Pan František L., nar. 1923

Vzpomínka uložená v Židovském muzeu v Praze

Mládí

Já a moje starší sestra jsme vyrůstali v Podmoklech u Děčína ve zcela bezvěreckém a dokonce nežidovském duchu. Matka pocházela z Vídně, takže mluvila převážně německy. Otec byl politicky činný v hnutí Volná myšlenka a stýkal se s Němci i s příslušníky české menšiny v Sudetech. Při sčítání lidu v roce 1930 se hlásil k české národnosti a matka k německé. Já jsem chodil do českých škol.

V Sudetech, kde jsme bydleli, jsem jasně viděl rozdíly mezi zdejšími Čechy a Němci. Německé školství tu mělo vysokou úroveň. Kromě základní školy a gymnázia byla v Děčíně i německá obchodní akademie. A dokonce tam vycházely dva deníky. V Podmoklech to byl sociálně demokratický list a v Děčíně buržoazní deník. A samozřejmě tu bylo německé Schillerovo divadlo v Podmoklech a velké veřejné knihovny. Česká menšina byla rozhodně mnohem chudší. Za studium jsem platil nejvyšší možné školné, protože otec měl vysoký plat - dva tisíce čtyři sta. Ostatní většinou neplatili nic, jejich tátové brali v průměru osm set až tisíc korun. Němci, tedy alespoň ti bohatí, se cítili vůči Čechům nadřazení.

Říšští Němci v nich ale vyvolávali mindráky. Podmokly se německy jmenovaly Bodenbach a říkalo se - Bodenbach je konec světa. Když se jim později naskytla možnost stát se součástí největší evropské velmoci, neváhali se připojit. Za první republiky existovala v Sudetech nacistická strana. Před volbami v roce 1932 tu nacisti agitovali, měli stejné hnědé košile s hákovými kříži jako SA, ale jezdili na žebřiňáku, zatímco v Německu se samozřejmě jezdilo v mercedesu. Zpočátku u nás neměli téměř žádný vliv. Nicméně po roce třiatřicet nastalo postupné zglajchšaltování. Jedna německá organizace za druhou se dobrovolně zapojovala do henleinovského hnutí - tehdy si říkali Sudetoněmecké hnutí. Vlivnou stranou u nás byli sociální demokraté. Sociální demokracie si proti sudeťáckým ordnerům vytvořila zabezpečovací hlídky. Pořádali demonstrace, a i když jich bylo postupně stále méně, tvořili jedinou skutečnou opozici a nebáli se vyjít do ulic.

Vzpomínám si, že když mluvil Hitler v sobotu odpoledne v rádiu, přerušili místní Němci i tancovačku, aby mohli poslouchat jeho a Goebbelsovy projevy. Rozhlas hrál v nacifikaci sudetských Němců klíčovou úlohu. Teprve v osmatřicátém roce se k nacismu přidali i mladí. Začali chodit v polovojenském oblečení, nosili také tyrolácké štulpny.

Antisemitismus jsem zatím nepociťoval. Protože jsem chodil jsem do české školy, byl jsem pro Němce nepřijatelný jako Čech. Můj otec jasně věděl, kam situace spěje. Ve svém projevu na děčínském náměstí mluvil o hnědém přívalu, plížícím se hnědém moru atd. Stal se terčem sudetských nacistů, takže jsme v osmatřicátém, ještě před Mnichovem, všichni odešli do Prahy.

Otec ještě nějaký čas do Děčína dojížděl, aby redigoval časopis, který tu vydával. Ale Mnichovem to všechno skončilo. Uvažoval o emigraci, ale bylo mu už přes šedesát. Měl v Německu mnoho přátel, kteří mu tajně psali. Neviditelným inkoustem psali mezi řádky různé vzkazy. A bylo to smutné, jak se od roku sedmatřicet postupně tato korespondence tenčila, protože se otcovi přátelé dostávali do koncentráků.

