Paní Rita V., nar. 1932

Vzpomínka uložená v Židovském muzeu v Praze

Mládí v Praze

Narodila jsem se v Plzni v roce 1932 a v roce 1935 roce jsem se s rodiči přestěhovala do Prahy. Bydleli jsme ve středu města na rohu Uhelného trhu a Skořepky. Žila jsem velmi hezkým životem ve velké rodině. Maminka měla pět starších bratrů, kteří už byli ženatí a měli děti. Tatínek měl sedm nebo osm sourozenců. Většina z nich žila na Moravě, někteří v Praze. Babička bydlela s námi. Byl to velmi hezký rodinný život i přes to, že mě nevychovávali rodiče, ale chůva. To bylo tehdy v módě. Rodiče jsem viděla jen velmi málo. Ráno jsem jim řekla Dobrý den, večer Dobrou noc. Jinak jsem je viděla jen v neděli dopoledne, když jsme chodili na procházku - podívat se na Hrad na výměnu stráží a pak do francouzské fatiserie, kde jsem dostala čokoládovou ruličku se šlehačkou. Potom jsme šli domů na oběd. Ve všední dny jsem jedla sama.

I v létě na dovolenou jezdili rodiče beze mne. Já jsem jezdívala s chůvou na venkov - do Hrádku nedaleko Slavičína a Valašských Klobouk, blízko rozhraní Moravy a Slovenska. Můj strýc tam měl statek, na kterém žila také moje druhá babička. Bylo to tam báječné. Mohla jsem běhat bosa a rozcuchaná, špinavá od bláta. Ve městě jsem se nikdy nesměla umazat, chodila jsem do parku s bílým límečkem a v kostičkovaných šatech.

Tatínek byl nějaký čas elektroinženýrem v plzeňské Škodovce. V Praze pracoval pro nějakou soukromou firmu v Dlouhé třídě. Maminka měla nejelegantnější salón s klobouky v Praze. Bylo to na Národní 17, v domě, kde byl Rosenbaum. Jiné modistky si braly módu ze žurnálů, ale maminka hned od začátku jezdila třikrát nebo čtyřikrát ročně do Paříže. Tam si všechno nakreslila, takže její zákaznice v Praze měly pařížské modely jako první.

Takový byl náš život před válkou. Rodiče měli báječný společenský život. Měli hodně - výhradně židovských - přátel, chodili na koncerty a do divadel. Ale z hlediska náboženství byli velmi vlažní. Jedinou zbožnou osobou v naší rodině byla tatínkova maminka. Byla pobožná, vedla košer domácnost - měla zvláštní nádobí na maso a zvláštní na mléko a jeden talířek na šunku, protože ji měla velmi ráda. Rodiče nepatřili k žádné synagóze a nikdy se u nás nic neslavilo. Když jsem se jednou zeptala, proč nemáme vánoční stromeček, tatínek nebo maminka mi odpověděli: Protože jsme židé. A když jsem se zeptala, proč tedy nerosvěcujeme svíčky na chanuka, řekli mi: Protože nejsme pobožní. Náboženství nehrálo v naší rodině vůbec žádnou roli, nikdy se o něm nemluvilo.

Chodila jsem do anglické školy, která byla nad kavárnou Slávie. Jakmile jsme tam vstoupili, mluvili s námi jen anglicky. Chodila jsem tam asi také do školky, protože si vzpomínám, že jsem tam byla už v pěti letech. V sedmi letech jsem mluvila plynně česky, německy a anglicky, což odpovídalo způsobu života, jakým žili moji rodiče. Ale byli Češi, nebyli němečtí židé, jen občas se mluvilo německy. Rodiče si uvědomovali, že Československo je velmi malé a že budeme pravděpodobně muset odjet za hranice. Už když jsem se narodila, maminka chtěla, abych měla internacionální jméno - proto mi dala jméno Rita, ale v rodině se mi říkalo Miluška. Moje české jméno je Miluška.

Francie

V červnu 1939 jsme odjeli. Měli doklady, že jsme pokřtění, ale vlastně jsme pokřtění nebyli. Měli jsme zaplacené jízdenky a odeslaná zavazadla do Francie, do La Rochelle, odkud jsme měli jet dál do jižní Ameriky, do Quita, do Equadoru. Hodně Čechů tehdy odjíždělo do jižní Ameriky. Jeli jsme nejprve na dva měsíce do Itálie, protože jsme neměli v souladu výjezdní víza a vstupní víza do Francie. To bylo poprvé v životě, kdy jsem trávila tolik času s rodiči. Zjistili jsme, jak málo se známe. Maminka se mne např. první večer zeptala - bylo mi sedm let - jestli si čistím sama zuby nebo jestli mi je má vyčistit. Nic o mně nevěděla. Bylo pro nás báječné, že jsme najednou byli všichni pohromadě.

Když jsme přijeli do Paříže, bydleli jsme v hrozném, laciném hotelu blízko náměstí Republique a já jsem byla v sedmém nebi, protože jsme jedli samý salám a francouzský chléb z papíru, a to se mi hrozně líbilo - jeden piknik za druhým. Ale žili jsme velmi chudě a nepamatuji se, že bychom šli někdy do restaurace. Z Paříže jsme jeli do Caen, to je v Normandii. Tam jsme žili ve veliké vile se strýcem a tetou a s jejich dětmi, kteří také odjeli z Československa. Skoro každou noc jsme slyšeli sirény. Zpočátku jsme při náletech chodili do zahrady, ale pak maminka usoudila, že z toho stálého buzení jsem neklidná a nevyspalá. Rozhodla, že zůstaneme ležet a bude-li nám to souzeno, že to na nás padne. Maminka byla ohromně silný a vyrovnaný člověk.

V Caen začal tatínek pracovat. Byl technicky brilantní, ale nemohl najít práci jako inženýr. Navíc nemluvil francouzsky. Maminka uměla francouzsky díky svému povolání. Tatínek nakonec získal práci automechanika: opravoval dieslové automobily. Nikdy nic takového nedělal, ale nastudoval si to z knihy. Maminka nebyla ve dne doma, snad taky někde pracovala, už si nepamatuji.

Já jsem chodila do tzv. école communale [obecní škola]. Když jsem přijela, maminka paní učitelce vysvětlila, že neumím vůbec francouzsky a napsala mi papírek, který byl mým jediným kontaktem se světem. Bylo na něm napsáno: Mohu jít, prosím, na záchod? Učitelka mne posadila dozadu a vždycky, když jsem přišla s papírkem, tak mne pustila ven. Našla jsem si přítelkyně, s nimiž jsem si hrála - házely jsme míčem proti zdi a k tomu se něco říkalo. Ale já jsem nemluvila, dokonce jsem nevyslovila ani jejich jména. I ve škole jsem byla úplně němá. Maminka se mne jednoho dne zeptala: Učíš se francouzsky? Řekla jsem: Ano. Tak proč nemluvíš?, zeptala se. Nevím, zněla moje odpověď. Kdy začneš? Brzy. Jednoho dne jsem přišla do školy, bylo to po třech měsících, a mluvila jsem francouzsky plynně a bez přízvuku, stejně jako jiné děti. Snad to byl určitý šok z té zcela nové kultury, snad jsem potřebovala mít větší jistotu a nechtěla jsem koktat.

V Caen jsme žili rok. Jednoho červnového rána roku 1940 rádio hlásilo, že Němci jsou 30 km od Caen. V té době už pokračovali v obsazování Francie. Maminka mě poslala k tatínkovi do práce, abych vyřídila, že je nemocná a že se otec musí okamžitě vrátit domů. Vrátili jsme se a rodiče rozhodli, že musíme pryč. Rodiče byli za války báječní, když šlo do tuhého. Když na to teď zpětně myslím, byla zejména maminka tou silnou osobností. Měla neuvěřitelnou sílu a velkou odvahu a morální energii. Myslím, že tatínek by to bez ní všechno nedokázal.

Nevěděli jsme, jak se z města dostaneme, protože neexistovala žádná doprava, nejezdily vlaky, autobusy. Maminka řekla: Můžeme udělat jediné: jít do města, chodit po ulicích a dívat se, co se děje. A všichni tři jsme se vydali do města. Všude byli lidé a každý balil, co měl. Najednou jsme uviděli auto, které nikdo nenakládal, které jen tak stálo a tatínek se zeptal pána, který tam stál: Co je to za auto, proč ho nikdo nenakládá? A pán odpověděl: To je moje, ale žena neřídí a já mohu vézt jen jedno auto.

Tatínek mu navrhl, že mu auto vyveze. Ten pán si vzal všechny naše doklady a my jsme jeli jeho autem. V jednom městečku jsme byli náhle rozděleni - oni byli na jedné, my na druhé straně, mezi námi byla silnice a na silnici Němci. Trvalo to asi půl hodiny, než jsme se opět sešli a ten pán řekl: Velice se vám omlouvám, že jsem vám sebral papíry. Dostal jsem vás do hrozné situace. A vrátil tatínkovi doklady. Poznal, že jsme slušní lidé.

