Pan Ludvík K., nar. 1920

Vzpomínka uložená v Židovském muzeu v Praze

Mládí

Pocházím z Dubovice, malé vesnice v okrese Rimavská Sobota. Naše rodina žila skromně. Otec byl nájemcem půdy, která patřila nějaké katolické nadaci. Domácnost vedl ortodoxně. Každé ráno se modlil, ale do synagogy s maminkou chodil jen dvakrát ročně, na velké svátky. Do školy jsem jako malý nechodil. Rodiče mně učili sami doma a dvakrát v létě přijel nějaký bocher, který mě s nevelkým výsledkem učil číst hebrejsky. Když jsem byl po bar-micva, chtěl otec, abych se také každý den modlil. Ale já jsem to spíše simuloval, protože jsem vstával ráno v šest a jezdil vlakem do školy. Tam jsem si nasadil tefilin a zase je odložil. A později jsem toho nechal úplně.

Byl jsem nejmladší z pěti sourozenců - měl jsem tři starší sestry a staršího bratra, který se jmenoval Josef. Po maturitě se stal novinářem v Bratislavě. Později byl ve Španělsku odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu utéct. V roce 1939 chtěl jít do Prahy, ale už byla obsazena Němci. Vrátil se tedy na Slovensko, kde žil více méně v ilegalitě. V létě utekl do Polska, odkud chtěl dál do Anglie, ale dostal se do skupiny generála Prchaly, který je nechal na holičkách. Museli utíkat na východ, ale u Rzeszowa je chytili Němci a celou skupinu, kromě mého bratra, postříleli. Tak se vrátil zase na Slovensko. V roce 1942 ho Slováci odvezli do Majdanku a tam zemřel. Dvě sestry se provdaly, ale nakonec šly do Osvětimi i s mými rodiči a sestrou, která zůstala svobodná. Nikdo z nich se nevrátil.

Chodil jsem do maďarského gymnázia v Rimavské Sobotě. Ve třídě nás bylo sedm Židů a šest z nás se začalo levicově orientovat. Stal jsem se vedoucím skupiny a v letech 1937 a 1938 už jsme měli různé konflikty s profesory a spolužáky. Někteří z nich byli fašisti nebo polofašisti. Při mobilizaci jsem se přihlásil do armády a sloužil tam, kde dělali opevnění mezi betonovými tvrzemi. Deset dní po Mnichovu mi řekli: Tak, můžeš jít domů! Ale hned v lednu, když začala škola, si pro mě přišli. Obvinili mne ze špatného chování proti republice a z protimaďarských výroků. [Rimavská sobota po likvidaci Československa založením samostatného Slovenského štátu v březnu 1939 připadla spolu s velkou částí jižního Slovenska Maďarsku.] Nejdříve mi dali několik facek a pak jsem musel podepsat, že dobrovolně vystupuji před maturitou ze školy.

V roce 1940 jsem pracoval v Budapešti jako textilní dělník, ale na podzim bylo už tak málo práce, že jsme pracovali jen čtyři dny v týdnu a z výdělku se nedalo žít. Na podzim jsem se vrátil domů a pletl jsem ponožky na ručním stroji. Na jaře příštího roku jsem šel pracovat na regulaci řeky Rimavy a na podzim jsem byl povolán do maďarského pracovního tábora. Maďarské tábory byly organizovány jako vojenské. Jedna rota měla asi 200 lidí, 14 strážných, velitele a jeho zástupce. My jsme nebyli vojáci, jen jsme nosili nějaké vyřazené československé, polské a maďarské uniformy. Začátkem roku 1942 se tam ještě dalo žít. Měli jsme omezený pohyb a dali nám žlutou pásku. Později nám sebrali uniformy a chodili jsme v civilu.

Fronta

Na frontu nás poslali v červnu 1942. Asi 50 tisíc Židů Maďaři vyvezli s tím, že jejich návrat je nežádoucí. Strážným bylo slíbeno, že když z nás nikdo nezůstane, pošlou je z fronty domů. Naštěstí náš strážní oddíl nebyl z nejhorších. Ze tří rot, které tvořily náš prapor ve vojenském okruhu Miskolc, nás nakonec zůstalo nejvíc - asi 15 lidí.

