Paní Margit Maršálková, nar. 1929 ve Varnsdorfu

Vzpomínka uložená v Židovském muzeu v Praze

Před Mnichovem

Narodila jsem se ve Varnsdorfu. Můj otec pracoval pro dvě italské pojišťovny, matka byla vyučená švadlena, ale šila jen doma, oficiálně byla v domácnosti. Měla jsem sestru Lianu, která byla o pět let mladší.

Otec byl židovského původu, matka ne, ale před svatbou přestoupila na židovskou víru. V pozdější době byla pronásledována za hanobení rasy a zaplatila to životem. Ve Varnsdorfu jsme bydleli na hlavní třídě, kde se odehrávala většina dění.

Svatební fotografie rodičů - Marie Schmidtové a Alfreda Schücka. (Foto: archiv Židovského muzea v Praze)

Chodila jsem do německé obecné školy. Česká škola, pokud vím, ani ve Varnsdorfu nebyla. Ale už od druhé třídy jsme měli češtinu jako volitelný vyučovací předmět. Bohužel jsme ji měli jen do roku 1938, pak už se samozřejmě čeština nevyučovala. Sestra chodila do obecné školy a tím pro ni vzdělání skončilo, protože pak už do žádné školy chodit nesměla. Já jsem ještě ve čtvrté třídě udělala přijímací zkoušky do gymnázia s velmi dobrým prospěchem, ale z rasových důvodů už jsem nebyla přijata. Na obecné škole jsem skončila v páté třídě a pokračovala měšťankou, kde jsem nastoupila rovnou do druhé třídy, takže jsem stihla ještě tři třídy měšťanky.

Po Mnichovu

Hned po přičlenění českého pohraničí k Říši v roce 1938 jsem se ve škole setkala s antisemitismem a bylo to pro mě velmi traumatizující, protože jsem si do té doby své židovství nijak zvlášť neuvědomovala. Vím, že otec při určitých příležitostech musel mít na hlavě klobouk, ale že by se nějak světily židovské svátky, to si nepamatuju. Jedině Dlouhý den, jak říkal otec, tedy Den smíření, Jom Kipur, se dodržoval. Moje matka se naučila celou spoustu dobrých židovských jídel, které jsem měla velmi ráda. Od ostatních dětí jsem se lišila tím, že jsem měla volno, když ony měly hodinu náboženství. Pamatuji si také, že mi jedna sousedka někdy vytýkala, že používám nějaké židovské slovo, říkala doslova: Du jüdelst schon wieder. Já jsem ale vůbec nevěděla, co tím míní, a když jsem se doma ptala, tak mi rodiče řekli: Toho si nevšímej.

Tím větší byl pak můj šok, když jsem se ve škole setkala s otevřeným antisemitismem. Na to si pamatuji velmi dobře. Přišla jsem první den do školy a hned u dveří jsem se zarazila, protože na tabuli visely nějaké výstřižky z novin, a dívky u toho stály a pokřikovaly a smály se, a jak jsem vešla do třídy, tak to sundaly, divně na mě koukaly a já jsem ihned vycítila, že jsem nějak ve hře. Tím to začalo. Dennodenně jsem pak měla na lavici antisemitské nápisy či kresby. Kdykoliv se ve třídě hledal nějaký viník, byla jsem dětmi za viníka označena já. Některé dívky si na mě dokonce vymýšlely nejrůznější pomluvy a některými pedagogy jsem byla nespravedlivě trestána. Tak se během krátké doby stala z jedné z nejlepších žákyň veřejně tupená oběť. Učitelé reagovali většinou nezúčastněně, ač dobře věděli, že to není pravda, a někteří mě s chutí trestali. Dřív jsem do školy chodila ráda, teď se ale můj vztah k ní radikálně změnil. Každé ráno jsem se klepala strachy, co mě zase ve třídě čeká. Doma jsem se o tom bála mluvit - otec už byl v lágru a nechtěla jsem mamince přidělávat starosti, kterých měla beztak až nad hlavu.

Byla tam zejména jedna dívka, která se vyznačovala takovou trochu vůdcovskou náturou, která strhla ostatní. Zakázala děvčatům, aby se mnou kamarádila. Nikdo se mnou nepromluvil, byla jsem najednou vyvrhel třídy. Bylo to tak zlé, že jsem doma brečela a odmítala dál chodit do školy. Tehdy se moje matka vzchopila a šly jsme za matkou vůdkyně třídy. Musím říct, že potom se to hodně zlepšilo. Octla jsem se naráz pod ochranou té dívky a do konce školního roku to už nebylo tak zlé.

