Paní Katarína G., nar. 1922

Vzpomínka uložená v Židovském muzeu v Praze

Mládí

Narodila jsem se v Senici na Slovensku. Dětství jsem měla jako každé jiné dítě, potom jsem začala chodit do židovské školy. Naše obec byla ortodoxní a ve škole se vyučovalo náboženství. Vyučovací jazyk byl slovenský. Rodiče nebyli ortodoxní, ale spíše tradičně pobožní. Maminka byla vychována jako uvědomělá židovka. Tatínek žil zamlada s rodiči v Americe. Když mu rodiče zemřeli, vrátil se, ale již nebyl velmi pobožný. Tatínek chodil do kostela [synagogy] jednou do roka na Roš hašone a na Jom kipur. Vždy se nóbl oblékl. Maminka také nechodila pravidelně. Ale domácnost jsme měli košer, pouze za slovenského státu, kdy se nesmělo rituálně zařezávat, jsme košer nejedli. Tatínek mimo domov jedl i trejfe, ale to se maminka hněvala. Na Pesach jsme měli zvláštní nádobí a dodržovali jsme tradiční zvyky. Maminka každý pátek zapalovala svíčky, dělal se seder. Také na Chanuka se rozsvěcely svíčky. Vánoce jsme nikdy neslavili. Měla jsem o dva roky mladšího bratra. Měl samozřejmě bar micva a byl obřezaný.

Tatínek byl speditér, povozník. Měli jsme koně, ne auta. Sám pracoval a měl na pomoc dva kočí. Maminka také pomáhala, krmila husy a sádlo i maso prodávala, výborně pekla, například na svatby, a tak jsme se živili.

V Senici bylo asi 750 židovských duší a byla tam krásná synagoga. A dále škola, kde se učili bócheři z Podkarpatské Rusi.

Až do páté třídy jsem chodila do židovské obecné školy v Senici. Potom jsem navštěvovala státní měšťanskou školu. Tam jsme zažily i antisemitismus. Nikoli ze strany dětí, ale od učitelů. Někteří z nich nám dávali pocítit, že jsme židovky, a to jak na známkách, tak i na způsobu, jakým s námi mluvili. Já jsem odmalička chodila do Sokola a měla jsem kamarádky židovky i křesťanky - to nebyl v Senici žádný rozdíl. Jenom svátky jsme měli rozdílné, oni měli neděli, my jsme měli sobotu. Ve státní škole jsme museli chodit v sobotu do školy, ale nemuseli jsme psát.

Já jsem se vždycky velice dobře učila a chtěla jsem dál studovat, ale rodiče na to neměli. Aspoň jsem začala chodit do odborné školy pro ženská povolání do Trnavy. Jako výborná žačka jsem dostala prezidentskou výjimku, takže jsem nemusela platit vlak a školné. Tehdy se tam platilo 400 korun školné, což bylo pro nás moc. Chtěla jsem se stát industriální učitelkou. Když jsem ale po 15. březnu 1939 přišla do školy, paní ředitelka mi řekla: Sbal si věci, ty nesmíš chodit do školy, protože jsi židovka. Byly jsme tam dvě židovky a obě jsme musely odejít ze školy. To bylo v 2. ročníku.

Vrátila jsem se domů a pracovala jsem až do roku 1942 v salonu jedné švadleny. I přes zákaz zaměstnávat židy jsme u ní pracovaly tři židovky, zavřené ve zvláštní místnosti, aby o nás nikdo nevěděl.

Rodiče nebyli příliš sionisticky zaměření. Teprve později uvažovali o emigraci do Palestiny. V Senici se dokonce plánovalo, že by dva velice bohatí muži, Komiati a velkostatkář Weiss, koupili v Palestině půdu a celá obec by se tam přestěhovala. Ale ti bohatí nechtěli zaplatit ostatním cestu. Nakonec je deportovali.

Já se sionistkou stala už v mládí. Z Bratislavy k nám přijeli zástupci sionistické organizace a založili v Senici Makabi hacair. Rozdělili jsme se na tzv. kvucot [skupin]. Vedla jsem kvucu Tikva [Naděje], kde jsem měla na starost asi 13 dětí. Já jsem byla vedoucí - roš kvuca. Protože jsme se v Senici scházet nesměli, dojížděli jsme do Hlohovce nebo do Trnavy. Ale Židé tehdy nesměli cestovat, a tak jsme tajně chodili už ve čtyři ráno na první vlak, aby nás nikdo neviděl nebo nás z vlaku nevykázal. Na schůzkách jsme se učili ivrit a zpívali jsme ivrit písně. Za slovenského státu vznikly v Senici a okolí hachšarot, ve kterých se organizovala mládež z celého Slovenska. Tito chalucim pracovali na velkostatku Suroviny senického velkostatkáře a současně velkého sionisty, aby se tu přeškolili na zemědělce. Mně rodiče do hachšará nepustili, protože tam společně pobývali chlapci i děvčata. Uvažovala jsem dokonce o odchodu do Palestiny. Tehdy existovaly různé možnosti alije, ale často byly nebezpečné kvůli nedostatku a špatné kvalitě lodí. Jednou jsme si s bratrem už sbalili, avšak maminka nás nechtěla pustit. Prohlásila: Kde budeme my, budete i vy.