Vystoupili jsme z vlaku u Kurska a odtud jsme pochodovali asi 300 kilometrů až k Donu. Koně cestou chcípali a my jsme místo nich museli tahat vozy. Někteří před sebou tlačili trakař se svými věcmi, ale většině z nás při pravidelných prohlídkách sebrali osobní věci. V létě jsme občas našli nějaké jídlo na polích. Horší to bylo, když jsme se dostali do frontové linie. To bylo zrovna na moje narozeniny, 23. srpna 1942. Došli jsme k Donu, do vesnice Belohorje. Na druhé straně řeky byly ruské jednotky a my jsme museli stavět zákopy, úkryty, palebná postavení a později zimní stanoviště pro maďarskou armádu. Tam už začínalo opravdové peklo. Pracovali jsme ve dne i v noci, abychom splnili normu, která byla ovšem nesplnitelná. Na nás Rusové nestříleli, ale na strážné vždycky.

Než jsme se dostali na frontu, stavěli jsme mnohakilometrové silnice z písku a bláta. Nikdo z nás na ně nesměl vstoupit, protože by se probořil po půli lýtek. Vycházeli jsme ráno v pět hodin, k silnici jsme dorazili v deset. Do šesti večer jsme pracovali a na ubikaci jsme se dostali v jedenáct. K jídlu nám toho moc nedávali, někdy jen neslanou sušenou zeleninu ve vodě, někdy jen fazole a někdy také nic. Cítil jsem se tehdy na konci svých sil a pokusil jsem uříznout si vlastním rýčem prst na noze. Ale neměl jsem na to dost síly. Jednou v noci, když jsme kopali, jsem byl už k smrti unavený. Podstrčil jsem nohu pod krumpáč souseda. Napřáhl se a udeřil mě špičkou krumpáče do levého kolene. Kdyby se trefil o milimetr dál, tak by mi rozřízl hlavní nerv, ale dotkl se naštěstí hlavní tepny, ze které začala stříkat krev. Četař mi laskavě dovolil, abych už nepracoval a ráno mě odvezli vozem do vesnice. Noha otekla, takže jsem asi týden nebo dva nemohl pracovat. Při dalších pochodech jsem se vozil na voze. Ve vesnici, která se jmenovala Bašlajevka, jsme bydleli v jakýchsi kolchozních stájích. Nikdo tu nebyl. Jen tu zbyly na zahradě rajčata a brambory, které jsem sbíral a vařil ostatním. Po dělostřeleckém útoku jsem dostal vysokou horečku. Náš zdravotník, medik Tibor Gansel, se kterým jsem dodnes v kontaktu a který dnes žije v Izraeli, nevěděl proč mám tak vysoké horečky a neměl ani žádné léky. Ze strachu, že mám tyfus, mě odvezli do Podgorného, kde byla praporní ošetřovna. Jakmile jsme tam dorazili, horečka jako z udělání ustoupila a otok na noze se také začal zmenšovat. Tak jsem pod dekou trochu pomohl teploměru, aby vyskočil zase na čtyřicet stupňů. Z pod deky jsem vylezl celý červený, z čehož zdravotník usoudil, že mám nějakou nebezpečnou nemoc a poslal mě dál, do tzv. nemocnice v Gončarovce.

Byla to divizní maďarská nemocnice, u níž bylo asi pět ruských chalup a v nich asi 15 Židů. Byl tam svatý pokoj. Dostali jsme najíst a nikdo se o nás moc nestaral. Chodil nás kontrolovat maďarský lékař, který se na nás vždycky podíval tak ze vzdálenosti deseti metrů, mávl rukou a šel pryč. Když už jsem byl celkem zdráv, přišel a řekl, že na zimu zakládají židovskou nemocnici a že my tam budeme dělat ošetřovatele. Já, který jsem v životě nesnesl pohled na ránu, ani na krev! Právě přivezli nějakého chudáka, který šlápl na minu a nejméně deset dní neměl ránu převázanou. Udělali jsme operační stůl z desky, kterou jsme vzali v kostele. Postavili jsme ji na dvě kozy a raněného na ni položili. Ten lékař mi strčil do ruky jeho nohu, obvázanou papírovým obvazem, abych ho odstranil. Jak jsem to odmotával, vystoupil mi studený pot na čele a když jsem odmotal poslední kus, hnis vystříkl až na strop a místnost naplnil hrozný zápach. Zbledl jsem, strčil jsem někomu tu nohu do ruky a utíkal se ven vyzvracet. Potom jsem uvažoval, co budu dělat. Když se tam nevrátím, tak mě vrátí zpět k rotě a to znamená smrt. A tak jsem se vrátil a stal se lékařem. Později dorazil jeden židovský lékař, jehož jsem se stal zástupcem. V zimě nás tam bylo asi 150. Nemocní leželi na slámě, ale alespoň nás nikdo nebuzeroval a dostávali jsme jídlo. Ošetřovali jsme většinou omrzliny, tyfus, distrofie a vyhladovění příslušníků pracovních táborů. Operovali jsme tak, že jsem si vzal nůžky a zčernalá noha se uřízla a odpadla. Maďarští vojáci byli v normální nemocnici, asi o padesát metrů dál. S nimi jsme šmelili. Prodávali i marky za tzv. bony. Tehdy jsme nevěděli, co se děje na frontách, ale cítili jsme, že něco není v pořádku. Maďaři byli strašně nervózní a důstojníci odjížděli na dovolené, ze kterých se už nevraceli.