Mezi lidmi, se kterými se otec stýkal, byl také jeden Angličan - Charles Bradlaugh-Bonner. A ten mě pozval do Anglie. Pro děti do 15 let se oficiálně organizovala akce, díky níž mohly za určitých podmínek vycestovat do Anglie. Byla to akce pana Wintona. Moje starší sestra Liselotta měla také jet, ale její transport, plánovaný na 15. září 1939, už neodjel a ona skončila v koncentráku.

Transport do Anglie

Můj odjezd do Anglie v červnu 1939 byl dosti dramatický. Rozloučení s rodiči na Masarykově nádraží a potom poslední pohled na mé rodné město, když jsme jeli přes Podmokly. Přijeli jsme do Anglie lodí, což bylo pro mě zajímavé. Na liverpoolském nádraží už na mě čekal pan Bonner a odvezl mě k sobě domů. Náklady na můj pobyt hradili lidé, u kterých jsem bydlel. Pokrokoví lidé v Anglii cítili, že jsou nám něco dlužní za Mnichov. Chtěli odčinit to, co udělala jejich vláda.

Rodina Bonnerových byla typická anglická middle-class. Měli dva syny, jeden byl o dva nebo tři roky starší než já. Tam jsem strávil ty první týdny, kdy jsem ještě poznal Londýn v dobách míru jako střed světového impéria. Nicméně jsem žasl nad tím, jak byli v některých věcech pozadu. My jsme v Děčíně bydleli v takzvaném elektrickém domě, kde všechno bylo zařízeno: pračka, sporák atd. A v Anglii dřevěná vana a téměř viktoriánské vybavení. A viktoriánský byl hlavně duch. Tam se nesmělo hnout ani s křeslem, protože v něm sedával dědeček. Tehdy jsem poznal, co je vlastně anglická tradice. To pro mě byla obrovská zkušenost.

Po několika týdnech jsem odjel do severní Anglie, protože už mě Bonnerovi nemohli mít u sebe. Od srpna 1939 až do června 1940 jsem bydlel u jedné rodiny v severozápadní Anglii. Chodil jsem do anglického gymnázia, což mi nesmírně pomohlo. Široko daleko jsem tam byl jediný cizinec a musel jsem se zkrátka naučit jazyk, jako když vás hodí do vody a vám nezbude, než se naučit plavat. Dokonce jsem po roce udělal takzvanou malou maturitu, kde byla angličtina a anglická literatura jako dva povinné předměty.

Úžasně mi pomohla jedna věc, a sice sport. Doma jsem hrával fotbal a byl jsem dokonce zvolen kapitánem týmu. V Anglii jsem se také zapojil do hry, a tak jsem byl hned jedním z nich. Poněvadž to byla severní Anglie, hrál jsem také ragby.

Posléze se tato druhá rodina odstěhovala někam jinam a já jsem se opět vrátil do Londýna k Bonnerům. Tehdy už jsem zažíval denní nálety na Londýn. Můj britský hostitel mi chtěl ukázat londýnské doky. Nasedli jsme do autobusu do prvního poschodí, ale uprostřed cesty nás zastavili, že dál nemůžeme, poněvadž v docích je nálet. Viděli jsme obrovský dým, který odtamtud vycházel. Viděl jsem i bombardování letiště v Croydonu. Po nějaké době denní nálety ustaly a začaly nálety noční. Každou noc byl nálet.

Už tehdy jsem obdivoval Angličany, jak to snášeli a organizačně zvládali. Tu oblast, kde se bombardovalo, vždycky na jeden nebo dva dny izolovali, protože Němci používali i bomby, které vybuchovaly až několik hodin po shození. Obyvatelé si vykopali takové provizorní kryty na zahradách, které by ovšem v případě blízkého zásahu byly k ničemu. Pořádná protiletadlová obrana nebyla. Opravdu to byla jenom, jak sám Churchill později uváděl, psychologická záležitost.

