměla dobře a to jim stačilo. Ještě stále mi neřekli, o co jde. Vrátila jsem se ke své jednotce a za pár dní si mě zavolali k raportu a řekli mi, že jsem přeřazena a povýšená. Ode dneška jste četařem a zítra se přemístíte tam a tam. Úplně jsem přeskočila svobodníka!

Odjela jsem do hrabství Kent. Moje práce spočívala v odposlouchávání pokynů pro německou luftwaffe. Ta byla řízena z pozemních stanic. V první řadě jsme se musely naučit německé kódy, protože se všechno vysílalo v kódech, které jiné složky v letectvu dekódovaly. Nebylo to těžké. Stačilo se naučit asi 200 - 300 slov. Měly jsme 24 hodin službu u přijímačů. Byly to moderní, supermoderní přijímače. Se sluchátky na uších jsme odposlouchávaly pokyny, které německé pozemní stanice dávaly svým letadlům ve vzduchu, a tak jsme věděly, kde jsou. Pak se objevil radar - tehdy, za druhé světové války, zcela nový vynález. Seděly jsme ve velkém sále a dělaly jsme si poznámky. Když nám někdo udal pozici, kde se nějaký německý pilot nachází, vykřikly jsme, že nepřátelské jednotky se v tuto chvíli nacházejí tam a tam. A angličtí piloti dostali pokyn a vzlétli.

Naše jednotka se skládala z 80 % děvčat z Československa a ještě tam bylo několik holek z Dánska a Norska, dokonce i z Rakouska, což bylo divné, protože Rakousko bylo nepřátelskou zemí. Asi to byly židovské holky. Taky tam byly Angličanky, které byly nějaký čas v Německu a uměly dobře německy. Mluvily ovšem se silným anglickým akcentem. Jednou přišli s tím, že hledají pár děvčat, která mluví německy bez přízvuku, bez českého, bez anglického, bez jakéhokoliv přízvuku. Přijali mě. Byla jsem přidělena do místnosti, kde seděl navigátor a radarista. Když byl nálet nebo když vzlétla letadla německé luftwaffe, tak si je našli na svém radaru a ten radiotelegrafista nějakým záhadným technickým způsobem přerušil spojení toho letadla s německou základnou a místo toho je napojil na mě nebo na někoho z nás. Vypracovali mi přesný kurz, dali mi přesné pokyny, co mám říkat, samozřejmě v jejich kódu a já jsem je teď naváděla - fünfzehn, fünfundzwanzig, atd., tak, jak mi to navigátor dával. Německá letadla létala tam, kam jsem jim řekla. Němci sami radar neměli, byli absolutně odkázaní na svoje pozemní instrukce. A my jsme naváděli toho jejich messerschmidta na místa, kde už na něj čekali angličtí ostřelovači a pak zavolali: Máme ho, dostali jsme ho! Byla to velmi zajímavá a také dost vzrušující práce.

Pak přišla druhá fronta - to bylo 6. června 1944. Spojenci postupovali dál a dál do vnitrozemí. Osvobodili Belgii, Holandsko a další místa na francouzské straně. Operační pole se vzdalovalo anglickému pobřeží a my už jsme tuhle práci nemohly dělat, protože jsme byly z dosahu signálu. Zeptali se nás, jestli bychom to samé nechtěly dělat dobrovolně v letadle při náletu.. Když je člověku osmnáct, udělá všechno možné, a tak jsem řekla ano a několikrát jsem s nimi letěla. Ale pak už to nebylo nutné. Vypadalo to, že je válka vyhraná a že tohle už nejsou nejdůležitější věci.

Belsen

Poslali mě do Bruselu, kde jsem překládala při výslechu válečných zajatců, hlavě esesáků. Pak nás poslali do malého německého městečka Celle, nedaleko Hannoveru, které leželo v britské zóně, v té části Německa, která byla osvobozena britskou armádou. Dozvěděli jsme se, že je tam blízko koncentrák, kde by pro nás měli nějakou práci.

To bylo v dubnu 1945. Anglická armáda má své polní kaplany, katolické a protestantské, ale také židovské. Jednoho dne pro mě přijelo auto, které patřilo židovskému duchovnímu, rabínovi, který jezdil po britské zóně kolem Hannoveru a na obou dveřích měl nápis: Jewish Field Chaplain. Jüdischer Feldrabiner. A v tomhle autě jsem jela do vesnice Belsen, aniž jsem tušila, co tam vlastně je.

