Pan Toman Brod, narozen 1929

Vzpomínka uložená v Židovském muzeu v Praze

Dětství

Narodil jsem se v Praze v roce 1929. Moje rodina byla celkem zámožná a dobře situovaná. Měli jsme veliký pětipokojový byt na Palackého nábřeží. Můj otec byl velkoobchodník s obilím, měl v Čáslavi sklad a tam kupoval od sedláků obilí, které pak v Praze na plodinové burze prodával. Matka byla, jak bylo tehdy běžné, v domácnosti. Měli jsme ještě kuchařku, která později sehrála v našem životě velkou roli. To byla žena, která sloužila již u mého dědečka, pak u mých rodičů a nakonec po válce, kdy již vlastně nesloužila, ale byla jako členka mé rodiny. Otec pocházel z Bučic, kde jeho otec měl obchod se smíšeným zbožím. Po smrti rodičů se odstěhoval do Prahy. Matka pocházela z Ledče nad Sázavou, kde měli pilu. Pocházela z rozvětvené rodiny, měla myslím tři bratry a dvě sestry, kteří pak se odstěhovali někdy ve dvacátých letech do Prahy. Kromě kuchařky jsme ještě měli vychovatelku, která se starala o naši docházku do školy, o procházky a o všechny běžné věci, které děti vyžadují. Já mám krásné vzpomínky na dětství.

Toman Brod s maminkou a starším bratrem před válkou.

Terezín

Pak přišel červenec 1942, transport AAu [27. 7. 1942 z Prahy] a my jsme jím odjeli do Terezína. Přijeli jsme do Bohušovic a protože tehdy ještě nebyla vlečka do Terezína postavena, šli jsme těch několik kilometrů pěšky a vlekli jsme svá zavazadla. Byla to dost úmorná cesta, ale ta zavazadla nám stejně všechna sebrali, což byl nějaký trest za atentát na Heydricha. Zůstala nám jenom příruční zavazadla, což byl velký handicap, protože jsme vůbec nebyli vybaveni na zimu a na běžný život v Terezíně. Matka bydlela v kasárnách, tuším, že to byla Hamburská kasárna, a já jsem zpočátku s bratrem bydlel v Hannoverských kasárnách, ale krátce na to jsme byli přeřazeni do domova mládeže v L 417. Tam, v bývalé škole, jsme byli ubytováni v tělocvičně, která v této době sloužila jako přechodný domov všech nově příchozích chlapců. Já jsem tam dlouho nebyl, protože jsem onemocněl spálou a byl jsem odeslán do nemocnice na infekční oddělení. Tam jsem, shodou osudových okolností, ležel na stejné posteli, na níž přede mnou kvůli spále ležel a zemřel Jiří Pick, bývalý spolužák, který spolu se mnou v osmatřicátém roce vybíral mezi dětmi sbírku na obranu státu.

Životní podmínky v Terezíně byly různé. Nejhůře se vedlo starým, nemocným lidem. Ti bydleli většinou v domech od zdola až po půdu přeplněných, špinavých, v domech plných hmyzu, ve smetišti nakažlivých chorob, bez dostačujících hygienických zařízení. Tito lidé také nejvíce trpěli hladem, byli to hlavně němečtí židé, kterým nikdo z domova neposílal potravinové balíčky. A ti též v Terezíně houfně umírali.

Židovská samospráva neměla dost prostředků, aby zlepšila situaci všem vězňům a tak se především starala o děti a mládež, v těch viděla naději do budoucna. Proto i my, v dětských domovech, jsme se měli poněkud lépe.

Když jsem se na podzim 1942 uzdravil (měl jsem tam také ještě žloutenku, jako průvodní jev spály), vrátil jsem se zpátky na L 417, kde jsem se zapojil do kolektivu chlapců pod vedením Oty Kleina a Leoše Demnera. Vystřídal jsem několik vedoucích, ale skončil jsem pak hlavně na devítce u Arno Ehrlicha. Každá třída té školy tvořila jakýsi miniaturní domov a byla vlastně svéráznou jednotkou, neboť vychovatelé působili na své svěřence, na děti, podle svého politického přesvědčení. Eisinger byl komunista, vedl tedy děti k myšlenkám socialistickým a komunistickým. Na sedmičce byl sionistický vychovatel, který vedl děti v sionistickém duchu a učil je hebrejské písně. Já jsem k sionistickém hnutí nikdy netíhnul, já jsem zdůrazňoval, že my jsme byli čeští židé a lidé, kteří měli vztah k Československu a k české zemi a nikdy jsem si nepředstavoval, že bych se po válce snad neměl vrátit zpátky do Prahy a nežít zase znovu v Československu. Takže náš domov byl domovem českých chlapců, pod vedením Arno Ehrlicha, který se teď jmenuje Erban a žije na Floridě. Tento chlapec, kterému nebylo mnoho přes dvacet, nás vychovával ve skautském duchu. Učili jsme se zásadám skautské mravnosti, hráli jsme skautské hry, učili jsme se různé skautské umění, vázat uzle apod.

Vydávali jsme dokonce i časopis. Většinou se mluví hlavně o časopise Vedem, který je - myslím právem - považován za nejlepší a který vydávali chlapci v domově číslo jedna, ale ve skutečnosti každý domov, každé číslo, každá třída měla vlastní časopis. Také my jsme založili časopis a protože já jsem měl určité, i když ne zcela vynikající, kreslířské nadání, dělal jsem do toho časopisu obálku. Pamatuji se asi na tři čísla. Každé číslo vyjadřovalo nějakou skautskou zásadu, jako pomoc bližnímu, nebo záchrana slabšího, nebo přísaha zásadám spravedlnosti a věrnosti. Snažil jsem se to ztvárnit pomocí rukou a jejich různých pohybů. Kromě toho si vzpomínám, že jsme tam četli knihu, kterou už jsem nikdy po válce neviděl. Byla to kniha o burské válce, o holobrádcích, to byli Burové, kteří vedli svůj boj proti Britům. Každý večer některý chlapec předčítal nahlas nějakou kapitolu z té knížky. Byla to krásná knížka o tom, jak lidé touží po svobodě a dovedou za ni obětovat život; jsou to čestní a spravedliví lidé a bojují proti svým utlačovatelům. Byly to takové krásné chvíle, kdy jsme se přenášeli daleko z té šedi terezínského života, byť i do minulosti, ale přece jenom do minulosti naplněné heroickými a slavnými činy a bojem za svobodu.

Kromě toho jsme nesmírně žili hudbou. To byla naše nejenom estetická, ale i erotická výchova. V tělocvičně, z které byl mezitím v podstatě vybudován jakýsi koncertní nebo divadelní sál, byly lavice a podium a tam zkoušel Schächter koncertní provedení Prodané nevěsty. My chlapci jsme se v každé volné chvíli zúčastnili jeho zkoušek. Byla to hudba, která nám vnikala do srdce i do duše a my jsme každou notu, každý recitativ a každou árii znali a samozřejmě neuměle si ji předzpěvovali. Totéž se pak událo i s Hubičkou. Dodnes jsou tyto opery pro mne takovou silně etickou, estetickou a krásnou hudbou a krásným zážitkem, kdykoli je slyším. Vzpomínám si na chvíli, kdy celý sál při premiéře Prodané nevěsty ve škole v L 417 v slzách poslouchal, nesmírně dojat a nesmírně nadšen. Nedávno jsem o tom mluvil s Karlem Bermanem, který tam tehdy vystupoval. Připomněl jsem mu, jaký dar, jaká veliká pomoc to byla pro náš citový život a pro estetiku našeho života v Terezíně.