Pak přišly Vánoce 1942. Z domova jsme neměli žádné zprávy, nesměli jsme psát. Jen někdy se podařilo poslat dopis domů přes nějakého maďarského vojáka. Příbuzní a známí nám posílali balíky se zimním oblečením, které z části věnovaly židovské náboženské obce. Většinou však byly po cestě rozkradeny. Někdo dostal část, já například nedostal nic. Začátkem ledna už bylo slyšet střelbu z děl a bombardování. Byli jsme asi 20 až 25 km za frontou, ze které přicházely velice špatné zprávy. Mnoho lidí bylo zabito, nebo zmrzačeno. Občas k nám dorazil někdo z naší roty, ale asi čtvrtina z nich už nežila. 13. ledna 1943 jsme se probudili a zjistili, že naše mateřská nemocnice je pryč. Zůstali jsme tam sami v prostoru země nikoho s nejhůře nemocnými, které nám tam při evakuaci nemocnice nechali. Celý týden jsme je ošetřovali, ale když jsme odešli i my, museli jsme je tam nechat. Obsadili jsme proviantní sklad a posbírali pár starých mannlicherek. Byli jsme v jižním křídle fronty, kde už byli Italové. Při odchodu jsme zbraně zahrabali, aby je u nás nenašli Rusové. 20. ledna 1943 přišli a byli jsme osvobozeni.

Osvobození

Posbírali ty znás, kteří mohli chodit, a těch 150 nemocných tam zůstalo. Už jsem o nich nikdy neslyšel. Ve vesnicích byli poschováváni další židé, také zbytek mé roty. Dále tam bylo asi 30 nebo 40 maďarských vojáků, Němců a pár Italů. Ty však druhý den Rusové oddělili a postříleli. Pochodovali jsme sedm dní. Bez jídla. Z různých stran se k nám přidávali další a další, tisíce a tisíce lidí. Maďaři, Němci, Italové, Rumuni. Nebylo vidět konec, ani začátek našeho zástupu. Nikdo nás nehlídal. Šli jsme pořád dopředu, směrem na východ, nikdo přesně nevěděl kam. Překročili jsme Don a šli pořád dál, brodili se dvěma metry sněhu napříč krajinou. Mnoho lidí zemřelo zimou. Ležely tam tisíce mrtvých, zčernalých lidí.

27. ledna jsme přišli do velké vesnice, která se jmenovala Chrenovoje. Dříve zde v obrovských stájích chovali koně pro carskou rodinu. Snad od té doby tam zůstal ten hnůj. Postupně do nich nacpali 30 až 35 tisíc lidí. Jednoho po druhém, bez jídla, bez pití. Všude jen vši, tyfus, distrofie a všechny možné jiné nemoci. Stovky mrtvých skládali každý den na hranice jako dřevo. Některé pohřbili do hromadných hrobů, ale protože bylo asi 20 stupňů po nulou, dalo se do země jen těžko kopat. Jedlo se tam i lidské maso. Myslím, že z těch 30 tisíc přežil tak jeden tisíc. 10. března začali tábor evakuovat. Jeli jsme týden směrem na východ. Ve vagónu nás bylo asi 50 a v Ureni nás sestry vynesli 17 živých. Tam jsem se dostal do zajatecké nemocnice, na ruské poměry slušné. Vykoupali nás, ostříhali a zbavily vší, kterých jsme se však nikdy nezbavili docela. Vážil jsem 45 kg, játra jsem měl asi o čtyři prsty zvětšená a ke všemu jsem dostal malárii, distrofii, dizenterii a kdo ví, co ještě. Putoval jsem z jedné nemocnice do druhé.