Po vzniku slovenského státu jsme byli postiženi všichni. Nejprve nás vystěhovali z bytu na náměstí, neboť Židé nesměli bydlet na náměstí v bytech s okny do ulice. Potom tatínkovi sebrali živnost. Přidělili nám arizátora, v jehož prospěch propadl celý inventář, koně, maštale a vše ostatní. Byli jsme odkázáni na podporu maminčiných sester. Já jsem vydělávala šitím a bratr byl automechanikem. Žilo se velice těžko, protože jsme směli vycházet a nakupovat jen do určité hodiny, stále nám vytloukali okna, která jsme už ani nedávali zasklít. Bylo to strašné. Avšak nejvíce nás trýznila Hlinkova garda, která si několikrát přišla pro bratra. Odvedli ho do Hlinkova domu, kde ho bili do krve. Jednou ho zbili tak, že snědl fotografii Stalina. Ale on tehdy ani nevěděl, kdo Stalin je. Velitel ho tak bil, že bratr řekl: Pane Bresko, to mě budete bít tak dlouho, až ze mě ta fotografie vyjde? Ještě měl humor. Později se ukrýval před Hlinkovci u našich sousedů, velkých Čechoslováků, kteří ho každý pátek zastýlali do postele.

Transport

Tehdy se už lecos proslýchalo koncentračních táborech, o jejich existenci a podobě informoval i londýnský rozhlas. Lidé tomu ale nechtěli věřit. 27. března 1942 k nám přišel gardista, abychom se připravili na transport. Nejdřív jsme museli jít k odvodům. Protože bohatí měli možnost se vykoupit, naplnila první transport převážně chudina. Poté nás všechny soustředili v Hlinkově domě. Na nádraží jsme šli pěšky, vedli nás gardisti a všude jsme četli nápisy Senica bez židů. Tam nás rozdělili, chlapci šli do soustřeďovacího tábora v Seredi, děvčata do Bratislavy. Jeli s námi gardisti, v Kútoch jsme přesedaly na bratislavský vlak. Některá děvčata měla s sebou slivovici a gardisty opila ještě ve vlaku. Měly jsme tak možnost v Kútoch utéct, ale nikoho to ani nenapadlo. Později v lágru jsme si říkaly, jak jsme byly blbé, že jsme se nechaly takhle vést. Přitom v Kútoch by si nás nevšiml ani pes.

V Bratislavě nás soustředili v bývalé továrně na patrony, kde jsme byly hlídané nejen slovenskými gardisty, ale i příslušníky SS. Přidělili nám čísla a odebrali nám oněch povolených dvacet kilo našeho posledního majetku, včetně šperků a hodinek. Zůstalo nám jen to, co jsme měly na sobě. Spaly jsme na holých pryčnách a na zemi, k jídlu jsme nedostávaly skoro nic. Měla jsem štěstí, neboť jsme třídila věci, které si lidé přivezli z domova. Každé ráno nás při nástupu sčítali. Strávili jsme v Patronce asi osm dní.

Některá nemocná děvčata se mohla vykoupit a unikla tak prvnímu transportu. Četníci a gardisté nás pěšky odvedli až do Lamače, vesničky blízko Bratislavy. Provázel nás židovský lékař jménem Marmelstein, syn našeho bývalého pana rabína. Krásný člověk. V Lamači byly už přistavené nákladní vagony, dobytčáky. Asi po stu nás do nich nakládali. Ve vagonech byly jen pryčny a dole na jedné straně vědra, kam se chodilo na záchod. Celou cestu to žbluňkalo a šířil se hrozný smrad. V Žilině, kam jsme v noci dojeli, jsme se skulinkou ptaly zaměstnance na dráze, kde jsme. Odpověděl nám: Jste v Žilině. Kdo je odvážný, utečte. Tady ještě máte možnost. Ale nikdo neutekl, protože jsme se bály. Zeptaly jsme se ještě, kam nás vezou. Řekl: Auschwitz. Jméno Auschwitz jsme nikdy neslyšely, některá děvčata se domnívala, že se jedná o Aussig - Ústí. Byly jsme spokojené, že zůstaneme v republice. Avšak ráno jsme dorazily na polské hranice, do stanice Sol, kde nás už přebírali příslušníci SS.

Osvětim

Druhého dubna 1942 jsme přijely do Osvětimi. Za strašného křiku otevřeli vagony. Venku stála stráž a na její rozkaz jsme se musely hned řadit do pětistupů. Jejich první otázka byla, kde je židovský doktor. Pan doktor Marmelstein se chtěl hlásit, ale jak se postavil do pozoru, zastřelili ho. Tak nás přivítali. Hned jsme viděly, že nejsme na rekreaci. V Osvětimi jsme prošli branou s nápisem Arbeit macht Frei. Všechno, co jsme ještě měly, jsme musely pustit na zem a hnali nás poklusem vpřed. Už jsme neměly vůbec nic.

Nejdříve jsme šly do koupele, která se podobala prádelně s velikými káděmi naplněnými vodou s chlórem nebo jiným desinfekčním prostředkem. Ostříhali nám vlasy dohola. Musely jsme vylézt na stoličku, ruce vztyčit nahoru a všude, kde jsme měly chlupy, nás oholily. Pak jsme se povinně namočily do kádí. K té koupeli byly přidělené Němky, které přijely před námi z Ravensbrücku a seznamovaly nás se životem v koncentračním táboře. Jednalo se většinou o asociální vězenkyně, ale vyskytly se mezi nimi také politické. Vzpomínám si na jednu z nich, Annu Binderovou, s níž jsem si dokonce později dopisovala. Byla úžasná. Dodala mi sílu slovy: Musíš mít pevnou vůli a pořád si musíš říkat, že to musíš přežít. Chodila mezi námi a povzbuzovala nás.