Jeli jsme s nimi až do Falaise, to je na jih od Caen, snad 100 až 150 kilometrů, a tam jsme se rozešli. My jsme zůstali na nádraží. Měli jsme velmi málo zavazadel, snad jen dva kufry, všechno ostatní jsme nechali v Caen. Maminka před odjezdem otrávila jahody, které zůstaly v zahradě. Posypala je nikotinem, aby ty krásné jahody nedostali Němci. Ale vzala s sebou všechnu čokoládu, kterou jsme měli. Stáli jsme na nádraží Falaise, vlaky tady už jezdily, ale rodiče nevěděli, kam jet. Tatínek pak řekl: Za první světové války byli čeští legionáři v Cognacu, asi bychom měli jet někam, kde jsou Češi. Kdybychom potřebovali nějakou pomoc, snad nám pomohou. Tak jsme jeli do Cognacu. Byla to nekonečná cesta, vlaky jezdily velmi špatně. Maminka nás krmila čokoládou a s ostatními Francouzi ji měnila za jiné potraviny. Za čokoládu jsme dostali kuře i chleba.

V Cognacu jsme byli asi tři týdny. Velmi těžko jsme tam sháněli ubytování, nebyl volný ani nejmenší pokojíček. Rodiče vzala k sobě nějaká česká rodina. Položili na zem matrace a na nich rodiče spali, ale pro mě už místo neměli. Dostala jsem se k jedné ženě, jmenovala se paní Dubská. Bydlela se dvěma dcerami v malém hotelu a já jsem bydlela s nimi. Každou noc byly nálety, při nichž jsme vycházely ven na náměstí. Tam jsem se každou noc setkávala s rodiči. Měla jsem velmi tvrdý spánek a paní Dubská měla značné potíže, aby mě dostala z postele. Řekla mi: Je mi to moc líto, ale nemohu tě vzbudit, budu nucena nalít ti vždycky skleničku vody do obličeje. A tak to dělala. Maminka jí to později velmi zazlívala a tvrdila, že jsem se z toho stala nervózní. Myslím, že kdybych byla v situaci paní Dubské, dělala bych to stejně.

Po třech týdnech se přiblížili Němci. Tatínek objevil možnost, jak se dostat do Limoges kamiónem, který vezl brambory. Je to asi 100 kilometrů a aby nás odvezli, museli jsme sehnat benzín. Nevím, jak to tatínek udělal, podrobnosti už jsem zapomněla. Jen vím, že ukradl benzín Němcům. Seděli jsme nahoře na náklaďáku na bramborách - moje elegantní maminka seděla na bramborách - a jeli jsme do Limoges a byli jsme šťastní, že se tam dostaneme. Maminka i tatínek si dovedli z každé situace vzít to nejlepší. Maminka brala všechno s velkým humorem a měla ke všemu kladný postoj. Oba byli ještě mladí a měli dost odvahy a štěstí. Štěstí proto, že tu zůstala velká rodina a oba tu mohli zanechat své matky. Kdyby toho nebylo, asi by vůbec nemohli odjet nebo jen s velkým žalem.

V Limoges jsme začínali hrozně. Vzpomínám si, že jsem jednou našla myš v botě, tak strašně špatně jsme bydleli. Ale za čas dostal tatínek práci v továrně Sofournel, která vyráběla nějaké elektrické součástky. Stal se šéfem jednoho oddělení a pracoval tam dva roky. Majitelé továrny byli velmi slušní lidé, francouzští židé. Ve Vichy France, v jižní Francii, byli francouzští židé chráněni. Cizince deportovali, ale francouzské židy ne.

Rodiče si v Limoges vytvořili velmi hezký život. Bydleli jsme v domě, který byl určen k demolici, ale protože byla válka, zbourání se odkládalo a lidé v domě bydleli dál. My jsme bydleli v podnájmu u madame Lamargue, která měla dva syny. Ta žena byla nejnižší z nejnižšího, co si člověk dovede představit. Každý večer mlátila své syny koženým řemenem, což považovala za věc disciplíny. Ten řev byl hrozný - takhle je vychovávala. Měli jsme pronajaty dva pokoje bez kuchyně a bez koupelny a pro vodu jsme museli chodit tři patra dolů. Ale rodiče si byt dokonce vytapetovali, ačkoliv ještě nikdy nic takového nedělali. Tatínek přinesl z továrny dřevěné krabice, které naskládali na sebe a uložili do nich naše věci. Před ně zavěsili na provázek utěrku nebo kousek hadru. Na jedné krabici bylo umyvadlo, to byla koupelna, na druhé další umyvadlo a to byla kuchyně. Měli jsme kamna, v nichž se topilo a dalo se na nich i vařit. Maminka sehnala zvláštní třípatrový hrnec s plochými poklicemi, v němž se vařilo tak, že se jednotlivé nádoby přehazovaly. Prostě si to rodiče moc hezky zařídili.

Jeden pokoj byla ložnice rodičů, druhý pokoj sloužil jako obytná kuchyň, kde jsem měla spát já. Ale ještě jsem neměla postel, tak jsme spali všichni tři v jedné velké posteli. Jednou v noci nás maminka vzbudila, že ji něco strašně kouše. Pod matrací jsme našli stovky štěnic. Požádali jsme paní Lamargue, aby se na několik dní s dětmi vystěhovala a potom tatínek strhal ty krásné tapety. Vzpomínám si, že nás při tom strašně bolelo srdce. Potom chodil po místnostech s maskou a pálil síru. A skutečně nás štěnic zbavil. Žili jsme v tom bytě ještě dva roky a pro rodiče bylo jistě velmi obtížné mne vychovávat vedle ženy, která celý den jen řvala a mlátila své děti. Byla to bestie.

Jednou mi maminka řekla, že bych za normálních okolností už bych chodila na koncerty, ale protože jsou mimořádné okolnosti způsobené válkou, že musím každý den poslouchat 10 minut klasickou hudbu z rádia. Hrozně jsem to nenáviděla, ale maminka mi každou skladbu vysvětlila asi takhle: Tak tohle je Mozart, představ si dámy a pány v bílých parukách, nádherně oblečené, dámy mají obrovské sukně, útlounký pas a široké rukávy a tančí ve velikém, nádherném sále s velkými lustry a zrcadly. Také mi vyprávěla o Dášence, protože mi tu knihu četli, když jsem byla malá a protože jsem ji tady neměla. Tak se mi maminka snažila vštípit nějakou kulturu, kterou bych poznávala, kdybych žila normálním životem.

Chodila jsem do školy, do école communale. Měla jsem tam kamarády a měla jsem se moc dobře. Byli jsme ovšem velmi chudí. U továrny, kde tatínek pracoval, byl kus půdy, kterou nikdo neužíval, a tatínek navrhl majitelům, aby dali půdu k dispozici lidem v továrně. A tak si rodiče našli koníčka. Na tom kousíčku půdy sázeli rajčata, brambory a mnoho dalšího. Tatínek tam vystavěl kotce pro králíky. Pro mne to bylo dost problematické, protože jsem ta zvířátka považovala za součást rodiny, ale byla to naše potrava a každou neděli jsme měli k obědu králíka. Nikdy mi předem neřekli, který to bude, vždycky až potom. Každý králík měl své jméno.

Problém bylo i to, že jsme žili ve velice úzkém fyzickém kontaktu, na rozdíl od Caen. Pamatuji si, jak se přede mnou rodiče poprvé hádali. To bylo strašné. Maminka mi potom vysvětlila, že za normálních okolností se rodiče před dětmi nehádají, protože mohou jít do jiného pokoje. Současně mi vysvětlila, že není dost dobře možné žít s někým celý život a nikdy se nepohádat, podobně jako se člověk může pohádat s nejlepší přítelkyní. Že mají s tatínkem někdy rozpory a možná si řeknou něco, co je jim pak hrozně líto a omluví se za to. Řekla mi: Máme tak malý prostor, že slyšíš, co bys vlastně neměla slyšet, a jediné, co můžeš udělat, je sednout si a nemluvit do toho. Můžeš poslouchat, ale nic nemluv. A tak jsem si na to zvykla. Vždycky, když se rodiče hádali, tak jsem jednomu z nich fandila. Tak jsem možná vyrostla trochu rychleji, než jsem měla.

Pamatuji si, že jsem jednou přišla ze školy a maminka plakala. Dosud jsem ji nikdy neviděla plakat. Objala jsem ji a zeptala se, proč pláče a ona mi řekla: My jsme měli tak krásný domov, který mi najednou hrozně schází, když musíme žít v tomhletom. A já jsem jí řekla: Ale vždyť je to tady moc hezké, máme na všechno místo, vždyť je to moc fajn. A maminka se na mne podívala a řekla: Když se to líbí tobě, tak je to v pořádku, to je hlavní věc. A přestala plakat.