Bylo to komické a Němci se divili, že jede nějaká ženská rabínka. Když jsme se blížili po hlavní silnici z Celle do Belsenu, objevovala se v pravidelných odstupech velká upozornění: Achtung, Typhusgefahr!. Nebezpečí tyfu! Jeli jsme a najednou vidím po levé straně drát a za ním bylo vidět lidi, jak se tam plouží. Nechápala jsem, co to je. Kousek dál byla hlavní brána, kde už stála britská vojenská stráž. Když ten chudinka anglický šofér viděl to Achtung Typhusgefahr a tu strašnou hrůzu, lekl se, vysadil mě z auta a rychle pádil pryč. Stála jsem tam se svým pytlem a zeptala jsem se jednoho anglického vojáka, kde je velitelství. Byla jsem v britské uniformě, takže mi musel pomoct a odvezl mě na velitelství, kde byli angličtí důstojníci. Ti mi řekli, že je to koncentrák, který byl před třemi dny osvobozen.

Měla jsem tam sloužit jako tlumočnice při výslechu esesáků i jinak. Zírala jsem. Byla jsem pochopitelně úplně bez sebe, tohle jsme za války neviděli. To až později přišly ty různé filmy a dokumenty. Věděli jsme o tom, slyšeli jsme o tom, ale když jsem to pak viděla na vlastní oči, bylo to otřesné. Ubytovali mě v důstojnických ubikacích. Byly tam takové malé domečky, kde byli tzv. Liason officers, styční důstojníci. Byli to vlastně zaměstnanci, Američané, ale neměli žádnou vojenskou hodnost. Zpracovávali soupisy všech těch lidí nejrůznějších národností, kteří byli v Německu jako vězňové nebo na nucených pracech, v koncentračních táborech, atd. A ti mi vysvětlili, kde jsem.

Když viděli, že umím česky, poslali mě do takového dřevěného baráčku, kde seděl jakýsi člověk, původem z Československa, a dělal soupis československých vězňů. Bylo tam narváno lidmi, tedy heftlingama, muklama. Já jsem tam stála a hlásila jsem se. Kousek dál stála nějaká dívka, která vypadala relativně dobře, nebyla tak hrozně zbídačená jako ti ostatní. Dívala se na mě podívala a řekla: Vy se jmenujete Ruth? Ano. Jak se jmenuje váš otec? Ten se jmenuje Willy. A vaše matka? Anna. A říkalo se jí Anka, je to tak? Bydleli jste v Přemslovské? Ano. A pokračovala: Já se jmenuju Marietka Druckerová, jsem z Brna a vaše matka je tady. To je blbost, to je vyloučená věc. Moje matka ... ta už nemůže být naživu, to není možné. Vaše matka je tady. My jsme byly celou dobu pohromadě, už v Terezíně, pak v Auschwitzu, pak jsme celou dobu byly spolu a pochopitelně o vás všechno vím, protože jsme si povídaly o svých rodinách a jedna o druhé víme absolutně všechno. Já jsem z toho byla ... já jsem to nemohla pochopit.

Prostě náhoda, největší náhoda pod sluncem! Chvíli jsme se bavily. Byla trochu starší než já, mohlo jí být šest-sedmadvacet, mě bylo osmnáct a pak řekla: Pojďte se mnou, já vás tam odvedu. Ale byla inteligentní, tak řekla: Podívejte, vaše matka měla skvrnitý tyfus, už je to lepší, ale nemůžete tam jen tak vpadnout. Já ji na to musím připravit. Mě by to nenapadlo, ale asi měla pravdu. Šly jsme rovnou k jejich baráku a já jsem zůstala stát venku. Marieta šla dovnitř do té cimry a já jsem slyšela hlas, který jsem absolutně nepoznala: Nazdar Rito. A Marieta jí začala vyprávět: Tak jsem teď byla u těch Angličanů a slyšela jsem, že přijel nějaký transport ošetřovatelek z Anglie. Uvidíš, že tvoje dcera je mezi nima. A ten hlas, který jsem nepoznala, říkal: Co to je za blbost, proč by zrovna moje dcera měla být v transportu nějakých anglických ošetřovatelek, absurdní myšlenka, proč by z padesátimilionové země ausgerechnet moje dcera byla mezi nějakými dvaceti anglickými ošetřovatelkami. Když se ještě chvíli dohadovaly, už jsem to nevydržela a vešla jsem dovnitř.

Já jsem svou matku nepoznala, ale ona mě poznala okamžitě - a omdlela. Byl tam v té době belgický zdravotní personál, který rychle ji dokázal přivést k sobě. Já jsem ji při tom prvním pohledu opravdu nepoznala. Matka vážila snad dvaačtyřicet kilo, bylo jí tehdy 44 let a já ji viděla naposled v roce 1939, kdy jí bylo 38. Ale ona mě poznala okamžitě, i když mě bylo tehdy 13 a teď mi bylo 19.