Oblékli nás do ruských uniforem, které byly plné vší. Tam jsme se s nimi poprvé obeznámily. Byly jsme holohlavé. V Osvětimi většinou prší, kolem jsou samé močály, je to hrozná krajina. Přidělili nás do bloků, zděných domů, které dosud v Osvětimi stojí, mě na blok 9 v kmenovém táboře. Postele zatím scházely, spaly jsme na zemi jedna vedle druhé. Až později jsme si je musely nanosit. Byly to pouhé tři pryčny, já jsem vždycky spávala úplně nahoře.

Naše bloková byla nejdříve Němka z Ravensbrücku, potom Slovenka, kterou Němci vybrali z našeho transportu podobně jako raportschreiberin [písařka u raportu] Katku Viněrovou. Ta nám první den rozkázala vyběhnout z bloků. Odehrálo se to samozřejmě se strašným křikem, vůbec jsme nevěděly, co od nás chtějí. Na schodech do bloku jsme se skoro udupaly. Mezi dveřmi stála esesačka a kopala každého, kdo se chtěl vrátit. Katka nám vysvětlila, že každé ráno před odchodem do práce a večer po návratu budeme stát apel, což znamená, že nás budou počítat. Zpočátku, než se to zaběhlo, jsme několik dní ani nejedly. Při odchodu do práce a při návratu jsme dostávali takový komisárek, černý chléb obalený v pilinách, přibližně kilový. Z toho nejdříve ukrojili krajíc asi 1 cm silný, zbytek rozdělili na čtyři díly a ty tvořily jednu porci; čtyři tenké krajíčky byly jedna porce. Jednu čtvrtkilovou kostku margarínu dělili na 12 porcí; z marmelády jsme dostávali jednu lžičku. Dávali nám také nějaký blutwurst [krvavou uzeninu], ale to jsem nikdy - i přes velký hlad - nejedla.

V Polsku bylo tehdy mnoho ve válce vybombardovaných domů. Byla jsem přidělena k demoličnímu komandu Abbruch Birkenau, které se skládalo přibližně z 1200 Slovenek z našeho a předchozího transportu vypraveného z Popradu. Každá jsme dostala číslo, zatím jen našité a hadřík, na kterém byl magen David [Davidova - židovská hvězda], vespod žlutý a navrch červený, kterým byli označeni političtí Židé. Ráno nás vodila strážní hlídka s vlčáky po desetičlenných skupinách k troskám domů, jež jsme musely rozebírat. Dostaly jsme trámy s kramlemi, kterých jsme se musely chytit, a na jedna, dva, tři uhodit do stěny. Stěna letěla a ty, které byly první, letěly s ní. Některá děvčata se zranila nebo i zabila.

Naše demoliční komando tehdy vytvářelo místo pro další koncentrační tábory v Birkenau. Byly nesmírně rozlehlé a zahrnovaly cikánský tábor, český tábor, B II b, Union tábor. Při bourání domů jsme musely roztloukat obrovské kameny velikými kladivy, které jsme sotva unesly. Byly jsme mladé, většinou dívky do 20 let. Jedna držela klín a druhá do něj měla tlouct, dokud se kámen nerozpadl. Když už jsme nemohly, poštvala na nás dozorkyně vlčáka, který byl cvičen na to, aby člověka roztrhal. Jednou dozorkyně psa poštvala na mě. Pohladila jsem ho a on mě nechal být. Oblíbila si mě, protože mi ten pes nic neudělal, a nosila mi pak každý den něco k jídlu. Dozorkyně nám později dělaly Němky z Ravensbrücku. Nepracovaly, jen dávaly pozor, abychom pracovaly my. Namáhavé bylo ukládání očištěných cihel. Stály jsme v řetězu a házely jsme si je do ruky. Měly jsme bolavé ruce, protože jsme neměly rukavice. A ráno do těch bolavých rukou znovu cihly, byla to hrůza.

Když jsme neměly co jíst, chodily jsme na revír prosit o tablety, abychom měly v žaludku aspoň něco. Prosila jsem lékařku Manci Schwalbovou, jestli by mi nedovolila si aspoň dva tři dny odpočinout. Souhlasila a já jsem zůstala na revíru. Manci pomáhala, kde mohla. Židovky sice nesměly chodit na revír, ale tehdy mě tam ještě vzala. Časem přibyly Němky, esesačky z Ravensbrücku v uniformách ošetřovatelek, mezi nimi vrchní sestra Erika. Přišla na blok a ptala se, kdo má být operovaný na apendix. Já jsem ani nevěděla, co to je, ale myslela jsem si, že to je příležitost udělat tomu všemu konec a přihlásila jsem se. Skutečně mě vzali. Ráno pro nás přišli a několik nás z revíru odvedli do mužského lágru. Nevěděly jsme, co s námi budou dělat. Cesta byla hrozná, samé bláto. Neměly jsme boty, jen dřeváky. Zdvihat nohy se v nich nedalo. Místo chůze jsme jimi jen šoupaly v bahně. Když některou z nás esesák zezadu kopl a ona spadla do bahna, musela se z toho dostat, aby mohla jít dál. Jenže tam každá ztratila dřeváky a pokračovala už bosa. Došly jsme do toho lágru celé od bahna. Na revíru jsme si musely svléct šaty. Operoval mě polský lékař profesor Wasilevski, rovněž vězeň a zákroku byli přítomni studenti. Po operaci mi řekl: Dolů ze stolu. Ale já jsem nemohla. Vzali mě tedy na nosítka a vezli mě zpátky do ženského lágru na revír. Za týden přišla kontrola, jistý lékař von Bodmann. Byla jsem tam týden, měla jsem ještě stehy, ale on mě již poslal do práce. Přesto si mě tam Manci ještě asi tři dny nechala, ale potom jsem už musela jít na lágr.