I v novém školním roce byla situace lepší. Děti si zvykly, i když dál trvalo šikanování ze strany některých dětí i učitelů. Tak jsem například nesměla veřejně recitovat, i když jsem byla na celé škole nejlepší v přednesu. Nebo učitelka tělocviku mi zásadně dávala špatné známky, i když jsem dobře cvičila.

Křišťálová noc ve Varnsdorfu

Nikdy mi nevymizí z paměti události varnsdorfské křišťálové noci. Večer u nás byla na návštěvě mladá dívka, které má matka šila šaty do tanečních. Nás se sestrou poslaly spát. Měly jsme ložnici situovanou do ulice a probudily jsme se šíleným křikem před domem: Židi ven! Židi na šibenici! Obě jsme se probudily, hrůzou jsme se daly do pláče a utíkaly za matkou. Tam ještě stále seděla ta dívka a my jsme křičely, že tam nebudeme. Matka nás sevřela a sama začala plakat. Byla u toho taky babička, která nás zklidnila, a vzpomínám si velmi živě, jak ta mladá dívka - byla to Němka - vyšla ven a křičela na ten zástup: Styďte se! Že se nestydíte tu ženu s dětmi takhle vylekat k smrti. Copak oni za něco můžou? Zakrátko pak odtáhli jinam, ale dozvěděli jsme se, že týž pokřik se konal u každého domu, kde někoho ten den sebrali.

Toho dne panovala vůbec taková zvláštní atmosféra. Pro mého otce přišli dva policajti, jeden byl místní, ještě v české uniformě, a druhý v říšskoněmecké uniformě. Otec nebyl doma, jenom matka a my děti s babičkou. Se sestrou jsme si hrály v ohrádce s hračkami. Říšskoněmecký policista trochu rozpačitě řekl: Tady si hrajou děti. Ale ten místní - dokonce bývalý otcův spolužák - byl daleko nepřístupnější. Pak odešli a čekali před domem, až se otec vrátí. Když s ním pak přišli nahoru, otec žertoval, ptal se, jestli si může ještě vypít kávu. Řekli, že na to není čas, a matka začala plakat. Otec ji uklidňoval a říkal: Prosím tě, co vyvádíš, vždyť já jsem nikomu nic neudělal, já se ničeho nebojím, to je nějaký omyl, který se brzy vysvětlí. To byl první velký otřes, který zůstal nesmazatelně v mé dětské psychice a nikdy se nevytratil. Kolikrát jsem si myslela, že za ta léta je to zasuté, že je to pryč, ale zjišťuji, že je to pořád nesmírně živé, že to snad bolí dnes ještě víc než dřív.

Otce odvezli do Oranienburgu-Sachsenhausenu. Dlouho jsme to nevěděly. Matka se od svých známých, žen židovských mužů, kteří byli také zadrženi, dozvěděla, že první noc byli ve varnsdorfském vězení, říkali tomu Schutzhaft, ochranná vazba. Pak je odvezli, nikdo nevěděl kam a trvalo to dost dlouho - už nevím jak dlouho, ale nám se to zdálo nekonečné - než přišel první lístek, napsaný tiskacími písmeny z koncentračního tábora Sachsenhausen. V předepsaných třiceti slovech psal, že se mu daří dobře a že doufá, že my děti nezlobíme, prostě takový neutrální lístek.

O Vánocích se vrátil domů, ale přijel ve strašně zuboženém stavu. Ruce a nohy měl omrzlé až na živé maso. Volaly jsme lékaře, který ho ošetřil, a moje matka chtěla vědět něco bližšího, ale tatínek jen říkal: Neptej se mě, já jsem musel přísahat, že o tom nikde a nikomu nepovím. A opravdu nám nic neřekl. Jestli řekl matce něco o samotě, to nevím, ale pokud jsme my děti byly u toho, tak neřekl ani slovo. Jakmile se mu ruce a nohy zahojily a byl schopný normálního života, když mohl chodit a brát věci do rukou, odjel do Prahy a zůstal tam až do transportu do Terezína.

Život bez otce

Je zajímavé, že v naší rodině se už dlouho předtím hovořilo a diskutovalo o možné emigraci do Anglie. Vzpomínám si, že jsme měli na půdě v komoře sbalené velké bedny s nějakým cennějším nádobím, které se mělo odstěhovat. Ale pořád se jenom diskutovalo, ke skutku nikdy nedošlo. Ještě těsně před okupací napsala matka otci dopis, ve kterém ho prosila, aby přece jenom odjel do Londýna a nezůstával v Praze, že Němci určitě přijdou i do Prahy. Dodnes mám schovanou otcovu odpověď, ve které jí píše: Co Tě to napadlo za hloupost, Němci v Praze, to vůbec není možné. Ukázalo se, že matka měla pravdu, že se to stalo skutečností rychleji, než si kdo myslel. V době Mnichova se rodiče rozhodli, že by se mělo jet alespoň do Prahy. Měli známého taxikáře, který nás občas v neděli vozíval na výlety a ten řekl, že už to není možné, protože na Šébru se střílí.