Pracoval jsem jako všichni ostatní od sedmi hodin ráno do šesti hodin večer, jedenáct hodin denně od pondělka do pátku, v sobotu od sedmi hodin do dvou, jen v neděli bylo volno. Když jsem chodil do práce, bylo to v zimních měsících, bývala ještě tma a probíhaly nálety. Když jsem se vracel domů v šest večer, byla už zase tma a sirény houkaly znovu. A tak to chodilo každou noc.

Zažil jsem také obrovský nálet na londýnskou City. O Vánocích Hitler jako křesťan vyhlásil, že dvě vánoční noci nálety nebudou a také nebyly. Ale nálet přišel hned následující den, poprvé takzvaný Big Fire Raid. Němci použili obrovské množství zápalných pum a soustředili to na City of London, kde v noci nikdo není. Jsou tam hlavně banky a skladiště nakladatelství s knihami a papíry, takže to hořelo všechno obrovským způsobem. To byl druhý největší požár Londýna. První byl v roce 1666 a zničil téměř celé město. Já jsem byl tehdy náhodou pozván na takovou malou vánoční party do místa, které sousedilo s City of London. Bylo tak kolem páté hodiny. Najednou nálet, sirény houkaly, ale to samozřejmě všichni ignorovali, a pak začalo padat něco takového jako kroupy. Raději jsem se vydal na cestu domů. Utíkal jsem, nikdo už na ulici nebyl, chtěl jsem se dostat do metra, poněvadž metro sloužilo tehdy jako protiletecký kryt. Jenomže tam už bylo plno a dovnitř nepustili mě. Chytil jsem náhodou nějakou tramvaj a naskočil jsem. Z tramvaje jsem viděl, co se děje v City, poněvadž to bylo jenom jeden nebo dva kilometry daleko. To nebyl jeden požár, byla to obrovská stěna, kde se všechny plameny slily v jedno peklo. Po chvíli jsme museli opustit tramvaj a šli jsme tunelem na temžské nábřeží. Když jsem vyšel ven, všude byl dým. Nakonec jsem se domů dostal autobusem a v devět hodin už jsem doma poslouchal - jako všichni - hlavní zprávy.

Angličané se chovali ohromně. Napsali si třeba na nějakou ceduli: Slovo defétismus pro nás neexistuje. A to mě vzpružilo taky. Emigrace se scházela mezi sebou, nejenom naše, ale například také polská. Političtí činitelé seděli v nějaké hotelové hale a tam si povídali o minulosti a většinou byli pesimisté. Což je pochopitelné, poněvadž viděli, jak Hitler vítězil v celé Evropě, a teď i Londýn, poslední místo bylo pod tíhou náletů. Ale řadoví Angličani ne. Ti říkali, my se nedáme! A také tak jednali. Mimo jiné mě to vedlo k tomu, že když mi otec napsal, že jdou do koncentráku, snažil jsem se co nejrychleji udělat maturitu a dobrovolně jsem se hlásil do naší armády, i když jsem vzhledem k věku nemusel. Bylo mi osmnáct let a branná povinnost byla od dvaceti.

Armáda

V létě, protože jsem chtěl jít na vojnu, jsem bifloval na maturitu. V září jsem ji udělal a v říjnu jsem se hlásil na vojnu. Odvedl mě pan generál František Langer. 3. listopadu 1942 jsem narukoval do výcvikové roty československé brigády. Protože jsem byl jeden z nejmladších, neposlali mě do důstojnické školy, i když jsem měl maturitu. Jakmile jsme dostali tanky, poslali mě na výcvik přímo do tanku. Dělal jsem nabíječe a radistu, to byla jedna funkce. Celou dobu až do konce války jsem strávil v tanku.