Na revíru dělala sestřičku jedna jeptiška, politická vězenkyně a velice slušná žena. Ta mi poradila, abych šla na blok 3, kde je dozorkyně, která pracuje v Nähstube [krejčovně], která mě snad vezme k sobě. Řekla jsem jí, že jsem vyučená švadlena, a skutečně mě přijala. Opravovaly jsme hlavně vojenské uniformy, ale šily jsme také dětské šatičky pro esesačky a obháčkovávaly jsme jim kapesníčky. Nezůstala jsem tam ale dlouho. Pracovaly tam převážně staré židovské ženy a první kontrola mě vykázala, protože jsem byla mladá. Už jsem se v Auschwitzu trochu vyznala a obrátila jsem se na Annu Binderovou, která byla na árijském bloku. Její zásluhou jsem se dostala do komanda, které loupalo brambory, škrábalo mrkev a připravovalo jídlo pro kuchyň. Byly tam hrozné podmínky, pracovalo se ve vodě, ve dne i v noci. Dozorkyni nám dělala asociální vězenkyně jménem Bubi. Když v noci viděla, že usínáme, tloukla nás hadicí, abychom pracovaly. Na převlečení jsme neměly nic, ty mokré ruské uniformy musely uschnout přímo na nás. Tam jsem pracovala až do doby, kdy jsme šly do Birkenau.

Birkenau

Do Birkenau nás přestěhovali po osmi měsících. Přišly jsme z práce, postavili nás do řady a volali, že kdo nemůže, může jet autem. Ty, které nastoupily na auto, jsme už nikdy neviděly. Byla jsem přidělěna na blok 9. V Birkenau jsem měla velké štěstí. Když jsme tam přišly, šla jsem náhodou na záchod a najednou jsem uviděla esesáka obklopeného děvčaty, který stál na takové podestě. Ptala jsem se, co se děje, a řekly mi, že zapisuje do komanda. Nevěděly ale, do jakého. Postavila jsem se tam a esesák zakřičel: Diese kleine, deine Nummer. [Ty malá, tvoje číslo.] Nahlásila jsem mu své číslo a on řekl, abych ráno přišla tam a tam. Dala jsem mu také číslo mé kamarádky a mé sestřenice, a tak jsme ráno šly všechny tři do komanda DAW - Deutsche Ausrüstungswerke Kanada. Naší prací bylo třídění svršků, které lidé svlékli v krematoriu. Skladiště, kde jsme pracovaly, se nacházelo přímo na rampě. Každý druh oděvu - pánské prádlo, kabáty, klobouky atd. - měl své oddělení. Balily jsem oblečení po deseti nebo dvaceti kusech a to se pak posílalo do Německa v rámci zimní pomoci. Cenné věci jsme vhazovali do zvláštní schrány s dírou. Protože transporty přijížděly hustě - francouzské, belgické, holandské, české a polské - existovala tato komanda DAW dvě, kromě našich Weissköppchen ještě Rotköppchen.

Pracovaly jsme v mužském lágru. Jednou, když jsme jím procházely do práce, probíhala zrovna selekce. Bylo to hrozné. Osvětim byla samé bláto, mnoho lidí už nemohlo chodit a jen z toho, že se v bahně něco pohybovalo, se dalo poznat, že je to člověk. Jeden vytáhl ruku z bahna a křičel: Vy, židovská děvčata, kéž bychom byli poslední oběť za náš celý národ. To mi utkvělo navždy v paměti.

Naší dozorkyní byla Rita Stenzel a šéfem dr. Franz Armbruster, Němec, příslušník SS, ale přesto ohromný člověk. Tehdy ještě nebyl doktor, myslím, že teprve studoval. Pocházel ze Schwarzwaldu. Oslovoval nás jménem a vykal nám, viděl v nás lidi. Bylo pro nás velkým štěstím pracovat pod ním a také nás z tohoto komanda nejvíc přežilo. Když jsme mu řekly, že ráno bude selekce a že nás několik vyberou pravděpodobně do plynu, ohlásil, že máme moc práce a že musíme jíž na noční směnu, a tak jsme na selekci nešly.