Vůbec jsme nemohly mluvit, jen se brečelo. A co tatínek? Tatínek je v pořádku, je v Londýně, měla jsem v tom pytli náhodou jeho fotku, tak jsem ji vyndala. Vidíš, tady máš tatínka. Podívala se něj a řekla: Ježíš, ten zestárnul! To řekla moje matka, která vypadala jako kdyby jí bylo sto let. Ale za 24 hodin to byl úplně jiný člověk. Už to nebyl ubohý mukl. Najednou měla živé oči a druhý den už chtěla půjčit rtěnku. Brzy se to rozkřiklo po celém Belsenu: Anka našla dceru.

Měla jsem problém s tím, že kouřila. Když jsem s ní chodila po lágru, měla pořád upřené oči na zem a když viděla nějakého vajgla, hned ho chtěla zvednout. Říkala jsem: Fujtajbl, nech to být, tady máš balík, nesbírej to. Takové krásné vajgly tady přece nemůžu nechat. Takhle jsme se spolu znovu poznávaly.

Angličané z tábora mi pomohli dát zprávu na velitelství, abych tam mohla zůstat a nebyla považovaná za dezertéra, když jsem najednou zmizela. Řekli mi, že tam mohu zůstat, jak dlouho budu potřebovat. A jednoho dne mi jeden milý anglický důstojník řekl: Pozvěte svou matku na čaj. Zdravotní personál nás neustále upozorňoval, co vězni mohou a nesmějí jíst. Nesměla jíst bílý chleba, žádné máslo, atd. Důstojnící to věděli a respektovali to. Já jsem byla z Anglie zhýčkaná tou anglickou slušností a tak jsem matce řekla: Prosím tě, jez jenom to, co nám nabídnou, protože jsem velmi brzy poznala tu otřesnou mentalitu lidí z koncentráků, kteří v boji za přežití museli dělat nejhroznější věci. Tak jsme přišly na ten čaj. Dostaly jsme k němu výborné anglické sendviče, bylo to perfektní. A v koutě byl stoleček a na něm byl asi od oběda talířek s malými jarními cibulkami. Moje matka s nimi pořád koketovala: To jsou krásné cibulky. To nemůžeš, říkala jsem jí. Proběhlo to dobře, pak jsme odešly a matka najednou vytáhla z kapsy ty cibulky. Prosím tě, jak jsi to udělala? Ukradla. Neodolala a ty cibulky ukradla. Já jsem se styděla. To není možné, vždyť to zjistí, že jsme ty cibulky ukradly. No tak mě pověsí.

Na velitelství jsem se dozvěděla, že Švédové nabídli, lidem z koncentráků rekonvalescenci. Přesvědčovala jsem matku, aby jela do Švédska co nejrychleji. Byla jsem ve styku s velením, proto se mi podařilo ji tam dostat. Pak jsem počkala, až jsem měla absolutní jistotu, že v tom transportu do Švédska bude. Odjeli do Kielu, nahoru na Brémy a odtamtud odpluli do Švédska. To ještě byla válka.

Pak jsem se vrátila do Anglie. Vyprávěla jsem otci o matce a vůbec o všem, co jsem viděla. Naší první snahou bylo, pokusit se dostat matku do Anglie. Ale to nešlo, protože Angličané tvrdili, že je ještě válka, a s určitou logikou nám řekli: Podívejte se, ona už je v pořádku a ve Švédsku se o ni dobře postarají. Zůstala šest měsíců ve Švédsku, kde se zotavila a pak jsme se sešli v Praze až v listopadu 1945.

Po válce

Já jsem se vrátila do Prahy až v říjnu, protože dřív to nešlo. Musela jsem být v Anglii demobilizována. Za normálních okolností, protože jsem byla mladá a protože jsem nebyla na vojně dost dlouho, bych musela zůstat v armádě nejméně ještě dva roky. Ale já jsem požádala, aby mě propustili. Vysvětlila jsem svou situaci a oni mi vyhověli a propustili mě - demobilizovali. Při první příležitosti, v říjnu 1945, jsem pak odešla. Bylo to šílené. Transport československých emigrantů z Anglie jel vlakem tím roztřískaným Německem. Jeli jsme snad tři dny a tři noci, protože koleje byly rozbité, mosty rozbité, byla to strašná cesta. Otec se také vrátil v říjnu a v listopadu se vrátila matka. Protože otec nebyl moc průbojný a ačkoliv jsme v Praze zanechali byt, jediné, co se mu podařilo získat, byla garsonka na Vinohradech. Já jsem bydlela někde v podnájmu.