Dokud jsme byli v Anglii, zůstávali jsme převážně někde na pobřeží a hlídkovali jsme možné nálety. Takhle jsem trávil vojnu až do roku čtyřiačtyřicet. V září nás poslali do Evropy. To bylo velmi zajímavé. Někde u Southamptonu nás nalodili na takové malé nákladní lodě, které se hrozně houpaly, a všichni jsme dostali mořskou nemoc. Když jsme dojeli do přístavu Arromanche, všimli jsme si velké ohrady pro zajaté vojáky Wehrmachtu. Viděli jsme tam několik stovek německých vojáků, ale už ne tak, jak jsme je znali od nás. Ještě koncem března 1939 jsem se byl podívat na to proslulé vítězné defilé na Václavském náměstí v Praze, kde pochodoval Wehrmacht a byl tam taky Hácha. Tehdy vypadali jako páni světa, ale teď byli ušmudlaní, uniformy všelijaké a čekali jenom na to, jak je nalodí jako válečné zajatce. To byl můj první dojem z Evropy.

Jeli jsme dál do vnitrozemí a míjeli město Caen, které bylo úplně zničené. Viděli jsme stopy spojeneckého kobercového bombardování, takže jsme museli mezi těmi krátery objíždět město, abychom se vůbec mohli dostat dál. Nějakou dobu jsme byli v Normandii v nějakém stanovém táboře a čekali jsme na bojové nasazení.

Pak jsme se dostali do Dunkerque, kde jsme vystřídali slavnou skotskou divizi the Highland Division. První noc byla špatná. Jako každý voják, který se dostane na frontu, jsme se báli, poněvadž to bylo neznámé prostředí. Jakmile se něco hnulo, mysleli jsme, že je to nepřítel, a začali jsme okamžitě pálit, div, že jsme nepálili po sobě. Nakonec jsme zjistili, že to bylo nějaké prasátko, co uteklo. Ale pak jsme si velmi rychle zvykli a věděli jsme přesně, co je kulomet, minomet, náš nebo německý atd.

O tom, co se dělo v Evropě v letech 1943 a 1944, jsme věděli. Naprosto bezpečně. Já sám jsem to věděl už z domova. Rozsah nebyl znám, ale vědělo se také, kdo kolaboroval. Slováci například, Chorvati, ti měli v Anglii velmi špatné jméno. A naopak my jako Čechoslováci jsme u britské veřejnosti měli spolu s Nory tu nejlepší reputaci. Z různých důvodů. Naši vojáci také jako první pomáhali při velkém náletu na Coventry.

Návrat

Vrátil jsem se do Prahy 29. května spolu s naší jednotkou. Usadili jsme se nahoře u letohrádku Hvězda. Já a můj kamarád jsme sjeli do města a strávili noc v hotelu Alcron. Zjišťoval jsem osud naší rodiny. Vydal jsem se do Libně, kde jsme bydleli naposledy. V našem předválečném bytě byl nějaký nábytek, ale našeho tam nezbylo nic, absolutně nic. Přihlásil jsem se na vysokou školu, poněvadž jsem měl maturitu a chtěl jsem studovat. Tím pádem jsem byl demobilizován už začátkem července jako jeden z prvních. Nastěhoval jsem se do našeho bytu.

Po několika týdnech jsem začal chodit na vysokou školu ekonomickou, hned na ty první kurzy. Tehdy se konaly kurzy už v létě, aby se to dohnalo. Začátkem srpna jsem potkal náhodou na Malé Straně jednoho kamaráda z vojny, který mi nabídl práci na ministerstvu informací. Nastoupil jsem na poloviční úvazek, poněvadž jsem chtěl studovat. Ukázalo se ale, že jsem to nemohl utáhnout. Začal jsem pracovat jako novinář. 1. října jsem byl přijat do Svazu novinářů a přerušil jsem studium. Byl založen časopis Czechoslovak Life a postupně jsem se stal jeho vedoucím redaktorem. A to jsem dělal dvacet let do roku osmašedesát. V redakci jsem zůstal až do penze, do roku 1978. Od té doby se občas věnuji překladům.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.