Vzpomínám si na dobu mobilizace, hlavně na mou statečnou babičku. Začalo to tím, že pochodovali turneři a další muži a křičeli: Ženy a děti na hranice! Že všichni budou evakuováni do Říše. Samozřejmě, že jsme nikam nešli, ale většina Němců šla. Skutečně, naše město, které mělo tehdy 23 000 obyvatel, bylo naprosto vylidněné. A když přijela česká posádka, bylo to obrovské ulehčení. Bohužel to trvalo jen krátkou dobu. Vzpomínám si, jak šla babička nakupovat a vrátila se plná nadšení, vykládala nám, že se bavila s českými vojáky, kteří jí dali potěžkat ruční granát. Vypadal prý jako vajíčko. Babička říkala: Oni nás nedají, nebojte se! Byla plná optimismu. Ale pak bylo české pohraničí odstoupeno a přišli Němci.

Zůstaly jsme ve Varnsdorfu samy. Otec bydlel v Praze na různých adresách, měli jsme velmi rozvětvenou rodinu a spoustu různých tetiček a strejčků. U jedněch jsme byli na návštěvě s matkou, když jsme přijeli do Prahy. Tehdy na nás otec čekal na nádraží, my jsme se k němu vrhly a křičely jsme radostí, že ho vidíme. První, co nám řekl, bylo, že musíme jenom šeptat, že německy se tu nemluví. Styděl se za to, že jsme vlastně neuměly česky.

Část otcova dopisu babičce do Varnsdorfu před transportem do Terezína. (Foto: archiv Židovského muzea v Praze)

Otec se v Praze živil všelijak, mimo jiné dělal taky zahradníka na Starém židovském hřbitově a taky metaře, odklízel sníh a všelicos, aby se nějak uživil. V Praze byl poměrně dlouho, do Terezína byl deportován transportem AAu, němž měl číslo 105. To číslo se mi vybavuje naprosto přesně. Myslím, že to bylo v roce 1942. Z Terezína pravidelně jednou měsíčně přicházela pošta, lístek podobný tomu ze Sachsenhausenu, a mohly jsme mu tam dokonce posílat balíčky. Vzpomínám si, že moje sestra se přátelila s dívkou, jejíž otec byl řezník. Ten nám dal někdy kousek salámu. Babička, která trvala na tom, že se všechno musí posílat do Terezína, pekla buchty, takové prazvláštní, z brambor a s trochou mouky, aby to drželo pohromadě, a posílala je otci, který byl mimochodem dříve v jídle velice vybíravý. Teď s nesmírnou vděčností děkoval za ty velmi skromné balíčky, které jsme mu mohly posílat a které zřejmě dostával. Potom lístky ustaly, nepřišlo nic a babička měla strach, že tam už není, ale já jsem to nikdy nechtěla připustit. To už se vědělo, že se válka chýlí ke konci.

Lístek od otce z Terezína, v němž děkuje za zaslané balíčky a velice pochvaluje jejich obsah.

(Foto: archiv Židovského muzea v Praze)

Maminka se snažila vydělávat šitím a měla pár známých, kteří si u ní dávali šít. Musela asi něco vydělat, protože si nedokážu představit, že bychom žily jenom z babiččiny penze. Vzpomínám si, že matka ztrácela čím dál víc duševní rovnováhu, nevěděla, co má dělat, a propadla naprosté trudomyslnosti. Němci na ni naléhali, aby se dala rozvést, že to pak všechno bude snazší, že zachrání hlavně děti. Matka se k tomu velice těžko rozhodovala. Pak se zdálo, že tomu tlaku přece jen ustoupí. Odjela někam do České Lípy, myslím, že tam byl Landrat nebo Oberlandrat, kde jí snad dávali nějaké pokyny, jak má postupovat. Pak trvala na tom, že musí za otcem do Prahy, aby se s ním o tom mohla domluvit, protože kdyby na to přistoupila, byl by to samozřejmě jedině fingovaný rozvod, nikoli skutečný. Z toho jsem taky pochopila, že otce hluboce milovala. Opravdu se jí podařilo dostat se do Prahy a domluvit se s otcem, že se rozvedou. Nicméně posléze matka rozvod zase odmítla, v té jediné věci byla velmi silná.