Samozřejmě jsme organizovaly, to znamená, že jsme pronášely věci a za to jsme si kupovaly margarin a cukr. Byla to taková výměna zboží. Ale také jsme filcovaly, prohlížely věci, které si lidé přivezli. Nacházely jsme valuty, zlato, brilianty a s tím vším jsme kšeftovaly s muži a jako protihodnotu jsme dostávaly jídlo. To nás drželo nad vodou. Jestliže jsme toho měly víc, schovaly jsme si to. Jednou udělali velikou namátkovou kontrolu a všechno nám našli. Chlapi nám vzkázali, že celé komando půjde do plynu. Ráno jsme přišly do práce, dr. Armbruster nás nechal nastoupit a vytýkal nám, že jsme snad ztratily rozum a zapomněly jsme, kde jsme. V tom přišel komandant Ohmayer a ptal se ho, co je to tady za společnost. Šéf před něho předstoupil a řekl: Ich hab' neue Häftlinge bekommen und die werden zur Arbeit angeteilt. [Dostal jsem nové vězně a ti jsou přidělováni na práci.] Tím nás zachránil.

Tehdy mezi námi řádil skvrnitý tyfus. Hned ráno si nemocné lehly, zasypaly se hadry, aby je nikdo neviděl, a on jim nechal donést vodu, Matonku, což bylo tehdy něco ohromného. Zavolal jim lékaře (samozřejmě vězně), ale nebyly léky. Když jsme se s ním loučily, řekly jsme mu, že si na svobodě nepřejeme nic jiného než takového šéfa, jako byl on.

Já jsem také prodělala skvrnitý a později i břišní tyfus, malárii a úplavici, avitaminózu a další nemoci. To byly běžné lágrové choroby. Dostala jsem se opět na revír, tentokrát s puchýři z avitaminózy. Ráno při odchodu do práce nesměly být ty puchýře vidět. Tak jsme je propíchly a zasypaly pískem, aby neviděli, co to máme. Tehdy se mi to začalo podebírat nějakou infekcí, a tak jsem si to léčila na revíru. Třetí den nás bloková varovala, že další den bude na revíru selekce. Pochopitelně jsem odešla.

Brzy poté bylo naše pracoviště přeloženo na Březinku přímo ke krematoriím. Náš šéf chtěl, abychom tam přešly všechny s ním. Ale já jsem tam nechtěla. Měla jsem kamarádku, která pracovala v budově štábu, a té jsem vzkázala, aby mě tam nahlásila, až bude nějaké volné místo. Jednou na apelu volali tři čísla a mezi nimi i mé. Poslali nás do sauny, oblékli nás do čistého a ráno nás odvedla stráž do štábu, na jehož místě dnes stojí tři kříže. Němci tam měli sklad zbraní, my jsme bydlely v suterénu a pracovaly pro ně. Zpočátku jsem byla přidělena do prádelny. Štábní budova byl jeden ohrazený blok, kde bylo skoro vše, co SS potřebovali: prádelna, žehlírna, obchod atd. Ven jsme vycházet nesměly, abychom se nepotkávaly s děvčaty z Unionky a nepřenášely se vši.

Jednou byl nálet na lágr Union. [pozn.: Union byla továrna se zbrojní výrobou.] Tenkrát již esesáci z obavy před nálety bydleli mezi našimi bloky. Zdálo se ale, že spojenci byli přesně informovaní, kde bydleli trestanci a kde esesáci. Nám bombardování uřízlo čtvrt bloku, ale dům před námi, kde byli Němci, to úplně smetlo.

Jednou dvě polská děvčata vynesla z Unionu střelný prach v botách a potom explodovala dvě krematoria. Pak postavili v lágru šibenici a zavolali kata. Jmenoval se Jakub, byl to Polák, který přijel z Ameriky na návštěvu do Polska a tam ho sebrali do lágru. Přes dráty se esesáci dívali na to, jak je věšeli. Ta dvě polská děvčata stála pod šibenicí, my jsme všechny musely nastoupit, abychom viděly, co se stane lidem, kteří provádějí sabotáž. Mezitím ale přišel nálet a všechny, včetně těch dvou děvčat, jsme musely jít do krytu. V krytu dala francouzská lékařka těm děvčatům nějakou injekci. Po náletu nás nechali zase nastoupit, ta děvčata ještě zazpívala polskou hymnu, potom jim kat dal oprátku a zdvihl ji - ta děvčata byla v momentě mrtvá. Ale nezradila ty chlapy, kterým to odevzdala.

Ve štábní budově se dalo přežít, protože tam byly podmínky pro hygienu, umývárna, kde jsme se mohly každý den umýt. Také nám stubendienst [pokojová služba] nekradly z porcí, takže jsme každý den dostaly půl litru polévky a čtvrtku chleba. V Osvětimi a Birkenau jsem kolikrát raději pro polévku nešla, protože tam děvčata úplně zdivočela. Bloková nebo stubendienst nám nalévala polévku do nastavených misek železnou nádobou na holi, a protože jsme se velice tlačily, mlátila nás s ní po hlavě.

Nejprve jsem pracovala v dílně, kde se opravovalo prádlo a šatstvo pro esesáky, a potom jsem přebírala špinavé prádlo a vydávala jsem jim čisté. Někteří byli slušní. Například jeden muž, který pracoval v zahradnictví. Řekl mi: Vyber mi pěkné prádlo. Odpověděla jsem mu: Až přijdete příště, přineste mi nějakou zeleninu. A on ji skutečně přinesl. Rozdělily jsme se s ostatními děvčaty a dalo se přežít.