My sami jsme se pokoušeli nastudovat a hrát divadlo a kabarety, což byla mj. příležitost, jak se stýkat s děvčaty. Z vedlejšího dívčího domu, myslím, že to bylo L 410, jsme zvali na návštěvu děvčata a společně jsme nacvičovali básně - např. Wolkera. Obohacovalo nás to také o zážitky společného života a společného vycházení s děvčaty. To vše bylo na úrovni naprosto čisté a nesmírně - mohu-li užít toho slova - galantní, nebo rytířské. Žádný z chlapců se neodvážil nikdy říct něco vulgárního. Dokonce si vzpomínám, že když jsem ještě byl na jedničce, udělal nám nějaký doktor a nějaká doktorka, oba mladí lidé, přednášku o sexuálním životě a že to absolutně nikdo nebral z nějaké vulgární stránky. Všichni to přijímali jako věc, která je čeká, která patří k životu a o které je nutno mluvit tak, jak se patří, nijak pejorativně, nijak vulgárně. To nám - a především mně - zůstalo po celý život.

Obrovský význam pro nás měly sportovní události. Každý domov měl vlastní fotbalové mužstvo a pořádali jsme turnaje, které probíhaly nahoře na šancích (když byly otevřené), kde bylo fotbalové hřiště. Dělali jsme si vlastní tabulky, i vlastní dresy nám ušili. V přízemí měly ženy takovou dílnu, kde chlapcům opravovaly šaty a nejnutnější opravy na prádle a na oděvu, a ty nám ušily sice primitivní, ale přece jenom dresy. Každý byl hrdý, že je členem nějakého kolektivu, který je semknutý a který má nějaký cíl a nějaké poslání. Přátelství těch chlapců v domově byla obrovská pomoc. Je to jedna z neopakovatelných věcí, na kterou vzpomínám s láskou a s dojetím. Samozřejmě, že se tam občas vyskytly rozmíšky a ne každý například snášel s nadhledem svou přezdívku, ale nikdy nedošlo k nějakým zásadním sporům. Pokud se někdo choval nedobře nebo neslušně, rozhodl vždy starší domova (každý domov měl i svého chlapeckého staršího) a pokud šlo o vážnější spor, přišel Arno a vysvětlil chlapcům, že tak se chovat nesmějí a že jestli chtějí být skauty, musí také skautské zásady dodržovat. Vládla tam taková jistota, že až válka skončí, zůstaneme i nadále přáteli, že to pro náš další život bude velká posila a že se vždycky budeme stýkat jako lidé dospělí a již neponižovaní, ale stále čestní a přátelští. Všechno však dopadlo jinak a myslím, že většina mých kamarádů zahynula. Zčásti jsem zapomněl jejich jména, ale jejich tváře mám dosud velmi živě před sebou.

Moje matka kupodivu pobyt v Terezíně nesla nesmírně statečně. A to přesto, že nikdy v životě nepracovala, což se pro zámožné rodiny neslušelo. Byla vlastně milostpaní, sice nijaká nafoukaná, ale byla to žena, která žila v blahobytu a jejíž hlavní zábavou byl bridž. Na práci měla doma kuchařku, která vařila, vychovatelku, která obstarávala děti, a ona byla těchto starostí zbavená. Po příchodu do Terezína se okamžitě přeorientovala, stala se normální ženou, která musí těžce pracovat. Na náměstí byl domov pro choré, staré a také pro mentálně a fyzicky postižené děti a ona měla na starost právě takovou skupinu dětí fyzicky i duševně postižených. Byla k nim vždy nesmírně milá, ale já jsem se těchto dětí bál, mně každá abnormalita připadala hrůzná a neuvěřitelná. Pamatuji se živě na chlapce, který měl obrovskou vodnatou hlavu, ale pro mne dotknout se té hlavy bylo něco nepředstavitelného a matka mi říkala: Prosím tě, neboj se ho, on ti nic neudělá, to je milý chlapec. Matka sama nesmírně statečně snášela ten hlad a mizerii terezínského života.

Z balíčků, které nám z domova posílala naše bývalá kuchařka, nám vařila kaše, třeba krupicové, a polévky, ale vždycky vařila spíš mně a bratrovi, než sobě, přestože jistě měla také hlad. Hlavně ale měla starost, aby děti netrpěly tak, jak trpěly ty ostatní. Ale popravdě řečeno, i když jsem viděl tu hroznou bídu v Terezíně, staré lidi, kteří stáli u výdeje jídla, prosili o trošku polévky nebo o zbytek nějakých brambor či šlupek, my děti jsme skutečným hladem netrpěly. V naší škole to bylo zařízeno tak, že balíčky, které už nebyly doručitelné, byly rozdávány mezi děti, například jako odměna.

Můj bratr chodil do práce, ale my děti jsme vykonávali pouze nějakou naprosto zanedbatelnou práci před školou, kde byla malá zahrádka. Snažili jsme se tam něco vypěstovat, ale myslím, že jsme to vždycky snědli dříve, než to vyrostlo, takže z toho moc užitku nebylo. Ale chodili jsme do školy i na pravidelné vyučování. Učitele si již nepamatuji, ale vzpomínám si, že se tam učili počty, zeměpis, snad dějepis a další předměty. Také mezi nás chodil rabín, který nám vysvětloval podstatu židovských svátků. Myslím, že to bylo docela dobře organizováno - samozřejmě to bylo tajné, vždycky stála venku nějaká hlídka a když šel nějaký četník nebo Němec, museli jsme ty sešity schovat a předstírat, že si hrajeme. Myslím, že to fungovalo dobře a že jsme tuto část našeho života nezanedbávali.

Toman Brod.