Takže situace zůstala stejná, štvaní a šikanování proti ní se neustále stupňovalo. Matka kolikrát přišla domů v slzách a k smrti vyděšena vykládala o různých incidentech: že někdo přešel na druhou stranu ulice, že jí někdo něco ošklivého řekl přímo do očí atd., zkrátka to bylo dennodenní osočování, které už zřejmě vůbec nemohla snášet. Později už chodila nakupovat jenom babička, která se nebála a uměla každého odkázat do patřičných mezí, kdežto moje matka byla deprimovaná a hned se dala do pláče. Myslím, že tato její charakterová vlastnost přispívala k tomu, že byla taková snadná a vítaná oběť, na které se daly rozpoutávat všechny vášně nacistů. A opakovaně byla předvolávána na úřady. Několikrát u nás taky bylo gestapo na domovních prohlídkách, při nichž rozřezali matrace a poškozovali nábytek, všechno rozházeli a bylo to velice, velice zlé. Pro matku to byly traumatizující zážitky, které se jí ukládaly v hlavě a postupně vedly k chorobné hysterii.

Jednoho dne dostala matka předvolání na nějakou úřadovnu, kde jí zřejmě hrozili internací, snad i lágrem, ale především odnětím dětí. Tehdy propadla naprostému zoufalství a měla utkvělou představu, že musí zachránit děti. A zachránit děti pro ni znamenalo, že sama se musí odstranit z cesty. Němci jí také zdůrazňovali, že si za svůj i náš osud může sama, kdyby se bývala dala rozvést, celá věc by se vyřídila a mohla mít klid. Měla pár šperků, nebylo toho moc, ale zřejmě na nich velmi visela, asi je dostala od otce. Jednoho dne se sebrala a odnesla ty věci nějaké známé, že u ní budou v bezpečí a kdyby k nám zase přišlo gestapo, že by nám je stejně sebrali, jako jsme už předtím museli odevzdat rádio. Později neustále mluvila o tom, že by ty šperky měla zase přinést, ale nikdy se k tomu neodhodlala.

O Velikonocích v roce 1940 se rozhodla, že si vezme život. Já jsem s ní tehdy spala v manželské posteli, sestra spala v dětské postýlce. Probudila jsem se šramotem, matka byla na okně. Nerozeznala jsem, co dělá, protože jsem od narození silně krátkozraká a bez brýlí jsem to nebyla schopná rozpoznat. Volala jsem na ni: Co to děláš, mami?, ale neodpověděla. Najednou bylo jen ticho, ale já jsem cítila, že se stalo něco strašného. Rozkřičela jsem se a běžela pro babičku. Společnými silami jsme ji odřízly a přivedly k životu. Maminka nám to vyčítala. Měla na krku ošklivou červenou rýhu, ale brzy se vzpamatovala. Naříkala: Proč jste mě nenechaly? Všechno by se bývalo vyřešilo.

Bylo mi něco přes deset let a v důsledku všech těch událostí a celého vývoje jsem rychle ztratila svoje dětství, svoje dětské uvažování, svoje dětské představy. Matka se mnou neustále diskutovala jako s partnerem a chtěla, abych ji utěšovala a já jsem se strašně snažila ji utěšit a pomoci jí. Ale zároveň jsem se bála všech těch výlevů, hysterických křiků a pláče, kterým to bylo vždycky provázeno. Měla jsem z toho strach a chtěla jsem se tomu, upřímně řečeno, vyhnout a tak jsem šla raději ven nebo si číst, cítila jsem, že to sama neunesu. Nicméně si dodnes vyčítám, že jsem se jí víc nevěnovala.

Po tomto pokusu o sebevraždu jsem od maminky vymáhala slib, že to už nikdy neudělá, ale matka řekla: To ti nemohu slíbit, ale slibuji ti, že to neudělám dřív, dokud nepřinesu domů ty šperky. A protože předtím tak dlouho a tak často mluvila, že je musí přinést a nikdy je nepřinesla, tak jsem se s tím spokojila. A pak přišel den, vzpomínám si na to jakoby to bylo dnes, seděla jsem v obývacím pokoji na kanapi a četla jsem si knížku. Přišla matka a řekla celkem vesele: Tak jsem přinesla ty šperky. A já jsem jenom pozvedla hlavu a řekla: Jo? A ona řekla: Jo. A četla jsem dál. Maminka si sedla, rozbalila svůj poklad: byly tam i perly, řetízek z perel, který jí zřejmě dal tatínek k svatbě. Byl takový teplý den a otevřená okna a maminka najednou mrštila ty perly oknem ven. Pod okny tekla říčka Mandava a perly se v ní utopily. Maminka řekla: Perly znamenají slzy a já už skoro žádné nemám. Lekla jsem se, co to udělala, ale měla jsem pocit, že si tím ulevila. Vyčítám si jen, že jsem nevěnovala pozornost samotnému faktu, že matka přinesla šperky domů.