Otec pracoval u dřevařské firmy, já jsem si našla práci v americké kanceláři. Když se dělal odsun Němců, byli Němci zásadně odsouváni do východní, sovětské zóny. A pochopitelně většina z nich se toužila dostat do západní zóny. Ale tam se mohli dostat jedině, když tam měli příbuzné nebo když si obstarali od Američanů zvláštní povolení, které vystavovala právě tato americká kancelář Allied Control Comission (Spojenecká kontrolní komise). Bylo to svým způsobem dost otřesné, protože tam chodili Němci, kteří měli být odsunuti a proboha prosili, abychom jim dali povolení do západní zóny. A já jsem vyplňovala kartičky podle toho, co mi Američané řekli. Němci mi nabízeli hory doly, že mi dají nábytek a co budu chtít, jen abych jim to zařídila, ale já jsem nemohla. Z Anglie jsem byla absolutně čestná a vůbec pro mě korupce prostě neexistovala. Chudák moje matka, která ještě stále měla v sobě tu koncentráčnickou mentalitu, se na mě zlobila a říkala, že jsem hloupá a pitomá.

Do Prahy se vrátila celá řada těch koncentráčnic, které se samozřejmě znaly. A protože matka byla jeden ze vzácných případů, která měla rodinu - manžela a dceru - a taky svůj byt, i když to byla jen garsonka, tak se tam všechny scházely. A ty ženské, které byly spolu v Osvětimi, vzpomínaly. Ty první měsíce nedělaly nic jiného, než povídaly o koncentráku. Jenže ony povídaly a povídaly a vzpomínaly na takové absurdní situace. ...pamatuješ se na to a na to, to byla strašná legrace... a strašně se tomu smály, těm různým absurdním situacím, které prožily. A otec seděl v koutku a poslouchal a říkal: Když vás tak člověk poslouchá, tak lituje, že tam nebyl s vámi, to musela být velká sranda.

Pak jsme žily normálně. Já jsem se ještě jednou vrátila do Anglie v roce 1946 a když jsem se vracela, tak ve vlaku z Paříže do Prahy jsem seděla v kupé s jedním pánem, s kterým jsem se dala do řeči. Byl to můj pozdější manžel.

Byl z Valašského Meziříčí a vracel se z Palestiny. Ilegálním transportem odjel do Palestiny, tam narukoval do Pioneer Corps a ve 40. roce byli nasazeni v Řecku. Tam padli do německého zajetí. Byli to samí židé z Čech, Moravy, ze Slovenska a z Maďarska. Ale byli v anglických uniformách, protože ta jednotka byla součástí anglické armády. Když Němci zjistili, že mají v zajetí skupinu samých židů, zbystřili pozornost. Ale angličtí důstojníci prohlásli: Tohle jsou naši vojáci, s těmi budete zacházet jako s normálními válečnými zajatci a jestli ne, podáme okamžitě stížnost na Mezinárodní červený kříž a bude zle. Byla to absurdní situace, skupina českých, moravských, slovenských a bůhvíjakých židů byla v německém zajetí jako váleční zajatci, dostávali balíčky Mezinárodního červeného kříže a muselo se s nimi zacházet podle Ženevské konvence. Jednou se stalo, že jeden z těch zajatců zemřel přirozenou smrtí. Ale vojáci v britských ozbrojených složkách museli mít na krku identifikační přívěsek - to jsem měla i já -, v němž je uvedeno taky náboženství. RC, Roman Catholic, Church of England, nebo Jew, atd. a to z jediného důvodu, aby se vědělo, jak toho člověka pohřbít. Tak Němci museli tomu člověku v tom zajateckém táboře uspořádat židovský pohřeb. Můj tehdejší manžel měl dokonce fotku toho hrobu, na němž byl německý a hebrejský nápis.

Nakonec skončili ve Frýdku-Místku, vlastně nedaleko Valašského Meziříčí, takže nebyl daleko od svého rodiště. Když se válka chýlila ke konci a blížila se sovětská armáda, tak se Němci s těmi válečnými zajatci vydali na pochod směrem na západ. Hodně jich přitom zahynulo, ale on to přežil. Osvobodili je Angličané a poslali je zpátky do Palestiny. Vždycky se muselo zpátky do země, kde se narukovalo. A v Palestině byl demobilizován.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.