V Terezíně, to byla pro mě doba dospívání, doba, kdy se přede mnou otevíral svět a kdy jsme si nikdy, ani na okamžik, nemyslili, že bychom nepřežili. Vždycky to bylo pro nás jenom takové intermezzo, takový zlý sen. Myseli jsme si, že nás skutečný život teprve čeká a nikdy jsme ani na okamžik nevěřili, že bychom se tohoto života, té svobody neměli dočkat. Samozřejmě, že ty písně o tom,komu vadí temný hradeb stín, kdo po městě nad Vltavou zatouží ukazují, že to byla pro nás také hrůza, spleen a těžké chvíle, které jsme prožívali při stesku po domově, ale vždycky se to nějakým způsobem překonalo, denní život šel dál a víra nás neopouštěla. Také jsme začali na sebe více dbát, abychom byli - pokud to šlo - dobře oblečení, abychom nechodili jako vandráci a abychom se líbili děvčatům. Život v Terezíně, to pro mne nebyla ta hrůza, která přišla později. Můj bratr už v té době nebyl na čtyřistasedmnáctce, nýbrž byl domově Q 317 a vzpomínám si na jeden otřesný zážitek, když jsem ho byl jednou navštívit. Okna jeho pokoje ústila na silnici, která vedla skrz Terezín. Bylo to jednoho takového podzimního, listopadového dne. Najednou jelo kolem nákladní auto a to bylo plné jakýchsi postav v pruhovaných šatech - bylo to pro mne vlastně první setkání se skutečnými vězni. Říkalo se, že to jsou vězni z terezínské [Malé] pevnosti. Byl to jenom krátký moment, ale hrůza z těch lidí, jako z jiného světa, mi utkvěla a dodnes mi utkvívá v paměti.

Bratr, který byl o dva roky starší a kterému bylo šestnáct, se začínal intenzivně zajímat o politiku. Byl komunista a snažil se mě zasvěcovat do komunistické ideologie a politiky. Ale protože já byl v opozici vůči svému bratrovi, jak to u sourozenců bývá, tak jsem to bagatelizoval a říkal jsem: Dej mi s tím pokoj, prosím tě, to je tvoje věc, já mám jiné zájmy. I když nás samozřejmě vývoj války zajímal a každou zprávu z venku jsme hltali, nemohu říci, že by mne v té době komunismus nadchnul tak, jako mého bratra.

Jednou jsme byli zařazeni do dalšího transportu na východ, ale byli jsme vyreklamováni. Já jsem tehdy říkal matce: Prosím tě, proč nás reklamuješ, tak pojedem zase dál. To byla šílená, hloupá dětská naivita. Terezín sice ujde, ale třeba to bude jinde lepší. Matka byla rozumnější, pochopitelně nedala na moje přemlouvání a myslím, že tím jsme si zachránili život. Můj bratranec, který byl z Ak-transportu [tzv. Aufbaukommando-komando výstavby] a měl nějaký vliv na samosprávu, nás tehdy vyreklamoval. To Ak bylo jaksi privilegované. Podruhé se mu to už nepodařilo, byli jsme zařazeni do prosincového transportu v roce 1943 a tady právě začíná ta skutečná apokalypsa.

Když jsme toho mrazivého prosincového dne nastoupili na rampu, dali nám s sebou několik chlebů se salámem a - myslím - konvici čaje. Pro celý vagon, kde bylo asi sto lidí, nám ještě dali jediný kbelík na toaletu. Polovinu vagonu zabírala zavazadla, která jsme si vzali, polovina lidi. Ten vagon prostě zavřeli, nikde žádný průduch, nikde žádné okno. Bylo pro mne nepředstavitelné, že mohou lidé někam jet v takových podmínkách. Jeli jsme nesmírně dlouho, nevím, jestli byla zima nebo horko, ale každopádně byla obrovská žízeň a my jsme pochopitelně okamžitě všechno vypili. Ten vlak každou chvíli někde stál, nedalo se ani dýchat, celá cesta se zdála být nekonečná, snad to byly dva dny a jedna noc. Kýbl, který jsme dostali místo záchoda, překypoval, přetékal, byli jsme špinaví, nechutné to bylo, prostě byla to skutečná apokalypsa. Možná, že tam v tom vagoně byli již i mrtví.

Osvětim

Pak přišel ten strašný šok: přijeli jsme do Osvětimi. Otevřely se dveře, křičeli na nás Raus, raus [Ven, ven], do toho štěkot psů. Kolem stáli esesáci s vlčáky, s těmi "bluthundy", kteří na nás doráželi. Zase se tam míhaly ty postavy, které jsem viděl poprvé na tom nákladním voze, pruhovaní muži s klacky, kteří také řvali nějakým cizím jazykem - polsky. V dáli - byla mrazivá noc - byly vidět pravidelné řady světel a nad tím se vznášela jakási temná hmota - to byl balón, nevím jestli pozorovací, nebo protivzdušné obrany, ale vím, že to byla příšerná hmota, která se vznášela v temnu a byla osvětlena jenom záblesky světla. Šokovala mě surovost toho přijetí. Nahnali nás holemi na nákladní auta a strašnou rychlostí jsme se řítili těch několik kilometrů z Osvětimi do Birkenau. Můj první dojem, když jsme tam přijížděli, bylo poznání, co to vlastně ta světla byla. Byly to osvětlené ploty z ostnatých drátů, nabitých elektřinou. V té rychlosti jsem stačil ještě zaznamenat, že tam byly tabulky se zkříženými hnáty a lebkou, kde bylo napsáno: Halt, stój, Hochspannung, lebensgefährlich [Stůj, vysoké napětí, životu nebezpečno], nebo nějaký podobný nápis. Už v Terezíně mně vždycky říkali: Když uvidíte dráty nabité elektřinou a před nimi tyto tabulky, tak jste v koncentračním táboře. My jsme pochopitelně vůbec nevěděli, kde jsme, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem v koncentračním táboře. A že je to něco strašného, že je to něco úplně jiného, než byl Terezín. Pak nás - všechny muže, ženy, děti - nahnali do nevytopených stájí, kde bylo v podstatě jen pár holých pryčen, kde nebyly žádné přikrývky. Schoulili jsme se s bratrem na jedné pryčně a byla to snad jediná noc, kdy jsem si přál, abych se už vůbec neprobudil. Ale probudil jsem se a pak nás odvedli do jakési místnosti v blízkosti krematoria (ale to jsem samozřejmě nevěděl), kde jsme byli nuceni odstrojit se donaha a kde nás oholili. Dohola nás ostříhali a vytetovali nám čísla na levou paži.

My jsme ještě nevěděli, že jsme pouhých 20 či 30 metrů od plynové komory. Jedinou mou touhou po té noci bylo napít se. Bylo nám řečeno, že tamější vodu nesmíme pít, že je tyfózní, a tak jsme žadonili o čaj a já jsem nabízel své hodinky nějakému Polákovi za šálek čaje. Hodinky mi pak stejně sebrali a když jsme pak dostali čaj, vypili jsme esšálek na jeden zátah. Ten pocit žízně byl tak intenzívní, že si dovedu představit to, co líčí Lanzmann ve svém filmu [Šoa], že lidé byli šílení žízní a že za šálek čaje byli ochotni se svléknout a jít do plynu. Pak nám dali nějaké hadry, které jsme si museli obléci. Byly to hadry vězeňské, i když to nebyly ještě hadry pruhované. Pak nás vrátili zpátky do tábora, což bylo vlastně štěstí. Z mnoha transportů, které šly z Terezína na východ, skýtaly jenom dva pro můj ročník naději na záchranu. A to byl transport v prosinci 1943 a v květnu 1944. Jinak byl můj ročník z 99% odsouzen k zániku, ke smrti.