V Birkenau pracovali také civilisti, Poláci. A ti nám sami nabízeli: Děvčata, jestli chcete, moje manželka vám upeče buchty. Ale jedna povidlová buchta stála sto dolarů. Za všechno jsme platily, vše mělo svou cenu. Například prsten, který neměl kamínek, stál sto dolarů, s kamínkem dvě stě dolarů. Tak se tam obchodovalo. Říkalo se tomu organizovat a tak se dalo přežít. Ale kdyby nám na to přišli, pověsili by nás. Některá děvčata si myslela, že budou mít nějaký kapitál, až přijdou na svobodu. Ale přišli jim na to a pověsili je. Pamatuju se i na případ tlumočnice, krásné belgické Židovky, která utekla s jedním Polákem. Dlouho je nemohli najít, možná až dva měsíce byli na svobodě. V táboře se vykládalo, že prý si šla něco koupit a když ukazovala, co chce, viděli její vytetované číslo. To prý ji prozradilo. Nejdříve ji zavřeli na blok 11 - blok smrti. Pak ji na vozíčku dovezli do lágru, my jsme musely nastoupit a musely jsme se na to dívat. Komandant k nám držel řeč, že tak se stane každému, kdo se pokusí o útěk. Zatím prý každého chytili. Pak ji odvezli ji do krematoria a chtěli ji zaživa upálit. Ale ona si žiletkou podřezala žíly.

Vzpomínám si také na Olgu Lauferovou, chudé děvče z Trnavy. Byla bloková a kradla vězňům chleba, marmeládu a další vyfasované věci a za to si kupovala brilianty, zlato a valuty, které děvčata pronášela s nasazením vlastního života. To vše si ukládala do zavařovací sklenice, kterou měla někde zakopanou. Měla v táboře známost, chlapce z Popradu. Ona byla velice škaredá a ten chlapec jí slíbil, že si ji vezme, až se dostanou na svobodu. Ale potom se pohádali a on ji zradil. Zavřeli ji na blok smrti a hrozně ji mučili. Dokonce oči jí vyloupali.

Pochod smrti

Ačkoli jsem byla ve štábní budově, zprávy o dění venku nám scházely. Pouze když k nám přišli fasovat zbraně chlapci ze Slovenska, kteří se přihlásili k německé národnosti a museli proto narukovat do Wehrmachtu, vyptávaly jsme se jich na domov a naše blízké. Dozvěděli jsme se až o porážce Němců u Leningradu. Později už jsme věděly, že Rusové jsou blízko Birkenau. A viděly jsme procházející transporty, tábory okolo Birkenau už byly na cestě. My jsme vyšly 18. ledna 1945 večer. Celý den panoval chaos, rozkrádalo se a strhla se bitka o potraviny ze skladu. Nevěděly jsme, kam jdeme, a tak se každý snažil ukořistit co nejvíc. Protože byla zima, šla jsem si pro dobré boty a nějaké oblečení místo pouhé pruhované trestanecké uniformy. Chlapi nám vzkázali, abychom si pod uniformu oblékly také civilní šaty. 18. ledna se štábní blok připojil k Union lágru a vydaly jsme se na pochod smrti.

Nejdřív nás hnali, ani jsme nevěděly kudy, až jsme došly Českého Těšína. Chlapi nám vzkázali, že v lesích jsou partyzáni a že máme volat o pomoc. My jsme volaly, ale nikdo se neozval. Za chvíli jsme byly v Polském Těšíně a tam už jsme neměly naději na útěk. Jednou jsme spaly dokonce na hřbitově, jak jsme ráno zjistily. Byla strašná zima a varovali nás, abychom neusli nebo zmrzneme. Když jsme ráno vstávaly, některá děvčata byla skutečně zmrzlá. Další den jsme přišly na nějaký velkostatek a spaly jsme v maštali u krav, kde bylo teplo. I krávy jsme si podojily a napily se mléka. Do té doby jsme nejedly nic. Jednou jsme přespávaly ve stodole plné sena. Zahrabaly jsme se s kamarádkou do sena a chtěly jsme se schovat někde u sedláků nebo v horách. Avšak psi nás vyčmuchali. Býval by nás zastřelil esesák, ale kamarádka ho uplatila hodinkami.

Hnali nás stále dál. Jedna Polka nás nechala přespat v rodině, ale musely jsme ji každá za to něco dát z toho, co jsme měly zorganizované. Druhý den jsme došly do Vratislavi, kde už na nás čekaly otevřené nákladní vozy. Byly jsme tak natlačené, že jsme se nemohly vůbec pohnout. Ještě ve Vratislavi na nádraží jsme se zásobily řepou, kterou tam právě nakládali. Bez ní bychom byly vyhladověly. V každém rohu vagonu stál esesák nebo voják Wehrmachtu. Jeden starý voják, který jel s námi, měl už té války také dost. Všude, kde jsme zastavovali, měli esesáci vývařovny, kam si mohli dojít pro polévku. Tomu vojákovi nás bylo tak líto, že nám tu polévku dával. Ale my jsme už byly tak zdivočelé, že jsme z toho žádná nic neměly. Všechny jsme chtěly pít a vybryndaly jsme ji. Dojely jsme do Gross Rosenu, ale tam nás nechtěli přijmout, protože tábor byl přeplněný. Potom jsme dorazily do Berlína. Berlínské nádraží bylo vybombardované, my jsme stály na vedlejší koleji a míjel nás transport mužů, kteří byli v hrozném stavu. Nevím, z kterého lágru je evakuovali, ale asi byli už delší dobu na cestě. Co jsme ještě měly k jídlu, házely jsme jim do jejich vagonů. Potom nás vezli dál a nabízeli nás v různých táborech, ale nikde nás nechtěli vzít, protože všude bylo přeplněno.