Ale já jsem byla také nešťastná, protože jsem taky chtěla mít vlastní pokoj. Ve škole každý mluvil o vlastním pokoji. Jednou se mě rodiče zeptali: Kdybys měla vlastní pokoj, co bys v něm měla? Řekla jsem: Postel a knihovnu. A tatínek řekl: Dobře, tak postel máš tady - byl tam gauč, kde jsem spala - knihovnu ti udělám na stěnu nad postelí. Jak to chceš mít velké? A já jsem řekla, že když sedím, chci mít nohy ve svém pokoji. Tak tatínek vzal křídu, udělal čáru kolem gauče a rodiče pokáždé, než si sedli na gauč, tak zaklepali a já jsem řekla: Entrez. [Vstupte.] To byl můj koutek. Myslím si, že kdybych sama byla v tak těžké situaci, v jaké byli oni, že bych to takhle asi nesvedla.

Žila jsem tam klidně dva roky. Chodila jsem k židovským skautům a jezdila jsem s nimi na tábor. Měla jsem to moc ráda. V létě roku 1942 jsem jela na tábor a když jsem se vracela, maminka mne čekala na nádraží. Věděla jsem, že už budu mít tu knihovnu, protože tatínek slíbil, že až se vrátím, bude hotová. Ale maminka mi vysvětlila, že domů jít nemůžeme, protože Němci začali zatýkat židy a posílat je do koncentráku. Rodiče přede mnou nic neskrývali. Říkali mi všechno, co se děje. Věděla jsem, že Němci zavírají židy, že rodiče jsou ukryti u rodiny Péricat. Žena z té rodiny pracuje v oddělení, které tatínek vedl a že já budu schována v rodině Schmidtů. Řekla jsem, že chci napřed domů, podívat se na tu knihovnu, ale maminka řekla: Domů už nemůžeme.

Šla jsem ke Schmidtům, odkud si pamatuji jen dvě věci: že ten pán uměl asi osm jazyků, což mi hrozně imponovalo, a že měli malou holčičku, která se zrovna učila chodit a držela mne při tom za vlasy. Byla jsem u nich jen několik dní. Byli na mně hrozně hodní. Jednou přišla paní Schmitová domů a vyprávěla, že měla pocit, jako by ji na ulici někdo sledoval a byla velmi nervózní. Řekla, že musím pryč. Maminka mi už předtím řekla, že k nim jít nesmím, ale řekla mi také, kam mohu jít v případě nebezpečí. Šla jsem tedy k jiné rodině a takhle jsem courala od rodiny k rodině několik týdnů, až nakonec jsem přišla k rodině Bloch. Byli velmi ortodoxní. Měli luxusní dům, služky a řekli, že tam mohu zůstat. Šla jsem pomáhat služkám do kuchyně, ale všechno jsem popletla - mléčné nádobí s masovým, až mne někdo popadl za ruku a vyhodil mne ven. Už jsem neměla kam jít. Vrátila jsem se k rodičům.

Rodiče byli schovaní u velice chudých, ale hodných lidí. Ta paní řekla: Už toho mám dost. To dítě běhá z jednoho místa na druhé, nějak už to uděláme a zůstane tady. A skutečně, postavili nábytek na sebe, abych tam mohla zůstat. Vydávali se ve velké nebezpečí, protože neměli záchod, jen takový domeček na konci zahrady a sousedé mohli vidět mé rodiče, když tam chodili. A také to někdo udal.

Na městském úřadě pracoval muž, který, když přišlo to udání, prostě prohlásil, že nás nemá na svém seznamu. Většina Francouzů, s nimiž jsme se sešli, byli výjimeční lidé. Ale zůstat jsme tam nemohli. Ani já, ani rodiče. Jednou chtěl jít tatínek do práce a doufal, že před domem, ani před továrnou nebudou Němci. A paní Péricat řekla: Půjdu napřed a jestli se nevrátím do půl hodiny, tak jdi do práce. Šla a tatínek šel půl hodiny po ní. Mezitím se však něco stalo a na každém rohu, kudy tatínek mohl jít, na něj někdo čekal a upozornil jej, že musí zpátky, protože Němci jsou zase před továrnou. Rodiče se potom spojili s rodinou Alexandre. Telefony tehdy nebyly, ale spojení obstarával jeden Francouz, pan Mayet, který zachránil asi osm topících se lidí.

Tento muž chodil za lidmi, kteří se skrývali, a dával jim informace. Šel také k těm Alexandre, jejichž syn Gérard, kterému bylo tehdy osmnáct, byl ve francouzském podzemním hnutí. Řekl mým rodičům, že mne schová v klášteře blízko švýcarských hranic, abych v případě nebezpečí mohla přejít do Švýcarska. Že budu v rukou francouzského podzemního hnutí, aby mi rodiče připravili kufr. On prý zařídí, aby moje falešné jméno začínalo písmeny M. H.

A tak mi maminka připravila věci a na všechno vyšila M. H. A řekla mi, že je válka a za války je nenormální situace. Jsou stíháni nevinní lidé a jediný způsob, jak se můžeme chránit, rovněž vybočuje z normálu. A přestože jsem se celý život učila mluvit pravdu, že teď budu muset lhát. Že budu mít nepravé jméno a k němu nepravý příběh, že asi budu muset tvrdit, že nemám rodiče nebo něco jiného, co ona neví. Že musím být velmi opatrná, protože někteří lidé se vydávají v nebezpečí, aby mi pomohli. Musím být poslušná a dělat všechno, co mi řeknou. Řekla mi také, že je možné, že už se za války neuvidíme, že se možná ztratíme, ale po válce, že se určitě najdeme. Musela jsem se naučit zpaměti adresu tety Rosy, která žila v New Yorku a slíbit, že jí každou změnu adresy nahlásím a oni že to udělají také, abychom se po válce našli. Bylo mi tehdy 10 let a maminka mě tímto způsobem připravila na to, co se stane a já jsem přesně věděla, co se ode mne očekává. Neříkala mi žádné báchorky, že se třeba za měsíc uvidíme, nebo že mi za týden napíše. Řekla mi tvrdou pravdu tak, a tak jsem to pochopila. Z toho důvodu a také proto, že jsem byla u neobyčejných lidí, jsem mohla dobře prožít následující rok, kdy jsem byla odloučena od rodičů.

Pán, který mě měl odvézt, si pro mě mohl přijít kdykoli, a tak jsme museli být připraveni. Přišel jednoho večera. Maminka mě nedržela v náručí. Daly jsme si pusu - a pak mě prostě vystrčila. Bylo to pro mne snadné odejít. S tatínkem bylo samozřejmě velké loučení, ale já jsem věděla, že jdu do něčeho pozitivního. Ten pán mne odvedl na nádraží. Pamatuji si, že byl úplněk a on mě naučil nějakou německou básničku o měsíčku. Na nádraží jsme potkali ženu, která vypadala velmi přísně a byla ve skautské uniformě. I já jsem měla skautskou uniformu. Ta žena byla patrně nějaká vůdkyně a já ji oslovovala cheftaine, jak se vůdkyním ve skautu říkalo. Bylo tam ještě jedno děvče, které bylo mnohem starší než já. Ta paní nám vysvětlila, že budeme ukryty v klášteře a že nám teď vydá falešné doklady. Dala nám je a řekla nám naše nová jména. Já jsem byla Marguerite Sturm, a tak všechny moje věci s M. H. byly problematické a tento první problém jsem si musela vyřešit. Jméno Sturm, které pro mne vybrali, souviselo s tím, že za rodné město mi vybrali Cernay, protože v tom městě byla vybombardovaná radnice a nikdo nemohl dokázat, že odtud nepocházím. Na průkazku jsem dala svou fotografii, kterou jsem měla s sebou a musela jsem ji podepsat. Ta druhá dívka rovněž. Pak jsme nastoupily do vlaku.

Nejdřív vám musím popsat ženu, která nás převzala. Nebyla příliš velká, spíš baculatá, vypadala spíš mužsky, vlasy měla zčesané dozadu jako muži a vypadala velmi přísně. Jmenovala se Isette Luzet. Hrozně jsem se jí bála. Vysvětlila nám, že je lékárnice, že má lékárnu v Grenoblu a my budeme schovány v klášteře naproti této lékárně. Musíme si dát pozor, abychom nikomu neřekly své pravé jméno, ani žádnou informaci o naší rodině. Měla jsem všude říkat, že jsem sirotek, že jsem žila v Limoges s tetičkou a strýčkem, kteří mě vzali ze sirotčince a teď jsem tady ve škole. To byla moje verze. Ve vlaku nám taky řekla, že se jí nikdy nemáme na nic ptát. Že se může stát, že budeme muset dělat věci, kterým nebudeme rozumět a ona že nám třeba nebude moci všechno vysvětlit a je proto mnohem snazší, když se jí nebudeme vyptávat. Sama nám řekne, co bude moci. Měla jsem z toho strach, byla jsem zvyklá, že se mi všechno říkalo.

Klášter

Přijely jsme do kláštera a šly jsme k sestře představené. Ta si nás prohlédla a prohlásila, že to je fajn, že to půjde. Klášter sloužil jako škola. Jeptišky byly vychovatelky, žádné mumie, které by chodily se sepjatýma rukama. Rozuměly dětem a měly smysl pro humor. Bylo tam celkem 150 dětí. Zachránily asi 50 židovských dětí.