Rodinný tábor

Život v táboře B2b - v rodinném táboře, to byla zpočátku pro mne hrůza. Už tehdy jsem si říkal, že rozdíl mezi protektorátní Prahou a Terezínem byl asi tak hluboký a tak intenzivní, jako byl rozdíl mezi terezínským ghettem a mezi životem v tomto koncentračním táboře. A to přesto, že rodinný tábor byl svým způsobem privilegovaný. Ale ta zima a šok, než se člověk sžil, byla hrozná. Pokud si lze vůbec zvyknout, pokud ta hrůza není absolutní, pokud tam jsou nějaké podmínky k životu, tak si člověk zvykne i na ně a pak se mu to už nezdá tak strašné, pak hledá světlejší stránky života. Tak, jako to bylo v Terezíně, kde jsme využívali všech možností k tomu, aby náš život byl snesitelný, tak také v tom B2b v Birkenau se lidé kolem nás snažili - zejména nám, dětem - život trochu usnadnit.

Bydleli jsme sice na normálním bloku, ale přes den jsme chodili na tzv. dětský blok. Ten svým vlivem tehdy zřídil Fredy Hirsch. To byla nesmírně charismatická postava, německý žid původem z Cách (Aachen), urostlý, sportovec, vysloveně hezký muž, který pro děti dělal všechno, co mohl. Nevím, kde získal toto privilegium, ale faktem je, že dětský blok existoval a že jsme tam přes den mohli být v relativním teple. Hlad byl strašný. Pro mne, pro dospívajícího chlapce, ta polévka a ten chleba, který jsme fasovali, zpočátku stačila, ale po několika dnech byl ten hlad mučivý. Ráno člověk nedostal nic jíst a celé dopoledne byl jenom o kávě - spíše o troše teplé, černé vody - , jakási první skutečná strava přišla až v poledne v té misce polévky. Dopoledne bylo k nepřečkání, ale přece jenom jsme se tam mohli nějakým způsobem zabavit. Byli tam naši vychovatelé, kteří nám hodně vyprávěli, i když myslím, že už o nějaké skutečné výuce nemohla být řeč. Jakýsi bývalý sportovní redaktor, který byl v roce 1936 svědkem olympijských her v Berlíně, nám například velmi sugestivně a živě vyprávěl o tom, jak černý atlet Owens tehdy vyhrál skok do dálky a běh na 100 m a jaký strašný šok to byl pro Hitlera, který si myslel, že vyhrají Němci. Hitler tehdy odmítl Owensovi podat ruku. My jsme tím jeho vyprávěním žili, protože všichni chlapci se samozřejmě o sport zajímali a zajímají. A kromě toho jsme i my chtěli jednou zvítězit nad Hitlerem. Také jsme vedli jakýsi kulturní život, dokonce i divadlo jsme se pokoušeli hrát, nacvičovali jsme různé pantomimy a básně. Pamatuji se dodnes, jak jsme se jako sborovou báseň učili Nezvalova Edisona, zase jakožto sborovou báseň.

Uprostřed tábora byl takový hrůzný zablácený prostor. Pokud nemrzlo, vláčeli jsme nohy obuté v dřevácích naprosto bezedným bahnem. Voda, pochopitelně ledová, tekla jenom sporadicky a člověk se mohl umýt jen pod nějakým kohoutkem v umývárnách. Latriny byly společné. Jedna řada pro muže, druhá pro ženy.

Mezitím už k nám zalétly jakési zvěsti a chýry o tom, k čemu sloužily ty pochmurné budovy, které stály několik desítek, nebo stovek metrů od našeho tábora, které byly opatřeny vysokým komínem a neustále chrlily oheň a dým. Ten pohled byl dost hrůzný, zejména v noci, kdy plameny z komínů šlehaly několik desítek metrů vysoko. Byla to krematoria, kde se pálili lidé. Nevím, jestli jsme už tehdy slyšeli něco o plynových komorách, ale každopádně to byla děsivá představa. Přesto jsem ale tehdy vůbec nemyslel na to, že bychom tam někde mohli skončit. Pro mě byla nejhrůznější skutečnost, že jsem se bezprostředně setkal se strašnou hrubostí, brutalitou a bezohledností. A ta nebyla jenom personifikována v té strašidelné postavě táborového Lagerführera Buntrocka - to byl nomen omen, my jsme mu říkali Buldog. To byl kriminálník a naprosto brutální vrah. Po ruce měl dalšího vraha, vězeňského Lagerälteste Arno Böhma, kterého nebylo vidět jinak, než jak s holí v ruce lítá po táboře, řve a bije lidi. Ale právě pro mne byla dost otřesná zkušenost, že nejenom Němci, ale i vlastní lidé, kteří do Osvětimi přijeli tři měsíce před námi, se chovali tak surově, hrubě, brutálně. Tak si myslím, že se opravdu Němcům podařilo, že se část vězňů velice rychle těm podmínkám přizpůsobila. Stačilo jenom pár týdnů nebo měsíců, aby relativně slušní lidé, kteří dostali moc nad svými spoluvězni, sami vystaveni samozřejmě krutým podmínkám a násilí, to násilí sami přenášeli na ostatní lidi. A pro mne bylo nepochopitelné vidět, jak fackují bezbranného člověka, který se nemohl bránit, jak ho bijí holí - možná jenom pro nějaký naprosto bezvýznamný přestupek. Brutalita tamějšího života byla pro mne prostě děsivá, a proto ta možnost žít v relativním úkrytu před tímto hrozným světem v dětském domově byla - zejména v těch prvních týdnech a měsících - pro nás svým způsobem vysvobozením.

Na dětský blok chodil i Mengele, kterého si velice dobře pamatuji. Ovšem Mengele nebyl vůbec žádný strašák, to nebyl vrah typu Buntrocka, to byl velice jemný a slušný člověk, který chodil sice v esesácké uniformě, ale v bílých rukavičkách. A vždy byl velice laskavý k dětem a ptal se jich, jestli jsou spokojené se svými vychovateli a jestli jim něco nechybí. Choval se spíše jako strýc, jako dobrý strážce pořádku a blaha těch dětí. Tehdy už jsme věděli, že má zejména zájem o dvojčata, která si někam odváděl, ale co s nimi dělal, to nevím. Každopádně v mých očích tehdy Mengele nepředstavoval toho hrůzného vraha, kterým ve skutečnosti byl. To za něj obstarávali jiní.

Mezi esesáky, kteří se normálně chovali hrubě, byli také relativně slušní lidé. A mezi ně patřil rumunský Němec Viktor [Pestek]. To byl takový menší, černovlasý muž s ruměnými tvářemi, kterému nemohlo mu být mnoho přes dvacet let. K vězňům se nechoval zle a snažil se ten svůj úřad vykonávat tak, aby nikomu neublížil. Jeho pověstný útěk nebudu líčit, neboť jsem jej sice zažil, ale podrobnosti neznám.