Ravensbrück, Malchow

Nakonec nás dovezli do Ravensbrücku. To už jsme byly všelijak smíchané, Rusky, Židovky, Češky a už jsme se ani neznaly. V Ravensbrücku nás nejdříve ubytovali v takovém šapitó. Nad hlavou byl stan, jenže dole bylo bahno a v tom bahně jsme ve dne stály a v noci jsme v něm musely spát. Ani se nedá vypovědět, jaká to byla hrůza. Sotva jsme se odtud dostaly, sondovaly jsme, jak to v Ravensbrücku vypadá. Byl to obrovský lágr a nám připadal ještě horší než Osvětim.

Vedle Ravensbrücku ležel menší tábor, který se jmenoval Jugendlager [tábor mládeže]. Byli tam staří lidé, evakuovaní z Rigy v hrozném stavu. Nedávali jim jíst a oni umírali hlady. Šla jsem tam na latrínu a potkala jsem paní ze Slovenska. Chtěla, abych jejímu synovi, lékaři v bratislavské nemocnici, vyprávěla, jak zemřela jeho maminka. Nevím, jestli ještě někdo z nich žil, když tam přišli Američani. V tom Jugendlageru nebyla voda, myly jsme se jen ve sněhu. Nastěhovaly jsme se tam, ale pak se roznesla zpráva, že postřílejí všechny, kteří už nemohou, a tak jsme se vrátily do Ravensbrücku.

Jednou jsem cestou z umývárny viděla shluk děvčat, jejichž čísla si zapisoval esesák. Vmíchala jsem se mezi ně i s kamarádkou a dostaly jsme se tak do transportu. Řekli nám, že pojedeme tam, kde nás přijmou, namířeno ale máme do Čech na práci do ústecké továrny. Strašně jsme se do Čech těšily. Nakonec jsme ale po čtrnácti dnech putování skončily v táboře Malchow. Bloky byly jako stavěné jako sruby, pravděpodobně tam kdysi bylo nějaké rekreační středisko. Zakázali nám pít vodu s tím, že je otrávená. Ještě před námi tam přijel transport děvčat z Podkarpatské Rusi, který původně směřoval do Osvětimi, ale nakonec dorazil do Malchowa. Pracovaly v muničních továrnách, v kuchyni a uklízely esesákům, kteří tam měli celé sídliště. My jsme až do 27. dubna, celkem tedy asi tři měsíce, pracovaly v kartonáži v továrně Dynamit Nobel. Už jsme viděly, že válka končí, protože spojenci bombardovali každý den esesácké sídliště vedle lágru. S kamarádkou jsme tam jednu dobu chodily uklízet a pomáhaly jsme jednomu bezrukému esesákovi. Ptal se nás, jak vypadá život v táboře - bál se totiž, že ho to čeká také. Všechno jsme mu vyprávěly a nezapomněly jsme mu doporučit, aby si obstaral dřeváky a naučil se v nich chodit.

Osvobození

27. dubna provedli Američané strašný nálet na tábor. Na věžích už nikdo nestrážil, vypukl chaos a my jsme nevěděly, co se bude ještě dít, a tak jsme se rozhodly pro útěk. Nejdříve jsme se v noci přidaly k Italům, vězněným odpůrcům Mussoliniho a šly jsme s nimi až do vesnice. Pak jsme se spojily s jinými děvčaty. Potkávaly jsme mnoho uprchlíků, kteří utíkali před Rusy. Všichni chtěli jít k Američanům a my jsme se k nim také přidaly. Drželo se nás pohromadě asi šest. Usadily jsme se na tři dny v opuštěném selském domě se spoustou drůbeže, brambor a spíží plnou zavařenin. Pobývala tam i jedna Ruska, která byla původně na nucených pracích a nyní čekala na Rusy, aby se konečně dostala domů. Najedly jsme se, vyspaly v postelích, ale jednou brzy ráno někdo klepal bajonetem na okno a opět jsme musely utíkat před Němci. Střílely tam už kaťuše a my jsme nevěděly, kde se schovat. Ukryli jsme se v pancéřovém voze a když se vše uklidnilo, pokračovaly jsme dále. Došly jsme pěšky až do Schwerinu. Myslely jsme, že už jsme úplně osvobozené, ale po lesích se ještě skrývali esesáci a stříleli lidi v trestaneckých šatech, protože nechtěli mít svědky. Ale my jsme ty šaty zahodily hned po útěku z Malchowa.

Schwerin už drželi Američani. Viděly jsme, jak Němci odevzdávají zbraně, byla jich velká hromada. Němci se řadili nalevo do zajetí, zatímco my napravo na takovou velikou louku, kde z nám rozdávali konzervy. Červený kříž nás ubytoval v bývalých kasárnách Adolfa Hitlera, nyní sloužících jako repatriační tábor. Stála tam socha a na ní nápis: Jsme silní a nikdy se nevzdáme. To bylo den po kapitulaci.