Celý řád i klášter se jmenuje Notre Dame de Sion a je rozšířen po celém světě. V Grenoblu byly teprve rok. V roce 1941 přišly do Grenoblu čtyři jeptišky, které neměly kde být. Otec jedné žákyně tam měl krásnou vilu a nabídl jim, že ji mohou používat. Vila však nebyla dostatečně velká, a tak jsme měly například jednu třídu na schodech a druhou třídu zase někde jinde mimo vilu. Jídelnu jsme měly v garáži a navzdory tomu byly jeptišky velmi přepjaté a trvaly na dodržování všelijakých manýr a zdvořilostí. My děti jsme si museli mezi sebou vykat. Bydlely jsme v pokojích po čtyřech, pěti nebo šesti, ale vždycky s námi spala jeptiška. Nejstarší dívky, bylo jich jen čtyři nebo pět, se učily řečtinu v koupelně a seděly ve vaně, protože jinde nebylo místo. Byla tam také kaple, kam jsem velmi ráda chodila, když hrála hudba nebo když se zpívalo. Měla jsem ráda tu vůni a s Pánem Bohem jsem neměla vůbec žádné problémy, protože v mém životě nikdy neexistoval. Měla jsem ráda svaté obrázky, zejména když měly na sobě trochu zlata. Ostatní dívky i jeptišky mi je dávaly, takže jsem měla největší sbírku ze všech.

Měla jsem se v klášteře báječně. Jeptišky byly ohromné. Byla jsem jediná, která neměla kam jezdit na prázdniny a jediná, která zůstávala o prázdninách v klášteře. Jeptišky se o mne staraly a snažily se, abych se bavila. Když bylo hezké počasí, vykasaly si své obrovské sukně a připnuly si je takovým velkým zavíracím špendlíkem a honily mě po zahradě. Jedna jeptiška se někdy oblékla do civilu a s ní jsem jezdila na kole s přívěsným vozíkem k sedlákům, kteří nám naplnili vozík jídlem. Ptala jsem se, zda provozujeme černý trh a jeptiška říkala, že ne. Tak jak získáváte všechno tohle jídlo? To je přeci černý trh a vy mi to nechcete říct. Po válce jsem se dozvěděla, že sedláci věděli, že v klášteře jsou schovány židovské děti a jídlo jeptiškám dávali.

Byla jsem líná a ve škole jsem nepracovala. Isette Luzet se o tom dozvěděla a řekla sestře představené, že to nevadí, hlavní věc je, že jsem spolehlivá. To hned poznali, že jsem spolehlivá, že mi mohou naprosto důvěřovat. Ale jeptiška jí řekla: To vadí, to velice vadí, protože nevíme, co se s ní stane, jestli se její rodiče vrátí, nevíme, jak dlouho bude mít možnost se učit, a tak se teď musí něčemu naučit. A tak na mě Isette dohlížela. Tehdy už jsem ji měla strašně ráda, milovala jsem ji. Bydlela se svou maminkou. Byla přísná, ale byla báječná. A učinila takové rozhodnutí. Každý týden jsme dostávaly vysvědčení a já jsem jí je musela ukázat. Vysvědčení se rozlišovalo barvou. Nejlepší bylo růžové. Když jsem měla růžové, pozvala mne dovnitř. Směla jsem si vzít z police jablíčko a pak jsme si sedly a povádaly si. Druhé vysvědčení bylo žluté. Když jsem je dostala, směla jsem dovnitř, povídaly jsme si, ale nebylo žádné jablíčko. Když jsem měla modré - to byl třetí stupeň - otevřela mi dveře, povídaly jsme si ve dveřích, ale nesměla jsem dovnitř. A za zelené - nejhorší - mi zavřela před nosem. Já jsem se opravdu učila jen proto, že jsem jí chtěla udělat radost a že jsem chtěla být co nejlépe přijata. Měla jsem ji tak ráda, že jsem se pak opravdu začala učit.

Hygiena v klášteře nebyla valná. Francouzi v té době na to tak nedbali a jeptišky - protože byly tak cudné - ještě méně. Měly jsme několik umyvadel. Každá z nás měla ručník a cípem ručníku jsme se myly. Přitom jsme si na sobě musely nechat košilky, které jsme měly pod šaty. Byly jsme všechny hodně špinavé, ale mě to nevadilo, protože jsem se nerada myla. Jídla bylo velmi málo. Situace byla těžká a když jsme my děti například dostaly brambory, což bylo málokdy, jeptišky jedly slupky. Všechno, opravdu všechno bylo jen pro nás. Až na konci války jsem se dozvěděla, že ani neměly kde spát. V noci sestrkaly psací stoly, na ně si položily slamníky a na nich spaly. Všechno, co jeptišky měly, ať už to bylo jídlo nebo materiální věci, všechno dávaly nám. Byly k nám strašně hodné, několikrát nám například připravily prohlídku továrny na čokoládu v Grenoblu a ze všech sil se snažily, abychom tu měly hezký život.

Ostatních přibližně 100 dětí pocházelo z velice dobrých a zámožných rodin, protože to byla dost drahá škola. Byly v klášteře internátně nebo docházely externě. My, které jsme tam byly schovány, jsme se mezi ostatními ztratily. Jenomže jsme neměly lístky na jídlo ani peníze. Peníze snad nebyly takový problém, protože klášter byl dost bohatý, ale potravinové lístky si jeptišky samy tiskly. Bylo to k nevíře, co všechno dělaly. Zpočátku měly někoho v nějaké kanceláři, který jim lístky nosil, ale potom už nemohl, tak si vyrobily takové razítko a samy si lístky tiskly. Nikdo vlastně neví, co se všechno za války v klášteře dělalo, protože jeptišky o tom nikdy nemluví. Skrývaly tam ještě i nějaké dospělé židy, kterým daly práci v kuchyni a když někdo přišel, vypadalo to, že jsou to pomocníci. Někdo mi řekl, že když se v Grenoblu objevili lidé, kteří někam utíkali a nevěděli kam, že je lidé zastavovali a říkali jim: Jděte do kláštera. Vědělo se, že se tam lidé mohou skrýt. Jeptišky byly nesmírně obětavé a dělaly to úplně přirozeně.

Teď přeskočím trochu kupředu. Můj tatínek se tam jel po válce podívat. Už byly v novém klášteře a tatínek jim nechal zhotovit kříž s nápisem, že je to za život, který zachránily. Já jsem tam byla poprvé až v roce 1959. To už jsem byla vdaná a žila jsem v Kanadě. Jela jsem tam i s manželem. Na všechno jsem se ještě velmi dobře pamatovala. Bylo tam hodně jeptišek, které jsem znala a můj muž jim řekl: Vím, že máte silnou víru v Boha a to vám velice pomáhá, ale jste také jen lidské bytosti. Kde jste našly odvahu dělat to, co jste dělaly? A jejich odpověď zněla: My jsme o tom nikdy neuvažovaly, tady byli lidé, kteří potřebovali pomoc a my jsme byly v situaci, že jsme pomoci mohly a žádnou volbu jsme neměly. Bylo to zcela přirozené. Byly to skutečné hrdinky. Kladla jsem si otázku, na kterou jsem nedokázala odpovědět: zda bych měla odvahu udělat pro někoho něco takového jako ony.

Byla tam také jedna jeptiška, která pomáhala lidem přes hranici, ale Němci jí už byly v patách. Z Paříže dostala rozkaz, aby přestala se svou aktivitou, ale ona nepřestala, neposlechla a pokračovala ve své činnosti. Jediný způsob, jak ji zastavit, bylo přeložení do Paříže. Takhle ti lidé jednali.

Jednoho podzimního dne mi řekli, abych si vzala kartáček na zuby a noční košili, že půjdu spát naproti k Isette Luzet. Na nic jsem se neptala, ani když mne vzbudila ráno v pět a šly jsme na dráhu. Až když jsme seděly ve vlaku, tak mi řekla: Vím, že chceš asi vědět, kam jedeme. Jedeme do Lyonu, kde se setkáme s tvým strýčkem a tetičkou. Ptala jsem se s jakým strýčkem a tetičkou a ona mi odpověděla: S těmi, co máš nejraději. Nebyly jsme v kupé samy a já jsem věděla, že se sejdeme s rodiči. Přijely jsme do Lyonu a rodiče už čekali na peróně. S Isette se dohodli, že se tam večer v určitou dobu zase sejdeme. Šla jsem s rodiči do nějakého pokoje a maminka mi vysvětlila, že v Limoges už nemohli zůstat a že se pokusí přejít přes švýcarské hranice. Když se jim to podaří, zůstanou ve Švýcarsku, když ne, vrátí se do Francie. Neřekla mi, jaké je v tom nebezpečí. Ale řekla mi, že jsem v klášteře v dobrých rukou a že mne nebudou brát s sebou. Ve skutečnosti ani nedoufali, že se jim to podaří. Byli schováni na půdě továrny, kde tatínek pracoval, a lidé jim tam házeli jídlo. Byli ve strašné situaci. Byli nervově vyčerpáni. Tatínek říkal, že on už byl připraven na všechno, ale maminka se držela. Ten den, co jsem s nimi byla, mi maminka koupila penál, který jsem si vždycky přála. Nechala mě ostříhat a vykoupala mě. Voda ve vaně byla černá jako z nejšpinavější podlahy a maminka řekla, že bych se měla lépe mýt. Prožili jsme spolu velice hezký, byť napjatý, den.