Příští den, když jsem se vracela ze školy, uviděla jsem babičku stát před domem. Při mé silné krátkozrakosti nepoznávám nikoho na větší vzdálenost, ale tehdy jsem babičku přesně poznala, i když to bylo ještě velmi daleko. A věděla jsem, co se stalo, ještě předtím, než jsem k ní došla. A nemýlila jsem se. Matka zemřela přesně měsíc po prvním pokusu o sebevraždu, tzn. v dubnu 1940, vzpomínám si, že pohřeb měla na Hitlerovy narozeniny, 20. dubna.

Pohlednice od otce z Prahy, ve které žádá Margit o obstarání květin na matčin hrob.(Foto: archiv Židovského muzea v Praze)

(Foto: archiv Židovského muzea v Praze)

Otce na pohřeb matky nepustili, ale později mu dovolili návštěvu ve Varnsdorfu, aby mohl vyřídit tzv. pozůstalost. V čem to spočívalo, neumím říct, protože žádný majetek jsme celkem neměli, snad musel podepsat něco, že všechno patří dětem, nevím. Byl u nás velmi krátce, měl povolení asi na dva dny. Naše sousedka hned letěla na gestapo hlásit, že pan Schück je tady a že jestli tady ten smradlavý Žid bude, že ona s ním pod jednou střechou nebude. Otec se vrátil do Prahy, normálně jsme si psali, korespondenci jsem vyřizovala já, babička obyčejně připisovala pár slov a moje sestra se teprve učila psát. Všechno mám dodnes schované, i když jsem známky s Hitlerovým portrétem všude odstříhala.

Život bez matky

Po matčině smrti se o nás starala babička. Převzala povinnost nás vychovávat, přestože jí Němci nabídli, že nás může dát do sirotčince. Babička to nepřipustila, i když jí bylo tehdy šedesát sedm let. Babička byla velice malá, ale sporá, ohromně milá, s nesmírným pochopením pro nás děti a s velkou životní silou. Dokázala všechno překonávat, měla neutuchající optimismus a uměla se prát. Vzpomínám si, že když došlo k přepadení Sovětského svazu, naši fanatičtí sousedi zase ztropili skandál a nadávali nám, že za všechno můžou Židi. Babička nelenila a šla jim vynadat, proč takové blbosti vykládají dětem. Zkrátka babička se nebála nikoho a ničeho a odvážila se všeho, když uznala, že je to nutné. Myslím, že babičce vděčíme za to, že jsme to se sestrou vůbec přežily.

Po vychození měšťanky musely tehdy německé dívky pracovat v nějaké rodině, říkalo se tomu Pflichtjahr, takže když jsem skončila měšťanku, přidělil mě pracák do rodiny, která se shodou okolností zakrátko odstěhovala z Varnsdorfu do Vrchlabí. Nabídli mi, abych jela s nimi, tak jsem jela. Byla jsem u nich devět měsíců a dělala jsem vlastně služku. Paní byla přesvědčená národní socialistka, ale vůči mně se nechovala tak zle, jak by se dalo předpokládat. Její manžel byl voják. Měli dvě dcery, ta mladší byla tak stará jako moje sestra. Bylo to strašně poťouchlé stvoření, které mě neustále šikanovalo, provokovalo a popichovalo asi tímto způsobem: Maminka říká, že si musíš nechat všechno líbit, protože jsi Židovka. Měla jsem na tu holku strašný vztek, ale musím říct, že už jsem se v těch letech naučila dobře ovládat. Nahlas jsem nic neříkala, neodmlouvala jsem, jen jsem si myslela své, ale zalykala jsem se bezmocným vztekem. Věděla jsem, že jakmile otevřu hubu, že přes ní dostanu tak, že si to budu pamatovat nadosmrti, nebo mě to bude stát život.

Svatební fotografie prarodičů, Antonie Zemanové a Antona Schmidta. (Foto: archiv Židovského muzea v Praze)

Za tu službu jsem měla byt a stravu a kapesné, které obnášelo osm marek za měsíc. Snad bude zajímavé taky tohle: tehdy byly potravinové lístky, a přestože jsme se sestrou byly mladistvé nebo děti, měly jsme jen takové lístky pro vyvrhele, kde nebylo žádné maso, žádné máslo, jenom chleba, brambory, trochu cukru, těstoviny a nevím co ještě. Normální lístky měla jenom babička, protože byla árijka, byla to Češka provdaná za Němce.