V rekonvalescentní nemocnici jsem se náhodou z poletujícího papíru dozvěděl, že existuje československá armáda. Ještě se třemi muži jsem šel ke komisaři, že se do ní hlásíme. O ničem nevěděl a když jsme mu ukázali ten papír, něco si sepsal a nechal nás jít. Nikdo z nás nevážil víc než padesát kilo. Byl tam tehdy hrozný hlad. Dávali nám sice jídlo podle normy, ale ta byla velmi malá a ještě to sestry rozkrádaly. Když už to nebylo k vydržení, přišla nějaká kontrola a ptali se, jestli máme nějaké stížnosti. Vystoupil jsem a řekl, že nám kradou jídlo. Dokonce jsem jim ukázal, kam si ho v kuchyni schovávají. Za odměnu jsem odjel prvním transportem do lágru ve Vachtanu, který leží za Gorkým. Když jsem tam z Gorkého šel, přes dvacetikilometrový most přes močály, ušel jsem asi tři kilometry a padl jsem. Odvezli mě do lesního lágru, kde zdraví vězňové káceli stromy. Zde jsem se sešel s naším bývalým zdravotníkem Ganselem. Nohy jsem měl oteklé jako slon. Viděl jsem tu poprvé v životě štěnice, které se v milionech zabydlely na ošetřovně a v noci na nás dělaly nálety ze stropu. Byl jsem tam asi tři týdny a pak už mě poslali do nemocnice ve Vachtanu, jenž byla opět zajateckou nemocnicí. Byli tam Židé, Maďaři, Němci, Rumuni, Italové. Starali se o nás docela slušně. Měli ovšem velmi zvláštní léčebné metody. Například distrofii, tedy průjem, léčili pitím hypermanganu. Jídla bylo zase hrozně málo. Hlavním lékařem byl čas.

V každé nemocnici jsem se hlásil do československé armády a v každé nám řekli: Da, da, sijčas, zavtra, podoždi! V téhle jsem měl hodně volného času, a tak jsem se stal hodinářem. Zařídil jsem si dílnu a udělal si nářadí. Opravoval jsem hodiny a hodinky v okruhu nejméně padesáti kilometrů. Jednomu ruskému kapitánovi jsem opravoval zlaté hodinky. Nosili jsme pod pláštěm dlouhé kalhoty, do jejichž kapsy jsem si ty hodinky dal. Když jsem se ohnul, hodinky vypadly a definitivně se rozbily. Kapitán strašně nadával a poslal mě, ještě nemocného, prvním transportem do lágru. Byl to rumunský lágr Oranki, bývalý klášter, ve které byla kdysi československá skupina generála Svobody. Ještě se na ně jeden člověk pamatoval. Byl jsem velitelem korpusu a vodil jsem na práci skupinu Němců. Dával jsem jim vždycky tu nejhorší práci, a proto mě odvolali. Pak už jsem jen vyřezával rumunským oficírům kříže s Kristem a prstýnky z hovězích kostí. Byl o to velký zájem, takže jsem si docela dobře žil. Velitelem lágru byl nadporučík, kterému na jedné ruce chyběly čtyři prsty. Tak jsme mu v červnu 1944 udělali umělou ruku.

V československé armádě

Tehdy mi přišlo povolání do armády, a tak jsem se za ní vydal. Nejprve jsme jeli do Moskvy, kde jsme čekali na nádraží. Tam jsem potkal prvního českého vojáka. Pak jsme jeli dál, do Kamence Podolského a pak autem do Sadabury. 1. srpna 1944 jsem se stal československým vojákem. U odvodu se mě major ptal, jestli chci být parašutistou. Ani jsem si neuvědomil, co to parašutista je. Přikývl jsem a až když jsem odtamtud vyšel, uvědomil jsem si, do čeho jsem vlezl. Asi za dva dny jsme se vydali na cestu. Bylo nás asi 2000 a šli jsme pochodem ze Sadabury podél Karpat přes Stanislavov stále na západ. Když jsme došli do nějaké vesnice, dali mě k tankové brigádě. Zaplať Pánbůh! V 1. rotě, v 1. praporu jsem potkal prvního známého z domova, Vojtěcha Bílka, dříve Vojtu Becka. Byl už delší dobu u tankistů. Výcvik byl celkem náročný, ale zakrátko jsme se cítili jako opravdoví vojáci.