Když jsme se vrátili na nádraží a setkali se tam s Isette Luzet, byl to jeden z nejhorších okamžiků, které jsem za války prožila. Isette Luzet byla pro mne ženou, která všechno dokáže, byla to taková moje jistota. Věděla jsem, že když mě obejme a dá mi pusinku, že se mi nemůže nic na světě stát. A na tom nádraží se odehrála hrozná scéna. Rodiče se s ní loučili a ona se rozplakala. Rodiče také plakali a já jsem nevěděla, co se děje. Že plakala Isette Luzet ve mne vyvolalo hrozný strach. Byl to tak strašný okamžik, že si ty pocity dosud pamatuji. Netušila jsem, že umí také plakat. A moje maminka také neplakávala, ani tatínek, a tak se mi naráz zbortil celý svět. Jely jsme zpátky do Grenoblu, bylo to asi v listopadu 1942, a pak už jsem rodiče celý rok neviděla. Isette Luzet jednou řekla, že dostala zprávu ze Švýcar a lístek mi ukázala. Byl to jen pozdrav s podpisem Helena, a tak jsme se dozvěděly, že se tam dostali.

Za nějaký čas si mě zavolala sestra představená do své kanceláře a řekla mi, že dostala dopis od jedné představené ve Švýcarech, která se o mne zajímá. Chce vědět, jak se učím, jestli se zajímám o hudbu a jestli provozuji nějaký sport. Ptala jsem se, kdo je ta žena a představená mi řekla, že má pocit, že je to zpráva pro mé rodiče, kteří se snaží získat o mně nějaké informace. Řekla: Napiš jí nějaký hezký dopis, odpověz jí na otázky a podepiš se jen jako Marguerite, nic víc. Těch dopisů pak přišlo ještě několik. Tatínek mi schovával veškerou korespondenci z války a vůbec všechny listiny, které souvisely s naším životem, takže to všechno mám. Velice mi to pomohlo, když jsem o tom před několika lety podávala zprávu do Jad vašem a všechny kopie jsem jim mohla předat.

Věděla jsem tedy, že rodiče jsou ve Švýcarech. Představená mi vysvětlila, že pokud nebude hrozit žádné nebezpečí, zůstanu v Grenoblu. Na jaře 1943 mne ale poslala z Grenoblu do jižní Francie, nedaleko Grasse, kde se vyrábějí parfémy. Šla jsem do tábora, který býval před válkou mezinárodním skautským táborem a kde teď byli francouzští skauti. Sklízeli jsme z velkých polí levanduli. Byla jsem tam nejmladší, bylo mi 11 let. Hned první den na poli byl pro mne hrozný. Nenáviděla jsem hmyz a na levandulových stoncích byli velcí brouci v barvě stonku, kteří kousali do prstů. Nebolelo to, ale ti brouci se mi tak hnusili, že když jsem se večer vrátila do tábora, dostala jsem hysterický záchvat. Bývala jsem jinak velmi poslušné dítě, ale teď jsem prohlásila, že mne na pole už nikdo nedostane, že budu třeba drhnout podlahy, že budu dělat cokoliv, ale na pole nepůjdu. Zeptali se mne, zda bych chtěla pást krávy a kozy. Souhlasila jsem. Měli 19 koz a 11 krav, které byly umístěny v malém chlívku asi 15 minut chůze od tábora.

Každý den jsem pak chodila pro zvířata do chléva a hnala je nahoru do kopců. Všechno bylo otevřené, mohla jsem s nimi jít kamkoliv. Měla jsem zástěru se dvěma kapsami: v jedné jsem měla něco k obědu a ve druhé hrubou sůl, kterou jsem dávala vůdci stáda, když jsem potřebovala, aby šel za mnou. Někdo mi udělal flétnu a já jsem v těch kopcích celý den zpívala a hrála na flétnu. Milovala jsem ta zvířata a každému jsem dala nějaké jméno. Pro každého jsem měla zvláštní obálku, do níž jsem dala trochu ustřižených chlupů a napsala jméno příslušného zvířete. Byli to moji přátelé. Byla jsem městská žába a najednou jsem se octla v takové pastorální situaci. Byla jsem šťastná.

Také jsem tam prožila dobrodružství. Jednou se strhla strašná bouřka. Hrozně jsem se bála a utekla jsem se se zvířaty schovat do chléva. Věděli jsme, že se v okolí potuluje divoké prase, které napadá lidi. Po několika hodinách jsem si řekla, že se musím dostat domů. Už byla noc, bouře nepřestávala a mezi chlívkem a táborem byl les. Měla jsem strach, až se mi klepaly nohy. Najednou jsem před sebou uviděla nějaká světélka. Strach byl ještě větší. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem, že jsou všichni z tábora venku a hledají mě. Ve tmě světélkovaly jejich baterky! Od té doby mám strašný strach z bouřky.

Přestože jsem byla odloučená od rodičů, byla jsem tam šťastná. Nejprve v klášteře a potom i tady v horách. Moje skrývání nebylo tedy žádné velké trauma.

Přes hranice do Švýcarska

Pak mne povolali zpět do Grenoblu. Jela jsem sama vlakem. Řekli mi, že v Grenoblu vyšlo nové nařízení: při prvním náletu bude město uzavřené a nikdo nebude moci ani dovnitř ani ven. Nastal tedy čas, abych přešla přes hranice do Švýcarska. Vysvětlili mi, že je tu také desetiletý chlapeček, který je duševně nemocný. Řekli mi, že lidé mohou být nemocní tím, že mají horečku nebo nějaký bolák, který můžeme vidět, ale ten chlapeček je nemocný uvnitř hlavy, někdy divně jedná a že na něj musím být velice hodná. Jsem prý dost velká i zodpovědná, abych se o něj mohla po cestě starat. Jmenoval se Raymond.

Šli jsme s jednou paní, která byla asi Francouzka a také se skrývala. Měla nás doprovodit na italský konzulát ve městě Chambéry. Italští vojáci židům za války velice pomáhali. Bylo zařízeno, že jeden italský voják nás vezme přes hranici. Jeli jsme tedy do Chambéry - to je blízko Grenoblu. Dojeli jsme tam pozdě v noci, snad v jednu nebo ve dvě hodiny ráno. To bylo záměrné, aby nás v hotelu, kam jsme přijeli, už nezaregistrovali. Byli jsme všichni tři v jednom pokoji. Pamatuji se, jaká to byla hrozná noc. V hotelu byli Němci i Italové a stříleli na sebe. Nikdo o nás nevěděl, protože jsme se nezapsali, a tak nás z pokoje nevyhnali. Nevěděli jsme, co se děje, jen to, že se za našimi dveřmi střílí. Vzpomínám si, že jsem musela v noci na záchod, ale musela jsem jít na lavor. Měla jsem pod matrací své pravé papíry a pod polštářem falešné. Bylo to poprvé, kdy jsem cestovala s falešnými papíry.

Ráno jsme chtěli jít na italský konzulát, který byl za rohem budovy. Když jsme tam vešli, byl plný Němců. Naše průvodkyně nás popadla každého za ruku a utíkala s námi uličkami do kavárny. Všude bylo plno Němců, ale podařilo se nám včas utéct. V kavárně jsme zůstali celé odpoledne a pak nás ta žena vzala na nádraží a jeli jsme zpátky do Grenoblu.

Řekla nám, že v Grenoblu nemůžeme zůstat a že nám zařídí jinou cestu přes hranice. Nejdřív nás vzala na venkov, kde jsme byli všichni tři týdny. Pak nám řekla, že s námi už nepůjde, protože má malou holčičku. Po týdnu nám řekli, že máme jít k hranici. Na nádraží jsme se sešli s Jacqueline Bernard, kterou jsem znala z Grenoblu, protože mě několikrát pozvala k sobě. Měla dceru v mém věku a věděla, že jsem v klášteře schovaná a že v Grenoblu nikoho nemám. Jacqueline nám vysvětlila, že nás zaveze na hranici. Protože měla ještě syna, mohli jsme jet na papíry jejích dětí. Když jsme seděli ve vlaku, pletla a když jsem se jí zeptala, co plete, odpověděla: Svetr. A pro koho? Pro tebe, Francoise, pro tebe. Jako pro její dceru. Bylo tam pochopitelně mnoho cizích lidí.

Zavezla nás do malého města Douvaine, nedaleko Annemasse, poblíž hranice. Přecházelo zde mnoho lidí. Douvaine leží přesně v místě, kde francouzsko-švýcarská hranice přetíná Ženevské jezero. Jacquelline nás odvedla na faru, kde nám otevřela služka. Když se naše průvodkyně ptala na pana faráře, služka začala plakat. Řekla, že pan farář ráno někoho převáděl a nevrátil se.