V té rodině jsem byla devět měsíců, pak mě opět předvolali na pracovní úřad a sdělili mi, že tento Pflichtjahr je čestnou službou německému národu, které nejsem hodna, a že musím od té rodiny okamžitě odejít a pracovat u sedláka. Podle rozhodnutí pracovního úřadu jsem měla nastoupit u nějakého sedláka v Krkonoších. Byla jsem se tam podívat a bylo to něco strašného. Samota na kopci, všichni žili v jedné místnosti, rodina, děti, zvířata. Byl tam nepředstavitelný puch a špína, hrozné poměry. Když jsem na pracovním úřadu sdělila, že mě nemají kam uložit, odpověděli mi s jízlivým úsměvem: Pro takové je místo všude. Byla jsem zoufalá, napsala jsem babičce, co se stalo a babička opět zapracovala. Během velmi krátké doby jsem od ní dostala dopis, ať na nic nečekám, seberu se a přijedu domů, že mi vymohla práci u sedláka ve Varnsdorfu.

Tak jsem se vrátila domů. Byla jsem pak krátce u sedláka, kde brzy zjistili, že jsem na takovou práci naprosto nevhodná, protože jsem si během toho měsíce, co jsem tam strávila, stačila při sekání dříví rozbít brýle, při kydání hnoje jsem se poranila vidlemi a posléze jsem si zlomila ruku, když jsem spadla z naloženého žebřiňáku se senem. Pak už mě nechtěli, protože jsem stále nemocná a pořád něco kazím. Kromě toho jsem využívala každé volné minuty ke čtení - a volná minuta byla jen, když jsem byla na záchodě - a na to sedláci taky brzy přišli.

Pak jsem se dostala do zahradnictví ve Varnsdorfu, kde jsem dělala všechno, co bylo třeba, a bylo to velice příjemné období, bohužel taky krátké, trvalo jenom do podzimu, protože potom už zahradník neměl co dělat. Zahradník byl spolužák mého otce a politicky byl velmi vyhraněný proti hitlerovskému režimu, takže jsme si velice dobře rozuměli. Dával mi i trochu vypěstované zeleniny na přilepšení do naší chudé domácnosti.

Když skončila moje práce u zahradníka, byla jsem pracovním úřadem totálně nasazena do továrny na munici. Je třeba říct, že Plauertova továrna ve Varnsdorfu byla označena za baštu sociálních demokratů a komunistů a musím říct, že tam jsem poznala, co je to solidarita v tom nejkrásnějším slova smyslu. Byla jsem přidělena nejprve k brusce, tam jsem si zakrátko obrousila prst, tak mě přeřadili k vrtačce, kde jsem taky měla nějaký menší úraz. Vždycky se složitě a dlouze vyšetřovalo, zda nejde o sabotáž. Nakonec jsem pracovala v nástrojárně. Byla jsem tam velmi krátkou dobu, když za mnou přišel muž, který mi řekl, že zná můj osud, mé rodiče a především mého otce, a zeptal se, jestli s ním máme spojení - tehdy byl otec v Terezíně. Nosil mi pak pro něj nějaké jídlo a cigarety, obvykle po dvou, třech, protože to bylo velice cenné zboží. Kromě toho mě zasvěcoval, s kým mohu a s kým nemám mluvit a kde si mám dávat pozor na pusu. Jenže já jsem byla příliš mladý fanfarón - bylo mi čtrnáct let - a chovala jsem se někdy tak, že se dnes vůbec divím, jak to mohlo projít. Šla jsem třeba za jedním dělníkem, který mi byl označen jako důvěryhodná osoba a řekla jsem mu: Pane Tischler, vy nejste ve straně, že? Podíval se na mě a řekl: Co to povídáte? A já na to: Já vím, že jste byl ve straně, která dnes nesmí existovat. Samozřejmě, že mě poslal do háje a měl stokrát pravdu. Ačkoliv v továrně byly snahy přeřadit mě na nejhorší práci, jako bylo mytí oken a tahání těžkých ocelových kusů, vždycky se našli lidé, kteří tomu v určité chvíli zabránili třeba tím, že řekli, že to už stačí a že musím dělat zas něco jiného. V továrně jsem zůstala až do doby těsně před koncem války.