23. srpna jsem byl na stráži rezidence velitele brigády, tehdy štábního kapitána Janka, a v tom se z protější budovy vyřítil rotmistr a křičel: Rumunsko kapitulovalo! Byli jsme někde blízko Przemyšlu. Ještě v noci byl poplach a my jeli celou noc na brankariérech, nákladních tancích, směrem na východ. Ujeli jsme asi 50 až 70 kilometrů a v jakési vesnici jsme zůstali, obklopeni lesy. Za dva dny jsme se stejnou cestou vraceli, aniž jsme věděli proč. Zastavili jsme v lese poblíž vesnice. Tam hovořil k vojákům postarší poručík, o kterém mi řekli, že je to osvětový, který mluví a čte noviny. Byl to podporučík Čeněk Hruška, kterého jsem pak znovu viděl až na jaře 1945. Říkal, že na Slovensku vypuklo povstání a proto jsme se museli vracet. Část tankového praporu dostala krásné, nové, žluté overaly. Na nás nováčky se samozřejmě nedostalo. Stál jsem na stráži a bylo mi trochu líto, že nemám žlutý overal. Hlavně mi bylo líto, že nebudu v tanku. Když šel kolem kapitán Bílek a viděl, jak tam smutně stojím, řekl mi, ať se nebojím, že se na mě taky dostane.

Pak jsme jeli do první linie. To už bylo po těch prvních ztrátách, po nezdařeném útoku u Krosna. Nakládali jsme střelivo pro dělostřelectvo v první linii. Pak nás opět naložili a jeli jsme už opravdu do první linie. Bylo to někde pod Duklou, pod kótou 534. Pod tou slavnou kótou, která stála tolik krve. V úvozech u chudé polské vesnice jsme čekali, co se bude dít. Přihlásil jsem se na průzkum, protože štáb praporu ztratil spojení s druhou rotou. Vybrali nás pět a šli jsme se podívat za kopec. Cestou v lese jsme se dostali do přestřelky s Němci a asi dva z nich jsme zabili, ale z nás nebyl nikdo raněn. Navázali jsme spojení s rotou a vrátili se zpět. Nedaleko našeho zákopu bylo velitelství praporu, kapitán Bílek a jeho nepočetný štáb. Ráno, bylo to myslím 17. září, se ozvala obrovská rána. Na dům štábu spadla mina. Vynesli jsme kapitána i několik dalších. Za chvíli přijela sanitka a Bílka odvezla. Slyšel jsem, jak říkal: Ustoupit, ustoupit! Tenkrát jsem ho viděl naposledy, protože v nemocnici v Rzeszowě zemřel. My jsme však jeho rady neposlechli a seděli jsme dál bez velení v zákopech. Přinesli nám oběd a kolem třetí hodiny přišel rozkaz, že máme ustoupit. Celou dobu nad námi létaly miny, nepadaly však přímo mezi nás, ale na kótu 534, kde byli dělostřelci. Při ústupu začal dělostřelecký útok na blízkou vesnici. Miny a náboje padaly mezi nás, ale nikdo nebyl raněn. Utíkali jsme, jak se dalo. Občas jsme se někde skryli. Na jednom místě jsem se schoval vedle ležícího vojáka, který se modlil. Byl to Žid. Uslyšel jsem pár slov modlitby Ovinu mallenu a uvědomil jsem si, že je Jom Kipur. Mezi nás spadla střepina velikosti pěsti, ještě byla horká.

Když střelba ustala, šli jsme dál a došli do vesnice Kobyljany. Zde jsme šli na velitelství, tedy tam, kde byl zbytek našeho praporu. Byl to statek s velkým dvorem. Zalezl jsem si do jednoho zákopu a unavený jsem usnul. Probudily mě výbuchy. Byl to dělostřelecký přepad a za chvíli se objevila německá letadla, která nás začala bombardovat. Plazil jsem se kolem baráků a přede mnou ten, který se před tím modlil. Střepiny z granátů ho rozřízly vejpůl. Jeho krev mi vystříkla do obličeje. Ucítil jsem, jako by mě někdo kopl do nohy. Plížil jsem se dál až jsem spadl do nějakého zákopu. Tam jsem zjistil, že mi z nohy trčí střepina asi deset centimetrů dlouhá a pět centimetrů tlustá. Ještě byla horká. Zůstal jsem tam sám. Všichni utekli. Sundal jsem si boty a z nohy se vyvalila krev. Nemohl jsem jít dál. Naštěstí kolem běžel náš zdravotník Žák, který mi hodil hadr. Zase bylo ticho. Němci se vraceli a zase bombardovali. A pak znovu ticho. Když se objevila sovětská sanitka, mával jsem a křičel a oni mě odvezli. Proto jsem se stal pro naši rotu nezvěstným a vedli mě dále jako mrtvého. Někteří od nás tam shořeli i s baráky, takže nikdo nezjišťoval, kdo vlastně zemřel.