V této souvislosti chci říct, že rodiče byli ve Švýcarsku zoufalí, že s nimi nejsem a tatínek tehdy zařídil tu korespondenci s jeptiškami a také se spřátelil s opatem, s nímž chodíval jednou týdně na procházku a vedli spolu různé filozofické a literární diskuse. Věděl, v jaké situaci jsou rodiče, poradil se s ostatními mnichy a jeden z nich řekl, že pro mne půjde. Odešel ze Švýcar, ale do Francie nikdy nedošel, chytli ho na hranici.

A pana faráře chytili ráno. Ale podzemní hnutí mělo vždycky nějaké další možnosti a když jedna nevyšla, měli připravenou jinou. A tak mne Jacqueline odvedla k tzv. passeurs. To byli snad jediní Francouzi, s nimiž jsem přišla do styku a kteří nebyli skvělí lidé. Byli to sedláci. Přišli jsme k nim, stále s tím chlapečkem. Byla jsem u toho, když se dohadovali s Jacqueline Bernard a když jim platila. Slíbili, že nám přestřihnou dráty. Řekli jí také, že půjdeme v poledne, protože v tu dobu Němci obědvají a hranice je málo hlídaná.

Jacqueline odešla a my jsme u nich zůstali. Večeřeli, ale nám nic nedali. V poledne ve dvanáct hodin jela k hranici dvě kola a my jsme seděli každý vzadu na jednom kole, takže jela dvě kola tam a dvě zase zpátky. Přijeli jsme blízko k hranici, kde byla vysoká tráva. Všichni čtyři jsme se plazili po břiše až jsme se dostali na kopeček, ze kterého už byly vidět ostnaté dráty. Řekli nám: Tak honem běžte, tam je hranice. Na druhé straně hranice prý musíme být velice tiše, protože Němci střílí do Švýcarska přesto, že se to nesmí. Řekla jsem jim: Slíbili jste, že prostřihnete dráty a dostali jste za to zaplaceno. A ona řekla: Honem, honem, už běžte. Neměli jsme na vybranou, tak jsme šli. Měla jsem velmi lehký ruksak a v něm jen pár kapesníků, nějaké spodní kalhotky a Raymond měl malý kufříček.

Doplazili jsme se k drátům a přelezli první z nich. Nebylo to těžké. Měli jsme sice zakrvácené nohy a roztrhané šaty, ale byly to jen povrchní rány. Pak tam byl malý potůček, úplně vyschlý - bylo to v srpnu - takže jsme si ani nenamočili nohy. Pak přišel druhý drát a Raymond řekl: Já mám maminku v Grenoblu. A nechtěl přelézt. Věděla jsem, že má v kufříku čokoládu, tak jsem jej přehodila přes ten ostnatý drát. Myslela jsem, že za ním půjde, ale on nechtěl. V takových těžkých situacích dostane člověk někdy zvýšenou dávku adrenalinu a zvýšenou dávku energie a já jsem mu řekla: Mám nápad, podrž se tady, drát nebyl moc vysoký, mohl na něj dosáhnout. Položil na něj ruce a já jsem jej přes ten drát přehodila. Pak jsem přelezla a utíkali jsme trochu do kopce už na druhé straně. Raymond začal strašně křičet. Vytáhla jsem z kapsy špinavý kapesník a strčila mu jej do krku. Během vteřiny jsem uviděla sedět pod stromem vojáka v uniformě. Švýcarské a německé uniformy si byly velmi podobné. Řekla jsem si, že jsme dost daleko a že mu uteču. Nevěděla jsem, že na uprchlíky se střílí, a tak jsem na něj křikla Bosch, to bylo hanlivé francouzské označení Němců. Udělal gesto, abychom šli k němu. Běželi jsme tam a byli jsme ve Švýcarsku.

Voják nás vzal do nějakého domu - byla to celnice na hranici. Měla jsem švýcarské vízum - to mi jednou rodiče zařídili - ale neměla jsem francouzské výjezdní vízum, proto jsem musela utíkat na černo. Z kapsičky v kalhotách jsem vytáhla pravé papíry - něco takového ještě neviděli - a z taštičky, co jsem měla kolem krku, jsem vytáhla falešné papíry a vysvětlila jim, že vízum mi obstarali rodiče. Ptali se, kdo jde za námi. Odpověděla jsem, že nikdo. A oni řekli: Ještě nikdy nepřišly dvě tak malé děti samy. Vy jdete jistě s nějakým transportem. Odpověděla jsem, že ne a on se ptal, kde jsou nějací dospělí, kteří by šli s námi. Raymond zatím začal provádět něco se zbraněmi a já jsem vysvětlovala, že má nemocnou hlavu a že na něho musíme být velice hodní. Ale oni stále nevěřili, že jsme přišli sami. Několik lidí se nás stále na něco vyptávalo a najednou mi strašně zakručelo v žaludku a nepřestávalo to. Cítila jsem, že rudnu a řekla jsem: Promiňte, ale my máme hrozný hlad. A ten voják šel ke své ženě, která bydlela nahoře a ta nám uvařila báječnou polévku - byli to téměř jediní slušní Švýcaři, které jsem poznala.

Pak si nás tam ještě asi hodinu nebo dvě nechali a stále se nás vyptávali a pak nás jeden voják s bajonetem odvedl do malého městečka vzdáleného asi jeden až dva kilometry. Je to nádherné městečko, které se jmenuje Harmance. Cestou jsem se snažila s vojákem mluvit a vyptávala jsem se na Švýcarsko, ale on mi neodpovídal. Vzal nás do nějaké budovy, úplně nahoru, snad do 3. nebo 4. patra a otevřel dveře. Byla tam sláma, vodovod, koště, kýbl, stůl a dvě židle a karty. Bylo to hrozné a já jsem se zeptala, jestli nás tu zamkne. Řekl že ne, ale pak nás velmi hlučně, téměř záměrně hlučně zamkl. Bylo to místní vězení. Raymond říkal, že je to všechno moje vina, že jsme v téhle šlamastice, asi si uvědomil, že jsme v žaláři a začal na mne fyzicky útočit. Tloukl mne pěstmi, kousal a plival na mne. Hrozně jsem se bála, protože jsem si najednou uvědomila, že je fyzicky velmi silný. Šla jsem k oknu a začala jsem křičet a volat o pomoc. Přišel nějaký obrovský chlap, byl to místní policajt, který přišel nahoru a řekl: Co se děje? A já jsem mu vysvětlila, že Raymond je nemocný v hlavě a že na něj musíme být velmi hodní, ale že mne tluče a kouše a plive po mně a že se ho bojím. Odvedl nás naproti ke své ženě a ta nám uvařila čokoládu nebo kakao, dala nám nějaké sešity a my jsme celé odpoledne seděli v jejich kuchyni. Později nás posadili do elektriky, někdo jel s námi a odjeli jsme do Ženevy, kde jsme přišli do prvního lágru.

O švýcarských táborech se toho málo ví. Tenhle tábor se jmenoval Cropettes. Myslela jsem, že Švýcarsko znamená svobodu. Tábor byl umístěn zřejmě ve škole Otevřeli nám jeden pokoj, kde bylo asi 40 - 50 lidí a jenom sláma. Střed pokoje byl prázdný, kolem stěn všude sláma a na slámě seděli nebo leželi lidé. Někteří se procházeli. Připadalo mi to jako peklo. Třikrát denně nás pouštěli ven a dostávali jsme talíř polévky a krajíc chleba. Měli jsme hlad. Když jsme chtěli jít na záchod, zaklepali jsme na dveře a voják s bajonetem nás doprovodil. Ten, co nás hlídal, měl nějaké podivné způsoby zábavy, protože mi například nikdy nedovolil zavřít dveře a celou dobu, co jsem byla na záchodě, se na mne koukal. Švýcaři nás v tomhle lágru velice rychle připravili o zbytek sebeúcty, sebevědomí a důstojnosti.

Napsala jsem okamžitě rodičům - adresu jsem znala. Nedostala jsem však odpověď a byla jsem zoufalá. Myslela jsem si, že rodiče odjeli do Ameriky. Nevěděla jsem, co dělat a někdo z dospělých mi řekl, že dopis ani neprošel cenzurou. Švýcaři byli taková prasata, že ani dítěti nedokázali říct: Tohle nemůžeme pustit, napiš to tak a tak. A někdo v naší místnosti mi řekl: Napiš znovu. Napiš jen, že jsi tady, nic jiného. Napiš já jsem tady a adresu. To jsem udělala. A maminka mi pak vyprávěla, že když tatínek jednoho dne přinesl můj dopis z poštovní schránky, myslela, že mu rupne v hlavě, že se zblázní. Držel dopis v ruce, nemohl mluvit a jen říkal: Mi, Mi, Mi ... Maminka řekla: Miluška? a on kývnul a zase jen opakoval Mi, Mi, Mi ..., a až když maminka vzala dopis, podařilo se jí ho uklidnit. Rodiče nevěděli, že zrovna v tu dobu přecházím hranici. V prvním lágru jsem byla týden. Nesměli jsme vycházet, nesměli jsme otvírat okna, na stěnách pokoje byly všude varovné nápisy: Otevřete-li okno, vrátíme vás zpátky na hranici, uděláte-li to nebo to, vrátíme vás na hranici.