V březnu 1944 přišla likvidace zářijového transportu. Polovina rodinného tábora se najednou vyprázdnila. Odvezli ji do vedlejšího karanténního tábora a nechali v našem táboře jenom několik nemocných na Krankenstube, na bloku nemocných. Chtěli předstírat, že nemocní nemohou jet s těmi ostatními, protože jde o pracovní transport. Mluvilo se o tom, že jedou do jakéhosi Heidelbrecku. Ale krátce po tom, co ten transport zmizel, se začínaly šířit chýry o tom, že Fredy Hirsch spáchal sebevraždu a že vůbec nejeli do toho Heidelbrecku, ale že skončili v plynových komorách. Ovšem na druhé straně nás zmátly zprávy květnového transportu, který přijel do našeho tábora a který nám vyprávěl o tom, že z toho tzv. heidelbreckého transportu chodily do Terezína lístky, datované ještě o několik týdnů později. Byl to samozřejmě podvod, ale nás to svým způsobem uklidnilo, protože člověk vždycky raději věří zprávám příznivým a tu hrůzu a smrt od sebe odhání.

Poté se poměry v táboře najednou zlepšily. Nevím proč. Příslušníci transportu v průměru nebyli lepší, než byli lidé zářijoví, ale vím, že už nepodlehli té brutalitě a těm mravům bezohledným a hrubým a naprosto cynickým, tak jako podlehli někteří lidé z toho transportu zářijového. Možná je to jenom moje představa, ale já jsem cítil najednou jakousi změnu, zavládly demokratičtější, volnější poměry v táboře. Samozřejmě kromě Ady Fischera. Ada Fischer byl kat, který se propůjčil k popravě těch několika chlapců v dvaačtyřicátém roce v Terezíně. V Birkenau uchvátil pozici kápa. To byla taková kreatura, byl zmrzačený jak fyzicky, takový přihrblý, skřet to byl, tak mentálně. Byl naprosto surový a bez jakýchkoliv zábran ubíjel lidi holí. Slyšel jsem, že když později při likvidaci rodinného tábora ztratil svou funkci a svou moc, že ho vězňové sami v jednom vagonu, který odjížděl z Osvětimi, ubili. Byla-li to pravda, pak naprosto po zásluze.

Po útěku Lederera a Pesteka byly vyhlášeny trestné apely. Ve čtyři hodiny ráno jsme museli nastupovat před bloky a sčítali nás. Kromě toho byly ještě apely odpolední. Byl to vlastně trestný apel, ale tehdy už bylo jaro a já si vzpomínám, že když jsme tam dlouhé hodiny stáli, začínalo svítat a začínal vát takový jarní vítr a najednou člověk cítil zase určitou sílu. Ta hrůza z toho prvního šoku již pominula a my jsme se začínali v tom táboře zase nějakým způsobem organizovat, sžívat - ten život přestal být tak strašně nesnesitelný. A znovu bych řekl, že takové ty okamžiky životní radosti přinášelo i svítání a jaro, které přicházelo. V těch polských bažinách sice nebylo zvlášť krásné, ale bylo to jaro a s ním nová naděje.

Také musím říci, že k privilegiím toho rodinného tábora patřila možnost dostávat balíky. Já jsem jako dítě psát nesměl, ale bratr a matka napsali známým do Prahy lístky z Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun, kde naznačili nějakými jinotaji, že je možno posílat chleba a nějakou pomazánku. Ty lístky došly do Prahy a skutečně naše bytná zase s nasazením všech sil nám dva, nebo tři balíky do Birkenau poslala. Byla to pro nás obrovská pomoc, protože ten hlad byl stále hrozný, ten nikdy nekončil.

Pohlednice, kterou Tomanův bratr odeslal z Osvětimi.

Když přišlo jaro, začínali jsme zase trošičku myslet i na jiné věci. Víte, je to hrozné mluvit o tom, že v koncentračním táboře vznikaly lásky, ale bylo to tak. Já se pamatuji na dvě Hany, nevím, jestli ještě žijí, ale já bych je už dneska vidět nechtěl, já si je chci uchovat provždy v paměti jako půvabné dívčiny. Pro mne zůstávají jako moje první lásky neustále v paměti jako mladé čtrnáctileté nebo patnáctileté dívky.

Fredy Hirsch již nežil, ale v jeho linii pokračovali jiní vedoucí. Vím, že tehdy dokonce jacísi malíři vyzdobili stěny bloku fantastickými kresbami, které představovaly Sněhurku a sedm trpaslíků, nebo jiné pohádkové výjevy. Také jsme se pokoušeli o divadelní scény. Jeden z esesáků se dokonce přišel na naše představení podívat.

Pak ale přišel červen 1944 a s ním měla vypršet naše lhůta. Začaly se zase šířit chýry, že dojde k likvidaci tábora, že nás očekávají těžké doby a že se snad schyluje k něčemu strašnému. Celá existence tohoto rodinného tábora je pro mne záhadou. Odmítám výklad, že to měl být nějaký výkladní tábor pro návštěvu zahraniční delegace. Podle mě absolutně nepřicházelo v úvahu, že by Němci mohli přivézt do rodinného tábora v Birkenau, několik desítek metrů vzdáleného od plynových komor a krematorií, nějakou zahraniční delegaci. Spíše je možné, že chtěli uklidnit terezínské vězně tím, že jsme mohli psát lístky do Terezína.

Při likvidaci tábora udělali Němci několik selekcí. Napřed poslal Mengele pryč muže, pak ženy a nakonec v táboře zbyli jenom staří lidé, matky děti. Zůstal jsem tam já s matkou, bratr odešel a už jsem ho od té doby nikdy neviděl. Na poslední chvíli kdosi přemluvil Mengeleho, aby udělal poslední pokus, poslední selekci asi sta chlapců, zhruba od 14 do 16 let. Pamatuji se jako dnes, jak stál v tom dětském bloku s tím 'lágršrajbrem' [táborovým písařem] a s další suitou. Mengele stál uprostřed a my, kteří jsme se toho věku dožili, jsme před něj nastupovali, v jedné ruce jsme měli boty, v druhé ruce šaty a nazí před ním defilovali. Mengele mi vlastně tehdy zachránil život, protože mne uznal za schopného dalšího odsunu. Několik desítek chlapců sdílelo můj osud. Já jsem tehdy byl už poměrně vysoký, ale ještě jsem nebyl vyhublý a fyzicky zničený, takže jsem ještě působil celkem dobrým dojmem.

Mužský tábor

Byl jsme s ostatními chlapci poslán do tzv. Männerlageru [mužského tábora], konkrétně do bloku, kde bylo Strafkommando [trestné komando], což byli vězňové, kteří se dopustili nějakých přečinů a za trest byli podřízeni ještě tužší kázni a tvrdší práci. V čele tohoto bloku byl polský vězeň, který se jmenoval Bednarek. Ten z počátku považoval to, že k němu do bloku přišli chlapci, za obrovské vyznamenání a strašně se námi chlubil, vodil nás v zástupu, dokonce mezi námi zorganizoval jakési fotbalové družstvo a zřídil nám na dvoře ping-pongový stůl. Ale brzy ho ta hrdost nad tím, že tam má chlapce, pustila a pak se na nás vykašlal. Žili jsme běžným táborovým životem, bez jakýchkoliv privilegií.