V nějaké polní nemocnici mě ještě v noci operovali. Slyšel jsem jenom nějakou meditaci lékaře, který stál nade mnou, jestli mi má nohu uříznout nebo nemá a pak jsem usnul. Když jsem se probudil v nemocničním stanu, nohu jsem měl. Viděl jsem z ní jen jeden prst, ale věděl jsem, že ji mám.

Asi druhý den k večeru nás naložili do vlaku. Byli jsme tam všichni těžce ranění. Kromě mě samí Sověti. Jeden Rus vedle mě říkal, že se mu chce čůrat, tak jsem řekl, ať tluče na stěnu vagónu. Tloukl, ale nic se nestalo. Tak jsem mu řekl svou vynikající ruštinou, že mu dávám svou botu, aby tloukl podpatkem. On tomu asi dobře nerozuměl. Byla to ta bota, která měla v podrážce díru jako pěst. Slyšel jsem jen crrr, on to pochopil trošičku jinak. Když potom botu zvedl, všechen obsah vylil na sebe, naštěstí ne na mě. Bohapustě nadával. Ale to už se vlak rozjel a mířili jsme do Rzeszowa, odkud mě přeložili do nemocnice ve Lvově.

Tam mi ošetřili ránu. Byl to tzv. evakuační gospital, kde třídili nemocné podle druhu zranění. Až večer mě dali na operační sál. My Čechoslováci jsme měli nějakou výhodu, že nás nestříhali dohola a tak jsem tam s dlouhými vlasy ležel nahý na operačním stole. Byla mi zima, tak jsem všechno, co se dalo, schoval a ležel jsem klidně. Už bylo přítmí a najednou ke mně přišla lékařská suita. Vedla ji taková pěkná, mladá lékařka a zastavila se u mě. Usmála se na mě v tom přítmí a chytla tu nohu a pomalu ji zvedla a říká: Nu kak těbě děvuška? Když jsem promluvil, zjistila, že je na omylu. Řekl jsem: Smotritě lučše, doktor, ona se začervenala, tu nohu mi hodila zpátky na stůl a všichni se začali strašně řehtat. Kdosi na mě hodil deku, abych opravdu nezůstal jako děvuška. Rozmýšleli, jestli kousek nohy uříznout nebo ne, ale nakonec se dohodli, že mi jí nechají. Odvezli mě na sál, kde jsem byl jediný Čechoslovák. Měl jsem asi poraněný nerv a nemohl jsem několik nocí spát. Ani to nebolelo, jen jsem nespal.

Seznámil jsem se tam s ošetřovatelkou Zinočkou, Židovkou z Běloruska. Po několika dnech jsme se rozhodli, že se vezmeme. Naštěstí z toho sešlo, protože mi pak soused ukázal, že když jsem spal, ona se muchlovala s někým jiným.

Protože jsem měl dlouhou chvíli, přihlásil jsem se u jedné starší doktorky, moc sympatické, že jsem skoro doktor - vrač. Odvolal jsem se na své zkušenosti z maďarské nemocnice. Vzala mě a tři týdny jsem jí pomáhal. Noha se hojila docela dobře. Jednou jsem se s jednou sestrou zapovídal a někdo tam vlezl. Zdálo se mu, že to bylo něco víc, a tak jsem musel pryč. Poslali mě do československé nemocnice, kde byla většina našich jednotek.

Koncem listopadu jsem odjel k naší jednotce do Krosna. V náhradním praporu jsem měl jít dělat písaře k dělostřelcům. To jsem nechtěl a nakonec mě poslali k tankové brigádě. Přijel jsem do Zindrakové začátkem prosince a odtud jsem jel k 1. praporu, na své místo. Dívali se na mě, jako bych se vrátil z jiného světa, protože mě měli za mrtvého. Ani pro mě neměli práci. Nastěhovali jsme se do Chotče a čekali. Občas jsme dostali dělostřelecký přepad, ale jinak byl klid. Bránili jsme linii Odravy a na pět kilometrů jsme měli dva nebo tři tanky.