Po týdnu jsem se dostala do transportu, který jel do tábora Charmilles. Byla to také škola, ale mohli jsme chodit na dvůr. Já jsem se pečlivě starala o Raymonda, i když sama jsem byla velmi zanedbaná. Bylo to poprvé, co se nikdo nestaral o mne. Tady jsem se cítila velmi desperátně a po týdnu pobytu v novém táboře jsem zašla do kanceláře za vedoucím tábora. Později se odhalilo, že to byl německý špion, který se snažil vytáhnout z lidí informace o tom, kdo jim ve Francii pomohl. Proto byl k dětem tak hodný. Šla jsem za ním a požádala jsem ho, zda by mi nemohl najít nějakého českého dospělého člověka, který tu nikoho nemá a mohl by se o mne starat. Za krátký čas přišel krásný mladý muž, mohlo mu být tak 25 let. A první, co mi řekl, bylo: Jsi vždycky takhle špinavá? Poslal mne umýt, že se mi pak podívá na uši. Mluvil se mnou francouzsky, protože česky už jsem neuměla. Už nevím jak se jmenoval, ale říkala jsem mu Dedé, tak předpokládám, že se jmenoval René. Byli jsme stále spolu. Buď jsem byla s ním nebo s Raymondem. Dedé se s Raymondem příliš nestýkal, ale já ano.

A pak jsme přišli do třetího tábora, jmenoval se Champel. Tehdy jsem už dostávala od rodičů balíky. Pamatuji se na jednu věc, na kterou nikdy nezapomenu. Když přišel balík, stály všechny děti kolem mne, protože jsem se s nimi dělila. Měli jsme každý jen trošku, ale bylo hezké se dělit. A jednou, když jsem dostala lístek, tak mi jedna holčička řekla: Ty se s námi dělíš o balíky, ale já bych se chtěla dělit i o tvou poštu. Neměla nikoho, kdo by jí napsal. Na Raymonda byly děti velmi kruté. Bili ho a dělali mu hrozné věci. Ale on nebyl zlý. Byl velmi hodný. Nosil mi například každý týden své máslo, které jsme dostávali. Byl však velice frustrovaný a jednou hodil kamenem a rozbil nějakému malému dítěti nos. A tak ho dali do blázince. Měl u sebe adresu lidí, ke kterým měl jít a já jsem mu řekla: Raymonde, napiš jim, protože já budu brzy volná a půjdu ke svým rodičům a ty nebudeš mít nikoho, kdo by se o tebe staral. Ale on jim stále nepsal. Tak jsem napsala jeho jménem, že přešel hranici s holčičkou, že je v táboře a že by za nimi přišel, až bude holčička puštěna z tábora. A poslala jsem to. Ve třetím lágru už to bylo lepší. Dokonce jsme si tam jednou pekli venku brambory, které jsme někde našli.

Shledání s rodiči

Jednoho dne ráno mě propustili a poslali přes Olten do Luzernu. Hodila jsem do ruksaku svých pět švestek. Uniforma mi byla příliš krátká, v botech jsem měla velikou díru, kterou jsem si každý den ucpávala novinami. Nikdy jsem si nemyla vlasy, ale vši jsem neměla, což bylo podivné, protože v táboře je měli skoro všichni. Voják mne odvedl na nádraží. Potom jsme jeli elektrikou a lidé mi dávali peníze. Ptala jsem se, co s tím mám dělat a on řekl: Vezmi si to! Tak jsem si je vzala. Pak jsem nastoupila do vlaku a v Oltenu jsem měla přestoupit. Do někoho jsem vrazila, řekla pardon a on to byl můj tatínek!

Rodiče měli jen tolik peněz, aby přijeli buď oba do Oltenu nebo jeden až do Ženevy. Tak přijeli oba až do poloviny cesty, do Oltenu. Bylo to ohromné shledání. Jeli jsme do Luzernu a šli jsme na večeři do restaurace, kde měli ty báječné švýcarské brambory a potom jsme šli domů. Rodiče bydleli v penziónu, v němž žily ženy propuštěné z vězení a byly ještě trochu pod dozorem. Ale byl to slušný penzión. Měli jeden pokoj, kam se teď přidala postel i pro mne. Vzpomínám si, že když jsem přišla, byl stůl plný dárků. Většinou to byly věci, které maminka sama udělala: panenka, mapa na psaní, všelicos dalšího a mé první hodinky. Rodiče od počátku svého pobytu ve Švýcarsku šetřili centimy, aby mi, až přijedu, mohli koupit hodinky.

Chvíli jsme byli doma a pak tatínek řekl, že by mne rád ukázal svým přátelům. Vzal mne do obchodu, kde koupil ty hodinky. Byli to jeho dobří přátelé a představil mne: To je Miluška a to je paní Birnbaumová. A ona řekla, že čekají chlapečka, který přešel přes hranice. Když jsme vycházeli z obchodu, zeptala jsem se tatínka znovu na jejich jméno. Birmbaumovi, odpověděl. To já jsem jim napsala, čekají na Raymonda. Taková náhoda! Vytáhli ho z blázince, ale jednou, když byl nešťastný a když byli na nákupu, rozbil v domě všechna okna. Museli ho dát zpátky do ústavu.

Maminka mne ve Švýcarech učila normálnímu rodinnému životu. Hned první večer jsem se totiž velice divila, že mám prostěradlo a že nespím na slámě. Několik měsíců šlo všechno normálně. Chodila jsem do školy do toho kláštera, z kterého mi psali do Grenoblu. Pak se ale maminka vážně rozstonala. Ta nemoc byla následkem všeho, co s tatínkem prodělali, než se dostali přes hranici, a také pobytu ve švýcarských táborech. Oba v nich onemocněli, a proto je propustili. Když maminka onemocněla, bylo jasné, že bude dlouho v nemocnici. Tatínek ve Švýcarsku nesměl pracovat a tvrdil, že se o mne nemůže starat. Ale myslím, že mohl. Byla jsem velmi hodné dítě. A on mne poslal pryč do školy. To byla myslím velká chyba.

Byla jsem v té škole rok a byla jsem tam zoufale nešťastná. Stala jsem se agresivní, při každém nesouhlasu hned pěst do obličeje. Proto jsem neměla žádného přítele. Nemohla jsem za někým jít a říct: já jsem nešťastná. To nešlo.

Maminka byla v nemocnici celý rok. Nejdřív v Luzernu, potom v Curychu. Jednou jsem poslala tatínkovi fotografii, ten ji vzal mamince do nemocnice a maminka řekla: To dítě je strašně nešťastné, musíš tam okamžitě jet. Tatínek za mnou přijel, zeptal se, jestli jsem nešťastná a já jsem se rozbrečela. Zabalili jsme a vrátili se do Luzernu. Řekla jsem mu, že vím, že si mne nemůže nechat, ale že chci jít zas do klášterní školy, kde je disciplína a lepší vedení. Tohle byla velmi známá škola. Vedl ji německý pedagog Paulus Geheeb a jmenovala se École dýHumanité, tzn. škola lidskosti, a byla velmi dobrá. Ale pro mne dobrá nebyla. Byla pro děti, které mají pocit jistoty, bezpečí.

Ve Švýcarsku se děly všelijaké hrozné věci. Měla jsem například od Červeného kříže kupón na boty (šatstvo jsme si brali z věcí, které lidé Červenému kříži dávali, ale na boty jsem měla kupón). Šli jsme do obchodu a seděli tam několik hodin, protože prodavač viděl, že mám kupón a obsloužil nás až tehdy, když už nikdo jiný v obchodě nebyl. Vypěstovala jsem si vůči Švýcarům nenávist téměř tak silnou jako vůči Němcům a musím přiznat, že ji chovám dodnes. Nikdy nejezdím do Švýcarska.

Maminka byla v nemocnici asi s dvaceti lidmi. Jednou jsem za ní byla na návštěvě a najednou se otevřely dveře a vešel krásný mladík. Vykřikla jsem a rozběhla jsem se k němu a padla mu kolem krku. A maminka řekla tatínkovi: Tohle je Dedé. Dedé přijel na návštěvu do Luzernu do nějakého ženského tábora a protože věděl, že já jsem jela do Luzernu, tak se na nás všude vyptával. Zjistil naši adresu, šel k nám a tam mu řekli, že každý čtvrtek odpoledne býváme u maminky. Vždycky jsem mamince vyprávěla, co pro mne Dedé znamenal a jak se ke mně báječně choval. A najednou jsem slyšela Dedého, jak říká mamince a nemohla jsem věřit svým uším. Řekl: Nedovedete si představit, co to dítě pro mne znamenalo. Přijel jsem z té hrůzy, z Francie, nevěděl jsem, co mne čeká a najednou mi někdo řekl, že tu někdo hledá dospělého českého člověka. A našel jsem špinavou holku, která se mne zeptala, jestli bych se o ni mohl trochu starat. Bylo to jedinkrát, kdy jsem ho ještě viděla a bylo to báječné. Bavil se s rodiči a pak odešel. Nevím, co se s ním stalo a ani nevím, jak se jmenuje.