Osvobození

Nevím už přesně, který den to ve Varnsdorfu skončilo, kdy přijela sovětská armáda, jestli to byl 7., 8., nebo 9. květen, ale vzpomínám si na to velmi dobře. Jako obvykle jsme byly se sestrou před domem - trávily jsem tam notně času - přihlížely jsme a vítaly armádu máváním a voláním, byly jsme šťastné. Ale vojáci i civilisté se na nás dívali jako na cvoky. Němci byli samozřejmě zalezlí, měli zabedněná okna nebo se dívali za záclonou a my jsem přímo cítily jejich nepřátelské pohledy v zádech. Ale to už jsme se ničeho nebály a hlavně jsme se těšily, že se teď už taky brzy vrátí tatínek.

Bylo by možná zajímavé říct něco o odsunu, jak jsem ho prožila, protože je to dnes velmi diskutovaná otázka. Předně mi to připadalo jako naprosto spravedlivé. A když si Němci stěžovali, že je to nespravedlivé, tak jsem jim tehdy odpovídala: Naši lidé šli na smrt, vy jdete jen do jiného života, tak nemáte právo si stěžovat. Je pravda, že to samozřejmě vyplývá z mých osobních prožitků, viděla jsem to přes tragedii celé naší rodiny a zřejmě to taky nepostrádalo určitý prvek msty nebo zasloužené odplaty. Přesto jsme mezi Němci rozlišovali. U nás v domě bydlela rodina, která se přistěhovala až během války, byli vybombardovaní a dostali v našem domě volný byt. Byla to mladá žena s invalidním mužem a malinkým dítětem. Češi přišli zatknout toho muže a jeho paní přiběhla s pláčem za babičkou. Pokud u nás bydleli, chovali se k nám velice slušně, byli vůči babičce neobyčejně uctiví a pomáhali jí, kde mohli. Proto moje neohrožená babička šla, aby ho obhajovala. Před jejími zraky mu stáhli košili, aby viděla, že má vytetováno esesácké číslo pod paží a pak už samozřejmě nemohla nic dělat. Paní musela do sběrného tábora a jejich malého chlapečka jsme nechali u nás až do jejich transportu do Německa.

Jiný osud měla rodina, se kterou se stýkám ještě dnes, resp. s jejich dcerou, protože rodiče už nežijí. Jako školačka jsem si k nim chodila hrát a hlídat ji. Bylo mi asi dvanáct let nebo ještě o něco méně a té holčičce bylo pět. Její rodiče měli mnoho práce a sháněli pro svou dceru hlídání. Přihlásila jsem se, chtěla jsem babičce trochu ulehčit, protože dostávala na každou z nás devět marek měsíčně. Sama měla, tuším, dvacet sedm marek vlastní penze a s tím musela vystačit a také vystačila. Rodina Jakubetzových na mě byla velice hodná a laskavá a v roce 1945, když měli být odsunuti, jsem cítila povinnost jim pomoci. Šla jsem na sovětskou komandaturu, kde jsem vehementně žádala o rozhovor s velitelem, to vše v němčině, protože jsem česky neuměla a rusky vůbec ne. Nenosila jsem samozřejmě bílou pásku jako Němci, necítila jsem se Němkou, i když jsem vládla jenom němčinou. Nevím, s kým jsem nakonec mluvila, prostě jsem o těch lidech vykládala a dostala jsem pro ně opravdu bumážku a byli vyňati z odsunu. Bohužel jenom z prvního, protože když pak byly další, tak příslušný český úředník ten papír roztrhal a byli stejně odsunuti. Zajímavé je, že ti lidé nikdy nezahořkli vůči Československu, naopak mají velmi vřelý vztah k naší zemi.

Nevím o excesech, při nichž by se Němcům vyloženě ubližovalo, nic takového jsem neviděla, myslím, že to u nás probíhalo spořádaně, samozřejmě v rámci tehdejší celkově vypjaté revoluční situace, protože doba těsně po válce byla nutně nacionálně emotivní a nabita všelijakými vášněmi. Jistě se s Němci nemazlili, ale že by tam někoho týrali nebo umlátili, něco takového jsem neviděla ani neslyšela a věřím, že bych se byla o tom dozvěděla, protože bylo odsunuto velice mnoho našich známých.