O Vánocích jsme odjeli do Polska, kde se chystala ofenzíva. Na Silvestra jsme přijeli do Jasliska. Poslední den v roce jsem slavil ve stráži. Kamarádi se rozešli k holkám a láhev s vodkou, kterou jsem měl, mi praskla a všechno vyteklo. Ze vzteku jsem si lehl a spal až do Nového roku 1945.

Už dříve jsem šel za zdejším lékařem, který měl přezdívku Široký Armín, a nabídl jsem mu svou pomoc. Tak si mě hned vyzkoušel. Přišla babička, která měla strašnou flegmónu na noze. Doktor se mě zeptal, co bych s tím dělal. Řekl jsem mu to a on, ať to udělám. Vzal jsem skalpel, dezinfekci, otevřel jsem ránu a vyčistil ji. Už jsem neměl strach ani takové pocity, jako tehdy, když jsem dělal svůj první zákrok. Tak mě vzal jako sanitáře. Babička nám za odměnu přinesla asi dvacet vajec, ale já musel v tu chvíli na velitelství. Než jsem se vrátil, ostatní mi všechno snědli. Na velitelství mi poručík Fischl, kterého jsem později potkal v Izraeli, řekl, že mě posílají do záložní velitelské školy. Protestoval jsem, ale on mě vyhodil, že o tom se mnou nebude diskutovat. V poledne jsem tedy nákladním vozem odjel na Slovensko.

Záložní důstojnická škola byla na východním Slovensku ve vesnici Havaj. Byla to však škola pro pěchotu a já byl hrozně uražen. Já tankista měl jít do pěchotní školy! Z tanku jsem dokonce střílel při průzkumu pod Duklou! Tak jsem se hodil marod a kulhal jsem, abych nemusel na žádný pěší výcvik. Dopoledne jsem seděl na ubikaci a odpoledne v učebně. Tam jsem poprvé viděl generála Svobodu, který tam jednou přišel se Šrobárem a jinými vládními činiteli. Vykládal nám, že po válce budeme mít Těšínsko, Kladsko, kousek Německa, jižní hranice budou sahat až k Miškolci a tak dále. Když to říkal on, tak jsem tomu věřil. Po 14 dnech mě poslali zpět k mé jednotce.

Po cestě mne však vyložili v Krásném Brodě, ve škole pro důstojníky týlové služby. Tam už byly výmluvy na raněnou nohu marné, protože se žádné pěší výcviky nekonaly. Velitelem byl štábní kapitán Kohler. Po 15. lednu se hnula fronta a nás rozvezli plnit různé úkoly, například zajišťovat státní zásoby. Byl jsem asi týden u Prešova a pak v Popradu. Škola ještě nezačala a proto jsem požádal velitele o pár dní dovolené, abych se podíval domů. Z Popradu jsem šel nejprve pěšky. Pak jsem rekvíroval nějaký povoz, směrem na Dobšinou, pak na Muráň, na Tisovec a odtamtud do Rimavské Soboty. Našel jsem bratrance, který se vrátil z koncentráku. O své rodině jsem se dozvěděl, že šli všichni v Osvětimi z rampy rovnou do plynu. Našel jsem nějaké dopisy a drobnosti, které mi tam nechali. Vrátil jsem se do Popradu a zůstal ve škole až do března. Byl jsem povýšen na svobodníka aspiranta a vrátil se ke svému praporu, kde jsem se stal zástupcem velitele praporu pro zásobování, pro týl. Prapor už byl zase na frontě, u Ostravy.

Ve své nové funkci jsem se zúčastnil operace na Opavu, pak na Ostravu. S jedním zbylým tankem jsme vjeli do Českého Těšína a postavili ho na místo zbořeného mostu. Namířili jsme dělo na Polský Těšín, protože tam probíhaly demonstrace Ostravica granica - chtěli Český Těšín zpátky. Když uviděli tank, vše se uklidnilo. Za týden nás přemístili do Frýdku-Místku a hned druhý den byl konec války. Tím skončila moje válečná činnost.

Klíčová slova

Čeněk Hruška, Rimavská Sobota

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.