Tatínek mne potom poslal do kláštera v Ženevě, který za mne platil ženevský Červený kříž. V klášteře jsme byly velmi přísně vedeny. Ale jeptišky zdaleka nebyly tak báječné jako v Grenoblu. Vlastně jsem tam měla velmi málo možností rozhodovat o svém životě, ale měla jsem mnoho příležitostí k přemýšlení. Stále jsem se dívala kolem sebe. Na lidi, kteří měli v sobě něco, co se mi líbilo, co bych chtěla mít taky. Byla jsem jako v obchodě, kde se něco kupuje, snažila jsem se najít na sobě, co se mi nelíbí a na druhých, co se mi líbí.Když jsem po roce přijela z Ženevy, agresivita byla pryč. Byla jsem už v pubertálních letech a stal se ze mne docela přijatelný člověk, zatímco v té předchozí škole v horách jsem sama sebe nenáviděla.

Ale jeden problém jsem i v klášteře měla. Potřebovala jsem trochu svobody, a tak jsem zašla za představenou a řekla jsem jí, že jsem zvyklá mít náboženskou výchovu - nebyla to pravda - a jestli by mi nesehnala nějakého rabína. Sehnala ho a já jsem za ním jela do města. Šla jsem za ním, vylíčila mu svou situaci a řekla, že jsem nikdy žádnou náboženskou výchovu neměla a že mne taky nezajímá, ale že se musím alespoň na jedno odpoledne v týdnu dostat z kláštera. Povídal si se mnou o všelijakých věcech, o knížkách, o tom, co ráda dělám. Pak se mne zeptal, co bych ve městě dělala, kdybych měla ten volný půlden. Řekla jsem mu, že sbírám obrázky z čokolády Nestlé, že mám album a kdybych měla peníze, že bych šla do biografu a že se chci jen tak dívat po obchodech. Řekla jsem mu také, že jsem velmi hodné dítě a že se nikdy nedostanu do žádné šlamastiky. Odpověděl, že mi to po rozhovoru se mnou věří. Dal mi potvrzení, že k němu chodím do náboženství pod podmínkou, že se na něho obrátím, budu-li mít jakýkoli problém. Souhlasila jsem. Byl to jeden z těch báječných Švýcarů.

Protože jsem neměla žádné peníze, šla jsem na Červený kříž, kde mne zavedli k nějaké pracovnici a zase jsem lhala. Řekla jsem jí, že mám menstruaci a že si potřebuji koupit vložky. A že chodím na náboženství a potřebuji na elektriku a ona mi dávala snad pět franků měsíčně. Pak už jsem byla v Ženevě šťastnější, protože jsem si tam zařídila život trochu lépe. Dělala jsem hrozné věci. Jednou jsem například vzala nějaké knížky a ve městě jsem je prodala a pak jsem šla do kina. Jeptiškám jsem pak řekla, že mi je někdo ukradl nebo že se ztratily.

Po válce

Maminka byla dlouho v nemocnici, asi rok a půl. Pak nastal konec války. Věděla jsem, že rodina zahynula v koncentráku. Stále jsme sice hledali, ale už jsme měli zprávy, že sestřeničky zahynuly. Vrátil se pouze jeden maminčin bratr a jedna tatínkova sestra, ostatní zahynuli.

Rodiče se rozhodli, že se vrátí do Československa. Tatínek odjel před námi, aby sehnal byt, a pak jsme se vrátily my s maminkou. Myslím, že to bylo v létě 1946. Když jsme se vrátili, byla už i v naší rodině úplně jiná situace, jakási polarizace. Rodiče tady byli zoufalí. Maminka chodila po ulicích a hledala svou matku. Oba stále hledali své lidi. Já jsem tu však byla šťastná, protože jsem tu měla dva strýce a dvě tety a v emigraci mi hrozně chyběla rodina. Měla jsem tu přítelkyně a v červenci 1948 jsem byla na táboře, kde jsem se hrozně zamilovala. Mně bylo 16, jemu 18 let.

V únoru 1949 jsem s rodiči odjela do New Yorku. Rozloučilo se s námi těch pár lidí, co jsme ještě měli. Už za války ve Švýcarsku se tatínek přihlásil na americkou kvótu. Tak jsme se dostali ven.

V New Yorku jsem šla na universitu a velmi snadno jsem se naučila anglicky. Přijeli jsme v březnu 1949, na podzim už jsem dělala zkoušky na universitu. V roce 1952 jsem poznala svého budoucího muže. Žil tehdy v Anglii, ale byl to Čech z Prahy, ze stejného typu rodiny jako jsem byla já. Do Anglie se dostal s dětským transportem pana Wintona v červnu 1939.

Nedávno jsem dala do pořádku své fotografie. Udělala jsem rodinné album, do kterého jsem dala všechny fotografie. Je nás pět bratranců a sestřenic - žijí v Anglii, Kanadě a tady. Dozvěděla jsem se přitom hrozné věci: jak babička zemřela ve vagónu cestou do Osvětimi a jak ji z toho vagónu vyhodili. Dozvěděla jsem se také, že někteří příbuzní šli až posledním transportem. Byly to strašné věci, ale já jsem je chtěla znát.

Ještě chci říct, jak důležití byli pro mne lidé, kteří mi za války zachránili život. Isette Luzet jsem mohla nechat uctít v Jad vašem. Ale celý život mi vadilo, že jsem nemohla nic udělat pro jeptišky, protože v Jad vašem lze nechat uctít jen jednotlivce, ne kolektivy. S jeptiškami z kláštera i s Isette Luzet jsem stále ve styku, jezdím tam každý druhý rok i s dětmi, které je milují.

Jednou jsem dostala pozvánku k 50. výročí kláštera v Grenoblu. Hned jsem tam zavolala a mluvila jsem s jeptiškou, kterou neznám. Zeptala jsem se, zda ví, kdo je Marguerite, která u nich byla za války ukrytá. Řekla: Samozřejmě, že to vím. Všechny mne tam znají alespoň z vyprávění. Řekla jsem jí: To jsem já a právě jsem dostala pozvánku na vaši oslavu. Určitě přijedu a chci promluvit, chci oslovit lidi, kteří tam budou. Myslela jsem, že tam bude tak 200 - 300, ale řekla, že asi 1000 - 1500. Dostala jsem strach, měla jsem trému, nikdy jsem nemluvila do mikrofonu. Začala jsem tím, že jsem jim přišla poděkovat za svůj život a za životy mnoha jiných, které tam byly za války ukryty. Žádná z ukrytých dívek se nikdy do kláštera nevrátila, byla jsem jediná. Říkala jsem, co všechno jeptišky udělaly, jak to dělaly, s jakým humorem a s jakou lehkostí, s jakou láskou s námi jednaly v těch těžkých dobách a co pak řekly po válce mému muži: že neměly na vybranou, že to bylo samozřejmé. Studenti, kteří tam nyní studují, mi přišli poděkovat a říkali, že jeptišky o tom všem odmítají mluvit. A jeptišky přišly a daly mi pusu a měly na krajíčku. A od té doby už nemám ten špatný pocit, že jsem pro ně nic neudělala. Pak to všechno ještě jednou nahrály - měla jsem to napsané - a zeptaly se, zda to mohou dát do rozhlasu. A příští den bylo všechno v novinách. To byl můj veřejný dík jeptiškám.

A ještě bych chtěla dodat, že ten můj příběh byl pro mne osobně velmi pozitivní (až na to Švýcarsko, které mne skutečně ničilo), protože jsem měla kolem sebe báječné lidi. Stále, třeba v těch horách se zvířaty nebo v Grenoblu, všude jsem měla kolem sebe lidi, kteří mi vyjadřovali laskavost, lásku a přátelství. Když jsem byla v New Yorku na konferenci The Hidden Child - poznala jsem lidi, kteří byli také v klášteře, ale kterým jeptišky říkaly, že jim to nepatří, protože židé zabili Ježíše, a proto jsou dnes v tak hrozné situaci. Některé děti byly ukryty za strašných podmínek. A já si uvědomuji, že díky tomu, že jsem měla kolem sebe tak skvělé lidi, že jsem mohla vyrůst jako vyrovnaný člověk. Třeba ten mladý chlapec, tehdy osmnáctiletý, který mne schoval do kláštera, nebo Jacqueline Bernard, která mne převedla přes hranici - dnes je jí 91, je to fyzická ruina, ale intelektuálě a mentálně má kapacity jako mladý člověk a je ohromná. Jeptišky jsou roztroušené po světě a občas se některá objeví v Torontu a sestra představená mne dokonce navštívila v mém domě.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.