Naopak, byli jsme svědky hrůzných scén, které se odehrávaly na dvoře toho Strafkommanda. Vždycky tam přivlekli nějakého vězně, který se buď pokusil o útěk, nebo se něčím provinil, a strašným způsobem ho bili. Ačkoli nás zahnali dovnitř, pozorovali jsme škvírami ve zdi, co s nimi esesáci na tom dvoře prováděli. Bili je hrůzným způsobem, to byly otřesné scény. Vedle nás byl blok, který obývalo Sonderkommando [zvláštní komando - obsluhovalo plynové komory a krematoria]. A my chlapci jsme nebyli podřízeni režimu Strafkommanda a mohli jsme chodit ven a navštěvovat vězně ze Sonderkommanda. A od nich jsme se dozvěděli o osudu zbytku našeho transportu. Tehdy jsem se dozvěděl, že moje matka zahynula v plynové komoře vlastně několik desítek metrů ode mne, spolu s ostatními vězni, kteří už nebyli vybráni na žádnou práci. O osudu svého bratra jsem žádné zprávy neměl, ale krátce potom mi od něj nějaký vězeň z karanténního tábora přinesl zprávu, že žije, a ten muž byl ochoten dokonce převzít pro něj kus chleba. Ale to byl můj poslední styk s bratrem. Vzpomínám si také, že mi ještě někdo propašoval lístek od matky o tom, že se se mnou loučí a že se snad těší na shledání. Nevím, jestli věděla, že jde na smrt, ale byl to spíše takový lístek, který píšete, když odjíždíte na nějakou cestu.

Všechny tyto zvěsti byly pro mne v tom okamžiku velmi kruté, ale my jsme už kolem sebe viděli tolik smrti a tolik zmaru, že to na nás prakticky nepůsobilo. Tehdy jsem zažil snad nejstrašnější scénu mého života, jejíž otřesnost a hrůzu si uvědomuji teprve nyní. V létě 1944, když začaly přijíždět maďarské transporty, byla Osvětim obrovská továrna na smrt a krematoria pracovala ve dne v noci. My jsme měli určitou výsadu, že jsme mohli jezdit s vozíky, které jsme sami tlačili, pro dřevo na topení, mimo náš mužský tábor (samozřejmě ne mimo tábor osvětimský). Jednoho dne jsme jeli přes vykládací rampu, což byla pro nás vždycky obrovská šance v nestřežené chvíli zvednout nějaký batoh, košili, boty, nebo nějaký válející se bochník chleba a strčit ho pod dřevo. Všecko bylo tehdy obrovský majetek. Jednou, když jsem byl v bloku Sonderkommanda, jeden vězeň mi tam ukazoval krabici plnou zlatých zubů. Ale mně tehdy zlato nic neříkalo, zlato tehdy pro mne nemělo cenu, pro mne měl cenu chleba, pro mne měla cenu polévka, nebo košile. Když jsme toho dne jeli kolem krematoria, z té rampy zrovna odcházely do krematorií ženy s dětmi. Šly volně, některé ženy nesly děti v náručí, některé je vedly za ruku a šly opravdu jako na procházku, jako by šly na výlet. Nějaký starší esesák je doprovázel a vše probíhalo v naprostém klidu. Já jsem stál vedle kápa, který byl říšský Němec, a viděl jsem, jak mu tečou z očí slzy a jak si šeptá: Solche schöne Frauen, solche schöne Kinder. [Takové krásné ženy, takové krásné děti.] Tehdy jsem si myslel, že to je prostě obyčej, takhle to musí být. My jsme skutečně byli citově strašně vyprahlí. Ta scéna mne dnes budí ve snu, ale v té době ve mně tuto hrůzu nevzbudila.

Vedle nás byl tábor cikánský a my jsme se bavili přes dráty s cikánskými děvčaty. Některé z nich byly Češky a my jsme měli radost z toho, že se vlastně setkáváme s krajankami. Pak ten cikánský tábor jednoho dne zmizel. Věděli jsme, že šel do plynu.

A na místo cikánského tábora přišli v létě 1944 lodští vězňové. V Lodži byla od roku 1941 rodina mého stýce. Když jsem se dozvěděl, že tam jsou i čeští židé, nechal jsem si strýce a bratrance, který byl ještě chlapec, přes dráty zavolat. Dokonce se mi podařilo jim předat nějaké cigarety a jídlo. Hlavně jsem byl rád, že jsou živi. Potom jsem jakousi nesmírnou náhodou v transportu z ženského tábora v mžiku zahlédl mou tetu a její dceru, čili matku a sestru tohoto chlapce a mohl jsem na ně vykřiknout: Strýc s Máriem žijí. A ony si to dodnes pamatují, neboť to pro ně byla jediná zpráva, že jejich drazí jsou na živu. Strýc, který byl z nich nejsilnější, sportovec, ten to nepřežil, ale všichni ostatní přežili. Byl to zázrak, že ze čtyřčlenné rodiny tři přežili.

Pak přišel podzim 1944 a začalo se mluvit o tom, že se blíží Rudá armáda a že se tábor bude likvidovat. Ještě jsme zažili povstání Sonderkommanda v září 1944, viděli jsme jak z krematorií šlehají plameny a kouř. Esesáci stáli na střechách a dívali se dalekohledy na průběh té akce.

Také jsme zažili vězně, kteří utekli a které chytili. Vždy to byla hrůzná scéna: oni je přivezli, k tomu musela nastoupit táborová kapela, dali jim do rukou tabuli, na které bylo napsáno Hura, wir sind schon wieder da [Hurá, už jsme zase tu] a na takové káře je posměšně vezli za doprovodu kapely do našeho bloku, do Strafkommanda, kde je strašlivým způsobem zmlátili a pak je po několika dnech popravili. Ale na tu popravu nás chlapce naštěstí nevodili.

Jednoho dne v říjnu 1944, zrovna když jsem spolu s několika hochy krájel brambory v kuchyni, vyhládili najednou selekci a nějaký esesák, už ne Mengele, ukazoval doprava, doleva. Ale protože většině chlapců ukázal doprava a mně ukázal doleva, tak jsem za jeho zády přeběhl do skupiny napravo. Myslím, že jsem si tímto podvodem zachránil život.

Gross-Rosen

Odvezli nás do Gross-Rosenu. Cesta už nebyla tak strašná, protože netrvala tak dlouho a také neprobíhala v takové zimě, byl spíše hezký podzimní den. Gross-Rosen je v Kladsku, nedaleko je Broumov, a to, že jsme pouhých pár kilometrů od své vlasti, v nás vyvolávalo obrovskou naději. Ale ještě jsme museli zažít hroznou zimu 1944/45. Pro nás byly poměry horší než v Birkenau. Je to paradoxní, ale každý vězeň má tu zkušenost, že když se v nějakém táboře zabydlí, získá tak určité styky, zkušenosti i možnosti tzv. organizace, tedy shánění věcí nutných k životu. Když ho z tohoto prostředí vytrnou, je zase úplně vykořeněn, octne se v úplně nových podmínkách a převahu mají ti vězňové, kteří už v tom táboře byli před ním.