Mám jednu zvlášť výraznou vzpomínku na sovětské vojáky. V našem domě bylo kadeřnictví, v těch pohnutých dnech přirozeně zavřené. Přijel sovětský džíp, z něho vystoupily ženy ve vojenské uniformě a domáhaly se kadeřnice. Šla jsem pro kadeřnici, která se nejprve strašně vylekala a celá vyděšená šla učesat a naondulovat ty ruské dámy. Řidič zůstal sedět venku a my se sestrou jsme se snažily si s ním popovídat, což bylo dost obtížné. Nicméně se nám to jakžtakž dařilo a posléze jsme ho pozvali k nám do bytu. Babička se s ním česky domluvila snáz a vykládala mu osud naší rodiny. Když pak ty ženy byly naondulované, nabídly mi, abych jela s nimi. Cesta vedla do nejbližšího pekařství, kde si vojanda poručila chleba. Když chtěl německý pekař lístky, říkala, že žádné nemá a vytáhla nějaké peníze, byly to takové zvláštní spojenecké peníze. Pekař se zdráhal je přijmout, ale ona si samozřejmě uměla zjednat pořádek. Vzala dva veliké bochníky chleba a šly jsme zase zpátky do džípu. Odvezli mě na vojenskou komandaturu, kde jsem dostala ještě marmeládu, nějaké ponožky, umělý med a ty dva bochníky chleba. Pak mě znovu naložili do džípu a odvezli domů. Tahle náhoda byla pak velice zle vykládána a když jsem krátce na to přišla k tetě, kde jsme poslouchaly rádio, už byla informovaná, že jsem se sovětskými vojáky drancovala obchody.

Pořád jsme netrpělivě čekaly na otce, ale stále se nevracel. Většina mých přátel se z Vansdorfu odstěhovala nebo byla odsunuta, takže jsem se tam cítila dost osamoceně. Začala jsem se rozhodovat, co dál. První můj úkol byl naučit se rychle česky. Snažila jsem se, jak jsem mohla - i s pomocí babičky, která se mnou a s Lianou mluvila jenom česky. K dokonalosti jsem potřebovala žít ve skutečně českém prostředí a strašně jsem toužila dostat se na nějakou školu. Považovala jsem za krutou nespravedlnost, že jsem nesměla chodit na střední školu, že jsem se nesměla učit, protože jsem se učila ráda. Navíc jsem všemi smysly toužila dostat se do Prahy. Už pouhé jméno města mi učarovalo, bylo pro mě vzrušující a mnohoslibné. Navíc to bylo město, které otce přijalo po návratu z lágru, poskytlo mu dočasné útočiště a on sám spatřoval v něm naději.

Margit Maršálková v Mariánských Lázních, 1946. (Foto: archiv Židovského muzea v Praze)

Pak přišel dopis od paní Ranschburgrové, která se znala s otcem v Terezíně a nás našla ve Varnsdorfu. Slíbili si vzájemně, že kdo přežije, postará se o děti. Paní Ranschburgrová přežila s velmi invalidním manželem a s dcerou. Syna jí také zabili. Z jejího dopisu jsme se dozvěděly, že náš otec byl v Terezíně do října 1944, kdy byl jedním z posledních transportů odvlečen přímo do plynu v Osvětimi. Pozvala mě do Prahy, kde se mnou oblítala všechny možné instituce a úřady, abychom se sestrou dostaly sirotčí důchod a taky nějakou pomoc od JOINTu. Jejich rodina se pro mě stala pražským záchytným bodem, i když jsem ve Varnsdorfu ještě nějaký čas zůstala. Stále jsme si dopisovali a jednoho dne jsem se prostě rozhodla, že musím do Prahy. Přijela jsem a řekla jsem to paní Ranschburgrové. Myslela, že jsem se naprosto zbláznila, protože v Praze nemohu žít, když neumím jazyk.

Babička však měla v Praze taky příbuzné a ti mi pomohli. Jmenovali se Zemanovi jako babička za svobodna a měli dole na Václavském náměstí vedle Bati v prvním patře salón, v němž se šily podprsenky a korzety. Bydleli v Žitné ulici. Jedna z jejich zaměstnankyň se zrovna rozváděla a sháněla pro svého pětiletého chlapce někoho na hlídání. V tom okamžiku jsem se objevila na scéně a chytla se příležitosti. Chodila jsem přitom do kurzu češtiny a snažila se číst české knihy, i když jsem jim moc nerozuměla.

Události se pak vyvíjely normálně, poznávala jsem stále víc lidí, kteří mi pomohli při složení externí maturity na Britském institutu, dostala jsem se na vysokou školu a tím se mi splnil sen. Z četných otcových pražských příbuzných se nikdo nevrátil. Jeho matka, žijící s dcerou ve Vídni, zemřela před transportem. O otcově sestře jsme už nikdy nic neslyšeli. Otcův bratr a jeho nejstarší syn taky zahynuli v Osvětimi. Vrátila se jeho vdova s dcerou Evou a mladším synem Vikim, který zakrátko poté odjel a až do smrti žil v Izraeli.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.