Vyhledali nás židovští vojáci, kteří přišli s americkou armádou. Mezi nimi byl také rabín z Londýna, který původně žil v Německu. Podařilo se mu utéct z koncentráku, odešel do Anglie a tam narukoval. To byli velice slušní chlapci, většinou starší záložáci, kteří měli doma rodiny. Jednou nám vojáci oznámili, že se bude poprvé po okupaci otevírat kostel [synagoga] ve Schwerinu. Schwerinský rabín, který se i s ženou schovával, věděl, kde jsou v kostele ukryté tóry. Paní rabínka a my ženy jsme stály nahoře, chlapi dole. Mezi námi Českoslováky byli dva chlapci, kteří krásně zpívali. Ti nyní stáli dole a zpívali a modlili se. Tak jsme strávili první šabatový večer ve Schwerinu. Bylo to něco krásného, to se ani nedá popsat.

Potom nás auta Červeného kříže převezla do Lübecku, kde bylo československé komité a odkud jsme se mohli rychleji dostat domů. Angličané v Lübecku se o nás moc nestarali. Ubytovali nás opět v kasárnách a na radnici jsme si vyzvedli stravovací lístky a dokonce i lístky k holiči. Najednou se tam objevil E. F. Burian z transportu z Neuengamme a začal nás shromažďovat. My jsme původně chtěli odejít do Ameriky, protože ti židovští chlapci nám radili, abychom se nevracely do Československa, nýbrž abychom šly do Ameriky, nebo do Anglie. Kamarádka však měla doma rodiče a chtěla se vrátit. Burian nám sliboval, že pro nás přijedou auta a maloval nám, jaké výhody budeme mít v Československu. Tak jsme se rozhodly pro návrat do Československa.

Vydaly jsme se pak na Mezinárodní červený kříž a požádaly jsme, jestli by nemohli nějak oznámit na Slovensko, kde se skrývali rodiče mé kamarádky, že žijeme. Slíbili nám, že to udělají.

Mezitím se šířila fáma, že nás Američané chtějí poslat do Belgického Konga na plantáže sbírat čaj. Čeští vězňové z nás varovali: Děvčata, nenechte se zmást, tam jsou hrozné klimatické podmínky, to bychom nevydrželi. Pojďme se podívat, co je u nás. Nakonec jsme tedy s nimi odjely na nákladních autech Čedoku do Prahy. To všechno zařídil Burian. Když jsme opouštěli americkou zónu, dali nám Američané čokoládu a všelijaké konzervy a upozorňovali nás, že nám to všecko Rusové vezmou. A to se také stalo.

Pražáci nás přívítali slovy: Proč jste přišli? Přinesli jste jen nemoci. A co budete žrát? My sami nemáme co žrát. Červený kříž nás poslal do karantény. Byli jsme ubytováni ve skleněném paláci v Dejvicích. V karanténě s námi nic nedělali, ani jídlo tam nebylo, a tak jsme s kamarádkou brzy utekly a vydaly jsme se na cestu domů. Na repatriačním úřadě jsme dostaly pět set korun a repatriační legitimaci a potvrzení, na němž bylo napsáno: Vrací se bez infekční choroby a bez vší. To nás opravňovalo k volnému pohybu. Vlaky takřka nejezdily nebo byly plné. Vezly jsme se nejprve na střeše a když vlak zastavil, slezly jsme ze střechy záchodem do vagonu. Už ani nevím, jak jsme se dostaly do Trnavy. Tam jsme uprosily zaměstnance na dráze, aby nám dovolil sednout si na nákladní vozy s pšenicí.

Do Senice jsme přijely v deset hodin večer. V Senici na nádraží nikdo nebyl a město je od nádraží vzdálené tři kilometry. Přednosta stanice si všiml našich holých hlav, vlasy nám ještě nenarostly. Na jeho otázku, odkud jedeme, jsme mu odpověděly, že pro to nemáme jméno. Zeptal se, zda jedna z nás není snad slečna Fleischerová. Kamarádka přikývla: Ano, já jsem Fleischerová. Řekl: Tak tu čekejte. Váš tatínek sem jezdí už měsíc každý večer a čeká na vás. Určitě přijede. A už jsme slyšely rachotit vůz, bylo deset hodin večer a pan Fleischer skutečně přijel s koňmi. To shledání se nedá vypovědět. Zajímalo nás, jak věděl, že přijedeme. Slyšel v rádiu, že my dvě žijeme a přijedeme domů. Tak na nás už měsíc čekál.

Já jsem šla k sestřenici, která byla v Senici provdaná. Její muž se vrátil z Dachau, zatímco ona se skrývala v bunkru. Mého muže jsem poznala už před válkou a nyní jsme spolu začali chodit. Za války se schovával v horách. Vrátila jsem se v červenci 1945 a v prosinci 1946 jsem se vdávala. Zůstali jsme v Senici.

I po válce jsem se na Slovensku setkala s protižidovskými projevy. Například když jsem se vrátila domů, přivítala mě jedna paní slovy: No, přece jste se všichni vrátili. Já povídám: Pravda, vám nikdo nechybí. Mně ale chybí. A ti co nedošli, jsou určitě v Palestině. Ti lidé vůbec nevěděli, co se dělo.

Rodiče přijeli do Osvětimi asi o dva nebo tři týdny po mně. Byli spáleni v krematoriu v Osvětimi. To znamená, že ještě nebyli zplynováni, ale byli buď zastřeleni, nebo je upálili zaživa. Můj bratr byl nejdříve v Seredi, potom byl deportován do Lublinu a do Majdanku. Tam jeho stopy končí. Asi ho zastřelili.

Klíčová slova

Ravensbrück, E. F. Burian, Malchow

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.