V takové situaci jsme nyní byli my. Podmínky tam byly horší, bylo tam horší ubytování, ještě méně jídla a hlavně začínala zima. A my jsme nebyli vůbec oblečeni, měli jsme jenom lehké šaty, žádný kabát a prakticky žádné prádlo. Panoval tam strašný hlad - tam už pochopitelně žádné balíčky nechodily - a žádná organizace možná nebyla. Tam už jsme neměli žádná priviligia, byli jsme normální muži zařazení do práce.

Ta práce byl jeden z mých nejstrašnějších zážitků. Chodili jsme na pilu skládat dřevo z vagonů a do vagonů, nebo jsme chodili kácet stromy a svážet dřevo z lesa. Bylo to v horách, ve sněhu, za mrazu, s nedostatečným oblečením, k tomu hlad a těžká práce.

K tomu přibyla další hrůza, která v Birkenau, kde se přísně dbalo na hygienu, nebyla - vši. Viděl jsem skutečně apokalyptické scény, jak se pohybovaly přímo pokrývky nad lidmi, kteří se už nemohli bránit a které ty vši skutečně sežraly.

Nejhorší pracovní zážitek pro mě byl, když nás jednoho dne odvedli k takovým tlustým kabelům obaleným dehtem a každému nám dali na rameno jeden úsek, možná pětimetrový, který jsme měli dovléct - to byl kabel 300 nebo 400 metrů dlouhý - do nějakého kopce. Zpočátku to šlo, zpočátku si člověk řekl, no ono to tak úplně těžké není. Ale ta cesta trvala příliž dlouho, vedla do kopce a šlo se pomalu, protože lidé pochopitelně vrávorali, takže se každým krokem ten kabel stával těžším a zařezával se nám do ramene. Tehdy jsem pochopil, co to byla asi pro Krista Kalvárie, když nesl na svých ramenou kříž. Protože ten kříž jsme skutečně, v tomto obrazném pojetí, donesli až nahoru a bylo to k nepřečkání. A to jsme dělali dvakrát denně, jednou dopoledne a podruhé odpoledne.

Nejen těžká práce, ale celkové podmínky byly nelidské a hrůzné. Spali jsme v podstatě jenom na slámě a s nějakou lehkou přikrývkou, ráno jsme museli do mrazivé noci vstávat v pět hodin. Dostali jsme jenom trošku teplé vody, které se říkalo káva a pak jsme šli kilometry do práce. Ale já jsem mohl chodit, a tak chůze byla pro mě dobrá práce. Čím dál bylo naše pracovní místo, tím to bylo lepší, protože jsme zase dřív s prací skončili. Byli tam také Ukrajinci, kteří byli Němci svezeni na nucené práce do Říše. Někteří se k nám chovali slušně a dali nám třeba nějaký kus jídla, který sami nesnědli. Ale v podstatě panoval hlad, zima a práce od rána do večera venku v nehostinném lese, kde jsme považovali za zázrak, když jsme si mohli udělat ohýnek a na pět minut sednout a přihřát se. Nebylo tam možno sehnat žádné oblečení.

Nelze se divit, že brzy jsme se stali muselmany. Muselman byl člověk naprosto vyhublý a vyzáblý, který se už prakticky nemohl postavit na nohy, který byl odsouzen k smrti. V lednu 1945 jsem už do práce dál chodit nemohl a nějakým způsobem jsem se dostal na Krankenstube do táborového bloku, který měl jedinou výhodu, že tam mohl člověk být v teple. Jídla tam byl také stejný nedostatek jako venku, ale to, že člověk mohl být pod střechou, byla obrovská výhoda a šance. Ale na druhou stranu tím, že člověk celý den jenom ležel, myslel celý den jen na jídlo. A tehdy se mi stal jakýsi zázrak. Tehdy už ten hlad dosáhl takového vrcholu, že jsem se - asi již v určitém deliriu - naivně rozhodl, že se budu modlit k Bohu, aby mně dal jídlo. Věřte, nebo nevěřte, v ten okamžik přišel zdravotník a dal mi polévku. Všichni ostatní vězňové, kteří leželi vedle mě, začali protestovat: Proč mu nosíš polévku? a on - to si ještě dneska pamatuji - řekl: On je ještě dítě.

Protože už jsem tam byl asi týden nebo 14 dní, někdo najednou rozhodl, že mne převezou do jiného tábora. Tím skončil veškerý můj styk s chlapci, s mými kolegy, se kterými jsme si občas v okamžiku, když jsme měli přestávku v práci, zavzpomínali na své dětství. Říkali jsme si, že dneska šestnáctiletí chlapci v Praze nebo jinde v civilizovaném světě chodí do tanečních a žijí normálním životem, zatímco my jsme takoví chudáci, kteří tady umírají hladem a zimou. Tak jsme se sami dojímali nad vlastním osudem. Když mne převezli do jiného tábora, styk s mými kamarády z Terezína a z toho birkenauského Männerlageru skončil a už jsem se nikdy nedověděl, jestli některý z nich přežil.

Možná mi to zase zachránilo život. Ve vězeňském osudu bylo tolik šancí, o kterých člověk nevěděl, jestli je má využít, tolik osudových zvratů, na které třeba vůbec neměl vliv. Dostal jsem se do několik kilometrů vzdáleného tábora. [Podle údajů muzea v Gross-Rosenu byl T. B. od 25. ledna 1945 v Märzbachtalu (Riese).] Byla to stará továrna, jejíž dvůr byl obehnán zdí a to byl celý koncentrační tábor. Tam už jsem nechodil do práce, tam už myslím pracovní povinnost ani nebyla, byl to spíš takový tábor na vymření. Právě tam jsem zažil ty hrozné scény lidí, kteří se už nemohli pohybovat a které ty vši žraly. Vši byly nezničitelné, a když se jednu hodinu vychytaly z košile, za hodinu jich ta košile byla zase plná. Navíc tam panovala taková špína, že jsem z ní dostal jakýsi hnisavý bolák, který mi felčar naprosto bez jakékoli desinfekce rozřízl - zbyla mi po něm dodnes jizva. Tu ránu mi zavázal, ale mě se do té rány, pod ten fáč, dostávaly vši. To byla apokalypsa, ty vši, apokalypsa. Kromě toho, že jsou nebezpečné, máte neustále pocit, že vás něco žere, že vás něco obtěžuje, že vás svědí, musíte se škrabat, člověk se cítí nečistý.

Věcí záchrany života bylo mít nádobu. Kdo neměl nádobu, nedostal jídlo. Jednoho dne se mi stalo, že mi někdo tu nádobu ukradl. Mně ukradli samozřejmě i chleba, když jsem ho měl schovaný - pro lepší časy - pod poduškou. To se pochopitelně stávalo, neboť hlad dělá z lidí vlky a možná, že já bych byl ukradl chleba také, kdybych se k němu mohl dostat. Ale nejhorší bylo, že jsem se najednou ocitl bez nádoby a nemohl jsem dostat tu polévku, která byla nesmírně důležitou součástí stravy, protože to bylo jediné teplé jídlo. Nyní jsem chtěl pro změnu já ukrást nějakou nádobu, ale každý si tu svou hlídal a jediné nádoby, které ti vězňové měli, byly ty, do kterých močili, když nechtěli jít v noci na záchod. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než takovouto nádobu ukrást. Snad jsem si ji šel vymýt, ale asi se mi to stalo osudné, protože jsem pak dostal tyfus. V té chvíli jsem si tím ale zachránil život, protože jsem mohl dostat aspoň polévku.

V této době - na jaře 1945 - už mě opouštěly všechny síly a začal jsem propadat takové snové náladě, zmocňovaly se mě halucinace. Už jsme nemuseli chodit ven, a tak jsem celý den ležel. A kdo začal ležet, ten začal umírat. Byl to začátek předsmrtné agónie, kdy už se mne zmocňovala taková sladká nečinnost a únava. Ale najednou se mi promítl do mého duševního života - jako když si člověk pouští před svými zraky film z minulosti - obrázek Prahy a celého mého života, mého dětství a lidí, které jsem miloval. A tak jsem si řekl: Teď už se musí blížit konec války. Když už jsem vydržel ty tři roky, musím přece vydržet těch několik týdnů. Nezemřu tady uprostřed toho hnusu, té špíny a těch vší jako bezejmenná oběť. A skutečně jsem z posledních sil vstal a - i když už jsem nedokázal pořádně stát, jak jsem byl slabý - jakési odhodlání ve mně zvítězilo. Znovu jsem se přihlásil do práce. Myslím, že už jsme toho moc nenapracovali, ale tím, že jsem se probral z té letargie, z té polohy vodorovné v jakousi polohu svislou, i když to byla poloha vratká, jsem si asi zachránil život.

Osvobození

My jsme měli smůlu, že jsme byli v kladské kapse, o kterou se vůbec nebojovalo a která byla osvobozena se zpožděním. Až 8. května večer se rozkřikla zpráva, že esesáci odešli a že tábor je volný. Okamžitě jsme odešli ven a vím, že tu noc z 8. na 9. května jsem strávil v nějaké stáji, kde mne olizoval kůň. Ráno jsem vstal a šel jsem, spíše klopýtal, aniž jsem věděl kam. Prostě jsem chtěl jít z tábora pryč a dostat se nějak domů. V příkopu jsem objevil nějakou konzervu se zbytkem marmelády, a tak jsem ji začal vylizovat. V tom šel kolem nějaký ruský voják. Byl to takový typický Ivan s knírem, z hlediska vojenského postarší muž, určitě byl mezi 40 a 50 lety. Ten mne vzal za ruku a něco mi rusky říkal - asi v tom smyslu, že tam nemám nic sbírat. Tento ruský voják mne odvedl do blízkého statku. Tam nastoupila na dvoře celá rodina. Byli to spíš takoví měšťanští lidé, kteří měli statek. Ten ruský voják ukázal, že pro sebe chce dvě nebo tři vejce, nějakou slepici a mě že si mají vzít na starost. Oni mu okamžitě velice slušně a ochotně vyhověli a zavedli mne k sobě. Byla to - pokud si na to dnes vzpomínám - velice komfortně zařízená budova s koupelnou a se vším vybavením. Já jsem bez jakýchkoliv zábran svolil, aby mne ženy svlékly a položily do vany. Ony tam začaly vodit ostatní sousedy, aby se na mne podívali, jaký jsem to ubožák. Opravdu jsem tehdy vážil asi 40 kg, byl jsem kost a kůže. K tomu ještě taková hrozná kůže, taková nezdravá pleť. U mne totiž začínal jak břišní, tak skvrnitý tyfus, takže pohled na mne musel být hrozný. Ti Němci mne položili do postele, dali mně nějaké prádlo a uvařili mi silnou slepičí polévku. Možná, že už mi začínal tyfus, a okamžitě jsem dostal střevní katar. Oni se snažili se mnou komunikovat asi v tom smyslu, že kdyby přišel nějaký Rus a chtěl obtěžovat jejich dcery, abych mu řekl, že se ke mně chovají slušně. Myslím, že žádný Rus jejich dcery obtěžovat nepřišel, ale každopádně asi po týdnu, když se můj stav spíše horšil než lepšil, mne naložili na nějaký vůz a odvezli do nemocnice. Tam u mne konstatovali břišní i skvrnitý tyfus a myslím, že nade mnou zlomili hůl. Byly tam německé sestry a polští nebo ruští doktoři. Pamatuji si, že tam přišel jeden ruský doktor a těm Němcům, kteří tam konali službu, ukazoval mou ruku a říkal: Tady vidíte, co jste udělali z tohoto člověka, to je vůbec lidská ruka, tohleto? To je ruka živého člověka? Vůbec nevím, jakým zázrakem jsem to přežil. Ale přežil jsem to.

Asi po pěti nedělích, když už jsem přece jenom trošičku začal nabírat síly, mně vystavili potvrzení, že nemám ani vši, ani tyfus a že jsem schopný transportu. Já jsem chtěl jít pryč, chtěl jsem domů. Neměl jsem dosud žádné zprávy o své rodině. Věděl jsem, že matka je mrtvá, ale o bratrovi jsem nic nevěděl. Navíc doma mne čekala ta naše kuchařka, která nám vlastně zachránila život a která byla mou druhou matkou. Tak jsem se vydal na cestu domů.

Potvrzení, které Toman Brod dostal po propuštění z nemocnice.

Zčásti jsem šel pěšky, zčásti jsem jel na nákladním vagonu s uhlím, potom zase pěšky, protože vlak zastavil před zbořeným mostem a dál se muselo pěšky. Nakonec jsem se dokodrcal do Mezilesí, které už bylo v Československu. Poprvé jsem uviděl československou vlajku. To byl pro mne obrovský, dojemný zážitek. Bylo to v červnu a už tam všechno fungovalo normálně. Sedl jsem si na rychlík do Prahy a vystoupil jsem na Denisově nádraží - s jistou hrůzou, protože jsem slyšel, že Praha bojovala, byla bombardovaná a že se boje odehrávaly v okolí Staroměstského náměstí. Dovrávoral jsem z Denisova nádraží do toho domu v Masné ulici, odkud jsme před třemi lety odcházeli do transportu. Už z dálky jsem viděl, že náš dům stojí, a tak jsem si oddechl. Shledal jsem se nakonec i s naší bytnou. Bylo to plačtivé setkání.

Bytná rodiny Brodových.

Potom jsem ještě měl tuberkulózu. Doktor mi říkal: Víte chlapče, já jsem vůbec nedoufal, že se po tom všem zachráníte, vy jste utekl hrobníkovi z lopaty, když mne pak po několika týdnech nebo měsících viděl. Já měl nezřízenou chuť k jídlu. Ležel jsem v podolském sanatoriu a celý den pro mne bylo vlastně těšení se na jídlo, takže já jsem ohromně přibíral na váze a tím jsem se snad zachránil.

Klíčová slova

Fredy Hirsch

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.